Jak skloňovat příjmení Kreisky, Chayefsky apod.?

Alexandr Stich

[From our counselling center]

(pdf)

-

Příjmení příslušníků cizích národů přinášejí mnohá drobná úskalí, na nichž někdy ztroskotává úsilí o jazykovou správnost mluvených i psaných projevů. Politické, kulturní i hospodářské zpravodajství uvádí denně množství nových jmen a příjmení označujících příslušníky nejrůznějších národů; se všemi se musí čeština jako flektivní jazyk vyrovnat, tj. zařadit je do své skloňovací soustavy. Potíže při skloňování těchto cizích příjmení plynou především z toho, že se tato jména podle svého zakončení nezařazují zřetelně a jednoznačně do některého z domácích skloňovacích typů (vzorů). Avšak rozpaky a nejistotu působí nejen příjmení z jazyků nám vzdálených, nýbrž často i příjmení původu slovanského. Složitější je situace zvláště u příjmení slovanského původu, která přešla do jazyků neslovanských. Časem se v novém prostředí více nebo méně pozměnila jak pravopisně, tak i ve své zvukové podobě, a nyní se v této nové podobě objevují v našem jazykovém prostředí.

Nejvíce potíží působí zpravidla příjmení, která vznikla z přídavných jmen. V neslovanském jazykovém prostředí se obvykle různými změnami tato jejich adjektivní povaha trochu zatemnila. Zařazují-li se dnes do české tvaroslovné soustavy, rozhoduje o způsobu jejich skloňování především jejich zvuková podoba, i když ani grafická podoba není úplně lhostejná. S jistým zjednodušením lze říci, že mohou nastat dvě základní situace: část těchto příjmení si zachovala ve výslovnosti (a většinou i graficky) zřejmou souvislost se slovanským přídavným jménem, z něhož vznikla (např. Borowy, Novy atd.); tato příjmení se v českém jazykovém povědomí pociťují stále ještě jako přídavná jména, a proto je většina uživatelů jazyka tvaroslovně řadí ke skloňovacímu typu přídavných jmen tvrdých (druhý pád je tedy Borowého, Nového atd.). Jiná příjmení tohoto druhu už tuto souvislost částečně nebo úplně ztratila, jejich zvuková podoba neupozorňuje na jejich adjektivní původ vůbec nebo jej napovídá jen slabě; proto se tato příjmení zařazují spíše k příjmením cizího původu zakončeným ve výslovnosti na -i. Skloňují se tedy tak, že se k plné základní podobě připojují koncovky -ho (pro 2. a 4. pád), -mu (pro 3. pád) a -m (pro 6. a 7. pád). Zajímavý příklad tohoto druhu nám poskytlo vloni televizní sportovní zpravodajství, když uvádělo maďarského sportovce, jehož příjmení má v písmě podobu Tichy a vyslovuje se [tyhy]. Maďarská výslovnost zasáhla základ slova (tich-) natolik, že už v něm původní slovanské přídavné jméno [191]necítíme. Televizní reportér skloňoval také toto příjmení naprosto oprávněně právě tak, jako skloňujeme například italské příjmení Verdi nebo Puccini, tedy Tichyho, Tichymu, Tichym. — O něco komplikovanější je situace u německého příjmení Starsy. V tomto případě je už úplně vyloučeno zařadit toto příjmení, původně 2. stupeň přídavného jména starý, ke skloňovacímu typu starší, k němuž se původem hlásí. Kromě hláskové obměny základu, zvláště výslovnosti počáteční skupiny hlásek jako [št], tu rozhoduje i grafická podoba zakončení, totiž -y, která úplně ruší souvislost s českým skloňovacím typem přídavných jmen měkkých, k němuž se tvar druhého stupně hlásí.

Nelze tedy rozhodnout jednoznačně, jak tato příjmení vzniklá z přídavných jmen skloňovat. O tom, která ze dvou základních možností se bude v konkrétním případě realizovat, rozhoduje míra změn, jimiž příjmení v cizím prostředí prošlo. Je-li souvislost s původním slovanským přídavným jménem (a příjmením) zřejmá, skloňují se obvykle jako česká přídavná jména; jestliže je souvislost zastřena, uplatňuje se spíše skloňování zájmenného typu. Je-li značné pozměnění zvukové podoby provázeno i výraznou změnou podoby grafické, je tento druhý způsob jedině možný.

