Časopis Naše řeč
en cz

Jak skloňujeme zájmeno týž/tentýž?

Naděžda Svozilová

[Articles]

(pdf)

-

Položením této otázky sledujeme dvojí cíl: jednak chceme připomenout dnešní kodifikaci zájmena týž/tentýž - tedy jak se toto zájmeno podle ní má skloňovat (o tom mají mnozí uživatelé povědomí ne dost bezpečné), jednak uvedeme přehled o tom, jak se zájmeno týž/tentýž dnes skutečně skloňuje, a vůbec si všimneme stavu a tendencí v současném spisovném (a zčásti i nespisovném) úzu u tohoto zájmena. Leckteré jeho běžně užívané tvary jsou totiž odchylné od kodifikovaného tvarového souboru.

Dnešní kodifikace[1] zájmena týž/tentýž uvádí v zásadě pouze tvary - jednoduché i složené - skloňované podle mladý (s připojením [73]nebo -že): mlad-ý - t-ý-ž, 2. p. jedn. čísla muž. a stř. rodu mlad-ého - t-ého-ž, 1. p. jedn. čísla žen. rodu a 1. a 4. p. mu. čísla stř. rodu mlad-á - t-á-ž, 2., 3. a 6. p. jedn. čísla žen. rodu mlad-é - t-é-že atd.; složené tvary s takto skloňovanou druhou částí (první částí je pravidelně skloňované zájmeno ten) jsou jen v 1. a 4. p. (ten-t-ý-ž, ta-t-á-ž, to-t-é-ž, ti-t-í-ž, ty-t-é-ž). - Z této pravidelnosti celého paradigmatu jsou pouze dvě výjimky: dva dubletní tvary složené jiným způsobem, a to ze skloňovaného zájmena ten jako první části a nesklonného přívěsného -též jako části druhé (4. p. jedn. čísla žen. rodu tu-též a 7. p. tou-též).

Uvedené dvě výjimky jsou ze zcela nedávné doby, z r. 1958[2]. I sama celá tato kodifikace je ovšem poměrně nová; datuje se v podstatě z r. 1926[3]. Znamenala tehdy dost radikální zásah (prodiskutovaný podle svědectví B. Havránka s V. Ertlem a F. Trávníčkem jako vědomá snaha o zjednodušení, racionalizaci) do předchozího stavu značně rozkolísaného mezi skloňováním trojího typu: a) skloňování jako tvrdá adjektiva — s tímto typem se pak setkáváme v nové kodifikaci jako s jediným; b) skloňování (u složené podoby ten-týž) obou částí, a to tak, že první část ten- měla normální skloňování zájmenné jako samostatné zájmeno ten (toho-, tomu- atd.), druhá část -týž se skloňovala stejně jako samostatné zájmeno týž, tj. podle mladý: -téhož, -témuž atd. Celé tvary pak tedy zněly tohotéhož, tomutémuž (2. a 3. p. jedn. čísla muž. a stř. rodu), tétéž (2., 3. a 6. p. jedn. čísla žen. rodu) atd. (Tak je uvádí např. Jungmannův „Slovník česko-německý“; toto skloňování se však patrně nikdy ve spisovném úzu neustálilo, jak o tom svědčí např. již kritická poznámka Václava Zikmunda v jeho Skladbě jazyka českého (1863) nebo Gebauerovy závěry v Historické mluvnici jazyka českého III, I. Skloňování, Praha 1896, 3. vyd. 1960, s. 450[4].); c) skloňování první části složených podob zájmenným způsobem (toho-, tom-, tím-, tu-, tou-, ti- atd.) s připojením nesklonneho -též: muž. a stř. rod - 2. p. jedn. čísla tohotéž, 6. p. tomtéž, 7. p. tímtéž; žen. rod - 4. p. jedn. čísla tutéž, 7. p. toutéž; 1. p. mn. čísla muž. rodu životného titéž atd. - Tato rozkolísanost v samé kodifikaci samozřejmě nemohla mít příznivý vliv na ustálenost skloňování ve spisovném úzu - nebylo tu vlast[74]ně téměř možno mluvit o normě. Změnu tohoto stavu měla přinést právě nová kodifikace z dvacátých let svým pokusem o racionalizaci a zjednodušení tvarového souboru zájmena týž/tentýž (viz zde pozn. 3). Bohužel však, i když pravidlo pro skloňování našeho zájmena bylo zaváděno novou kodifikací s úmyslem tuto rozkolísanost odstranit a skloňování zjednodušit, nebylo v praxi nikdy plně respektováno. Svědčí o tom snad nejzřetelněji hojnost výtek za „nesprávné“ skloňování tohoto zájmena, jak je téměř v každém ročníku (až do r. 1947) uveřejňovala Naše řeč. Ve spisovných projevech se po celou dobu platnosti této zjednodušené kodifikace vyskytovaly a stále se pevně drží - ovšem v různé míře - některé tvary odchylné; jsou to zejména tvary známé již ze starších mluvnic (před onou zjednodušující úpravou - viz výše typ c), i některé tvary další (např. 2. a 6. p. mn. čísla těchže, 3. p. těmže, 7. p. těmiže apod.). To znamená, že mezi kodifikací a skutečným spisovným územ existoval a existuje jistý rozpor.

