Konference o spisovné češtině a jazykové kultuře

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Na sklonku minulého roku konala se v Praze a v Brně k padesátému výročí vzniku Československé republiky a k padesátiletí časopisu Naše řeč konference o spisovné češtině a jazykové kultuře. Uspořádaly ji filosofické fakulty v Praze a v Brně a Ústav pro jazyk český ČSAV v Praze se svou pobočkou v Brně za spoluúčasti ministerstva školství, Svazu zaměstnanců školství a vědy a Krajského národního výboru v Brně. Aby mohlo referáty i diskusi vyslechnout co nejvíce účastníků, byla konference rozdělena do dvou částí, pražské a brněnské. Pražské zasedání se konalo na filosofické fakultě University Karlovy ve dnech 13.—15. listopadu za účasti 350 účastníků, brněnské v budově Krajského národního výboru ve dnech 10.—12. prosince za účasti 250 pracovníků. Jádro účastníků konference tvořili učitelé všech stupňů a typů škol, dále pracovníci z vysokých škol, akademických a resortních ústavů, krajských pedagogických ústavů, účastni byli i pracovníci neškolských institucí, majících však nemalý význam pro aktivní uplatňování a šíření zásad jazykové kultury, mezi jiným z ministerstva národní obrany, rozhlasu, televize, nakladatelských redakcí aj., a také posluchači vysokých škol.

Myšlenka uspořádat konferenci setkala se s velkým pochopením a s podporou na vedoucích místech školské správy i v jednotlivých krajích a o její uskutečnění se zasloužil i Svaz zaměstnanců školství a vědy. Konání konference spontánně uvítali přihlášení účastníci a zájem o ni mezi učiteli přesáhl technické možnosti přijmout všechny, kteří se chtěli zúčastnit. Bylo to jistě i proto, že se vlastně poprvé sešli na tak širokém fóru vědečtí pracovníci-bohemisté se všemi, které spojuje společný pracovní zájem o národní jazyk a jeho kulturu.

Myšlenka uspořádat konferenci se zrodila v redakční radě Naší řeči. Chtěli jsme jí připomenout způsobem slavnostním a zároveň pracovním vstup Naší řeči do druhé padesátky její historie. Založení Naší řeči, listů pro vzdělávání a tříbení jazyka českého, před více než padesáti lety, v době velké a mimořádné, předcházelo vznik samostatného státu v r. 1918. Proto jsme i my spojili obě jubilejní příležitosti u vědomí, že pohnutých padesát let historie naší země je i významným obdobím, kterým procházel náš jazyk, spjatý s dějinami této země a jejího lidu.

Nebyli jsme v období nedávno minulém spokojeni se stavem péče o národní jazyk, s přezíravým a leckdy i podcenivým poměrem k němu u mno[178]hých jeho uživatelů. Upozorňovali jsme stále i na negativní jevy a nedostatky ve školní jazykové výchově. Domnívali jsme se, že by mohl pomoci i zdravý patos, kterým by bylo možno povznést vzdělávání v mateřském jazyce z jeho každodenní všednosti. To, co se nepodařilo našemu dřívějšímu úsilí, oživily až historické události, jimiž od srpna procházíme. Již celý náš polednový vývoj zanechával nesporně kladné stopy v kultuře vyjadřování, aktivizace politická se projevila i opravdovostí a živostí jazykového vyjadřování. V posledním období se vztah k mateřskému jazyku prohloubil, vědomí spojitostí jazyka a národa, jeho historického vývoje, slavných dějin i vyspělé přítomnosti ožilo. Národně reprezentativní funkce jazyka vystupuje dnes znovu do popředí a také citový vztah k národnímu jazyku se stává živou hodnotou a silou.

Všechny tyto závažné dobově podmíněné okolnosti neodváděly pořadatele i účastníky od pracovních cílů spojovaných s konferencí. Jejím smyslem bylo — podle úvodních slov Al. Jedličky přednesených při zahájení konference pražské i M. Jelínka, přednesených v Brně — aktivizovat širší obec odborníků v zájmu o aktuální obecné i konkrétní problémy kultury mateřského jazyka, překlenout propast, která vznikla mezi vysokými školami a praxí, zvláště učitelskou, a orientovat jak učitele, tak odborné jazykové pracovníky v otázkách, které jsou významné pro jejich běžnou práci a činnost.

Už svým názvem, shodným s názvem programového sborníku z r. 1932, se konference přihlásila k tradici pražské jazykovědné školy, k té tradici, která už v třicátých letech pronikla i do lingvistiky světové a která v poslední době znovu ožila v cizině i u nás a plně se uplatnila i na nedávném VI. mezinárodním sjezdu slavistů v Praze. Hlásíme se k této tradici právě také proto, že teorie spisovného jazyka vypracovaná pražskou školou a stále rozvíjená je základem, z něhož je možno i dnes při řešení aktuálních otázek vycházet.