O způsobu, jakým skloňujeme neslovanská příjmení slovanského -cki (v grafice mívá podobu -ski i -sky; -cki, -tzki i -cky atd., podle pravopisu původního jazyka nebo jazyka, do něhož příjmení přešlo, nebo jen podle rodinné tradice). V praxi můžeme pozorovat kolísání mezi skloňováním podle přídavných jmen tvrdých a skloňováním typu zájmenného, ale důvody kolísání jsou tu jiné. Nerozhoduje obvykle, do jaké míry můžeme v cizím příjmení zjistit slovanské přídavné jméno. U některých příjmení označujících obvykle historické osobnosti (jako je Kautsky nebo Pulszky) ustálilo se jednoznačně skloňování podle přídavných jmen tvrdých — mluvíme a čteme vždy jen o Kautském nebo Pulszkém, i když tu etymologickou souvislost s některým slovanským slovním základem necítíme.

U příjmení, která se nově objevují v tisku a v rozhlase, vyskytují se většinou podoby obojí; příjmení rakouského ministra zahraničí B. Kreiského [krajského] mívá častěji tvary podle přídavných jmen typu „mladý“, zato např. ve zprávě o situaci v jižní Africe, v níž se několikrát jmenuje ministerský předseda Federace Rhodesie a Njaska Roy Welensky (Angličan polského původu), užil autor v druhém pádě tvaru Welenskyho, ale v sedmém pádě tvaru Welenským. Toto kolísání u téhož příjmení v témž jazykovém projevu považujeme ovšem za neodůvodněné, a to tím spíše, že v příjmení Welensky na první pohled poznáváme přídavné jméno (velenský).

[192]V překladech beletrie a v literárních časopisech však pozorujeme, že se prosazuje zřejmá tendence skloňovat tato příjmení jako přídavná jména tvrdá, ať už jde o příjmení Krokowski (v Mannově „Kouzelném vrchu“), Pinski, Barutzki atd., nebo o příjmení amerického dramatika Paddyho Chayefského [čejefski]. Rozhoduje tu tedy zakončení těchto příjmení, nikoli podoba jejich základu, která by — z hlediska synchronního — prozrazovala ještě jeho souvislost se základem původního místního nebo osobního jména. Hlásková skupina -ski a -cki, původně slovotvorná přípona -ský (pol. -ski, rus. -skij) a její obměna, dostatečně určuje původ těchto příjmení; proto je také většina uživatelů jazyka chápe jako přídavná jména a tak je také skloňuje.

Při přechylování těchto příjmení rozhoduje způsob skloňování mužských podob. V češtině se sice projevuje snaha citovat v prvním pádě příjmení přesně, a to jak u příjmení mužských, tak u příjmení ženských — proto dáváme například u ruských ženských příjmení spíše přednost tvarům Tolstaja, Golubničaja, i když jejich druhý pád zní jedině Tolsté, Golubničí.[1] U příjmení našeho typu však takto postupovat nelze, protože v západních jazycích, z nichž tato příjmení většinou přicházejí, ženské protějšky se k mužským tvarům vůbec přechylováním nevytvářejí; má tedy ženské příjmení stejné zakončení jako mužské a pro Čecha by se tak hlásila k přídavným jménům mužského rodu. Dáváme proto přednost tvarům Borová, Nová, právě tak jako i u všech příjmení zakončených na -ski a -cki (tedy Lydia Lipská, nikoli Lipsky). U těch příjmení, která se skloňují v mužském rodě prostým připínáním koncovek -ho, -mu, -m k tvaru pro první pád, můžeme ovšem přechýlené podoby tvořit jen pomocí přípony -ová, např. Tichyová [tyhyová], Starsyová.

---

[1] Viz o tom výklad Fr. Váhaly ve sborníku „O češtině pro Čechy“, Praha 1960, s. 163.

Naše řeč, volume 44 (1961), issue 5-6, pp. 190-192

Previous Zd. Hrušková: Píšeme správně názvy titulů, odznaků, vyznamenání apod.?

Next Alois Jedlička: Za akademikem Františkem Trávníčkem