Časopis Naše řeč
en cz

Monografie o vývoji českých infinitivních vět

Jaroslav Bauer

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V dnešní češtině máme několik druhů vět, v nichž je infinitiv samotný nebo se sponou nositelem větné platnosti (tj. základním členem věty jednočlenné nebo přísudkem věty dvojčlenné), např. Je vidět Sněžku. Kam jít? Mlčet! Jen nepřijít pozdě! Tohle věděl, tak jsem nikam nechodil. On a dělat! Silně archaické jsou dnes věty typu Čechům bylo ustupovati. Problematice infinitivních vět bylo v posledních letech věnováno dosti pozornosti; i Naše řeč o nich přinesla články K. Svobody (Infinitivní věty podmínkové, NŘ 43, 1960, 43n.) a J. Poráka (Je vidět Sněžku / Je vidět Sněžka, NŘ 45, 1982, 1—8).

Značně kusé však byly naše vědomosti o jejich vývoji.[1] Proto je velice vítaným obohacením české historické skladby monografie Jaroslava Poráka Vývoj infinitivních vět v češtině (AUC — Philologica Monographia XVI, Praha 1967, 135 str.). Na základě bohatého materiálu pojednává o vývoji infinitivních vět jednočlenných od nejstarších dob až do dneška. Věty dvojčlenné ponechává autor stranou, protože nejsou v starším jazyce doloženy; jejich popis v nové češtině podal ve stati Dvojčlenné infinitivní věty v češtině (Slavica Pragensia III, 1961, 137—150).

Výsledky Porákova zkoumání jsou velice cenné a v mnohém doplňují a opravují dosavadní znalosti. Přesvědčivě je tu doloženo, že v staré češtině existovaly jen dva základní typy infinitivních vět: (1) typ všem jest umříti, jehož konstitutivními složkami jsou dativ jména, spona a infinitiv (přitom [234]může dativ nebo spona chybět, ale jde tu o nevyjádření těchto složek, nikoli o jejich fakultativnost); (2) typ jest viděti, jehož konstitutivními složkami jsou spona a infinitiv slovesa smyslového vjemu (spona může být nevyjádřena); fakultativní složkou je tu předmět při infinitivu. Oba typy mohly mít i platnost vět tázacích nebo přacích a užívalo se jich také jako vedlejších vět v souvětí (zejm. jako vět obsahových).

Z tázacích vět prvního typu se vyvinuly časem naše rozvažovací (deliberativní) otázky (např. Co dělat? Odejít z domu?): užití spony a dativu činitele se omezovalo, až zaniklo docela, takže dnes jde o infinitivní věty bezesponové a bez možnosti vyjádřit činitele (většinou se tu jako činitel chápe 1. osoba, protože mluvčí klade rozvažovací otázku sám sobě).

Stč. infinitivní věty přací (např. Ach, by mi bylo umřieti Baw) byly řídké a nemají v dnešním jazyce přímé pokračování. Dnešní přací věty s tzv. absolutním infinitivem beze spony (např. Aspoň ji ještě jednou uvidět!) nejsou zase doloženy v stč. Ani rozkazovací věty typu Mlčet! nejsou v stč. dosvědčeny.

Vedlejší věty infinitivní se vyvíjely v podstatě stejně jako věty samostatné.

Vývoj obou základních typů infinitivních vět je v práci probrán velice podrobně a všestranně. Najdeme zde i frekvenční údaje o výskytu vět se sponou a beze spony, s vyjádřeným a nevyjádřeným dativem činitele v různých obdobích, takže můžeme sledovat vývojové změny konstrukce samé (vcelku jde u obou typů o ústup bezesponové varianty). Zároveň je doložen i osud celé konstrukce v rámci syntaktického systému ve vztahu ke konstrukcím synonymním: Věty typu všem jest umříti ustupovaly větám s modálními slovesy a predikativy (jmieti > míti, musiti, slušie, je slušné) a zachovaly se jen ve více méně ustálených případech; teprve po obrození byly přechodně oživeny. Naproti tomu věty typu je vidět se udržely jako živý typ dodnes; změnil se jen částečně okruh sloves, kterých se zde užívá. Nově se vedle typu s akuzativním předmětem (je vidět Sněžku) objevuje typ s nominativem, který má funkci podmětu, takže konstrukce je dvojčlenná (je vidět Sněžka). Doklady na tento typ zachytil Porák ojediněle až od 17. stol.; to svědčí o tom, že jde o konstrukci sekundární, nikoli starou, jak se někdy vykládalo. U obou typů informuje autor i o jejich rozšíření v nářečích.

