Časopis Naše řeč
en cz

Třetí konference o slovanské onomastice

Ivan Lutterer

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve dnech 14.—17. září 1966 konalo se v Liblicích třetí rozšířené zasedání Mezinárodní komise pro slovanskou onomastiku,[1] které se zároveň [41]stalo I. konferencí československých onomastiků. Liblické setkání více než šedesáti představitelů slovanské onomastiky[2] se uskutečnilo nedlouho po IX. mezinárodním kongresu onomastickém v Londýně (4.—8. 7. 1966); ten vyzval onomastiky Západu a Východu k intenzívnější spolupráci na komplexním výzkumu toponymie evropského kontinentu. Výzva se setkala u slovanských onomastiků s kladným ohlasem. Hledání souvislostí širších než jenom slovanských — podložené vědomím nedělitelnosti onomastické práce — charakterizovalo větší část konferenčního jednání. Jeho pracovní náplň byla velmi bohatá a různorodá; to souviselo mj. s profesionálním složením účastníků, mezi nimiž byli vedle jazykovědců též historikové (2), archiváři (5), historičtí geografové (3), zeměpisci a kartografové (3) i pracovníci vlastivědní (2).

Díky ráznému vedení konference prof. Vl. Šmilauerem, který dal celému jednání pevnou koncepci a který dovedl udržet až do konce jeho dělný rytmus, soustředila se pozornost referentů a diskutujících na tři základní okruhy otázek: na obecné otázky metodologické a organizační (I), na slovanský onomastický atlas (II) a na slovanskou onomastickou terminologii (III).

I. Úvahou o obecných zásadách lexikografického zpracování onomastického materiálu (zvl. jmen osobních) zahájil pracovní část programu W. Taszycki.[3] Teoreticky zaměřený příspěvek V. Blanára se týkal vývoje slovanské soustavy osobních jmen z hlediska různých funkcí, které jméno plnilo v různých dobách (identifikační, charakterizační, příbuzenská, sociálně-právní, stavovská). Předslovanskými jmény na slovanském území se zabýval zčásti kritizovaný ref. V. Poláka. Závažnou a dnes obzvlášť aktuální otázkou sběru a studia traťových jmen, která po združstevnění naší vesnice zčásti ztratila platnost a upadají proto rychle v zapomenutí, se zabývalo několik referentů, hlavně z řad československých účastníků. I. Honl zdůraznil potřebu konfrontovat výsledky studia mikrotoponymie s poznatky o jménech místních. Materiál traťových jmen, který množstvím mnohonásobně převyšuje počet jmen osadních (pro české země se předpokládá až jeden milión pomístních jmen), poskytuje cenné údaje o lidových podobách názvů a může sloužit jako podklad k pracím historickodialektologickým, jak ukázal i příspěvek S. Utěšeného. — Na význam pomístních jmen při zkoumání hospodářského a společenského vývoje venkova i jeho poměrů národnostních poukázali F. Matějek a [42]A. Turek.[4] — Účast studentů filologie na sběru a zpracování mikrotoponymie doporučoval I. Lutterer ve svém referátu o zastoupení onomastiky na vysokých školách.

II. Úvodem k rozpravě o Slovanském onomastickém atlase (dále SOA) předložil Vl. Šmilauer plénu svůj Atlas místních jmen v Čechách. Zpracování atlasů dílčích a národních je podle něho nutným předstupněm syntetického atlasu celoslovanského, který je ovšem dosud v perspektivě velmi vzdálené. — R. Krajčovič uvedl některé své zkušenosti s přípravou atlasu tzv. velkomoravské toponymie (v její západoslovenské části). Jeho koncepce se opírá o tezi, že atlas má být nikoli výkladový, nýbrž faktografický, a že má být diachronně-synchronní, tj. v podstatě historický s případnou konfrontací se současným stavem. — E. Eichler referoval o mapování toponymie na území starosrbském a zdůraznil naléhavost studia toponymie na územích kdysi slovanských, tj. v Německu, Rakousku, Maďarsku, Rumunsku, Albánii a Řecku.[5] — Otázkou chronologizace a mapování jednotlivých jmenných typů, velmi důležitou pro SOA, se zabývali Rud. Fischer a S. Rospond (na materiále českém a polském). — Cenné úvahy o pojetí SOA obsahoval příspěvek F. Cuřína, resumovaný pro nepřítomnost autora prof. Šmilauerem.[6] Podobně jako dříve I. Honl podtrhl i F. Cuřín velký význam pomístních jmen, tj. názvů vod, terénních tvarů, pozemků, polních tratí apod., k nimž musí SOA přihlížet, mají-li mít jeho údaje co největší objektivní platnost. Může se totiž stát, že některého jmenného základu nebo odvozovacího prostředku je využito v jiné toponymické vrstvě než přímo v místních jménech, srov. hojnost traťových jmen se základem *borgъ ‚hromada, kupa, oblý kopec‘ proti několika místním jménům z téhož kořene.[7] — Informaci o pramenech k české a moravské hydronymii podali archiváři J. Nuhlíček a P. Zaoral.

