Z knih, časopisů a novin

J. Červenka, Alois Jedlička, František Daneš, Josef Filipec, František Hladiš

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Nové práce o češtině a slovenštině v cizině

Není to po prvé, co můžeme zaznamenat zprávy o pracích, které vyplynuly ze zájmu o český jazyk v cizině. Převahou se dosud tento zájem projevoval v Sovětském svazu a v Německé demokratické republice a jeho výsledkem byly buď praktické učebnice českého jazyka a čítanky, nebo jazykovědné studie o různých otázkách českého jazyka, anebo konečně překlady významných děl českých jazykovědců.[1] Práce, o nichž tentokrát referujeme, jsou z oblastí velmi vzdálených: v Číně vyšla r. 1956 praktická česká mluvnice, v Samarkandu v Uzbecké SSR (ve Střední Asii) byly uveřejněny závažné studie o skladbě českého souvětí, ve Spojených státech amerických vychází podnětná práce o hovorové češtině.

Čínská mluvnice českého jazyka. Spolu s rostoucím významem Československa, jeho průmyslu i kultury, stoupá i význam češtiny. Na našich školách studuje mnoho studentů z nejrůznějších zemí, kteří se později stanou propagátory československých zkušeností i naší odborné literatury. V tisku se často dočítáme o překladech děl naší literatury nebo o bohemistických pracích zahraničních vědců.

Přesto však asi bude pro mnoho lidí dost překvapivá zpráva, že se na pekingském Institutu ruského jazyka vyučuje češtině. V letošním školním roce se otevírá po prvé závěrečný ročník čtyřletého studia, po prvé vyjdou v Pekingu vysokoškolští absolventi češtiny. Vyučování vedli pracovníci filologické fakulty Karlovy university Dana Šťovíčková, Sáva Heřman a Ivan Lutterer, Mirek Čejka z brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český ČSAV a Jan Červenka z vysoké školy pedagogické v Praze. Spolu s nimi vyučovalo několik čínských spolupracovníků, mimo jiné Čou Č’-jao, který studoval tři roky v Praze, nebo Čuang Ťi-jü, nadaný překladatel a popularisátor české literatury v Číně. V minulém školním roce bylo v prvním ročníku přes dvacet studentů, v druhém a ve třetím asi po patnácti.[2]

Vyučování češtině v Číně, které mimo katedru probíhalo i v několika krátkodobých kursech pro překladatele technických oborů, má poněkud zvláštní charakter. Lektoři musí počítat při své práci s některými od[291]lišnostmi, ať už jde o rozdíly v typu obou jazyků i jejich systémů grafických i fonetických, nebo o rozdíly v mentalitě studentů čínských a československých, v zavedených způsobech vysokoškolské práce atd. Přesto byly výsledky vyučování dost dobré, jak o tom svědčí jednak tlumočnická práce studentů i pracovníků katedry, jednak jejich činnost publikační. Uvedu dva příklady dost odlehlé: spisovatel Jan Drda udržuje stále styky se svým čínským tlumočníkem, studentem čtvrtého ročníku Che-lejem, a čeští pracovníci v Pekingu vzpomínají při každém českém jídle tlumočnické pomoci členů katedry, kteří překládali, když se čínští kuchaři učili vařit česká jídla za vedení přítomných Češek. Nejlepší studenti pak jsou už spolupracovníky některých redakcí a překládají pro ně texty umělecké (zvláště vynikají Čuangovy překlady pro časopis Ji - wen, Světová literatura), populárně vědecké i odborné. Katedra tím plní velmi významný úkol kulturně politický, protože vytváří středisko přímého překládání v Čínské lidové republice. Doposud se zde totiž překládalo z češtiny prakticky jen přes ruštinu (jak ukazuje na př. inscenace Tylova Strakonického dudáka, kde s překladem z ruštiny byly převzaty i režijní změny textu hry) nebo přes angličtinu.

Jednou z nejvýznamnějších publikací, která vyšla z potřeb vyučovací práce a plní zároveň (jak ukazuje skutečnost, že byla v krátké době rozebrána a že měla velmi živý ohlas) úkoly mnohem širší, je průkopnická práce čínského asistenta katedry Čuang Ťi-jüa Ťie-kch jü jü-fa, Mluvnice českého jazyka (Peking 1957, s. 273).

Mluvnice, která vychází jednak z učebních textů katedry, jednak z České mluvnice Havránkovy-Jedličkovy, je uspořádána tradičně: hláskosloví, tvarosloví a skladba. Na závěr je ještě připojeno asi padesát cvičení, aby kniha mohla sloužit také jako cvičebnice. Toto praktické zaměření, didaktičnost postupu a výkladů, se vůbec ukazuje jako základní vodítko při zpracování mluvnice. Přínos mluvnice je především v tom, jak se v ní uplatňuje stálý zřetel k jazykové praxi čínských zájemců o češtinu. Tisk je kombinovaný, čínský a český, jednotlivé příklady jsou většinou přeloženy do čínštiny. To má jistě svůj význam při zvládání české slovní zásoby.

