Nemám kdy

Prokop M. Haškovec, Václav Ertl

[Answers]

(pdf)

-

Prokop Miroslav Haškovec

Kol. Václav Ertl vykládá v 8. čísle »Naší Řeči« (232—34), že rčení »mám čas« vedle »mám kdy« je stejně oprávněné. Usuzuje v tom smyslu z toho jednak, že první Brus matiční (z r. 1877) klade oba výrazy vedle sebe, připomínaje, že výraz »míti kdy« jest (patrně neprávem) zanedbáván, hlavně však podle některých obdob i zvyku.

Při rozhodování však o obdobách a také o zvyklém rčení sluší přihlížeti k jejich rázu a k psychologii jazyka, neposuzovati však rčení pouze formálně. Učinil-li tak i pisatel řečeného článku? Dovolává se analogie, že stejně se říká »kup si, máš-li peníze«, »bojoval bych, kdybych měl zbraň«, »oblékl bych se, ale nemám šatů« atd. Ale tato slova jsou konkreta proti abstraktnímu »čas« a také v lidové mluvě sotva kdy se řekne »hněvej se, máš-li příčinu«, nýbrž snad výlučně se říká »hněvej se, máš-li proč«. Neboť stejně už slovo »příčina« je abstraktum a běžná mluva lidová se mu spíše vyhýbá, dávajíc přednost rčení »míti proč«, totiž vyjadřování konkrétnímu, ač ovšem působením knih i první výraz se vyskytuje také.

Příklady, jež uvádí ze staré češtiny, sem nehledí, neboť tam slovo »čas« ve své abstraktní hodnotě plné je vždy na místě, na př. »není toho času«, t. j. není takového času atd., »činiti dobře, dokud je k tomu čas« atd. Ale »míti čas«, totiž býti vlastníkem, držeti »čas«, totiž to abstraktní, co si sotva lze představiti, toť něco jiného, to naznačovati, vyjadřovati nevhodně citu jazykovému, to patrně vedlo k tomu, že se v tomto případě, ve spojení se slovesem »míti« užívalo obratu konkretního, ale ovšem ono abstraktum obstálo tam, kde se času konkretně měřilo, jako ve výrazích »nemám mnoho času«, »ještě máš dost času« atd.

U nás aspoň, na jihu, nikdy jsem jinak neslyšel užívati obou obratů, než právě v onom konkretisujícím užívání, a když jsem déle pobýval ve středních Čechách, zaráželo mě užívání, jehož kol. V. Ertl hájí, příčilo se mi.

Anologie z cizích jazyků arci nerozhodují. Nechci také svým výkladem říci, že by »míti čas«, přijal-li to jazyk vlivem cizích jazyků a vývojem myšlení změněný, bylo zúplna chybné, ale tvrdím, že právě rozlišení »(ne) míti kdy« vedle »(ne) míti dost (mnoho, málo, nazbyt) času« je jedním z dokladů, jak jazyk český se rád vyjadřovává konkretně a nemiluje vyjadřování abstraktního. Je mi jedním ze svědectví o této psychologii našeho jazyka a v tom jeho výrazné osobitosti, kterou arci kol. V. Ertl tu uznává. A je to zřetelno, že z ostatních jazyků slovanských ty, které se vlivem jazyků cizích měnily, užívají stejně slova »čas«.

Jako všechny jevy z ryzí psychologie jazykové i rozhodování o těchto rčeních zabíhá v oblast jazykového krásna. A tu by se dalo lehko namítnouti, že rozhodo[27]vání o krásnu jazykovém je povahy ryze osobní, subjektivní. Toť pravda, leč je-li na pomoc kráse obratu některého také psychologie jazyková, tu je úloha filologa - oprávce nikoli zvyklostem jazykovým, usu, když jej musí uznati za zkažený, hověti a výklady omlouvati, nýbrž naznačiti, že obrat a) sice není v základě vadný, avšak poněvadž vzhledem k povaze jazyka a jeho ducha ustupuje před obratem b) na kráse, jest dávati přednost obratu tomuto.

A této úlohy soudce, filologa-estetika, jsem v článku nenalezl. Bude-li se však filolog-estetik držeti v ústraní, otevře se pohodlí nedbalosti jazykové čistoty a krásy volné pole.

---

Václav Ertl

V podstatě jsme s kol. Haškovcem zajedno: ani on netvrdí, že by rčení »míti čas« bylo zúplna chybné, nýbrž dokazuje pouze (nač jsem i já upozornil), že výraz »míti kdy« je výraz lepší, češtější, a to podle jeho mínění proto, že je konkretnější. Tím však přesunuje otázku s pole gramatického (t. j. prosté jazykové správnosti) na pole stilistiky (mluvnice aplikované) neboli, jak se sám vyjadřuje, na pole jazykové estetiky; začíná tedy tam, kde já jsem skončil a co se mne už vlastně netýká. Neboť o nic jiného v mém článku nešlo, než o to, je-li rčení »míti čas« chybné čili nic.

