Časopis Naše řeč
en cz

Hankovy Písně a Prostonárodní srbská muza do Čech převedená

B.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Novočeská knihovna č. III. Hankovy Písně a Prostonárodní srbská muza do Čech převedená. Vydal Jan Máchal. V Praze, nákladem České akademie.

Zajímavá kniha! Nebyla však vydána proto, aby se čtenáři nynější pokochali v poesii dávno zapadlé, nýbrž hlavně za tím účelem, aby ze souboru básnických pokusů Hankových mohlo se oceniti básnické nadání jeho, což jest věc důležitá, zejména též pro spor o pravosti Rukopisu Kralodvorského. Máchal tu sebral a vydal toliko básně už někde vytištěné, k rukopisným zbytkům jejich nesáhl — neboť Hankova pozůstalost literární není ještě uspořádána. Dokázal též, že básně podepsané jménem Věnceslav, jsou opravdu Hankovy a nikoliv, jak Josef Jireček se domníval, od Svobody-Navarovského. Také značky Hankovy, pod básněmi uváděné, Máchal spolehlivě rozřešil a beze jména uveřejněné plody Hankovy neomylně rozpoznal.

Básniti počal Hanka jako kvintán r. 1808. Jak ovládal tehdy jazyk, ukazuje hned začátek satiry »Nynější láska«. Poslechněme si jej:

Před časy se podle náchylnosti
milovalo, na tom bylo dosti,
láska oplácela lásku,
nebylo již jinších svazků…

Teď ale chytřejc to začínají,
neb větší vejdělek z toho mají,
kdo nerad něco daruje,
ten ať se lásky varuje.

O dvě léta později udělal takovéto pokroky: v didaktické básni »Stáří člověka« veršuje:

Žádný již starcovi z hlavy
jeho blud víc nevypraví,
byť naň mluvil anděl sám.

Baba jen nesváry tropí, 
žve, jak když chvojím se topí,
zkušenost sám z toho mám.

Stejně, beze všeho vzletu, suchá próza bez obrazných obratů, jsou i ostatní netištěné »básně« Hankovy. Někdy se snižují dokonce i k nejvšednější mluvě jako v písni »Na kanárka«, která se začíná: »Nešťastný zpěváku držíš-li hubu, nevěř mně, hnedky [13]ti zakroutím krk.« — První tištěná báseň Hankova z r. 1811 má již jiný ráz. Jest to také první vlastenecká skladba jeho: »Zpěv k svátku Jana Nejedlého«. Uvedena byla i v hudbu. V tomto »Zpěvu« umělé skladby nepoznáváme posavadního ubohého veršotepce. A přímý obrat nastal, když se Hanka obeznámil s národními písněmi srbskými a ruskými. Napodobivé nadání jeho umělo si přivlastniti z lidské poesie prostý ráz a plynný rytmus její, obohatilo se básnickou fraseologií i látkovou rozmanitostí a přispělo k tomu, že nejedna píseň — ovšem také zásluhou zhudebnění jejího — znárodněla. (Vystavím si skrovnou chaloupku — Moravo, Moravo, Moravičko milá — Lidko, kdy pak řeč žádosti bude splněna — Luna jasně svítí — Krásná Minko, musím jíti a j.).