Na počátku knihy jsou tabulky písma a hlásek, výslovnost se ukazuje zároveň na angličtině a ruštině. Dále je připojena ještě tabulka slabik tvořených souhláskami české abecedy. Hláskosloví zahrnuje výslovnost hlásek, základní fonetickou klasifikaci podle místa artikulace, tabulku souhlásek i samohláskový trojúhelník. Do hláskosloví řadí autor i poučení o spisovné výslovnosti a základní pohled na pravopis. Domnívám se, že pravopisu by mělo být věnováno v příštím vydání více místa, třeba v samostatné kapitole. Těžiště tohoto oddílu je v poučení o české výslovnosti; mnoho místa je věnováno těm zjevům, které působí čínským studentům potíže. Podrobně se probírá znělost a neznělost, [292]zvláště dvojice typu bitka — pitka, huť — chuť. Stejnými důvody je motivováno i zařazení zvláštních cvičebních textů na výslovnost r — l (typ dluh — druh, brod — plot) a dvojice l — n. Dvojici r — l je potřeba procvičovat proto, že čínština hlásku r nemá a Číňané ji zpravidla vyslovují jako l. Pro studenty z jižních provincií, na př. z Chu-nanu a ze S’-čchuanu bylo zapotřebí zařadit cvičení na rozlišování hlásek l — n. V místních nářečích se totiž tyto hlásky zaměňují a studenti se teprve učí rozeznávat výslovnost typu níže — líže, lid — nit — nýt. Při hodinách češtiny nebyla záměna l — n také žádnou zvláštností; Letní palác se měnil při české konversaci na Netní panác, slovo naopak znělo laopak, beton byl určován jako staveblí nátka. Oddíl hláskosloví je zakončen celou řadou cvičení výslovnosti především souhláskových skupin, v čínštině ne příliš běžných (typ vrhl, hrst, strč). A nechybí ani tradiční cvičení na výslovnost ř, zakončené nezbytným jazykolamem o stříbrných křepelkách. Možná, že v příštím vydání by autor mohl pro cvičení výslovnosti užít více textu z oblasti dětského folkloru. Pamatuje se i na důkladné poučení o výslovnosti cizích slov, protože čínština přejatá slova téměř nemá.[3]

Tvarosloví zabírá skoro tři čtvrtiny knihy. Členění je tradiční, všude opět proniká výrazně didaktický zřetel. Příklady jsou uváděny s čínskými protějšky a výklad se zastavuje u jevů, které toho z didaktických důvodů vyžadují. (Je zde na př. celá řada tabulek předložkových vazeb a vazeb slovesných.) Pro názornost se jev často ukazuje tak, aby si student uvědomil vznik tvaru a zároveň ještě aby viděl týž jev v kontextu obvyklém v jazykové praxi (typ: tvoření přídavného jména dívčí je ukázáno v trojici dívka — dívčí — dívčí tvář). Zpravidla také bývají hned uváděny krátké a jednoduché věty s probíraným jevem, který se vyznačuje půltučným tiskem. Velmi důkladně je procvičováno stupňování přídavných jmen a skloňování zájmen a jejich užívání ve větě. Praktickými zřeteli jazykovými je dán rozsah i náplň pododdílu Číslovky. Cvičí se jejich čtení, probírá se způsob psaní, čtou se jednotlivé početní úkony.

Slovesa se třídí podle kmene minulého, což považuji za nedostatek mluvnice. Východiskem by mělo být podle mého názoru třídění podle třetí osoby jednotného čísla přítomného času, anebo by alespoň v příštím vydání měla mluvnice uvést třídění oboje. Nedopatřením byla nadto přehlédnuta tisková chyba, že vzor prositi byl zařazen do třetí třídy a pátá třída byla označena jako čtvrtá; označení V. pak vypadlo úplně, takže místo šesti tříd je uvedeno jen I, II, III, IV, VI. Mnoho pozornosti je věnováno střídání kmenových hlásek (typ poslat — pošlu, růst [293]— rostu, vzít — vezmu). Také slovesný vid se probírá dost obšírně a je doprovázen mnoha příklady a tabulkou vidových dvojic. Při výkladu trpného rodu uvádí autor jako příklady na neosobní trpný rod věty typu Synové nedbali otcových rad — Syny nebylo dbáno otcových rad, t. j. s vyjádřeným původcem děje. Pro příští vydání doporučuji uvést jako příklady věty, v nichž by byl původce děje nevyjádřen.[4] Domnívám se, že pododdíl o slovesu by potřeboval přepracování, resp. utřídění, na př. podle „České mluvnice“ Havránkovy-Jedličkovy.

Příslovce, předložky a spojky jsou probrány opět s bohatým příkladovým materiálem.

Oddíl Skladba začíná poučením o větě jednoduché a jejích členech; vzájemné souvislosti se ukazují na větných dvojicích. Pak teprve následuje poučení o stavbě věty a o druzích vět; logičtější by snad bylo dát nejdříve větnou stavbu a druhy vět, i se zvláštnostmi větné stavby, a také poučení o českém pořádku slov, které je zde zařazeno až za souvětím.

Za skladbou je připojen oddíl Gramatická cvičení, kde se procvičují znovu některé obtížnější partie: rozbor větný, slovesné vazby, čtení číslovek, výslovnost, doplňování spojek, změna času atd. Každé cvičení je opatřeno slovníčkem méně známých výrazů.

Českého čtenáře knihy jistě bude zajímat, jak se čínští tiskaři vyrovnali s úkolem pro ně neobvyklým — českou sazbou, které je v knize mnoho. Úroveň je výborná, i když zde najdeme několik nedopatření a tiskových chyb: na s. 90 chybí za řadovými číslovkami označení tečkou, na s. 95 je proti českému 28. listopadu uvedeno čínské 28. prosince, na s. 115 stal m. stál, na s. 106 Yaká m. Jaká, na s. 122 má zřejmě v VII. části být uveden tvar běhat, na s. 126 vlady m. vlády, na s. 199 unvena m. unavena a p. Doporučuji také rozepisovat křestní jména, na př. na s. 212 Josef Kajetán Tyl místo užitého J. K. Tyl.