III. Všichni referenti, kteří se vyslovili k otázce slovanské onomastické terminologie (K. K. Cilujko, M. Karaś, M. Pav[43]lović, V. Blanár, T. Witkowski, M. Frydrich), zasazovali se vesměs o to, aby se ve všech slovanských jazycích shodně užívalo základních onomastických termínů cizího (tj. neslovanského) původu. Je třeba, aby se normování onomastické terminologie koordinovalo s normalizačním úsilím jak terminologie lingvistické, tak i terminologie jiných vědních oborů, především historie, archeologie, etnografie, geografie a kartografie.

Z příspěvků, které se přímo netýkaly uvedené ústřední problematiky, uvádíme opět jen ty, jež mohou bohemistu nejvíce zajímat. Především to byl výklad F. Kopečného o staré grafice jména Olomouc (zejména o podobě Olomunc). Odmítl Rospondův názor,[8] že forma Olomunc svědčí o přechodném českopolském rázu severního úseku hanáckých nářečí ještě ve 14. století. Jde nejpravděpodobněji o případ sekundární německé nazalizace, jaká je doložena např. též v severočeském jménu Mukařov, něm. Munker, kde o polském vlivu nemůže být řeči. — O německých příjmeních Čechů hovořil J. Beneš.[9] Tato jména mohou být trojího původu: (a) po německém předku, (b) z přejatých obecných slov a ze středohornoněmecké podoby českých místních jmen, (c) překlady. — Em. Michálek vysvětlil zásady výběru vlastních jmen v Staročeském slovníku. Jsou do něho pojata jen v některých případech, a to (a) doplňují-li nebo dokreslují-li obraz slovní zásoby, jak jej podává zpracovávaný materiál obecných pojmenování, (b) mají-li obecnější kulturní význam a potřebují-li proto vzhledem k své vnější podobě objasnění, (c) ukazují-li na zvláštní typy a případy přejímání cizích vlastních jmen do češtiny.

Výsledky konference potvrdily, že výrazného rozmachu světové onomastiky se stále více účastní i onomastika slovanská, která skoro ve všech zemích socialistického společenství prochází v posledních letech údobím obrody a rostoucí autority. I postavení naší vědy patří na jedno z míst nejčestnějších — úloha pořadatele třetí konference je toho výrazem velmi přesvědčivým.


[1] Tato komise, která se zabývá vlastními jmény osobními a zeměpisnými, konala své první zasedání v Krakově 1959, druhé v Berlíně 1961. Předsedou komise je prof. Witold Taszycki z Krakova.

[2] Vedle ČSSR bylo zastoupeno Polsko (W. Taszycki, S. Rospond, P. Zwoliński, M. Karaś, M. Malec), Německá demokratická republika (Rud. Fischer, E. Eichler, T. Witkowski, Reinh. Fischer, J. Schultheis), Jugoslávie (M. Pavlović, B. Vidoeski, P. Šimunović), Sovětský svaz (K. K. Cilujko), Bulharsko (J. Zaimov) a Maďarsko (I. Sipos).

[3] Viz jeho Słownik staropolskich nazw osobowych I, 1—2, 1965, 1966.

[4] V závěrečném usnesení konference se přímo ukládá místopisné komisi ČSAV, aby příslušným činitelům připomenula velkou odpovědnost před budoucností, zůstane-li jejich vinou vzácný materiál pomístních jmen nesebrán, dokud existuje. Sběr je zatím nouzově zajištěn v Čechách a na Slovensku, na Moravě však práce vázne.

[5] Z Eichlerovy iniciativy se konference usnesla vytvořit subkomisi pro výzkum slovanských jmen na územích dnes neslovanských (organizací bylo pověřeno onomastické středisko při Universitě K. Marxe v Lipsku).

[6] Úplné znění příspěvku je otištěno v Zpravodaji místopisné komise ČSAV VII (1966), 157—160. V 3. čísle jsou publikovány též referáty většiny česko slovenských účastníků. Přednášky účastníků zahraničních se zbývající částí domácích budou uveřejněny ve zvláštním čísle VIII. ročníku Zpravodaje MK.

[7] Bražec (u Bochova), Bražec (u Náchoda), Bražná (u Sedlčan), zaniklá Bražnice (u Kouřimě), Podbrahy (u Brandýsa n. L.).

[8] Viz Kwartalnik Opolski 1965, č. 3, 38n. — Srov. též diskusi mezi S. Rospondem a E. Michálkem v Slově a slovesnosti 26, 1965, 283—287, a 27, 1966, 262—268.

[9] Srov. i jeho články v Naší řeči 20, 1946, 78—86, a 43, 1960, 269—275.

Naše řeč, volume 50 (1967), issue 1, pp. 40-43

Previous Jaroslav Machač: Iniciativa Akademie v otázkách jazykové kultury

Next Vladimír Šmilauer: Zájem o jazykovědné otázky v Maďarsku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1