Protože se v naší současné jazykovědné praxi uplatňuje zásada, že kodifikace má zachycovat živé tendence spisovné normy, byla i v kodifikovaném tvarovém souboru zájmena týž/tentýž provedena v tomto smyslu změna: v r. 1958 uvedla školní Pravidla českého pravopisu tvary 4. a 7. pádu jedn. čísla žen. rodu tutéž a toutéž jako rovnocenné dublety vedle dotud jedině uznávaného tvaru touž.

Před touto kodifikační úpravou z r. 1958 zahrnoval kodifikovaný tvarový soubor našeho zájmena, jak víme, pouze tvary skloňované zcela pravidelně. Rozhodnutí rozšířit kodifikaci o obě výše uvedené podoby znamenalo porušení této plné pravidelnosti: přibyly tvary odlišného slovotvorného typu, kde nemáme příslušné skloňované podoby složky -týž (jako je tomu u tvarů tentýž, tatáž, totéž, titíž, tytéž), nýbrž nesklonné přívěsné -též. Jsou tedy tvary tutéž a toutéž v dnešní kodifikaci zatím jako výjimky, neboť jsou zde co do slovotvorného i skloňovacího typu ojedinělé a narušují dosavadní pravidelnost jeho strukturního obrazu. - „Zatím“ říkáme proto, že se domníváme, že ona úprava z r. 1958 byla jen prvním krokem, po němž bude dříve nebo později následovat krok (popř. kroky) další. - Vyslovením tohoto předpokladu jsme už vlastně přešli k druhé části článku, kde chceme věnovat pozornost dnešnímu stavu a tendencím v úzu skloňování zájmena týž/tentýž.

Úprava kodifikace z r. 1958 byla, jak se jeví z odstupu více než deseti let, záslužným činem nejen proto, že zmenšila napětí mezi kodifikací a normou (alespoň v těch případech, kde bylo největší); [75]velmi významný vliv měla a má jistě i na skutečnost, že toto zájmeno, které dlouho bylo značně knižní i v samém spisovném jazyce, ztrácí stále více své knižní omezení a stává se prostředkem aktivně užívaným i v mluvených projevech, a to dokonce nejen v mluvené spisovné češtině: setkáváme se s ním (přesněji řečeno s některými jeho tvary) i v běžně mluvených projevech nespisovných. (Je zajímavé, že v nespisovných projevech se někdy vyskytnou i tvary odpovídající hláskovému skladu charakteristickému pro tyto projevy, např. tvar 2., 3. a 6. pádu jedn. čísla žen. rodu tytéž, nebo i týtýž. - Doklady uvedeme dále.)

Nyní se právě budeme zabývat tím, jak se zájmeno týž/tentýž ve spisovných (i nespisovných) projevech skloňuje a jak vůbec vypadá dnešní tvarový inventář tohoto zájmena. Materiál pro studium této otázky nám poskytl dotazník o spisovné mluvnické normě vydaný Ústavem pro jazyk český ČSAV v r. 1955[5], excerpce mluvnické normy pořízené (z knih, časopisů a novin hlavně z let 1950-55) v oddělení gramatiky ÚJČ, dále lexikální archív ÚJČ (který ovšem nemá speciální tvaroslovné a slovotvorné zaměření) a vlastní excerpce a průzkum.