Vcelku můžeme hodnotit práci Čuang Ťi-jüa jako velmi záslužnou a průkopnickou v pravém slova smyslu. Zřejmě jde o první přehlednou práci o české mluvnici, která byla v Číně vytištěna. Čínští zájemci mají po prvé možnost poznat mluvnickou stavbu češtiny přímo, bez zprostředkování přes cizí jazyk. Zatím to ocenili jak studenti českého jazyka v Pekingu, tak i ostatní zájemci, na př. čínští studenti v Československu, překladatelé a tlumočníci našich odborníků v Čínské lidové republice a j. Otevřel se tím přístup k češtině pro příslušníky největšího národa, o kterých prohlásil v Květech z roku 1843 Karel Havlíček Borovský, že se jednou také budou učit česky: … „mně nejvíce jedno leží na srdci a na jazyku: Když se vy páni na Vltavě a na Labi, na Moravě a Hronu nechcete učiti jazyku svému mateřskému, budou se za vás [294]učiti v Paříži, v Berlíně, v Moskvě a snad i brzo v Pekinku, a odtud za 100 let k Bohemcům chodit učit je českému pravopisu.“ Tento čas tedy přišel, i když okolnosti jsou poněkud jiné, naše národy se snaží poznat se navzájem co nejlépe — a „Mluvnice českého jazyka“ Čuang Ťi-jüa bude mít na tom jistě (vedle chystaného věcného česko-čínského slovníku D. Šťovíčkové a konversační česko-čínské příručky S. Heřmana) podíl nemalý. A je tím radostnější, že je to krok učiněný z čínské strany.

Jan Červenka

 

Uzbecká studie o větách časových. V Pracích uzbecké university Ališera Naoii (nová serie sv. 62) byly uveřejněny dvě studie o skladbě českého souvětí od mladého jazykovědce L. J. Rojzenzona (Vedlejší věty časové v současné češtině [Věty s ději současnými], s. 3—44, a K studiu povahy souvětí [O frazeologisaci souvětných časových konstrukcí], s. 83—117). Obě studie jsou vyňaty z rozsáhlé kandidátské disertace „Podřadné souvětí s vedlejší větou časovou v češtině“, o níž si zatím můžeme učiniti představu z autoreferátu vydaného tiskem (Lvov 1957). Tento autoreferát, jakož i obě zatím publikované studie představují nám autora, talentovaného žáka prof. Svencického z lvovské university, ve velmi příznivém světle. L. J. Rojzenzon pracuje s velmi bohatým, obsáhlým materiálem, pečlivě shromážděným z děl staré i nové literatury; autor dobře theoreticky poučený tento materiál třídí a bystře, se smyslem pro jemné významové i slohové odstíny vykládá. V dokladech jsou zastoupeni téměř všichni významní autoři, ze starších na př. Němcová, Erben, Neruda, Jirásek, z novějších Olbracht, Majerová, Pujmanová, Řezáč a j. V studii o souvětích s ději současnými podává na př. autor statistické zjištění frekvence spojky když v díle A. M. Tilschové (65%), J. Drdy (61%), K. Světlé (50%) a V. Hálka (50%). Materiál čerpá nejen z literatury původní, ale i přeložené (Tolstoj, Ostrovskij, Fadějev) a to mu umožňuje jednak četné závěry srovnávací, jednak odhaluje specifičnost výrazových prostředků českých. Snad měla být více zastoupena odborná próza, a to jak její počátky v době obrozenské, tak její mocný rozvoj až do doby současné. Autor pracuje se vší dostupnou českou literaturou jazykovědnou (zná i Kopečného „Základy české skladby“ vydané zatím jen jako skripta) a nepomíjí ani monografické práce dialektologické (cituje na př. Svěrákovo „Boskovické nářečí“, Vydrův popis nářečí hornoblanického a pod.). Nemohl ovšem ještě užít Trávníčkových výkladů z historické skladby, pojatých do 3. dílu vysokoškolské učebnice „Historická mluvnice česká“ (vyšlo v SPN 1956), ani teprve do tisku připravené kandidátské disertace J. Bauera o vývoji souvětí v češtině.

Studie L. J. Rojzenzona o vedlejších větách časových nezůstává na popisu současného jazyka, nýbrž probírá tyto věty vývojově: studuje [295]jejich výskyt v staré češtině i v češtině nové, od doby obrozenské až podnes. Metodologicky je důležité, jak podrobně a s jasným rozlišením probírá jednotlivé znaky zkoumaných souvětí: formální spojovací prostředky (časové spojky nebo jiné časové spojovací výrazy) i příslušné výrazy souvztažné (tehdy, tu, tenkrát a j.), vztah vidových forem slovesných ve větě řídící i vedlejší a konečně sémantiku, významovou stránku slovníkových prostředků ve větě užitých. Metodicky plodné jsou také autorovy výklady o jisté frazeologisaci větných jednotek, v nichž vychází z výkladů akademika Vinogradova o frazeologisaci slovních jednotek (ustálených slovních spojeních). L. J. Rojzenzon si na př. dobře všímá toho, jak se uvnitř souvětí s vedlejšími větami časovými s významem současnosti vyděluje vyhraněná skupina, v níž vedlejší věta časová závisí na jednočlenné větě slovesné se slovesy vyjadřujícími jevy přírodní (Stmívalo se, když přijížděli do městečka). Také u souvětí s vedlejšími větami s významem předčasnosti nebo následnosti zjišťuje autor případy takovéto frazeologisace: v řídící větě bývá velmi často sloveso s významem míjení, plynutí a podmět s významem časového období (na př. Uplynulo mnoho dní, než…).