Velikou péči věnoval stanovení modálního významu konstrukcí v starém jazyce. Nespokojil se jen intuitivním stanovením významu, jak se nám jeví při interpretaci starých dokladů, ale hledal objektivní kritéria. Využil jednak překladů, v nichž mohl konfrontovat stč. vyjádření s latinským nebo německým, jednak variant z různých rukopisů téže památky, v nichž jsou doloženy synonymní konstrukce české. Proto jsou jeho závěry skutečně přesvědčivé. Modální význam první konstrukce nebyl vyhraněný; převládal zřejmě význam náležitostní (ve smyslu ‚míti‘) a uplatňoval se význam nut[235]nostní (‚musiti‘), ale pronikal i význam možnostní (‚moci‘, zejm. při záporu ‚nemoci‘) a ojediněle snad i intenční (‚chtíti, přáti si‘). Někdy byl modální význam tak slabý, že se stýkal s pouhou afirmací. Při oživení konstrukce za obrození převládal význam nutnostní. V tom se mohl uplatnit ruský vliv, ale spíše šlo o navázání na stav stč., při čemž se uplatnila kodifikace J. Dobrovského.

Ani modální význam druhé konstrukce nebyl v stč. jednoznačně vyhraněn. J. Porák našel i doklady přechodné mezi první a druhou konstrukcí, v nichž je infinitiv slovesa smyslového vjemu, ale zároveň i dativ činitele; spíše tu však jde o věty prvního typu, v nichž nebylo užití infinitivu významově omezeno, takže v nich byl možný i infinitiv sloves smyslových vjemů (v. s. 59). Záhy převládá význam děje vnímaného a vnímatelného, reálně existujícího nebo možného; nešlo zde však o výrazný možnostní význam jako ve větách se slovesem moci. Tento stav trvá dodnes; jen za obrození došlo k novému sblížení s konstrukcí první (náležitostní a nutnostní, často s vyjádřeným dativem činitele); styčným bodem je především záporná podoba vyjadřující nemožnost.

Porákova kniha přináší i mnoho dalších důležitých zjištění, zejm. o vyjadřování volní modality. Dokládá např., že sloveso jmieti nemělo v nejstarších památkách modální význam ‚míti povinnost‘; ten se šířil teprve v době historické souběžně s ústupem náležitostních konstrukcí infinitivních. Od modálních vět infinitivních jsou správně odlišeny konstrukce typu vím co dělati, mám co dělati, je co dělati (s. 103n.), která mají odlišnou syntaktickou strukturu i jiný význam a zřejmě i jiný původ. Otázku jejich geneze nelze na českém materiálu řešit, proto ji autor nechává otevřenou a připojuje k ní jen několik poznámek. Nesporný je postřeh, že konstrukce typu nevědiech sě co přijéti neměly v stč. souvětnou povahu.

Materiál, o který se monografie opírá, je široký a možno říci, že je plně postačující; snad jen pro období 16.—18. stol. by mohlo rozšíření excerpce přinést některé nové postřehy (zejm. pokud jde o první výskyt některých konstrukcí nebo jejich frekvenci). Po stránce metodologické je práce velice dobře promyšlena a také způsob výkladu je zdařilý. V důležitých otázkách se uplatňuje i aspekt srovnávací. Bylo by možno uvést připomínky k jednotlivostem, ale jde vesměs o okrajové otázky, které se netýkají jádra práce.

Kniha je pěkně upravena, má německé résumé a je opatřena obsáhlým seznamem jazykových pramenů. Chybí však seznam použité literatury (jsou tu ovšem četné odkazy pod čarou při jednotlivých výkladech) a vítaný by byl i rejstřík.

Na závěr můžeme opakovat, že Porákova práce je skutečným přínosem k poznání syntaktického vývoje češtiny. Můžeme si jen přát, aby se stala východiskem pro další bádání v oblasti větné modality a větných typů.


[1] Vývojem infinitivu se zabýval J. Zubatý ve speciální opakované přednášce a rovněž F. Trávníček, ale jejich studie nevyšly tiskem. BHk

Naše řeč, volume 51 (1968), issue 4, pp. 233-235

Previous Miloš Dokulil: Nad monografií Jána Oravce „Väzba slovies v slovenčine“

Next Jaromír Spal: Nový etymologický slovník

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1