Časopis Naše řeč
en cz

O dvojznačnosti v právnickém vyjadřování

Alexandr Stich

[Articles]

(pdf)

-

Využití jazyka v právnickém vyjadřování patří k těm oblastem odborného slohu, které se vždy těšily velkému zájmu. V prvé řadě se věnovala pozornost vytváření, ustalování a přesnému významovému vymezení právnických termínů; není jistě náhodou, že právě právnická terminologie je spolu s terminologií náboženskou naší nejstarší propracovanou terminologickou soustavou vůbec. Právnická terminologie, ustálená po stránce formálně jazykové i významové, zajišťuje textům právní povahy především potřebnou jednoznačnost pojmů. Neméně závažná je pro právnické texty i syntaktická stavba výpovědi [148]— té se však věnuje dnes pozornosti málo: budoucí právníci sice soustavně poznávají právní terminologii, ale s využitím jazykových prostředků neterminologické povahy nebo s prostředky větné stavby se musí každý právník seznámit sám, obvykle tím, že pozoruje a napodobuje stylizaci textů už existujících. A přece i tyto jevy jsou pro úroveň právního textu mimořádně důležité a pro žádoucí jednoznačnost textu stejně závažné jako přesná a ustálená terminologie.

Názorně to lze pozorovat na tomto příkladu. Ústav pro jazyk český dostal dopis s žádostí, aby podal jazykový výklad úryvku vyhlášky 143/1961 Sb. o domovní dani (jde o 2. odstavec § 9): Národní výbor může použít vyšší sazby až do horní hranice při výpočtu daně z budov patrových, zčásti pronajatých, zvlášť dobře vybavených nebo z budov s domovní zahradou. Pisateli dopisu šlo o to, jak vyložit spojení slov z budov patrových, … pronajatých … vybavených. Musí mít budova, na niž se vztahuje toto ustanovení, všechny tři vlastnosti vyjádřené shodnými adjektivními přívlastky zároveň, nebo stačí vlastnost jedna, popřípadě kombinace vlastností dvou? Syntaktický a významový rozbor tu nepomůže. Citovanému úryvku se může rozumět takto: Národní výbor může použít vyšší sazby… jednak u budov patrových, zčásti pronajatých a zvlášť dobře vybavených, jednak u budov s domovní zahradou. Jde tu tedy o dva soubory budov, do prvního souboru patří budovy určené zároveň třemi znaky, do souboru druhého budovy určené jedním znakem. Pro tento výklad zčásti svědčí to, že se v textu slovo budova a předložka z opakují. Není to však důkaz jednoznačný, protože autor mohl slovo opakovat i proto, že v prvém případě rozvíjejí slovo budovy shodné přívlastky, v posledním případě je užito přívlastku neshodného (s domovní zahradou). Proti tomuto pojetí svědčí navíc skutečnost, že autor spojil druhý a třetí shodný přívlastek asyndeticky, bez spojky a.

Ale je možný i druhý výklad. Autor zákona chtěl vyjádřit myšlenku, kterou bychom parafrázovali těmito slovy: Národní výbor může použít vyšší sazby … u budov patrových, u budov zčásti pronajatých, u budov zvlášť dobře vybavených a u budov s domovní zahradou. Měl-li zákonodárce na mysli toto pojetí, týká se ustanovení čtyř souborů, v nichž je každá jednotlivina určena vždy alespoň jedním znakem. Tento výklad má zčásti oporu v bezespoječném spojení druhého a třetího shodného přívlastku (pronajatých, vybavených), opakování slova budovy však tomuto pojetí poněkud překáží.

Nemilá nejednoznačnost textu má hned několik příčin v jazyce [149]samém. Především je to mnohovýznamovost spojky nebo[1] (může mít buď platnost vylučovací — v tom případě bychom se rozhodli spíše pro výklad prvý —, nebo platnost slučovací s odstínem eventuality — a tento význam by nás vedl spíše k výkladu druhému).

Druhou příčinu můžeme vidět v tom, že několikanásobný přívlastek, zvláště rozvíjí-li podstatné jméno v množném čísle, může mít dvojí významovou platnost. V mluvnicích se obvykle o této věci neuvažuje, nebo se mlčky vychází jen z jedné, základní možnosti. Je to ta, při níž chápeme několikanásobný přívlastek jako vyjádření komplexu vlastností, které všechny zároveň určují vždy každý jednotlivý jev, na který se může vztahovat určované podstatné jméno. Tedy spojení budovy patrové, pronajaté (a) vybavené označuje jen ty budovy, které mají všechny tři znaky.[2]

Avšak totéž spojení podstatného jména a několikanásobného přívlastku může mít i význam podstatně jiný. Z hlediska transformační mluvnice bychom mohli říci, že tento jiný význam je dán tím, že několikanásobný přívlastek tu vznikl elipsou opakujícího se podstatného jména. V tom případě lze rozložit spojení podstatného jména s několikanásobným přívlastkem ve spojení týchž souřadně spojených podstatných jmen, z nichž každé je rozvito jedním přívlastkem. V našem případě tedy můžeme položit rovnítko mezi spojení budovy pa[150]trové, pronajaté (a) vybavené a spojení budovy patrové, budovy pronajaté (a) budovy vybavené. V některých případech rozhodne pro toto pojetí význam slov, jimiž jsou přívlastky vyjádřeny, a to tehdy, jestliže se významově vylučují. Např. spojení stromy listnaté a jehličnaté lze interpretovat jen v právě uvedeném významu. Jindy však, jak je tomu i v našem příkladě, význam jednoznačně nerozhodne. V běžném jazyce tato významová dvojznačnost několikanásobných přívlastků téměř ani nevadí; kontext, situace nebo poukaz k mimojazykové skutečnosti obvykle text významově zpřesní. Avšak v právnickém textu, zvláště v zákoně nebo ve vyhlášce, je dvojznačnost textu přímo v základním rozporu s jeho funkčním zaměřením.

