Časopis Naše řeč
en cz

Příspěvek ke zvukovému rozboru Bezručovy poesie

Věra Mazlová

[Articles]

(pdf)

-

(Petru Bezručovi k osmdesátinám)

Již O. Zich oceňoval Bezruče právem jako význačného představitele hudebního básnického typu. Byl by však omyl vidět v Bezručovi melodického pěvce, který se opájí hudbou slov. Bezručova hudebnost tkví hlouběji. Bezručovi jde o dokonalé stmelení obsahu a formy, o zdůraznění obsahu zvukem, nikoli snad o lahodu slov uspokojující sluch. Jeho verše působí tak intensivně a účinně právě touto dokonalou jednotou myšlenky a slova. Zvuk u Bezruče vždy dokresluje a umocňuje ideu. Chápat hudebnost Bezručovu jen jako melodičnost bylo by omezením, ochuzením, okleštěním Bezručova umění. Na to správně upozornil Zich a znovu to zdůraznila též Rektorisová.

Rozbor zvukové stránky Bezručovy tvorby podali již mnozí autoři, z nich podrobněji Zich, Sedlák a Rektorisová. O soustavnou analysu Bezručova hláskového systému, který je přec stavebním materiálem každého básníka a základním určovatelem zvukové stránky básnického jazyka, nepokusil se dosud, pokud vím, nikdo. Provedla jsem hláskovou statistiku 10.000 hlásek v Bezručových básních. Postupovala jsem stejně jako v statistikách předešlých.[1] Vybírala jsem záměrně básně tak, aby v tomto omezeném výběru byly co možná zastoupeny základní typy Bezručovy poesie. Volila jsem úmyslně většinou básně kratší. Pokud jsem pokládala za nezbytné analysovat i skladby delší, zjišťovala jsem z nich statisticky jen prvních 1000 hlásek, neboť to většinou dobře stačí k určení celkové hláskové struktury. Jen z Ondráše jsem rozebrala 1598 hlásek, abych tak doplnila celkový počet na 10.000 hlásek; toto zaokrouhlení je nutné a usnadňuje srovnání s průměrným výskytem jednotlivých hlásek v češtině vůbec. Tak jsem analysovala celkem 14 básní, tedy necelou pětinu Slezských písní:

1.

Červený květ

314 hlásek,

8.

Maryčka Magdonova

1000 hlásek,

2.

Kyjov

271

9.

Mohelnice

343

3.

Setkání

237

10.

Kdo na moje místo

475

4.

Pole na horách

1000

11.

Ostrava

605

5.

Hanyš Horehleď

1000

12.

70.000

507

6.

Papírový Mojšl

1000

13.

Plumlov I

650

7.

Jen jedenkrát

1000

14.

Ondráš

1598

 

[127]

 

[128]

Z těchto čísel lze vyvodit zajímavé poznatky. Na jejich základě můžeme přibližně určit celkovou hláskovou strukturu Bezručovy básnické řeči.

1. Poměr samohlásek a souhlásek v analysovaných Bezručových básních je celkem 4007 : 5993. Srovnáme-li tento poměr s průměrným poměrem samohlásek a souhlásek v češtině vůbec 407 : 593,[2] vidíme, že samohláskovitost u Bezruče je spíš o málo menší než průměrná. Toto zjištění na první pohled zaráží. Přesto však není tento fakt v rozporu se skutečností. Zjistila jsem už dříve bezpečně, že samohláskovitost prózy je v průměru větší než v poesii. Proti průměrnému výskytu samohlásek v české poesii (396,7) je však Bezručova samohláskovitost větší, a to svědčí o hudebnosti jeho verše. Celkem jsou v poesii Bezručově 3 souhlásky na 2 samohlásky. Průměrná samohláskovitost u Bezruče však nedává dost názorný obraz o rozložení samohlásek v jednotlivých básních. Mezi jednotlivými ukázkami jsou s tohoto hlediska značné, ba nápadné rozdíly.

 

[129]samohl.

souhl.

 

samohl.

souhl.

Papírový Mojšl

390

610

Pole na horách

406

594

Hanys Horehleď

398

602

Kyjov

113

158

Jen jedenkrát

401

599

Mohelnice

150

193

Maryčka Magd.

406

594

 

 

 

Kdežto v papírovém Mojšlu připadnou na dvě samohlásky tři až čtyři souhlásky, nejsou v Mohelnici na tři samohlásky už ani celé čtyři souhlásky, takže průměrně na tři slabiky, skládající se z jedné samohlásky a z jedné souhlásky, připadne teprve jedna čtvrtá slabika, v níž jsou na jednu samohlásku souhlásky dvě.