Jako východisko pro naše úvahy může sloužit přehled všech tvarů zájmena týž/tentýž, které jsou častěji doloženy od r. 1950 v právě uvedeném materiálu. Nezařazujeme sem ovšem podoby vyskytující se jen ojediněle. Tvary uváděné v tabulce v závorkách jsou odchylné od dnešní kodifikace.

                    Jednotné číslo

 

mužský rod

střední rod

ženský rod

1.

týž, tentýž

totéž

táž, tatáž

2.

          téhož

téže

3.

          témuž

téže

4.

téhož; týž, ten/týž

totéž

touž, tutéž

6.

          témž, témže(tomtéž, tomže)

téže

7.

          týmž (tímtéž, tímže)

touž, touže, toutéž

                    Množné číslo

1. tíž, titíž (titéž), tytéž, táž, tatáž

2. týchž (těchže, těchtýž)

[76]3. týmž (těmže, těmtýž)

4. tytéž, táž, tatáž

5. týchž (těchže, těchtýž)

6. týmiž (těmitéž, těmiže)

(Tvary duálu se nezabýváme - jednak proto, že se jich velmi málo používá, jednak proto, že jim byla již věnována speciální pozornost v článku M. Sedláčka citovaném zde v pozn. 4. Na základě tohoto článku lze za odpovídající tvar duálu u zájmena týž/tentýž považovat tvar týmaž.)

Jako ilustraci „odchylných“ tvarů uváděných v přehledu v závorkách ocituji zde také několik dokladů z excerpce denního tisku, z vysílání Čs. rozhlasu, z neredigovaných rukopisů připravených pro tisk a z běžného hovoru, a to za poslední dva roky: v tomtéž čísle deníku Práce (zprávy ČR); v tomtéž období bylo ze strany (PSDS) vyškrtnuto… (RP); v tomtéž sborníku je další stať (rkp); povídka pátá, která vypráví o tomtéž (Kino); nikdo … by přece nechtěl znovu stát před tímtéž soudním tribunálem (Listy); čtyři hranice s tímtéž pasem přejedete a od čtvrté vás vrátí (běž. hovor); soudruh C., když se zamýšlel nad tímtéž problémem (Listy); to ho shazovali titéž lidi, co ho tam dostali (běž. hovor); z úst těchtýž lidí jsme slyšeli… (ČR, Živá slova); to je pak na tytéž úrovni (běž. hovor); my máme jít do týtýž místnosti? (běž. hovor).

O dnešním kodifikovaném tvarovém souboru zájmena tyž/tentýž víme, že zahrnuje (kromě podob tutéž a toutéž) tvary pravidelně skloňované podle mladý; u složených podob je rovněž pravidelně skloňována i první část, zájmeno ten. Tento pravidelný strukturní obraz je - při podrobnějším pohledu - ovšem složitější: zájmeno týž/tentýž je zájmeno dubletní (tvarově, nikoli významově), a to dubletní neúplně. Ani jeden z obou slovotvorných typů netvoří kompletní paradigma. Základní řadě (podobě týž) chybí příslušný tvar *též (v minulosti ovšem existující; nevžil se patrně pro homonymii s příslovcem též) pro 1. a 4. pád některých rodů a čísel, a na místě tohoto tvaru slouží podoby složené, totéž a tytéž, tedy tvary náležející již druhému slovotvornému typu - podobě tentýž (z ten + týž). A tato druhá podoba má flexi ještě mnohem neúplnější, zahrnující pouze 5 tvarů (2 jsou homonymní): tentýž, tatáž, totéž, titíž, tytéž.