L. J. Rojzenzon klasifikuje vedlejší věty časové — tak jak je to obvyklé v našich mluvnických pracích — podle vzájemného poměru slovesných dějů věty vedlejší a věty řídící na vedlejší věty s dějem současným, předčasným nebo následným a uvnitř každé skupiny vyděluje ještě případy zvláštní (na př. opakovanost děje). Nově si všímá jednoho druhu vedlejších vět časových současných, které charakterisuje jako věty s významem postupnosti, postupného plynutí, rozvíjení děje. (Kolem všechno jasnělo, jak požár vzadu se vzmáhal a šířil.) Vypracovává se zde — podle pozorování autorova — v spisovném jazyce také nový typ vyznačený spojovacími a souvztažnými výrazy tou měrou, jak a podle toho, jak.

Při výkladu vlastních formálních prostředků, spojovacích a souvztažných výrazů odděluje autor vhodně případy užití obecně časových spojek od spojek s výrazy diferencovanými a specialisovanými. Bohatý repertoár spojovacích a souvztažných výrazů hodnotí autor vývojově, zvláště počínaje dobou obrozenskou; všímá si toho, jak mnohé spojovací výrazy dožívají nebo vůbec zanikají (na př. jaknáhle), jak se rozšiřuje a zvyšuje frekvence některých spojek (na př. jakmile) a konečně jak vznikají a vytvářejí se spojovací výrazy nové (na př. tou měrou, jak). Obraz, který nám takto podává, je plastický i v tom, že nikterak nepomíjí významovou a slohovou diferenciaci zkoumaných spojovacích prostředků: zjišťuje případy, kdy užívání některých spojovacích výrazů poklesá jen na prostředek jazyka lidového (na př. jak), nebo naopak, kdy v souvislosti s působením jazyka lidového, na jazyk spisovný (na př. v první polovině 19. stol.) pronikají některé spojky nově do vyjadřování [296]spisovného. Kladně je třeba hodnotit i to, že se popis vývoje spojovacích prostředků neisoluje, nýbrž že autor stále přihlíží k vývoji spisovné normy vůbec, a to jak k jejímu kolísání, tak jindy k jejímu vytváření, ustalování a upevňování.

Je pochopitelné, že v práci takto materiálově bohaté, při níž je zapotřebí podrobného a všestranného rozboru zkoumaných jevů s použitím jemných měřítek hodnotících, mohou se vyskytnout nedostatky, zvlášť při významové nebo slohové charakteristice jazykových prostředků. Myslím, že se autor měl více opřít o významovou i slohovou charakteristiku spojovacích výrazů v Příručním slovníku jazyka českého (byl-li mu ovšem dostupný); ta by mu byla leckdy potvrdila nebo jindy korigovala některé jeho závěry. Také při hodnocení spojovacích výrazů v dílech krásné literatury bylo by na prospěch vycházet z celkového slohového charakteru díla (srov. na př. záměrné archaismy v dílech Z. Wintra).

Není však pochyby o tom, že — soudě z publikovaných studií i z autoreferátu — jde o práci dobře podloženou, bohatě materiálově opřenou, jejíž závěry jsou obohacením našeho poznání o vývoji i současném stavu našeho jazyka.

Al. Jedlička

 

Americká studie o mluvené češtině. Americký bohemista Henry Kučera, profesor Brownovy university, je již třetím badatelem mimo naši vlast — po M. Veyovi a A. G. Širokovové[5] —, který se zabývá podrobně jazykovým stylem, jehož konkretnímu zkoumání se dosud u nás věnovalo ku podivu velmi málo pozornosti, přestože to je právě onen živý jazyk, kterým denně všichni mluvíme a slyšíme mluvit. O mluvené češtině psal Kučera již r. 1952 v časopise „Slavic Word“ (roč. 8, sešit 4); nyní se nám dostala do rukou druhá jeho studie z téhož časopisu (11, 1955, s. 575—602), nazvaná Phonemic variations of spoken Czech (Fonologické variace mluvené češtiny.)

První část studie je věnována obecným výkladům o poměru češtiny obecné, češtiny hovorové (hovorové formy spisovného jazyka) a jazyka spisovného. Autor je, zdá se, dobře obeznámen s českými pracemi o této otázce. Nastíním zde stručně jeho názory. Obecná čeština je celonárodní konversační formou češtiny, jejím „funkčním dialektem“ (existuje ve variantě české a moravské). Naproti tomu spisovná čeština byla v minulosti spíše dialekt sociální, avšak v dnešní době — vzhledem k všeobecné vzdělanosti a v důsledku převratných společenských změn — nabývá zřetelně charakteru funkčního. Čeština hovorová je pře[297]chodnou formou mezi oběma těmito útvary; v tomto přechodném rázu záleží právě její funkce: v protikladu k češtině obecné je formou vyšší, společensky přijatelnější, zároveň je však prosta všeho nežádoucího zabarvení, které může mít přísné dodržování spisovné normy v neformálním (přátelském) styku. Hovorová čeština není zvláštní samostatný útvar, je výsledkem kompromisu mezi češtinou obecnou a spisovnou; hranice mezi hovorovou a obecnou češtinou jsou proměnlivé v různých případech a situacích a tuto formální hranici není možno přesně definovat.[6] Hovorová čeština, jsouc prosta rysů vysloveně lidových, jeví velmi silnou tendenci stát se „obecně mluveným jazykem obyvatelstva (zejména inteligence a obyvatelstva nevenkovského) nejen v Čechách, ale i na velkých oblastech Moravy“.[7]