Stilistika staví na gramatice, která jí připravuje půdu a materiál vůbec a zejména také tím, že jí zjednává v určitých případech možnost výběru. Řekne-li kdo »nevím, budu-li kdy míti na to kdy« anebo říkají-li na Vinohradech v Holbergově veselohře »náš pán nemá nikdy kdy«, nejsou to jistě stilistické perly. Kdo brání Čechovi říkati »míti čas«, zbavuje ho možnosti výběru, připravuje ho o výraz souznačný, jímž by se vyhnul takovéto stilistické tvrdosti. Tu je pak úkolem linguisty rozhodnouti, je-li volba možná, obstojí-li oba výrazy před soudnou stolicí jazykové správnosti. Obstojí-li, dobrá; pak rozhodnou případ od případu důvody stilistické, jasnost, konkretnost, rozmanitost výrazu atd., kterému z obou výrazů sluší přednost. A po té stránce mohl býti článek kol. Haškovce vítaným doplňkem mého článku, kdyby ovšem jeho důvody byly přesvědčivé a kdyby z nich nekul zbraň proti užívání výrazu »míti čas« vůbec.

Míní-li kol. Haškovec, že se výraz »míti čas« ujal v češtině (aspoň v 16. stol.), v polštině, v ruštině vlivem jazyků cizích, je to prozatím jen jeho domněnka; aby mohla býti důvodem proti výrazu »míti čas«, musil by to dokázati, což nečiní. Analogie z cizích jazyků arci nerozhodují, jde-li o správnost českého výrazu. Ale vyskytuje-li se týž způsob vyjadřování, na př. mám hlad, nejen v jiných jazycích slovanských, ale i v rozličných jazycích neslovanských, můžeme přece souditi dosti pravděpodobně, že tu nejde o pouhé přejetí (na př. v češtině o germanismus), nýbrž o výraz společný, mající základ v témž způsobu myšlení.

Konkretnost výrazu jest ovšem význačnou vlastností českého jazyka, ale významu jejího nesmíme zase přeceňovati do té míry, abychom výraz usuelní, domácí a vžitý prostě zavrhovali jako zkažený jen proto, že se nám nejeví dost konkretním, zvláště jde-li o vyjádření představ skutečně abstraktních. »Jednati na svou pěst« je jistě výraz konkretnější než »jednati o svém umě« (nč. o své ujmě) a přece je to čirý germanismus. Anebo máme právo prohlašovati výraz »jednati o svém umě« za nesprávný a méně český proto, že se můžeme vyjádřiti konkretněji a říci »jednati na svůj vrub«?

[28]Ale o konkretnost nebo abstraktnost výrazu v našem případě (máte čas — máte kdy) myslím vůbec neběží a nechápu dobře, proč se výraz »(dnes) mám kdy (si něco přečíst)« zdá kol. Haškovcovi konkretnější než »mám čas«. Význam slova určuje představa, kterou slovo označuje. A ve výraze »mám kdy« je slovo kdy, samo o sobě načisto bezobsažné, vtištěno (asi jako podobná příslovce ve větě »každé proč má své proto«) na označení představy, kterou bychom mohli jinak vyjádřiti slovy »čas volný, prázdnou chvíli, tempus vacuum«, tedy představy abstraktní. (Sloveso »mám« nepadá tu na váhu, jsouc významu čistě formálního, takřka pouhou sponou, jako ve všech výrazech podobných, Karel má službu, bolení zubů a p.) Není tedy po té stránce mezi oběma výrazy »mám čas« a »mám kdy« rozdílu pražádného.

Ani mezi výrazy »mám dost času« a »mám čas« není rozdílu takového jako mezi výrazem konkretním a abstraktním (možno-li vůbec při čase mluviti o konkrétnosti). Kol. Haškovec vidí mezi nimi rozdíl v tom, že ve výraze »mám dost času« je čas »konkretně« odměřen; řeknu-li však příteli »pojď se mnou, máš-li čas« anebo »máš čas jít se mnou?«, vyjadřuje slovo čas v kontextu nikoli čas vůbec, nýbrž právě tak kvantum času »konkretně« odměřené, t. j. tolik, kolik ho k tomu výkonu je třeba (že kontext může býti nahrazen i situací, netřeba dokládati). Proto také není rozdílu mezi výrazem »míti čas«, jak ho užíváme, a stč. doklady, které jsem uvedl jen na svědectví, že slovo čas znamenalo již v stč. čas volný, otium. Připouští-li kol. Haškovec slovo »čas« ve větě »pamatuj na smrt, dokud je čas« proto, že tu slovo čas znamená »k tomu čas«, proč brání říkati »pamatuj na smrt, dokud máš čas«, když i zde »čas« = k tomu čas?

A tak je tomu vlastně vždycky, i v tom nejabstraktnějším, abych mluvil s kol. Haškovcem, významu rčení »míti čas« = býti majetníkem, pánem (svého) času. Tak píší Bratří kraličtí — a ti jistě dobře vnikli v ducha jazyka — v epištole ke Galatským 6, 10: A protož, dokudž čas máme, čiňme dobře všechněm, nejvíce pak domácím víry. Zde bychom ani nemohli říci, dokud máme kdy, protože by to znamenalo, dokud nemáme co dělat, a nikoli, dokud jsme pány svého času (dokud jsme živi).

Mohu tedy jen opakovati: obě rčení, »míti čas« i »míti kdy«, jsou správná; kde však nebude důvodů podstatných (stilistických), budeme zajisté dávati přednost výrazu »míti kdy«, protože je to výraz lidovější a pro češtinu osobitější. Najdou se zajisté v určitých případech i významové odstíny mezi oběma výrazy. Ale rozdílu, který se kol. Haškovec domnívá mezi nimi viděti, mezi nimi není.

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 1, pp. 26-28

Previous Hála, Hálek a pod.

Next »Vidím se nucen« či »nucena«?