Časopis Naše řeč
en cz

Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi

Miloš Helcl

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ročenka semináře pro slovanskou filologii při filosofické fakultě Masarykovy university v Brně. Svazek první. Uspořádali Ant. Grund, Ad. Kellner, Jos. Kurz. Vydal seminář pro slovanskou filologii nákladem Komenia v Brně 1948. Str. 547, cena neudána.

Rozžatá pochodeň, rukou Ed. Miléna vsazená do levého spodního rohu jasně červené obálky výše jmenovaného sborníku, výstižně a po zásluze symbolisuje evokací známých veršů z Tyrolských elegií nejen svěřený, ale i poctivě splněný a dosud svědomitě plněný úkol obou příjemců sborníku, profesorů brněnské filosofické fakulty, jejichž še[71]desáté narozeniny touto knihou uctívají jejich bývalí i nynější fakultní kolegové a žáci. Z úmyslně a vědomě takto omezeného okruhu přispěvatelů i z vědeckého zaměření obou učenců vyplývá obsah a ráz posuzované knihy, jež se tak vlastně stává — alespoň v článcích vědeckých žáků Trávníčkových a Wollmanových — přehlídkou jejich řad a svědectvím o stejně vynikajících schopnostech učitelských jako o kvalifikaci vědecké filologa-bohemisty a literárního vědce-slovanského komparatisty.

Poučný přehled dosavadní činnosti a nejpodstatnějšími rysy načrtnutý obraz osobnosti obou vědců, jejich životního růstu a vědeckého díla podali v úvodních statích A. Kellner (o F. Trávníčkovi) a A. Grund (o F. Wollmanovi). V závěru pak uvítá každý čtenář podrobný seznam publikovaných prací obou poctívaných šedesátníků, který — protože při padesátých narozeninách týchž jubilantů v r. 1938 vydal Pražský linguistický kroužek seznam jejich prací do 1. 6. 1938, — týká se jen posledního desetiletí a opravuje a doplňuje podle potřeby seznam předešlý. Uvědomíme-li si však, že do tohoto období spadá Trávníčkovo „pracovní nasazení“ do redakce Lidových novin, v nichž za války vybudoval oblíbenou a svým způsobem odbojnou rubriku „Jazykové zákampí“, uznáme, že sestavovatel bibliografie tu přes toto časové omezení neměl práci lehkou.

Pokud jde nyní o jednotlivé příspěvky sborníku, omlouváme se autorům statí literárněvědných a literárněhistorických i jiných, že se zde o nich nezmiňujeme, doufajíce, že neujdou zasloužené pozornosti v časopisech příslušného oboru. Soustřeďujeme se jen na příspěvky jazykovědné; není však ani tu možné, abychom jednotlivě zachytili všechny příspěvky s přesným citováním jejich názvů, neboť při jejich počtu (21 — literárních je 18) bychom neuspěli dále než k opsání obsahu sborníku. Pokusíme se proto jen o souhrnnou zprávu o charakteristických rysech především přehlídky výsledků učitelské činnosti Trávníčkovy v statích jeho žáků. Poznáme z ní snadno, že se s oblibou obracejí ke dvěma předním zájmům učitelovým, totiž ke studiu problematiky vidů a k dialektologii.

J. Bělič zjišťuje současný stav rozdělení koncovek 3. os. mn. v moravské slovenštině a ukazuje na stavu zakončení u skupin umí-, trpí-, prosí-, že jen v části nářečí kopaničářského nedošlo k vytvoření jednotné skupiny těchto sloves tak jako ve vlastních nářečích slovenských a ve spisovné slovenštině, protože tam ie úžením nesplynulo s í, že však v ostatní moravské slovenštině oba typy splynuly tak jako v nářečích západních a že vůbec ve vývoji tvarů 3. os. mn. patří moravská slovenština největšími úseky do sféry hanácké. Ze dvou studií vidových Dokulilova srovnává a vykládá české a ruské užívání nedokonavých a dokonavých sloves v imperativu a dochází k závěru, že ruština [72]užívá v rozkazovacím způsobu formy nedokonavé ve větší míře než čeština. Při korektuře uniklo pozornosti autorově i redakční nemilé nedopatření v určování příznakovosti a bezpříznakovosti členů vidové korelace dokonavých a nedokonavých sloves na začátku článku: na str. 71, ř. 9 a 75, ř. 11 má býti „příznakového členu“ místo „bezpříznakového“ (srov. str. 74, 75 a 79); dále na str. 81 v tvrzení poměrně často odpovídá nedokonavému slovesu v jazyce originálu v českém překladu sloveso nedokonavé má být sloveso dokonavé. F. Kopečný přehlíží tvaroslovné prostředky vidové v nynější češtině, a to jak perfektivisační [zdokonavující] (předpony a přípona -nouti), tak imperfektivisační [znedokonavující] (neproduktivní -ati, produktivní -uje, -ává), a zjišťuje, že je po stránce formální dokonalejší soustava tvarových prostředků imperfektivisačních, protože existence bezpříznakového členu protikladu, t. j. imperfektiva, je prvotnější.[1]