V další části podává autor náčrt fonologického systému obecné češtiny ve srovnání se systémem jazyka spisovného a stručnou základní tvaroslovnou charakteristiku obecné češtiny (pokud jde o časování, odvolává se na svůj podrobný popis v starším, zde již citovaném článku)[8]. Čeština hovorová nemá ovšem svůj vlastní fonologický systém; užívá systému češtiny obecné, ovšem nedůsledně, neboť kolísá (osciluje) mezi tímto systémem a systémem jazyka spisovného.

Jádro práce tvoří zkoumání kombinačních možností fonologických prvků obecné[9] a spisovné češtiny v hovorových projevech. Užívání nespisovných prvků je velmi nedůsledné i u téhož mluvčího, ba i v téže výpovědi. Uplatňuje se tu několik činitelů, individuálních a situačních, jako vkus mluvčího, charakter posluchačstva, společenská situace, předmět hovoru, citový vztah, užitý lexikální materiál a do jisté míry též vzdělání a společenské postavení mluvčího.

Vedle těchto činitelů vnějších existuje však i čistě formální hierarchie, která řídí možnost užít různých nespisovných prvků; ta je právě vlastním předmětem Kučerovy studie.[10] Jde tu v podstatě o to, že se nespisovných fonologických prvků (dobrej, mlíko, ouvoz, vokno) neužívá vždy stejným způsobem. Nejde přitom jen o to, že některé jsou častější než jiné, nýbrž že užití jistého prvku (na př. ou-) je vázáno na současné užití prvku jiného (na př. -ej-) v téže výpovědi, čili řečeno obráceně: nepřítom[298]nost jistého (možného) prvku ve výpovědi může vylučovat přítomnost jiného nebo jiných nespisovných prvků v téže výpovědi. Říkáme pak, že prvek prvního druhu stojí v hierarchii výskytu nejvýše, kdežto prvek druhého druhu stojí nejníže. Věc je pak složitější ještě o to, že záleží i na poloze daného prvku v slově (v kmeni slova, nebo v mluvnických morfémech). I když bývá tato hierarchie porušována (působí na př. zvláštní význam výpovědi nebo některá užitá slova a ovšem též individualita mluvčího), autor je přesvědčen, že jde o jazykovou zvyklost pevně zakořeněnou (třebas mluvčími většinou neuvědomovanou). A velmi správně dodává, že uvedená formální pravidla hierarchie jsou projevem toho, že některé nespisovné prvky se zřejmě pokládají za lidovější nebo vulgárnější (t. j. pro obecnou češtinu příznačnější) než jiné, a tedy za společensky méně vhodné (přijatelné). Proto je v jazyce sklon neužívat jich tehdy, není-li ve výpovědi užito zároveň též nespisovných prvků společensky přijatelnějších.

Následující rozbor frekvence a hierarchie výskytu nespisovných fonologických prvků je pěknou ukázkou dobře promyšleného metodického postupu. Materiál, z něhož Kučera vychází, je pochopitelně značně omezen vnějšími podmínkami (co do množství a patrně i kvality a spolehlivosti), zato však je přesně vymezen a popsán a promyšleně vybrán.[11] Výsledky, k nimž autor dochází, jsou jistě relativně přesné, mají ovšem jen omezenou platnost; analysa bohatšího a spolehlivějšího materiálu by je asi v lecčems opravila. Můžeme však říci, že autorova volba zkoumaných ukázek i jemný smysl pro fungování jazyka umožnily vyhnout se nebezpečí jen mechanického popisu; závěry jsou formulovány tak, že další práce v tomto oboru bude moci navázat jak na konkretní výsledky, tak na některé dobré postřehy.

Kučera rozbírá postupně různé typy spojení, a to (1) kombinace spisovné hlásky a jejího nespisovného protějšku (na př.: vysoké bílé čelo — vysoký bílý čelo — vysoké bílý čelo — vysoký bílé čelo), přihlížeje přitom k tomu, zda jde o postavení v koncovce nebo v jiné části slova, (2) kombinace několika spisovných hlásek a jejich nespisovných protějšků (na př. husté obočí — hustý obočí — hustý vobočí). Celkem sledoval asi šestnáct různých typů spojení.

