Klípě

František Daneš

[Articles]

(pdf)

-

Jeden z čtenářů Naší řeči zaslechl na Příbramsku slovo klípě. Hledal jeho výklad marně v obou velkých slovnících současné češtiny, a obrátil se proto s dotazem na naši redakci.

Vskutku toto slovo — zřejmě dialektické — není zaznamenáno ani v Slovníku Vášově-Trávníčkově, ani v akademickém Příručním slovníku. V lístkovém materiálu tohoto slovníku jsme nalezli jen jediný doklad, a to z Krameriova Historického vypsání (z r. 1803: „Žádného klípěte na dvoře neměli“). Stačí však nahlédnout do Slovníku Jungmannova (II, 73), abychom se přesvědčili, že tento — dnes takřka neznámý — výraz byl v době ne příliš dávné zcela běžný. Klípě (též chlípě, 2. p. klípěte, zdrob. klipátko) je tu vysvětleno jako „živočich se pohybující a chodící; zvláště hovádko čtvernohé“. Jungmann uvádí doklady jak z literatury (Rosa, Zlobický), tak z jazykového obyčeje (na př.: „Kdybychom… žádného klípěte na dvoře neměli“ [Zlob.]) a uvádí též dva příklady na význam posunutý: „Ani chlípěte dětem nezachoval t. nic“ z jazykového obyčeje na Berounsku a z Puchmajera cituje větu „Tak zavorati hnůj, aby ho ani chlípě zemí nepřikryto nezůstalo“ (t. j. ani trocha).

Ze starších slovníků uvádí heslo klípě slovník Kottův (I, 700) s doklady převzatými z Jungmanna. V dodatcích k témuž slovníku (VI, 607) nacházíme heslo klipátko (= hříbě) s poukazem na slovník Šumavského. Rovněž se drží naše slovo v některých pozdějších slovnících česko-cizojazyčných, a to s významem ‚hříbě‘ (na př. v česko-německých, resp. německo-českých slovnících Rankově a Sterzingerově). Význam ‚hříbě‘ vznikl patrně kontaminací se slovem klíse, 2. p. klísete, zdrob. klisátko, jak na to upozorňuje už Jungmann. Tento výraz souvisí zase se slovy klisna, klusati a staroslověnským kl’usę, jež znamenalo ‚mladý tahoun‘.

Nejspíše bychom ovšem měli hledat naše slovo v literatuře dialektologické. Bohužel však věnovali dosud naši dialektologové pozornost hlavně hláskosloví a tvarosloví, zatím co slovní zásobu našich nářečí většinou dost opomíjeli. A tak se nám podařilo najít jen dva doklady: v Hruškově Dialektickém slovníku chodském je uvedena vedle klípě též podoba klepě (zdrob. klepítko) a vše jen s významem ‚trocha, ždibec‘ („…a takový klepítko trávy přinesla“; — srov. poslední dva doklady u Jungmanna); v Duškově Kmenosloví nářečí jihočeských nalézáme klípě ‚chcipák‘ (nedochůdče).

Výzkum českých nářečí, prováděný Ústavem pro jazyk český, poví nám později o tomto jevu jistě více. Zatím nám nezbylo, než se uchýlit [105]k svépomoci; obrátili jsme se na posluchače rozhlasového Jazykového koutku, aby nám napsali, co o slově klípě vědí. Došlo nám ku podivu několik desítek odpovědí, mnohdy velmi zajímavých. Doplníme-li takto získané informace ještě některými údaji, získanými jiným způsobem, můžeme říci asi toto:

Výraz klípě (chlípě, klípátko, klepina) je znám zejména starší generaci venkovské. Má však významů několik, z nichž mnohé nebyly dosud v žádném slovníku zachyceny. Nejbohatěji máme dosvědčeny ty významy, s kterými jsme se setkali u Jungmanna. Ve významu ‚mládě, zejména nějak špatně vyvinuté, nemocné, nejčastěji house, kuře nebo kachně‘ znají naše slovo hlavně tyto kraje: Táborsko, Jindřichohradecko, okolí Počátek a Kamenice nad Lipou, Březnicko, Strakonicko, Blatensko, Klatovsko, Příbramsko, Hořovicko, Berounsko, Křivoklátsko, Kralovicko, Rakovnicko, okolí Chocně (Koldín); nejisté doklady jsou z Mníšku, Českomoravské vysočiny (bez přesnějšího místního určení) a velmi neurčitý údaj z Lysé nad Labem. To znamená — velmi zhruba řečeno — v jižní polovině Čech[1] (t. j. celá oblast nářečí jihozápadního, jižní část t. zv. nářečí středočeského — a přihlížíme-li i k Chocni — menší část nářečí severovýchodního). Jako typická spojení můžeme uvést na př. tato: „dej těm klípatům“, „z toho kuřete asi nic nebude, je to takové klípátko“, „utopte to klípě (nemocné kotě)!“, „ta klepina (podsvinče) to nevydrží“ atd. V přeneseném smyslu pak ku př. „nemá ani klípě dobytka“.