Ne sice příspěvkem přímo o nářečí, ale thematem o zhodnocení jeho místa a funkce i jeho poměru k spisovnému jazyku v Roku na vsi odpovídá na dialektologický zájem učitelův A. Jedlička. Podařilo se mu, myslím, prokázat, že se Mrštíkův jazyk vymyká z běžného typu jazyka realistické prózy, neboť nářečí není využito jen k charakteristice v přímých řečích, nýbrž zasahuje i do spisovného kontextu partií nedialogických, ba často pociťujeme prvky nářečního původu dokonce jako básnická synonyma. — Dialektologickým příspěvkem je vlastně nakonec — po záporném zodpovědění otázky, zda se vytvořil hovorový jazyk ostravský — též stať V. Křístka. Autor v ní konstatuje, že „dnešní hovorovou formou jazyka na Ostravsku je vlastní jazyk spisovný, poměrně dosti silně prostoupený jevy domácího lašského nářečí“ a tyto nářeční jevy jak v gramatické, tak v lexikální struktuře mluveného spisovného jazyka vypočítává a popisuje. Vidí dvě protichůdné tendence: maximální přiblížení spisovnému jazyku a vliv jazykového povědomí místního dialektu; ty skládají normu ostravské hovorové formy jazyka, lze v ní však již dnes najít náznaky další tendence, a to směřování k jednotě hovorového jazyka pro celý národ.

Přes to, že si nezvolil thema z okruhu dvou uvedených hlavních zájmů Trávníčkových, neodrodil se svému učiteli, spoluautorovi slovníku a autorovi několika pojednání o slohu, ani J. Hrabák ve své stylisticko-sémanticky zaměřené studii o adjektivu a adverbiu ve dvou staročeských textech, Roudnickém Umučení a Legendě o sv. Kateřině. Vyplývá z ní zvláště v jazyce Umučení snaha po automatisaci epitheta a ještě více adverbia, kdežto v Legendě o sv. Kateřině větší potřeba barvitých [73]epithet je odůvodněna popisností četných partií. Umučení stírá hranice mezi specifikujícím adjektivem a epithetem, v Legendě je mezi nimi stálé napětí. — O. Králík dokonce desertoval ze svého užšího oboru a odvděčil se za sebe i za nás za všechny autorovi nejnovější mluvnice spisovné češtiny článkem o autorech její mluvnice první a nejstarší a o Blahoslavově poměru k nim, v němž vidí odraz poměru mezi evropskými humanisty Erasmem a Bezou s jedné, Erasmem a Valdou s druhé strany. V „náměšťském podniku“ Philomatesově, Optátově a Gzelově vidí „jeden z nejdůslednějších a nejčistších projevů humanismu na naší půdě“. Jejich duchovní universalismus jim umožnil vytvořit obecná pravidla, kdežto Blahoslav je spíše umělec jazykový, který má odpor proti základní tendenci Philomatesově spoutat jazyk přísnými pravidly.

Tím jsou vyčerpána bohemistická themata článků sborníku napsaných od přímých žáků prof. Trávníčka. Studiemi z oboru staroslověnštiny přispěli z nich dále K. Horálek (K otázce stsl. infinitivu) a A. Mátl (Stsl. porǫtiti sę a vъrǫštati sę), historie národních jmen Jihoslovanů ve staročeské literatuře zaujala F. Váhalu v záslužné práci přinášející bohatý soubor rozličných vlastních jmen zeměpisných s jejich přesným určením a výkladem, takže jeho zjištění s prospěchem užijí vedle jazykozpytců i historikové a zeměpisci.

Je však nutno ještě věnovat pozornost příspěvkům, jimiž se v Poctě zúčastnili nynější i bývalí fakultní kolegové Trávníčkovi, a to ve shodě se zaměřením tohoto časopisu především zase bohemistickým. Nově a originálně podíval se na tvoření některých sloves V. Machek. V článku Některé slovesné přípony všední češtiny ukazuje, že v jazyce nižších funkcí nacházíme často i u sloves rázu afektivního zvláštní slovotvorné přípony, spojované obvykle jen s první slabikou obměňovaného slova, na př. má-chati, tla-chati, štra-chati, dla-chnit. Vedle přípon ch-ových jsou i přípony s h-, jako -hlat, -hrat, -hlit, -hnit, na př. ve sku-hrat od skučeti, sčihlit se od ščířiti se, ščuhlit se ze ščúřit sa. Ze sloves na -hnit má na př. lohnit východisko v lokati, skřé-hnit sa ve skřečeti, ce-niti se v prastarém cěriti (jemuž odpovídá pozdější ščeriti, čes. štířiti, mor. ščířit se). Klo-hnit takto souvisí s kloktati, korej-hniti s rýti rozšířeným o předponu ko-, krohnit s kruňkati (obměněným z kuňkati), tě-hniti jednak s těpať (spis. tepati), jednak se slovenským teperiť.