2. Zajímavý je i průměrný výskyt jednotlivých hlásek v analysovaných textech.

[130]A ještě zajímavější je srovnání hláskového výskytu u Bezruče s průměrným výskytem v češtině vůbec. U Bezruče jako v češtině vůbec vedoucí složkou celého hláskového systému jsou samohlásky krátké, vyjímajíc u. Vyskytuje se jich v 10.000 hláskách celkem 2878, zabírají tedy 28 procent všech hlásek. Ze všech samohlásek při srovnání s češtinou je u Bezruče nejnápadnější i, které je výskytem hned na druhém místě, kdežto v češtině až na čtvrtém. Hned za 4 samohláskami následuje frekvencí souhláska s, úplně shodně jako v češtině vůbec. Rektorisové se zdá, že je u Bezruče souhlásky s nadměrně mnoho, ale mé statistiky tomu nenasvědčují. S není nápadné u Bezruče celkovým počtem výskytu, nýbrž zajímavým užitím a umístěním ve verši.

Zvukovou nepříjemnost souhlásky s plně vyrovnávají souhlásky l a n, za s přímo následující. Frekvencí je l a n u Bezruče přibližně shodné s češtinou vůbec. Hned za n se však řadí souhlásky m, r. Jsou u Bezruče nápadně početnější než průměrně v češtině, takže počtem výskytu předběhly hlásky t, k, í, v. Tyto čtyři libozvučné souhlásky (celkem je jich 1704) úplně zvukově překonávají předcházející nelibou souhlásku s s výskytem 527, takže nepříjemnost jednoho s je paralysována průměrně 3—4 sonantami.

Další pořadí hlásek je přibližně stejné u Bezruče jako v češtině vůbec. Souhláska d je však u Bezruče hojnější než průměrně v češtině. Je to vedle t a k nejoblíbenější závěrová souhláska u Bezruče. Nepatrně početnější než všeobecně v češtině jsou u Bezruče samohlásky á, u a souhláska z. Souhlásky h, ch, ač byly Rektorisové u Bezruče nápadné, neliší se celkovým průměrným výskytem od češtiny. Zato souhláska g se vyskytuje u Bezruče poměrně hojně. V 10.000 hláskách je 100 g, tedy celé 1 procento, ač v češtině je g velmi řídké, v 10.000 hláskách najdeme g jen 30krát. Je tedy jeho výskyt u Bezruče víc než třikrát hojnější nežli v češtině všeobecně. Dialektickými prvky a zvukomalbou lze odůvodnit, že je v hláskovém systému Bezručově zastoupeno též ó, třeba velmi nepatrně.

Celkem tedy je průměrný výskyt jednotlivých hlásek u Bezruče v podstatě týž jako v češtině. Nápadné odchylky jsou:

a) velký počet samohlásky i,

b) hojný výskyt souhlásek r, m,

c) hojnější uplatnění souhlásky g.

3. Všimněme si nyní podrobněji samohláskového systému u Bezruče!

a) Pořadí výskytu samohlásek u Bezruče a v češtině je toto: Bezruč: e, i, o, a, í, á, u, é, ú, ou, ó čeština: e, a, o, i, í, á, u, é, ou, ú, — [131]Na prvním místě stojí tedy u Bezruče stejně jako v češtině vůbec samohláska e. Hned za ní však následuje nepříjemná vysoká samohláska i, kdežto libozvučné o, a následuje teprve za ní. Poměr samohlásek zvučných lahodných k vysokým méně libým je tedy u Bezruče nevýhodnější než v češtině vůbec. I když k libozvučným přiřadíme méně početné u, nevyrovná se součet a, o, u (1543) součtu méně libých e, i (1585). V samohláskovém systému Bezručově nápadně převládají samohlásky přední méně libé nad středními a zadními příjemnými. Tato moje statistická zjištění jen potvrzují pozorování dřívějších badatelů, hlavně Rektorisové, která na tento rys poesie Bezručovy důrazně upozornila. Bezruč užíval hojně řezavého i v své poesii, aby zvýšil její naléhavost, výraznost.