A nyní k dalším významům „klípěte“. Na každý z nich máme však jen několik málo dokladů.

1. ‚Klíště‘ na Příbramsku, Dobříšsku, Českobrodsku (Říčany, Úvaly); vedle tvaru klípě užívá se tu často podoby klipák.

2. ‚Chřípí, nosní dírky‘ na Strakonicku a Klatovsku.

3. ‚Klepeto, něco klepetu podobného‘ na Plzeňsku.

4. ‚Pazneht (u skotu a vepřů)‘ na Plzeňsku (Nepomuk).

5. ‚Polovina hrachové lusky‘ (srov. Vydrův Popis a rozbor nářečí hornoblanického, 48).

Není možno rozhodnout, jakým způsobem tyto druhotné významy vznikly a zda vůbec jde vždy o totéž slovo. Není však, myslím, možno vyloučit ani domněnku, že jsou to významy nové, které vznikly proto, že se starému slovu klípě přestávalo rozumět a dával se mu význam slov znějících podobně (alespoň u č. 1 a 2). Více bude možno o tom [106]povědět tehdy, až budeme mít po ruce bohatší a bezpečnější zásobu dokladů.[2]

Pokusme se nyní naznačit možný původ slova klípě s významem ‚mládě‘. Tvaroslovně se řadí k známým podstatným jménům typu „house“, označujícím mláďata (původní t. zv. nt-kmeny). Bezprostřední základ, z něhož by mohlo být odvozeno, neznáme, avšak můžeme tu předpokládat příbuznost se slovesem klípati, jež je doloženo u Jungmanna s významem ‚těžce hýbati‘ (na př. „Sotva nohami klípá“); v bulharštině je přídavné jméno klípav ‚vratký, slabý‘. Bylo by tedy klípě ‚něco slabého, nemotorně se pohybujícího‘. Sloveso klípati je odvozeno od základu onomatopoického, patrtně klip- nebo též klěp(ke klep-) (srov. Berneker Slavisches etymologisches Wörterbuch I, 520). Je to celkem jedno, neboť jde o slova zvukodobná a expresivní,[3] která jsou vlastně jen různými variantami základu kl + samohláska + p: klip- (hornolužicky klipać), klep- (klepati, klepiti), klap- (klapati, dial. mor. kľopěť) a klop- (klopiti).[4] O tom, že sloveso klípati má blízko ke klepati, svědčí na př. rčení „už to nějak do té smrti doklepu“, t. j. ‚těžce dovleku‘, tedy ‚doklípám‘, a rovněž Jungmannův doklad u hesla klepu (Slovník II, 65). Také lidová etymologie spojuje klípě s klepati (klepe se slabostí). Snad bychom mohli spojovat s uvedenou skupinou sloves i klimbati (v lužické srbštině je klimpać, klimpotać ‚klátiti se, potáceti se‘ a klimpnuć ‚klesnouti, ochabnouti‘) a klímati (též v srbocharv.). (O nasalisaci a změně p-b viz výklad u Machka, str. 25n. a 104.)