Pracovníci filosofické fakulty pražské a brněnské i pracovníci Ústavu pro jazyk český předstoupili před shromážděné účastníky s výsledky svých úvah a prací týkajících se v širokém smyslu otázek jazykové kultury. Tematicky šlo o čtyři základní okruhy: první se týkal obecné teorie spisovného jazyka (byl zastoupen výkladem akad. B. Havránka), druhý současné spisovné češtiny z hlediska vývojové dynamiky (souhrnnou charakteristiku podal Al. Jedlička a o padesáti letech vývoje spisovné češtiny v samostatném státě promluvil J. Bělič), třetí otázek stylistických (byl zastoupen výchozím referátem M. Jelínka o stylovém rozpětí současné spisovné češtiny, výkladem Fr. Daneše o mluvených projevech a jejich kultuře a přehledným obrazem K. Hausenblase o jazyce v umělecké literatuře posledního období), čtvrtý pak aktuálních problémů jazykové kultury (základní referát vypracoval A. Stich a v brněnské části byl doplněn glosami, které k této problematice viděné ze zorného úhlu zkušeností pra[179]covníků moravských přednesla V. Michálková; speciálních jevů souvisících s jazykovou kulturou v jazykové oblasti moravské a slezské si všímal referát J. Chloupka přednesený na brněnské části konference). Poněvadž převážnou část účastníků tvořili učitelé češtináři z našich škol, byla tematika konference doplněna v pražské části úvahou Vl. Šmilauera o profilu učitele mateřského jazyka a v části brněnské výkladem Fr. Svěráka o jazykovědném vzdělání učitele mateřského jazyka na střední škole.

Převážná část článků v tomto dvojčísle Naší řeči je zpracována na základě referátů přednesených na konferenci. Referát J. Běliče o padesáti letech vývoje spisovné češtiny v samostatném státě byl uveřejněn v posledním čísle loňského ročníku Naší řeči (s. 257n.), referáty Vl. Šmilauera a Fr. Svěráka, týkající se profilu a přípravy učitelů mateřského jazyka, vyšly v metodickém časopise Český jazyk a literatura (1969, s. 241n. a 337n.). Průběh jednání a diskusi na zasedání pražském a brněnském shrnují zprávy otištěné zde na s. 183n.

„Hodláme nejen vésti a učiti, nýbrž také učiti se a přijímati poučení,“ mohli jsme číst v úvodních slovech v 1. čísle 1. ročníku Naší řeči (1916). Myšlenka potřebného dialogu mezi jazykovědci a učiteli i ostatními pracovníky v oblasti jazykové kultury, vyjádřená tak výstižně už v těchto slovech, stala se vůdčí myšlenkou celého pracovního setkání. Svědčí o tom hojná diskusní vystoupení, připomínky a dotazy přednesené v průběhu jednání i odpovědi na ně ze strany přednášejících. Aby velmi užitečné myšlenky, podněty a požadavky vyslovené na konferenci nezapadly a našly cestu k místům odpovědným za další rozvoj jazykové kultury, zvláště také v oblasti jazykové výchovy školské, byly vypracovány zvolenou pracovní komisí závěry, které byly ve formě usnesení schváleny jak pražskou, tak brněnskou částí konference. S těmito závěry a požadavky v nich vyslovenými obrátili se pořadatelé na všechny instituce, které mají k projednávaným otázkám vztah, v dobré víře, že se k těmto požadavkům přihlédne a že zvláště školské instituce projeví alespoň nyní lepší pochopení pro úlohu českého jazyka ve vyučovacím a výchovném procesu na všech stupních škol.

Při přípravě konference její organizátoři věřili, že proběhne v radostném ovzduší oslav padesátého výročí našeho státu a zároveň v příznivé atmosféře všeobecného snažení o demokratickou přestavbu naší socialistické společnosti. Leč konference se sešla za podmínek podstatně jiných, v nichž nabyla vedle svého nesporného významu vědeckého i významu manifestačního. Obrátila naši pozornost k jedné z největších jistot národní existence — k národnímu jazyku a jeho reprezentativní spisovné formě — a tím zároveň podtrhla význam a sílu domácích kulturních tradic, jejichž nositelem i udržovatelem je historicky zakotvený a v minulosti i přítomnosti tříbený a kultivovaný český jazyk.

Naše řeč, volume 52 (1969), issue 2-3, pp. 177-179

Previous Věra Michálková: Několik glos k aktuálním otázkám jazykové kultury

Next Závěry konference O spisovné češtině a jazykové kultuře