Tuto kusou řadu složených tvarů jistým způsobem doplňují tvary tutéž a toutéž, které však příslušejí opět jinému, třetímu slovotvornému typu (skloňované zájmeno ten + příklonné -též) u našeho zájmena, jakoby podobě *tentéž, *tatéž (ze starší doby rovněž doložené). [77]K této podobě se pak váže několik tvarů nekodifikovaných: tomtéž, tímtéž, titéž, těmitéž atd. (které se ovšem neobjevují stejně často).[6]

Ne všichni uživatelé si samozřejmě všechny tyto a další strukturní souvislosti, ostatně ne právě jednoduché, uvědomují. (Zajímavý je v této souvislosti poznatek získaný z odpovědí na dotazník ÚJČ. Ani jediný z dotázaných nepodal takový soubor tvarů zájmena týž/tentýž, který by byl plně v souladu s kodifikací[7].) Za příklad toho, jak málo jasný je pro některé mluvčí strukturní obraz našeho zájmena, můžeme uvést fakt, že třeba tvar téhož (což je 2. p. jedn. čísla muž. a stř. rodu pouze k podobě týž) je považován za tvar patřící i k nominativu tentýž, ačkoli genitiv odpovídající nominativu tentýž by byl tohotéhož, a ten se dnes již nevyskytuje. - A právě na základě takovýchto a podobných nejasností o struktuře tvarového souboru zájmena týž/tentýž, existujících v povědomí mnohých mluvčích, lze často objasnit i užívání tvarů odchylných od kodifikace. Jako společný jmenovatel se tu objevuje moment analogie.

Leckterým uživatelům se mohou vedle tvarů totéž, tytéž, tutéž a toutéž zdát jako stejně správné i tvary tomtéž, tímtéž, titéž, těmitéž atd. Uživatelé si totiž těžko vysvětlí, proč by tvary tomtéž, tímtéž… neměly být považovány za náležité, když analogické tvary tutéž, toutéž (popř. mylně analogické totéž, tytéž) za nenáležité považovány nejsou. - Podobně může sloužit analogie i u jiné řady „nesprávných“ tvarů typu těchže (2. a 6. p. mn. čísla), těmže (3. p.), těmiže (7. p.), tomže (6. p. jedn. čísla), tímže (7. p.): proč by tyto tvary nebyly stejně správné jako tvary téže (2., 3. a 6. p. jedn. čísla žen. rodu), témže (6. p. jedn. čísla muž. a stř. rodu), příp. touže (7. p. jedn. čísla žen. rodu)? (I zde je analogie nepřesná: podoby téže, témže a touže jsou varianty pravidelných tvarů *též[8], témž a touž, zatímco tvary těchže, těmže atd. jsou podoby jiného typu *tenže, tj. zájmeno ten + přívěsné [78]-že. Mylná analogie je tu ovšem snadno vysvětlitelná: tvar téže jako by vlastně příslušel i do tohoto typu, nejen do typu týž).

Analogie ovšem může podporovat užívání odchylných tvarů zájmena týž/tentýž i z jiné strany. Neúplná dubletnost tohoto zájmena jistě také není fakt, který by byl pro každého zcela samozřejmý. A tak mají někteří uživatelé jakési neurčité povědomí (což jsme si ověřili průzkumem), že tvarová dvojitost zájmena týž/tentýž, vyjádřená v jeho nominativní slovníkové podobě (tj. právě v podobě týž/tentýž, táž/tatáž, tíž/titíž), je plně uplatněna ne-li v celém paradigmatu, tedy alespoň ve větším rozsahu, než je tomu ve skutečnosti. (Nominativní dubletnost tu působí jako „model“ pro celé paradigma.) Jako by tedy byly na jedné straně podoby (nejčastěji jednoslabičné) týž, táž, touž, témž, týmž, tíž, týchž, na druhé straně pak podoby (dvoj- i víceslabičné) tentýž, tatáž, totéž, tomtéž, tímtéž, tutéž, toutéž, titíž nebo titéž, těchže nebo dokonce těchtýž, těmitéž apod. Odtud není daleko k chápání „kratších“ podob zájmena týž/tentýž jako knižnějších a „delších“ jako hovorovějších, mluvnějších. (V tomto smyslu se vyjádřili někteří účastníci dotazníkové akce ÚJČ.)

Moment hovorovosti, „mluvnosti“ nebo prostě větší přirozenosti má vůbec dosti zásadní úlohu při uplatňování „nenáležitých“ tvarů v spisovném (i nespisovném) úzu, zejména v projevech mluvených. Činitel analogie, o němž jsme se zmiňovali výše, může být často pouze jedním z motivů, proč se zdá některý („nenáležitý“) tvar našeho zájmena vhodný k použití (na druhé straně zase absence analogie může mít vliv na to, že určitý kodifikovaný tvar působí nepřirozeně, násilně). - To ostatně dokazují i následující příklady.

