Časopis Naše řeč
en cz

Jazyková kultura v armádě

Karel Richter

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Konference o spisovné češtině a jazykové kultuře konaná na sklonku loňského roku svým významem nepochybně přesáhla rámec školství, pro jehož pracovníky byla určena především. Jestliže k účasti na ní byli pozváni kromě zástupců jiných mimoškolních institucí i filologové z odborného jazykového pracoviště ministerstva národní obrany, není to ani nedopatření, ani pouhý projev meziresortní zdvořilosti.

Velení armády totiž má a musí mít zcela přirozený zájem o otázky jazykové kultury, a to z několika důvodů.

1. Moderní armáda v zájmu dokonalého řízení složitých a vysoce mechanizovaných akcí je nucena zabývat se mimo jiné teorií informačních procesů. Odtud vychází zcela nezbytně i zřetel k přirozenému jazyku jako prvotnímu a základnímu dorozumívacímu kódu v komunikativním okruhu, do něhož jsou diferencovaně zapojeni všichni příslušníci armády. Úsilí o jazykovou kulturu se tu konkretizuje hlavně respektováním lingvistických hledisek při tvorbě a normování vojenské terminologie. Nejde však pouze a výhradně o terminologii. Značnou důležitost má svrchovaná účelnost, a tím i obsahová a formální kultivovanost jazykových projevů vznikajících ve služebním dorozumívacím styku. K tomu všemu je potřebí nejen využívat výtěžků všeobecného lingvistického bádání spolu se speciálním zkoumáním možností optimálního výběru a uplatnění prostředků českého (a navíc i slovenského) spisovného jazyka úměrně k dorozumívacím potřebám armády, ale i vytvořit vhodné podmínky, aby se, zvlášť u velitelského sboru, dosáhlo prohloubení praktických znalostí tohoto jazyka. Úlohu lingvistiky, zvláště při řešení problémů automatizace informačního procesu, vojenští odborníci většinou uznávají. Již léta trvá spolupráce ministerstva národní obrany s Ústavem pro jazyk český v otázkách terminologie a v posledních několika letech i při statistickém výzkumu vojenského jazyka. Tato spolupráce byla koncem loňského roku organizačně zpevněna ustavením smíšené komise pro vojenské jazykové otázky. (Obdobně spolupracuje armáda s Jazykovědným ústavem Ľudovíta Štúra, jehož zástupci jsou rovněž členy uvedené komise.) To je ovšem pouze jeden z úseků, na nichž se vyvíjejí snahy o racionalizaci, a tím i o kulturu odborného vyjadřování. Mnohem méně pozornosti se dosud věnovalo popularizaci zásad jazykové kultury a vytváření správného vztahu k ní.

2. Dalším důvodem, pro který se obrací v armádě pozornost k úrovni odborného vojenského vyjadřování, je skutečnost, že armáda socialistického [196]státu neplní pouze branné poslání, ale že je nadto také výchovnou institucí, která v jistém smyslu dovršuje u velké části mládeže působení školy. Má-li mít toto působení žádoucí účinek a smysl, musí mít určitou kvalitu, k níž patří i akceptování požadavků jazykové kultury.[1] Jazyk, jímž se velitelé obracejí k vojákům, by proto neměl být méně vyspělý než jazyk učitelů. Obdobně vytříbenost jazyka služebních předpisů by bez ohledu na stylové zvláštnosti neměla být menší než vytříbenost jazyka učebnic. Ministerstvo národní obrany přirozeně dbá, aby jeho oficiální texty prošly jazykovou redakcí; to patrně není obvyklé v každém resortu, ale odpovídá to postavení a úkolům armády. V péči o jazykovou stránku vojenské terminologie, o dodržování platných kodifikací mluvnické normy i tendencí odborného stylu ve vojenských služebních publikacích existuje dokonce určitá tradice.

Vznikla po roce 1918, kdy se na tvorbě nové české vojenské terminologie podíleli významní čeští jazykozpytci, jako prof. Smetánka, prof. Šmilauer aj.[2] Dalo by se dokonce uvažovat o mnohem starších tradicích, které zavazují k zachování vztahu sounáležitosti mezi vojenskou komunikativní sférou a celým systémem oblastí národního života, v nichž funguje český (analogicky i slovenský) spisovný jazyk. Již ve staré rakouské armádě se totiž našli vlastenecky cítící a filologicky vzdělaní důstojníci, jako byl setník Tomáš Burian, kteří se snažili přizpůsobit spisovnou češtinu té doby k pronikání do vojenské oblasti. Vytvářeli české vojenské názvosloví[3] (Burian sám vydatně přispěl do Jungmannova slovníku), překládali vojenské předpisy do češtiny a nadšeně šířili národněobrozenecké ideje. Na druhé straně nejeden z předních představitelů národního obrození projevil aktivní zájem o vojenskou češtinu. Jen pro příklad uveďme Václava Hanku (vydal roku 1826 Cvičení v užívání zbraně), Jana Nejedlého (Exercierreglament pro c. k. Infanterii, 1808) a v neposlední řadě i Josefa Kajetána Tyla, který herci Janu Kaškovi pomáhal s českým zněním příručky pro „národní obrance“ (1848).

Je pravda, že tyto obrozenecké tradice, na něž po zřízení republiky navázala oficiální péče o vojenský jazyk, usměrňovaná duchem časopisu „Naše úřední čeština“, přispěly k zakotvení puristických předsudků, jejichž ozvuky shledáváme ve vojenských kruzích zčásti dodnes. Nicméně sama skutečnost, že ústřední vojenská instituce pečovala i o jazykovou stránku vojenského dorozumívacího styku takřka od samých začátků života československé armády, vytváří příznivý precedens i pro současnost.