Že není výše uvedený příklad ojedinělý, lze doložit ještě jedním případem, také z agendy Ústavu pro jazyk český. Před několika lety byl Ústav požádán, aby jazykově vyložil jedno místo z ceníku, který vydalo ministerstvo spotřebního průmyslu v r. 1958. V tomto místě se určuje, které zvířecí kožky se při výkupu zařazují do skupiny b I, a říká se: Jsou to kožky s přírodní vadou (méně jadrné, prašivina apod.) nebo s ojedinělou vadou vzniklou při stahování (řez, díra), avšak poškozené nejvýše do 50 % celé plochy. Sporné tu může být, jaké místo v syntaktické stavbě věty má slovesné přídavné jméno poškozené; tvoří větnou dvojici s dvojnásobným jmenným přísudkem kožky (přičemž podstatné jméno kožky není podruhé vyjádřeno), nebo se vztahuje jen právě k tomuto nevyjádřenému větnému členu? Jinými slovy, vztahuje se omezení, že kožka může být poškozena jen nejvýše na polovině plochy, na oba případy, nebo jen na kazy vzniklé při zpracování? Mimochodem — rozdíl v ceně při výkupu činil ročně úhrnem čtvrt miliónu korun a uplatnění výkladu prvního vedlo ke katastrofálnímu poklesu počtu nakoupených kožek a k potížím v průmyslu, pro nějž jsou kožky nezbytnou surovinou. Nebudeme už tento příklad podrobně komentovat, povšimněme si však, že významová dvojznačnost textu je opět způsobena užitím spojky nebo, elipsou podstatného jména (kožky) a potíží s přívlastkem, v tomto případě potíží rozhodnout, zda přívlastek rozvíjí jen poslední výraz v několikanásobném větném členu, nebo všechny výrazy, které tento několikanásobný větný člen tvoří.

Významová neurčitost právnických textů je z hlediska určení projevu vždy nedostatkem závažnějším než významová neurčitost textů jiné povahy. V našem případě je podobný nedostatek ještě zdůrazněn tím, že se objevil v normativních právnických textech. Přitom podle [151]sdělení z ministerstva spravedlnosti není dnes postup v řešení podobných případů jednotně upraven — vžila se praxe, že obvykle vykládá normativní právní text ústřední instituce, do jejíhož obvodu činnosti zákon nebo vyhláška spadá a která obvykle i text připravila. Nezdá se, že by tento postup byl nejpřiměřenější a nejvhodnější. V každém případě by však bylo užitečné tyto případy předcházet a seznamovat pracovníky, kteří stylizují texty s právním dosahem, nejen s terminologií, ale i s principy syntaktické a významové výstavby odborných textů.


[1] Srov. výklad Z. Sochové (Zavinila to spojka nebo?) v NŘ 50, 1967, s. 247n., v němž se uvádí jiný případ potíží způsobených dvojí funkcí této spojky.

[2] Z našich velkých syntaktických prací o české skladbě se této problematiky dotýkají především skladby Šmilauerova a Trávníčkova, obě při výkladu o elipse. V Novočeské skladbě V. Šmilauera (Praha 1966) se na s. 94 mluví o vypouštění podstatného jména, opakuje-li se v několikanásobném větném členu a je-li určováno vždy jiným přídavným jménem (Staré Město a Nové Město → Staré a Nové Město), srov. i Učebnici větného rozboru od téhož autora, Praha 1958 (skriptum), s. 71, 72 a 104; v Mluvnici spisovné češtiny II F. Trávníčka (Praha 1951) se na s. 860 čte výklad o vypouštění „společného členu několikanásobné části, základní nebo rozvíjející“ (český jazyk a literatura, naše babička a dědeček), zmínku o „tzv. koordinační elipse“ mají i Základy české skladby F. Kopečného (Praha 1958, s. 64). Dotýkají se této věci obvykle i výklady o několikanásobném a postupně rozvíjejícím se přívlastku (srov. B. Havránek a A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1964, s. 361; tam se uvádí např. typ těžká, odpovědná, namáhavá práce). Co však mluvnicím uniká, je formální totožnost skladebních konstrukcí se skutečným několikanásobným přívlastkem a konstrukcí, v nichž je několikanásobným členem vlastně nikoli samo spojení přívlastkových přídavných jmen, ale spojení několika týchž podstatných jmen, která jsou elipsou stažena v podstatné jméno jediné. Mlčení mluvnic o tomto rozdílu je pochopitelné, protože z hlediska skladebné soustavy jazyka běží o konstrukci touž, formálně nerozlišitelnou. Důležitý je však tento rozdíl z hlediska významové výstavby výpovědi a z hlediska slohového, zvláště pokud pod slohem rozumíme praktické zásady stylizace projevu.

Naše řeč, volume 51 (1968), issue 3, pp. 147-151

Previous Jan Kořenský: K jazykové stránce jednoho rozhlasového pořadu

Next Z tézí Pražského lingvistického kroužku k 1. sjezdu slovanských filologů v Praze r. 1929