Časopis Naše řeč
en cz

Ještě k původu slova chachar

Pavel Trost

[Short articles]

(pdf)

-

Nelze říci, že původ slova chachar byl dostatečně objasněn v článku J. Skuliny, NŘ 48, 1965, s. 208n. Etymologické spo[58]jení tohoto slova se středohornoněmeckým hâhaere ‚kat‘ se jistě z významového hlediska nezdá nemožné. Je však otázka, kde bylo rozšířeno slovo hâhaere — proti henker, henger — a jaká byla jeho pozdější hlásková podoba, pokud se to slovo zachovalo. Existovalo určitě v oblasti bavorsko-rakouské; dnes se už nevyskytuje. Jen v bavorsko-rakouské oblasti přešlo místy h mezi samohláskami v ch. Maďarské hóhér ‚kat‘, charvátské hahar ‚kat‘ (v starším jazyce) a slovinské hahár ‚kat‘ (v štýrských a panonských dialektech) jsou bezpochyby slova přejatá z rakouské oblasti.[1]

Na Katovicku a na Ostravsku pronikala německá slova ne-li ze spisovného jazyka, tedy z místních slezských nářečí. Slovo hâhaere ‚kat‘ pravděpodobně nikdy v slezské oblasti neexistovalo.[2] V slezských nářečích nelze také předpokládat zachování h mezi samohláskami nebo jeho přechod v ch.

Z hláskových důvodů se zdá etymologické spojení chachar s hâhaere téměř vyloučené. Spíše lze chachar spojit s německým slovem Hache ‚hrubý chlap‘ apod. Předpokládá jen přestup do jiné morfologické třídy. O slově Hache srov. slovník Weigandův-Hirtův a Wörterbuch der obersächsischen und erzgebirgischen Mundarten K. Müllera-Fraureutha. (Zcela mylně je toto staré slovo nejasného původu vyloženo z cikánštiny ve Wörterbuch des Rotwelschen od S. A. Wolfa.) Mitzkův Schlesisches Wörterbuch Hacher ‚velký budižkničemu‘ apod., vedle toho ovšem Hachar ‚nadávka pro tuláka apod.‘ Tvar s dvojím ch se dá vyložit polskou výslovností, která h a ch nerozlišuje.


[1] Lze předpokládat, že kmenová samohláska slova hâhaere podlehla tzv. sekundární přehlásce; s tím souhlasí znění Hacher, uváděné z jižních Čech (v materiálech Bayerisch-österreichisches Wörterbuch ve Vídni není však doklad). Maďarské znění hóhér svědčí ovšem o znění nepřehlasovaném; takové dublety jsou však možné.

[2] Srov. E. Angstmann, Der Henker in der Volksmeinung, Bonn 1927.

Naše řeč, volume 50 (1967), issue 1, pp. 57-58

Previous Zdeňka Sochová: Aktrice národního divadla?

Next Antonín Tejnor: Návratnost je nabíledni?