Mnohé základní tvary (tj. tvary paradigmatu týž) zejména jednoslabičné se zdají být nevhodné k použití třeba proto, že jsou v systému češtiny ojedinělé, postrádají oporu právě např. v analogii. Skloňovací typ mladý je tu oporou dosti slabou; obvykle si nespojujeme podobu mlad-ý, mlad-ého, mlad-ým atd. s t-ý-ž, t-ého-ž, t-ým-ž: v jednom případě jsou analogické hlásky v koncovce, v druhém jde jakoby o sám základ. (V běžně mluvené češtině nespisovné pak leckdy neexistuje ani tato slabá opora: např. koncovky -ého, -ému apod. se v jejím systému vůbec nevyskytují, jiné, jako např. -ý, -ým apod., mají zcela jiné funkční zatížení.)

Naproti tomu tvary delší, víceslabičné, jsou použitelnější jistě i proto, že jsou významově (byť třeba jen zdánlivě) rozčlenitelné, dvojčlenné: tentýž může připomínat spojení ten samý, tom-též je jako tom samém [79]apod. (Srov. i analogii s jinými jazyky: ve slovenštině je ten istý, v ruštině tot že, v němčině derselbe, v angličtině the same, ve francouzštině le même). Český uživatel patrně cítí významovou dvojčlennost, kterou základní jednoslabičné tvary nemohou dost dobře implikovat, zároveň může cítit také významovou i formální oporu o zájmeno ten, a rovněž z těchto důvodů asi raději volí tvary víceslabičné. (Je zde snad vhodné připomenout, že všechny tvary, které, byť v nesouhlasu s kodifikací, doplňují tvarový soubor zájmena týž/tentýž - viz tabulku -, jsou dvoj- i víceslabičné.)

Ze všech nekodifikovaných tvarů, které se vyskytují v dnešním úzu (o některých motivech jejich výskytu jsme právě uvažovali), jsou nejčastější tvary 6. p. jedn. čísla muž. a stř. rodu tomtéž a 7. p. tímtéž. Svědčí o tom i náš materiál. Uvedeme si některé údaje (pouze z dotazníku ÚJČ a excerpce mluvnické normy ÚJČ, kde jsou doklady průkaznější, neboť jsou přímo zaměřeny na zjištění poměru mezi tvary kodifikovanými a nekodifikovanými).

Dotazník[9]:

6. p. j. č. muž. rodu: nezjišťováno.

6. p. j. č. stř. rodu v přívlastkové pozici: témž(e) 162x, tomtéž 64x, tomže 4x (ve větě Zlomil si ruku na … místě jako před pěti lety).

6. p. j. č. stř. rodu v absolutní pozici: témž(e) 78x, tomtéž 102x (ve větě Je to nudný člověk; vypráví stále o…).

6. p. j. č. muž. rodu v přívlastkové pozici: týmž 128x, tímtéž 52x, tímž(e) 7x (ve větě S návrhem jsem už jednou přišel já, ale nepochodil jsem).

7. p. j. č. stř. rodu v absolutní pozici: týmž 69x, tímtéž 87x, tímž(e) 10x (ve větě Zabývá se teď jako já).

Excerpce mluvnické normy (zde je ovšem značný nepoměr v početním zastoupení u jednotlivých pádů daný frekvencí výskytu příslušného pádu v textech; i tak jsou však „odchylky“ od kodifikace dosti průkazné):

6. p. j. č. muž. rodu: témž(e) 83x, tomtéž 31x, tomže lx

6. p. j. č. stř. rodu: témž(e) 49x, tomtéž 16x

7. p. j. č. muž. rodu: týmž 54x, tímtéž 21x

7. p. j. č. stř. rodu: týmž 19x, tímtéž 5x

[80]Pro srovnání uvedeme ještě poměr tvarů tutéž a toutéž k tvaru touž, jak je reprezentován v témž materiálu (v dotazníku ÚJČ a v excerpci spis. normy ÚJČ), tedy před úpravou kodifikace:

Dotazník:

Excerpce:

4. p. touž 113x, tutéž 113x

touž 18x, tutéž 76x

7. p. touž(e) 129x, toutéž 78x

touž 30x, toutéž 17x

I když údaje, které podáváme, nemají charakter plně reprezentativní a jsou leckdy i rozporné (při tak odlišných pramenech i složitosti kritérií nemůže ani jinak být), přece je zřejmé, že žádný z dalších tvarů uvedených v tabulce zde (ani v našem povědomí) celkem nedosahuje tak přesvědčivého poměru „sil“ vzhledem k tvarům náležitým, jako tvary 6. a 7. p. jedn. čísla muž. a stř. rodu tomtéž, tímtéž.