Po jejich podrobném probrání (k jednotlivostem se ještě vrátíme) dochází Kučera k těmto výsledkům[12]: Co do relativní frekvence nespi[299]sovných prvků, (t. j. podle toho, kolikrát se daný nespisovný prvek vyskytl v celkovém počtu případů, v nichž se vyskytnout mohl), stojí na prvním místě -í-, pak následuje -ej- (nejprve v koncovkách, pak v ostatních částech slova), vo- a ou-. Konkretně řečeno: v hovorové češtině se ze všech nespisovných hláskových podob nejčastěji užívá podob typu dobrý mlíko, nejméně často podob typu oudolí. (A naopak: ze všech spisovných podob je nejméně častý typ dobré mléko, nejčastější typ údolí). Toto pořadí platí — samozřejmě — v základě i pro hierarchii výskytu těchto prvků (t. j. pro tendenci uvádět je ve výpovědi podle jistého řádu). Na př.: Není-li ve výpovědi užito podoby s -í- (mlíko), není příliš pravděpodobné, že bude užito též podob s -ej-, vo-, ou- (při čemž je tato nepravděpodobnost největší u ou-, nejmenší u -ej-). (A ovšem i naopak: je-li užito podoby s ou-, je téměř jisté, že bude užito též podoby s -í-, pravděpodobně též podoby s -ej- atd.) Autor si je ovšem dobře vědom, že tu jde jenom o tendenci; velmi mnoho totiž záleží také na lexikálním charakteru jednotlivých slov (po té stránce jde vlastně o tři typy slov: slova převážně spisovná, slova patřící zřetelně do češtiny obecné a konečně slova „neutrální“, t. j. společná češtině spisovné i obecné).[13] Přitom je zajímavé, že v koncovkách se nespisovné hláskové prvky objevují častěji a stojí hierarchicky výše (t. j. jsou přijatelnější) než v jiných částech slova; může to být způsobeno jednak velkou frekvencí koncovek, jednak tím, že význam koncovek je všeobecný. (Autor však opět zapomíná, že může jít o koncovky spisovné i nespisovné.)

V závěru autor ukazuje, že frekvenci a hierarchii výskytu různých nespisovných prvků v hovorové češtině, založenou na „pocitu (jejich) společenské přijatelnosti“, lze vysvětlit z fonologického systému obecné češtiny a spisovné češtiny. Tak na př. hláska í není jen v češtině obecné, ale i v jazyce spisovném (a to i ve stejném hláskovém okolí), není tedy pro češtinu obecnou nijak výrazně charakteristická; naproti tomu é je hláska výlučně spisovná. Proto výpověď, v níž je užito é, má ráz příznačně spisovný, a je tedy tendence neužít v ní ani jiných nespisovných hláskových prvků.

To, že náslovná dvojhláska ou- (ouvoz) stojí na nejnižším stupni hierarchie, vykládá Kučera tím, že jde o hláskový prvek výlučně nespisovný (jeho užití ve výpovědi závisí tedy do značné míry na současném užití ostatních nespisovných hláskových prvků). Není to zcela správné (viz na př. ouško), neboť ve skutečnosti tu působí spíše ta okolnost, že postavení ou- není v obecné češtině nijak pevné (na rozdíl od -í-, -ej-), v mnohých slovech patřících k oběma útvarům je kolísání ou-, ú-, možná že dokonce ú- převažuje (údolí, úřad, úmysl…; ouřad [300]je expresivní — k této stránce jazykových projevů Kučera vůbec nepřihlíží). Pak by ovšem plně neplatil ani druhý Kučerův argument, že ú- je výlučně spisovné. — Podobně, i když v menší míře, platí to i o prothetickém v- (omyl // vomyl…, ale jen vokno, vosel…; Kučera uvádí dokonce podobu voděná ‚oblečená‘, která však, pokud vím, neexistuje, neboť jde o slovo čistě spisovné, ba knižní). Domnívám se, že takové „nadměrné“ užívání podob s ou- a vo- se pociťuje i v rámci obecné češtiny jako znak vulgárnosti. Opírám se tu ovšem jen o vlastní jazykové povědomí a nesoustavná pozorování.

Z našeho rozboru celé práce vyplývá, že Kučerovu studii můžeme hodnotit kladně. Jisté výhrady mám k volbě některých příkladů, po př. k jejich interpretaci. Slova jako údolí, omyl (zmýlená) a spojení jako týdenní účet a úřední obálka se ke zkoumání příliš nehodí, protože podoby oudolí a vomyl jsou i v obecné češtině sporadické (srov. výše) a obě spojení mají ráz poněkud odborný, terminologický. Kdyby si byl autor tyto skutečnosti uvědomil, byl by některé jevy mohl vysvětlit snáze a přesněji. Tak na př. ve spojení tejdenní oučet zjišťuje (s. 597), že největší frekvenci má podoba spisovná, a nedovede si vysvětlit jistý negativní postoj informátorů k nespisovným podobám v jakékoli kombinaci. Terminologický charakter tohoto spojení je jistě dostatečným vysvětlením. Stejně tak nás nemusí překvapit vysoké procento výskytu spisovné podoby u typu úřední obálka. Zde přistupuje navíc nepevné postavení ou- a vo- v systému obecné češtiny; potvrzují to ostatně i další výsledky Kučerova rozboru: u typu pěkné údolí se zjišťuje výslovně značná nejistota v užívání ou- a u typu ošklivá mýlka častý výskyt podoby spisovné. Překvapuje mě proto, že u typu nějaký omyl zjistil Kučera poměrně častý výskyt podoby nějakej vomyl a jen nepatrné procento podoby spisovné (snad je to možné u jiných slov; podoba vomyl je však rozhodně velmi řídká); při nejmenším bychom tu čekali alespoň poznámku o značné nejistotě v užívání podob s vo-.[14]

Při celkovém hodnocení posuzované práce, po případě při užívání jejích výsledků, musíme ovšem mít stále na mysli, že Kučerova studie je založena na značně omezeném a snad i ne vždy zcela spolehlivém materiále a že zpracovává drobný úsek celkové problematiky jen v jistém aspektu. Je však pracována s rozhledem, metodicky čistě a podána slohem jasným a přesným. Největší její přínos pak vidím v tom, že nám podává výsledky konkretního jazykového rozboru z oblasti badatelsky dosud takřka netknuté.