Varianta s ch- (chlípě) nás přivádí k dalším příbuznostem. O tom, že ch bývá ve slovanských jazycích charakteru expresivního a může zastupovat souhlásku k, nemůžeme po přesvědčivých výkladech Machkových (v uvedené práci) pochybovat. Rovněž je jisto, že výrazy, o nichž tu vykládáme, jsou vesměs rázu expresivního. Můžeme předpokládat, že ch v chlípě vzniklo přichýlením k slovům jako chlípiti, chlípěti, chlípnouti, schlíplý (srov.: „chlípě“ znamená často tvora neduživého; tak vykládá někdy i lidová etymologie). [107]A v té souvislosti je možno poukázat na to, že Jungmann uvádí vedle tvaru chlípiti ‚svěšovati‘ též podobu klípiti a klepiti. Srovnáme-li výrazy jako „chlípiti uši — klopiti oči“, jsme vedeni k tomu, spojovat tato slovesa s klopiti. Že právem, ukazuje srovnání bohatých příkladů, které pod hesly chlopajo a klopb uvádí Berneker: podoby s k- a ch- se ve slovanských jazycích střídají (stačí srovnat třeba jen čes. klopiti a slovenské chlopiť). I když vzhledem k různosti významů bylo by možno předpokládat dva původně různé základy (klop- a chlop-), je velmi pravděpodobné, že se tyto dvě skupiny slov počaly kontaminovat (zvlášť názorné jsou doklady ukrajinské), zřejmě působením střídání k/ch ve výrazech expresivních. To vše plně potvrzuje moravské ‚chlopiť uši‘, jež uvádí Machek (s. 32). — Zdánlivě nám vybočuje z této řady sloveso chlípěti, které uvádí Berneker i Holub v jednoznačný vztah ke stč. chlipa, chlípati (Holub dokonce vykládá i adj. schlíplý jako ‚nemírností ochablý‘). Oba autoři tu přehlédli, že chlípěti má v češtině především význam ‚kloniti se, viseti‘ a ‚řinouti se‘ (toto snad ze stejného onomatopoického základu jako chlipa), kdežto význam ‚býti žádostivý, smilniti‘ uvádí PS jako archaický a Jungmann jako obrazný (vedle chlípati s významem ‚žádati [concupiscere]‘ a ‚srkati‘).[5] Je proto třeba chápat sloveso chlípěti ve významu ‚kloniti se, viseti‘ jako samostatné, odlišné od ‚řinouti se‘ i ‚smilniti‘ (zdá se vůbec, že tento druhý význam vznikl u našeho slovesa teprve druhotně, kontaminací s chlípati). Je prostě podmětným protějškem k chlípiti a řadí se do skupiny sloves, jejichž základ je tvořen podle vzorce k/ch + samohláska + p/(b). Ten výklad přesvědčivě potvrzují nářeční tvary moravské chľupět a kľupěť s významem ‚padati, chýliti se k pádu, viseti‘ (uvádí je Machek na str. 13 uvedeného spisu).

---

[1] Po té stránce jsou zajímavé doklady u Jungmanna: autor sám pocházel z Berounska, Rosa ze Zdic, Puchmajer z Týna nad Vltavou. Zlobický je sice Moravan, ale právě proto asi slovo ‚klípě‘ neznal a ztotožňoval je s výrazem klíse. — V. M. Kramerius, z něhož je jediný doklad na naše slovo v materiálu k PS, byl rodem Klatovan.

[2] Podle názoru prof. V. Machka jde tu o zcela různá slova. Slovo č. 1 bylo přitvořeno asi ke klíště v duchu dvojitosti expresivních a zvukodobných slov na -st(sk)/p (viz i Slavia 16, 162); srov. na př. dvojici křišť - kříp (Naše řeč 29, 214). — Slovo č. 2 je obměněno z chřípě záměnou ch/k a záměnou likvid. — Slovo č. 3: klepeto přetvořeno v klépě > klípě. — Č. 4 je zhrubělý význam čísla 3. — K čís. 5: je též v podobě klepina (srov. Vydra; Kubín, Listy filolog. 27). Zde jde opět o záměnu p/sk (dva zvukodobné kořeny): kleštice ‚dlaška‘ (uvádí Jungmann ve Slovníku II, 67 vedle tvaru klíště) a klíšťka ‚nevyvinutý lusk‘ (doklad v PS).

[3] Na zvláštní postavení takovýchto slov upozorňuje práce J. M. Kořínka Studie z oblasti onomatopoje (Praha 1934) a Machkovy výklady v Studii o tvoření výrazů expresivních (Praha 1930) a v pojednání Untersuchungen zum Problem des anlautenden ch- im Slavischen (Slavia XVI, 1938/39, 161n.).

[4] Patří sem zřejmě i rus. chljabať (viklati, klátiti), mor. kľabať, kľupať (srov. čes. klípati) ‚klepati‘ a j. (Doklady podle Machka, kde je i výklad zvláštností hláskové podoby. Viz o tom dále.)

[5] Prof. V. Machek vykládá chlípati a chlípěti ‚smilniti‘ tak, že patří k slovesnému lipnúť (za čím) ‚toužiti, bažiti, usilovati‘ a má zesilovací ch-. Chlípati ‚srkati‘ je zcela samostatné a patří k zvukodobným slovesům: chlápati, chlistati a chlastati (p/st). Tím tedy opravuje prof. Machek svůj starší výklad ve Slavii (na uvedeném místě, str. 210).

Naše řeč, volume 33 (1949), issue 5-6, pp. 104-107

Previous Alois Získal: Něco o biči a jeho součástech

Next Jaroslav Voráč: Zpráva o výzkumu moravských a slovenských nářečí