Na tomto místě se můžeme vrátit k předpokladu, který jsme zde vyslovili výše, totiž že úprava z r. 1958 byla jen prvním krokem, po němž bude dříve nebo později následovat krok (popř. kroky) další. Za onen další krok považujeme uvedení běžně užívaných, avšak dosud v kodifikaci nezahrnutých tvarů našeho zájmena do kodifikovaného tvarového souboru; máme na mysli právě tvary 6. a 7. p. jedn. čísla muž. a stř. rodu tomtéž, tímtéž. Pro jejich uznání za rovnocenné s tvary témž(e), týmž mluví především jejich bohatý výskyt ve spisovných projevech psaných i mluvených. Nemálo významným faktorem je ovšem i to, že v dnešní kodifikaci je vlastně pro ně již připravena půda, neboť tato kodifikace zahrnuje složené tvary téhož typu - tutéž, toutéž.

Je tu takto vlastně otevřena řada tvarů s přívěsným -též, tak jak již kdysi byla v mluvnicích zakotvena (viz výše). Bude-li se tato řada dále doplňovat, nebo zůstane-li kusá, to ovšem závisí na tom, zda se v úzu šíře uplatní další tvary tohoto typu.

Je jistě pravda, že dosavadní skloňování zájmena týž/tentýž uváděné v kodifikaci má poměrně jednoduchá pravidla, kterými by nebylo tak nesnadné se řídit; stejně tak je pravda, že zařazení dalších dvou „nepravidelných“ tvarů by k jednoduchosti a přehlednosti tvarového souboru tohoto zájmena právě nepřispělo. Na druhé straně však by nebylo nejvhodnější udržovat některé tvary (témž(e), týmž) jako jedině možné, jestliže bychom tím způsobovali, že mnozí mluvčí, pro něž jsou takové tvary dost cizí, násilné, knižní, raději sáhnou k synonymnímu výrazu „ten samý“, tedy k vyjádření nespisovnému (takže bychom si vlastně příliš nepomohli), nebo k různým jiným výrazům spisovným stejný, právě takový apod.), které ovšem nemusejí vždy přesně odpovídat tomu, co chce autor vyjádřit. — Lpění na dosavadní kodifikaci [81]by tak vlastně mohlo být i na překážku rozšiřování našeho zájmena (zejména v mluvených projevech).

O dalších úpravách kodifikace zájmena týž/tentýž není zatím třeba uvažovat, neboť žádný ze zbývajících nekodifikovaných tvarů nedosahuje tak výrazné častosti výskytu jako tvary tomtéž, tímtéž. (Podoba titéž — 1. p. mn. čísla muž. rodu životného —, která je v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny uvedena v podstatě na téže úrovni jako podoba titíž (viz zde pozn. 6), je v úzu velmi málo rozšířena; jde spíše o oblastní (moravskou) variantu). V míře ne zanedbatelné, ale ani přespříliš závažné se v úzu drží tvary těchže, těmže, těmiže. Jejich uvedení do kodifikace — v případě častějšího užívání — by ovšem naráželo na více překážek, než je tomu u tvarů tomtéž, tímtéž: zatímco tvary tomtéž, tímtéž mají již v kodifikovaném souboru zájmena týž/tentýž oporu, tvary těchže, těmže, těmiže by silně narušily jeho strukturní obraz, šlo by vlastně již o čtvrtý slovotvorný typ uvnitř jedné, byť dubletní lexikální jednotky. Zdá se však, že frekvence výskytu těchto tvarů nestoupá, naopak spíše klesá. (Možná, že i zde působí vliv expanze tvarů s přívěsným -též.)