Výkladem několika místních a pomístních jmen z rodného kraje jubilantova účastní se ve sborníku F. Svěrák. Zvláště jej zaujalo jméno obce Lhota Rapotina, v jehož druhém slově se zachovalo starší odvozování přídavných jmen přivlastňovacích od mužských jmen na -a. Rapota pak znamenalo člověka poďobaného od neštovic. Základem je tu substantivum rap, t. j. důlek od neštovic; příponou -ota, stejnou jako [74]v Mladota, Milota a j., tvořila se jména osob podle vlastností, hlavně ze jmen přídavných.

J. Vachek studuje rozdíl mezi jazykem psaným a tištěným, na nějž se dosud[2] díval jako na pouhou variantu jazyka psaného. Tyto rozdíly se mu dnes jeví hlubší než jen v technických prostředcích. Jazyk tištěný je proti jazyku psanému i mluvenému o funkční rys výrazu chudší, zato však vyhovuje větší měrou požadavku přehledné obsáhnutelnosti a svou odosobněností i větší zobjektivisovaností dosahuje více rozumové pojmovosti. Představuje tedy umocněnou variantu jazyka psaného, sledující typisaci za účelem zvýšené srozumitelnosti.

Přehledem úkolů moravské a slezské dialektologie od A. Gregora se bude Naše řeč podrobněji zabývat v příštím dvojčísle, přestáváme tedy zde na jeho pouhé registraci a uzavíráme řadu bohemistických příspěvků poznámkami K. Janáčka k staročeským evangeliářům, jimiž se chce účastnit řešení úkolu, jak definitivně zařadit staročeské evangeliáře a jak odpovědět na otázku, zda všecky vyplynuly z jediného překladu latinského.

Slavistickými statěmi přispěli B. Havránek a J. Kurz. V první se staropolského szto proti Vasmerovi, který v něm vidí pozdní polský novotvar, ujímá Havránek, a podepřev starší výklad svůj (v Generech verbi), Łośův a Oesterreicherův trojí řadou faktů, které Vasmer přehlédl, ukazuje na nutnost zvážiti tu skutečnost, že se szto objevuje v neosobním passivu, tedy ve velmi starém jevu, typu to jednočlenné nominální věty. — V druhém otiskuje Kurz svůj návrh na pokračování v přípravných pracích o staroslověnském slovníku a v poznámkách k němu přehlíží práci již vykonanou.

Ze dvou slovenských statí jedna, Stanislavova, dokazuje, že chronologii změny g v h musíme posunout až do 2. čtvrtiny 12. stol. v češtině i ve slovenštině. V druhé E. Pauliny studuje slovesný čas v slovenštině, využívaje plodného principu studia struktury jazyka uvědomováním jazykových jevů na základě protikladových vztahů. Čas se v slovenštině projevuje čtyřmi formami, které získávají svůj obsah podle přítomnosti nebo nepřítomnosti protikladových vlastností času skutečného a neskutečného, faktického a nefaktického (potenciálního).

Na podstatné rozdíly mezi logickým a psychologickým postojem ve stavbě vět ukazuje M. Rostohar. Nechceme-li, aby se řeč stala pouhou hříčkou logické formalistiky, je třeba, aby se logický řád gramatiky opíral o přirozený řád myšlení.

[75]Registrujíce ještě práci R. Konečného o universálním jazyce vědy, fysikalismu, jejž si v podobě logistiky vytváří moderní logika, uzavíráme svou probírku Pocty zjištěním, že odvážný pokus omezit okruh přispěvatelů sborníku na okruh brněnský a dát v něm slovo především žákům jubilantů neznamenal nijak snížení jeho hodnoty a úrovně, naopak prokázal jejich vynikající školení, a končíme přáním, aby z rukou obou vědců vyšla ještě nejen nová významná jejich díla vlastní, ale i další řada tak solidně připravených badatelů, jakými se jejich žáci projevili v tomto sborníku.


[1] Upozorňujeme při této příležitosti na další dva články Fr. Kopečného o otázkách vidových, otištěné v časopise Slovo a slovesnost: Dva příspěvky k vidu a času v češtině (10, 1947-48, str. 151n.) a K neaktuálnímu významu dokonavých sloves v češtině (11, 1948-49, str. 64n.).

[2] Srov. jeho stať Psaný jazyk a pravopis ve sborníku Čtení o jazyce a poesii (1942), článek v Časopise pro moderní filologii 28, 1942, str. 403n. a anglicky psaný příspěvek o stejném thematě, rozdílu jazyka psaného a tištěného, ve sborníku věnovaném J. M. Kořínkovi (Recueil linguistique de Bratislava I, 1948, str. 67n.).

Naše řeč, volume 33 (1949), issue 3-4, pp. 70-75

Previous Rudolf Havel: Národní knihovna

Next Karel Sochor: Konversační příručky češtiny pro cizince

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1