František Daneš

 

[301]Ukrajinské práce o slovní zásobě spisovné češtiny. Řetěz bohemistických příspěvků z pera ukrajinských autorů, o nichž se referovalo v Naší řeči i jiných časopisech,[15] pokračuje slibně dále dvěma příspěvky v periodické publikaci Voprosy slavjanskogo jazykoznanija, kniga četvertaja, vydané r. 1955 lvovskou universitou. První příspěvek, nazvaný Slovní zásoba spisovné češtiny (Leksyka čes’koj literaturnoj movy, s. 157—175 uved. publikace), napsal M. Puškar. Autor si všímá nejdříve nejstarší české slovní zásoby a slovotvorných prostředků, které ji rozhojňovaly, a sleduje pak především vnější dějiny české slovní zásoby, t. j. slova převzatá z cizích jazyků, kalky, zvláště frazeologické, a otázku pravopisné i fonetické stránky cizích a přejatých slov. Autor práce vyniká velkou pílí, ale neuvaroval se některých omylů. Nejspornější z celé práce je partie věnovaná výkladu kalků, protože zde autor přeceňuje vliv němčiny na češtinu a staví se na stanovisko brusičů.

Druhý příspěvek, nazvaný Nástin české lexikografie (Narys čes’koj leksykografii, s. 187—202), napsala G. K. Lastovecká. Také její práce vyniká pílí a je založena šíře, než napovídá její text. Autorka ji totiž zaměřila spíše populárně a nevyužila ani všeho materiálu, který měla k disposici, na př. pokud jde o terminologické slovníky. Ani tento článek není bez drobnějších i větších omylů,[16] ale jinak plní dobře svůj úkol, šířit znalost české kultury na Ukrajině. Thema této práce ostatně představuje pracovní úkol i pro českou jazykovědu, neboť jediná souhrnná práce z tohoto oboru, článek Česká lexikografie od Jos. Páty[17], je dnes zastaralá.

Jos. Filipec

 

Italská mluvnice slovenštiny. Na závěr zaznamenáváme stručnou zprávu[18] o mluvnici slovenštiny, která vyšla v Italii r. 1956 s názvem La lingua slovacca (Slovenský jazyk); jejím autorem je italský slavista Bruno Meriggi. Meriggiho příručka čerpá především dokladový materiál ze známých slovenských mluvnic, z Gramatiky slovenského jazyka B. Letze, ze Slovenské gramatiky Paulinyho - Ružičky - Štolce i z úvodní mluvnické části Pravidel slovenského pravopisu; v úvodě se autor zmiňuje o konsultační účasti doc. J. Ružičky z Bratislavy. Obsahem knihy je popis mluvnické stavby spisovné slovenštiny kromě skladby (v tom se shoduje s Gramatikou B. Letze); v oddíle hláskoslovném si všímá [302]také spisovné výslovnosti a zčásti pravopisu, v oddíle tvaroslovném také tvoření slov (podstatných jmen, přídavných jmen, sloves). Výklady o současném stavu jazyka jsou doprovázeny poznámkami o historickém vývoji příslušných jazykových jevů. Připojen je přehledný výklad o dějinách spisovné slovenštiny.

 

Publikace o zapomínaném českém jazykovědci

V letošním roce uplynulo 150 let od narození Aloise Vojtěcha Šembery (1807—1882), někdejšího profesora českého jazyka na vysokých školách v Olomouci a v Brně (1839—1849), a hlavně na universitě ve Vídni (od r. 1849). K tomuto výročí vydalo Šemberovo rodné město Vysoké Mýto pamětní publikaci[19], rozsahem nevelkou knížku, která přináší několik statí pojednávajících o Šemberově činnosti vědecké, jakož i o jeho vztazích k rodnému městu a kraji.

V úvodním článku Radovana Dvořáka K stopadesátému výročí narození A. V. Šembery je vyjádřena úcta a vděčnost města k činnosti Šemberově a k jeho dílu. V dalším — A. V. Šemberovi, buditeli národa a literárnímu historikovi k jeho 150. narozeninám — všímá si autor Josef Moravec metody Šemberovy práce vědecké i popularisační, zvláště pak mluví o významné Šemberově účasti v bojích o pravost Rukopisů. Z ostatních příspěvků přesahuje význam jen regionální bibliografická stať Ludmily Čuprové Alois Vojtěch Šembera na Moravě a především pojednání Jaromíra Běliče A. V. Šembera v Olomouci.

Ludmila Čuprová se ve svém článku opírá o bohatý archivní a jiný pramenný materiál a přináší řadu podrobností k Šemberovu životopisu. Osvětluje buditelskou činnost Šemberovu, zdůrazněnou již Zdeňkem Nejedlým, všímá si jeho činnosti vydavatelské a velmi kladně oceňuje záslužnou práci při vydávání kalendářů (v letech 1841—1848), které měly velký vliv na české národní uvědomění, hlavně na moravském venkově. Jaromír Bělič, třebaže si také všímá hlavně Šemberovy činnosti lidovýchovné a zejména učitelské v Olomouci, široce obzírá a hodnotí podstatnou část Šemberova díla vědeckého. Připomíná Šemberovo vydávání starších památek české literatury a rozbírá jeho praktickou knížku o české pravopisné soustavě („Böhmische Rechtschreibung“, Olomouc 1841), v níž se Šemberovy návrhy, které byly později obecně přijaty, vcelku již shodují s dnešním pravopisným systémem. Význam Šemberův pro dotvoření novočeského pravopisu není mnohdy ani dnes ještě dostatečně oceňován. Přímo průkopnickou cenu má druhá Šemberova práce, která počala vznikat v době jeho působení [303]v Olomouci, totiž „Základové dialektologie československé“, dílo, jímž se Šembera stal zakladatelem české i slovenské dialektologie (vyšlo ve Vídni r. 1864). Hodnota Šemberových „Základů“ je dnes sice ponejvíce už jen historická, cenné však je jeho zachycení některých nářečních jevů, které již zanikly. V neposlední řadě vyzvedá Bělič i Šemberovy pramenné stati historické, které podnes nebyly s jazykového hlediska plně zužitkovány.