[197]Konec konců i socialistické vlastenectví, bez něhož lze sotva u vojáků vypěstovat potřebné morální kvality, zahrnuje citlivý a úctyplný vztah k národnímu jazyku jako k hodnotě, která národ stmeluje, která je zrcadlem jeho vývoje a svědectvím jeho živoucnosti.

Mluvíme-li o výchovných zřetelích, které směřují k jazykové kultuře, nutno konstatovat, že je stále ještě záležitostí poměrně úzkého okruhu pracovníků s větší nebo menší lingvistickou erudicí. Do budoucna by bylo potřebí vzbudit ve větší míře zájem o jazykové otázky a vypěstovat vztah k jazykové kultuře u vojenských specialistů, hlavně velitelů, kteří jsou vychovateli svých podřízených.

3. S tím, co jsme právě uvedli, souvisí ještě jedno hledisko, které zasluhuje, aby se o něm uvažovalo. Jazyková kultura, jestliže ji chápeme jako kultivovanost jazykového projevu založenou na přiměřené volbě a využití jazykových prostředků, je zajisté znakem jisté inteligenční úrovně a vzdělání člověka. Schopnost kultivovaně se vyjadřovat může velmi přispět k posílení autority velitelů i jejich rozkazů, stejně jako zase naopak, jestliže se velitelům této schopnosti nedostává, může jejich autorita povážlivě utrpět.

Důvody, které jsme tu naznačili, jistě nevyčerpávají veškerou problematiku jazykové kultury v oblasti vojenství, dostatečně však, jak se domníváme, motivují užitečnost, ba přímo nevyhnutelnost péče o jazykovou kulturu v armádě. Konference o spisovné češtině a jazykové kultuře byla proto pro její vojenské účastníky vhodnou příležitostí, aby se přihlásili k oněm teoretickým principům, k nimž v tomto směru dospěla pražská lingvistická škola, a aby se připojili k organizující se frontě představitelů vědy, školství, státní administrativy i kultury, kteří chtějí usilovat a usilují o to, aby tyto principy byly uváděny v život. To, že konference svou závěrečnou rezolucí dala přímý popud k formování takovéto celospolečenské fronty, patří k jejím úspěšným výsledkům.

Jedním z konkrétních podnětů, které si odtud přinesli vojenští filologové a které vhodně zapadají do jejich uceleného programu péče o jazyk v armádě, je myšlenka pořádat pro vojáky jazykové, popřípadě terminologické kursy. První takový kurs se uskutečnil v posledním týdnu měsíce ledna, nejprve pro ty pracovníky ministerstva národní obrany, kteří se zabývají redigováním odborných textů anebo kteří byli zapojeni do sítě terminologických komisí zpracovávajících definice a klasifikace oborových pojmů v rámci komplexní normalizace vojenské terminologie. Běželo tu o to, aby se všem, jimž byla dána možnost ovlivňovat úroveň odborného vyjadřování, dostalo navíc k vojenským znalostem i jisté kvalifikace jazykové. Pro tento cíl se podařilo získat pochopení a účast našich předních lingvistů z filosofické fakulty UK v Praze a z akademického Ústavu pro jazyk český, což posílilo zájem o kurs a zajistilo nejvyšší možnou úroveň přednášek. Ty byly vybrány tak, aby posluchači získali poučení o všem, co potřebují vědět z hlediska jazyka pro práci s textem i pro zasvěcený přístup k terminologii.

[198]Seznámili se s teorií spisovného jazyka (akad. B. Havránek), s vývojovou dynamikou současné spisovné češtiny (Al. Jedlička), s pojetím hovorové češtiny (J. Bělič), se zásadami odborného stylu (M. Roudný), s koncepcí Pravidel českého pravopisu (Fr. Váhala). Pro terminology byla určena přednáška logika O. Zicha o teorii tvorby definic. Celý kurs byl zakončen výklady o vojenských jazykových otázkách, jako jazyková kultura v armádě, historické tradice vojenské terminologie (pplk. K. Richter) a projekt normalizace vojenské terminologie (pplk. F. Švarc).

Zdá se, že touto formou by bylo možno skutečně vytvářet onu širší společenskou základnu pro jazykově výchovné snahy ve vojenském prostředí.

Vracíme se tak na závěr k zjištění, jímž jsme zamyšlení nad konferencí o spisovné češtině a jazykové kultuře uvedli, že totiž konference naznačila nové možnosti, jak sdělovat výsledky bádání o českém jazyce, zvláště o jazyce spisovném, a jak spojovat v úsilí o jazykovou kulturu školu a život.

Jsme přesvědčeni, že armáda nemůže zůstat stranou celospolečenských snah na tomto úseku.


[1] Na to se upozorňuje nejenom u nás; viz např. článek A. Mielczarka v polském časopise Poradnik językowy 1966, č. 1.

[2] Viz V. Šmilauer, Vojenské názvosloví ručních střelných zbraní a kulometů, Naše řeč 20, 1963, s. 25n.

[3] O něco později, v roce 1848, pokusil se kapitán Ján Francisci vytvořit také slovenské vojenské názvy a povely. Viz F. Oktavec, Slovenská reč 12, s. 39.

Naše řeč, volume 52 (1969), issue 2-3, pp. 195-198

Previous Věra Formánková, Milan Jelínek: Zpráva o diskusi

Next Vladimír Mejstřík: Střednědobé, či středodobé plánování?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1