Zajímavý je obsahový vývoj poesie Hankovy. Napřed skoro samé písně milostné, někdy dost choulostivé, sem tram nějaká bajka nebo rolnická, loyální, pijácká, nějaký chvalozpěv — což mu vyneslo příjmí českého Anakreonta — toť význak Hankových Písní, vydaných r. 1815. Oddíl druhý, podávající výtvory z let 1817—1831, již působí dojmem mužnější vyspělosti. Milostné písně sice i tu převládají, ale nejsou již tak studentsky naivní a jazykově tak málo vybroušené, rýmy nejsou tak hledané a nucené. Vedle nich pak předstupují skladby s motivy historickými, vlasteneckými, ódy na české šlechtice, překlady z němčiny, polštiny. — Ještě výrazněji se zrcadlí rozvoj českého národa a postup vlastenecké myšlenky v oddíle třetím, který zabírá tvorba z let 1832 do r. 1855 a zároveň svědčí, že básnická žíla Hankova byla stále živá a čilá. I v těch letech dělal, seč byl. Střídají se i tu čísla slohu všedního, loudícího úsměv, se skladbami značné obratnosti a vyspělosti. Kde mohl udeřiti v tón lidový a převzíti více méně věrně obraty z písní jinoslovanských, zvláště ruských, tam stojí nejvýš. Ohlasy Čelakovského to ovšem nejsou, těm Hankova práce nesahá ani po bok. Než v tom uznati dlužno poctivě velikou zásluhu Hankovu, že se počal první u nás opírati o lidovou poesii, ji překládati a napodobovati. Tím také do slohu básnického uveden jiný ráz.

V mluvě Hanka od prvopočátku si zakládal na jakýchsi zvláštnostech a odlišnostech. Všimněme si jen některých: Bych byl třeba vzdál na míle, na svých křidlách, zhledem soka straší, navíte věnců, milujme a píme, v rozkoši teď žíme, užíme a p., říct, plésati, tu se ona v outěk dá, hlubě umlknou mé písně, oči mé se zamknou svísně, srdce lítě sličnost tvá, pluk pracné chasy, ztrátu sňatku si zpíval, hlad a pláč jsou stalé hosti atd. Vztažné zájmeno jese klade k množnému číslu i k ženskému a střed[14]nímu rodu: na šviháky, jenž tu chodí, dívku, jenž Vás miluje, děvče, jenž se upejpalo. Přechodníky tvořil příponou uc m. ouc: nemohuc, rvuc, třesuci se, a přechodníky vůbec miloval. V některém verši i dva se vyskytují. Také zdrobnělá slova měl v oblibě: druženky zpívají píseňky, spěváček má rád zábavky, plačte nad ním chlapčata i děvčata. Nová slova tvořil Hanka odedávna šťastně i nešťastně; líbí-li se nám bělorouné stádo, zorní Jitřenka, plnokvětné lůno, lehkokřídlý motýlek, již méně se nám podobá Nočena (luna), hluš, žalký sirotina, dobrá věst, ochat a vzdychat, smíšet se (smísiti se). Hanka sám cítil, že mnohým slovům čtenář každý neporozumí a proto připojil k svým Písním »Vysvětlení nepovědomějších slov«. Dnes ovšem většina z nich zobecněla, na př. luzný, nach, lepota, nával, něžný, sbor, štěrba, spěti, přelud, zurčeti, ždáti. Naproti tomu jiná se neujala, jako pečalný (žalostný), pelestý (strakatý), sponika (sníženě), spíl (žert) a m. j.

Zvláštnosti Hankovy nepřestaly na slovech, nýbrž se týkaly stejně, ba ještě více, způsobu jejich psaní. Tu vymýšlel nová písmena, kterých však neužil nikdo jiný mimo něj, a nepodrobil se správnému pravopisu do smrti. Psával nigde, gdo, poď, spomenout si, spívati, spěváček atd.

Vydání Máchalovo jest záslužným činem, předmluva a úvod cennou studií. Teprve touto knihou získává se jasnější a dokonalejší obraz duše i práce Hankovy a může se správně posouditi též padělečná činnost jeho. Každý čtenář se pobaví tímto spisem, mnohý se přenese do milého ovzduší obrozenského, kde jihly stoleté sněhy a ledy a prodíraly se první sněženky blížícího se národního jara. Zvláště však bude Máchalovi vděčen každý, kdo se obírá naší historii literární, za pilnou a pečlivou jeho práci.

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 1, pp. 12-14

Previous Josef Zubatý: Vrané koně

Next Š.: Miška