Je třeba litovat, že pořadatelé nerozšířili sborníček ještě o článek, který by si všímal nejdůležitějšího období Šemberova života — období pobytu ve Vídni, kde vyrostl v nejuznávanějšího českého jazykovědce doby těsně předgebauerovské a kde vychoval i řadu pozdějších významných pracovníků (v oboru jazykovědy především Fr. Bartoše). To spolu s menšími nedostatky jazykovými i pravopisnými, ale i s tím, že některé články příliš odbíhají od thematu, do jisté míry poškozuje jinak pěkné dílko, zakončené cenným soupisem literárního díla Šemberova, který sestavil Emanuel Škorpil, autor starší už zevrubnější monografie o A. V. Šemberovi (Vysoké Mýto 1946).

F. Hladiš

---

[1] Srov. Naše řeč 38, 1955, s. 252—255 a 39, 1956, s. 110—116.

[2] Tento počet se ukázal jako nadměrný a z lektorátu má být v budoucnosti vytvořen zárodek katedry slavistiky s minimálním počtem posluchačů.

[3] Myslím však, že by v příštím vydání mohl autor uvádět vedle českého mluvnického názvosloví i mezinárodní gramatickou terminologii.

[4] Autor ovšem v poznámce připomíná, že je to příklad vykonstruovaný.

[5] M. Vey, Morphologie du Tchéque parlé, Paris 1946. — A. G. Širokova, K voprosu o različii meždu češskim literaturnym jazykom i narodno-razgovornoj reč’ju, Moskva 1954.

[6] Soudím, že autor má v podstatě pravdu: hovorová čeština není zvláštní uzavřený systémový útvar, nýbrž jen souhrn způsobů vyjadřování v hovorových situacích — tedy spíše styl než jazyk. Myslím si však, že k ujasnění celé otázky je v přítomné situaci zapotřebí především mnoha materiálových prací, které by zjistily, jak opravdu konkretně vypadá naše hovorové vyjadřování.

[7] Pokud jde o Moravu, dovolává se autor svědectví Trávníčkova (Úvod do českého jazyka, 1952, s. 61).

[8] K tomu srov. článek Fr. Kopečného, Spisovný jazyk a jeho forma hovorová (Naše řeč 33, 1949, s. 14—22).

[9] Autor výslovně omezuje svá zkoumání na českou variantu obecné češtiny.

[10] Autor poznamenává, že na základní myšlenku jeho práce přivedl jej prof. Roman Jakobson.

[11] Autor pracoval s deseti informátory, rodilými Čechy s vyšším vzděláním; za prvé jim předložil řadu výpovědí v spisovné podobě a zaznamenal jejich spontánní úpravu do podoby hovorové, za druhé jim předložil tytéž výpovědi s dalšími možnými kombinacemi nespisovných a spisovných prvků a zaznamenal jejich reakce (hodnocení). Získal tak celkem 1236 odpovědí a reakcí. (Neměl tedy k disposici záznamy souvislého spontánního projevu.)

[12] V studii jsou uváděna přesná procenta; nemají ovšem obecnou platnost, proto je neuvádím.

[13] Autor však nechává stranou jiného důležitého činitele: tvaroslovnou podobu slov v dané výpovědi (užití nespisovného hláskového prvku závisí jistě i na tom, zda je slovo ve tvaru spisovném nebo ne). Je ovšem pravda, že by přihlížením k této stránce neobyčejně svůj rozbor zkomplikoval. Bude však nutno přihlédnout k ní v budoucnosti.

[14] Autor doplňuje své výklady poznámkou o tom, že materiál ze dvou českých beletristických prací (jednou z nich je Haškův „Švejk“) vcelku výsledky jeho rozboru potvrzuje. K tomu bych poznamenal jednak to, že materiál z děl uměleckých je třeba hodnotit opatrně, jednak, že ve „Švejkovi“ jde převážně o češtinu obecnou, nikoli hovorovou (a to z doby před čtyřiceti lety).

[15] Jar. Moravec, Pořádek slov v češtině (týká se kandidátské práce V. T. Kolomijcové) Naše řeč 35, 1951, s. 32—34.

Jos. Filipec, Další ukrajinské příspěvky lexikologické, Časopis pro slovanské jazyky, literaturu a dějiny SSSR 1, 1956, s. 670n.

[16] Kritický referát o obou příspěvcích vyjde r. 1957 ve Slově a slovesnosti.

[17] Jos. Páta, Česká lexikografie, Čas. pro mod. filologii 1, 1911.

[18] Podrobnější zprávu se zhodnocením přinesla Slovenská reč 22, 1957, s. 260—262.

[19] Vysoké Mýto památce A. V. Šembery 1807—1957, 60 stran.

Naše řeč, volume 40 (1957), issue 9-10, pp. 290-303

Previous Jaroslav Bauer: Slovník jazyka staroslověnského

Next Jaroslav Machač: Novinářská čeština