Můžeme tedy naši úvahu o tvarovém souboru zájmena týž/tentýž a jeho skloňování uzavřít shrnutím, které obsahuje i návrh na určitou úpravu kodifikace:

Zájmeno týž/tentýž má tvary jednoduché a složené. Jednoduché tvary (týž, táž, tíž) mají skloňování podle mladý (s připojením nebo -že): 1. p. jedn. čísla muž. rodu t-ý-ž (mladý), 2. p. t-ého-ž (mlad-ého) atd., 1. p. jedn. čísla žen. rodu t-á-ž (mlad-á), 2. p. t-é-že (mlad-é) atd. Jednoduchý tvar pro 1. a 4. p. jedn. čísla stř. rodu a pro 1. a 4. p. mn. čísla muž. rodu neživotného a žen. rodu (*též) se dnes již samostatně nevyskytuje a na jeho místě slouží složené tvary totéž a tytéž.

Složené tvary jsou dvojího typu:

a) tvary složené z rodových podob 1. a 4. pádu obou čísel zájmena ten jako první části a z týchž podob zájmena týž jako části druhé. (Mezi pravidelnými rodovými podobami tohoto zájmena - týž, táž, tíž - je tu zachována i podoba též). Máme tedy tyto tvary: tentýž (ten-týž), tatáž (ta-táž), totéž (to-též), titíž (ti-tíž) a tytéž (ty-též). Další tvary — pro ostatní pády — dnes již neexistují.

b) tvary složené ze skloňovaného zájmena ten a přívěsného nesklonného -též: 4. p. jedn. čísla žen. rodu tutéž, 7. p. toutéž, (6. p. jedn. čísla muž. a stř. rodu tomtéž, 7. p. tímtéž). (Poslední dva tvary uvedené v závorkách jsou navrhovány jako doplnění kodifikace.)


[1] Srov. o ní základní poučení zejména v České mluvnici B. Havránka a Al. Jedličky, Praha 1963, str. 204 n., ve sb. O češtině pro Čechy, Praha 1960, s. 110: Al. Jedlička, Skloňování zájmen, i ve Slovníku spisovného jazyka českého, 3 díl, Praha 1966, heslo týž.

[2] Srov. k tomu článek Al. Jedličky a Vl. Šmilauera Tvarosloví v školních Pravidlech českého pravopisu, NŘ 41, 1958, s. 190.

[3] Je zachycena v Gebauerově Mluvnici české pro školy střední a ústavy učitelské, nově zpracoval Václav Ertl, vydání deváté, opravené, I. díl, Praha 1926, str. 212.

[4] Více o historii skloňování zájmena týž/tentýž viz v článku M. Sedláčka Týmaž, těmaže, nebo těmatéž očima? NŘ 47, 1964, s. 22 n.

[5] Dotazník byl rozeslán aktivním uživatelům spisovného jazyka, zejména spisovatelům, literárním vědcům a kritikům, učitelům apod. Odpovědi (došlo jich na 175) měly zachytit skutečné jazykové povědomí uživatelů nekorigované podle jazykových příruček ani jazykovou redakcí, tedy nikoli znalost kodifikace.

[6] Tyto tvary se vyskytují ve spisovném úzu dávno; před kodifikačním zjednodušením z dvacátých let byly, jak víme, zakotveny i v mluvnicích. Tvar titéž (1. p. množ. čísla mužského rodu životného) je uváděn jako správný i v nedávné době: v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny 1, Praha 1951, s. 545, i v dalších pracích téhož autora.

[7] Doklady byly získávány tak, že se žádalo doplnění tvarů, kterých by dotázaný užil v předložených 18 větách. V těchto větách je zastoupena většina pádů, v nichž se mohou vyskytovat sporné tvary.

[8] též (t-é-ž) je pravidelná podoba 2., 3. a 6. p. jedn. čísla žen. rodu podle mlad-é, která se ovšem nevžila, jistě pro nežádoucí homonymii s příslovcem, a místo ní se užívá varianty téže.

[9] O získávání údajů viz zde pozn. 7. Dotázaní často uvádějí (při doplňování tvaru nebo tvarů, kterých by užili v předložených větách) více než jednu možnost.

Naše řeč, volume 53 (1970), issue 2, pp. 72-81

Previous Jiří Novotný: K problematice základní stylové charakteristiky spisovných jazykových prostředků

Next Miroslav Komárek: Česká publikace o filosofii jazyka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1