Další pořadí samohlásek je u Bezruče shodné s češtinou kromě bezvýznamného přesunu mezi a a o, ú a ou.

b) Zajímavý je též poměr samohlásek krátkých a dlouhých (3128 : 879, tedy asi 7 : 2). Krátké jsou u Bezruče nad dlouhými v drtivé převaze, podobně jako v češtině (316 : 91). Poměr krátkých a dlouhých se značně mění podle samohláskových typů. Kdežto krátkého i není u Bezruče ani dvakrát tolik jako í dlouhého, a je už víc než dvakrát tolik jako á, u víc než třikrát tolik jako ú, e přibližně devětkrát tolik jako é a ó nedosahuje ani jednoho procenta z o krátkého.

V některých básních procento dlouhých nápadně klesá. Tak v Mohelnici je poměr krátkých a dlouhých 124 : 26, tedy skoro 5 : 1, v Setkání je poměr 79 : 16, tedy rovněž 5 : 1. Obě tyto básně vynikají prudkým spádem děje. Krátkými samohláskami a nedostatkem dlouhých tu Bezruč stupňuje úsečnost a naléhavost svých veršů.

c) Rovněž vzájemný poměr výskytu jednotlivých samohlásek se mění podle druhu textu. V některých básních jsou zastoupeny všechny samohláskové typy úměrně, v některých však převládne jedna samohláska nebo skupina samohlásek. Tak v Červeném květu vedou převážně samohlásky přední e, i (76) před širokými a, o, u (47), kdežto v Kyjově jsou přibližně oba typy v rovnováze: e, i — 59, a, o, u — 54. Báseň Červený květ je průbojná, obsahuje naléhavou pravdu osobní i sociální, má znít vemlouvavě, pregnantně; proto tolik úzkých samohlásek e, i. Kyjov je radostný popěvek, kypící jásavým životem a bujarým mládím. To dovedou vyzpívat hlavně široké, plně znějící samohlásky a, o, u. A v Setkání, popěvku v prostonárodním tónu, převládají dokonce libozvučná a, o, u (55) nad e, i (40). Jasný a lahodný zvuk působí tu kontrastně k drtivému obsahu, pronesenému však lehce a jen jakoby mimochodem.

Tyto tři básně představují tři základní typy Bezručovy tvorby s hlediska zvukového:

[132]α) V básních naléhavých, většinou se sociálním motivem, v nichž Bezruč burcuje proti utlačovatelům, v nichž vykřiklo zoufalství deptaného beskydského lidu, převládají samohlásky přední. Poměr samohlásek e, i k a, o, u je:

 

e, i

a, o, u

70.000

118

82

Papírový Mojšl

213

177

Červený květ

76

47

Hanys Horehleď

211

187

Mohelnice

83

63

Jen jedenkrát

228

173

V této poslední básni nás převaha samohlásek předních překvapuje. Statistika se však týká první části básně, líčící smutek severského lidu bez slunce, takže jsou tu nelibé hlásky zcela oprávněny. V druhé části vroucí milostné vzpomínky se poměr samohlásek značně mění. Proti 107 i, e jsou tu 102 a, o, u, samohlásky libé a méně libé jsou tu tedy v rovnováze. Při pečlivějším pozorování zjistíme, že slova básníkova zpívají jasnými samohláskami, mluví-li o čistém zjevu dívčině (Vlas černý ……. její sladká slova). Na 23 samohlásek e, i tu připadá 28 a, o, u. Avšak v hořkých verších o trpkém vlastním údělu (A já, jenž dávno vypil ……. nepřipínám růži) je poměr obrácený: 42 e, i převažuje 39 a, o, u.

β) V básních většinou kratších, psaných záměrně v tónu lidovém, bývá poměr samohlásek e, i a libých a, o, u obrácený.

 

e, i

a, o, u

Plumlov I

117

148

Setkání

40

55

Maryčka Magdonova

181

225

V prvních dvou jsou verše vědomě laděny do tónu lidového. Lehká zpěvná forma, stupňovaná hojností samohlásek libých, kontrastuje tu účinně s drtivým obsahem, který je tu však jen jakoby nenápadně a spíš ironicky nadhozen. Velké procento jasných, zvučných vokálů nás překvapí v drásavé baladě sociální Maryčka Magdonova. Na první pohled by se snad zdálo, že tato skutečnost boří úplně celou naši thesi. Ale při pečlivější analyse se přesvědčíme, že naše základní pojetí je správné. Třeba jen vždy postupovat velmi opatrně a analysovat po[133]drobně. I tato drtivá balada je psána v duchu lidovém. Tím je částečně odůvodněna její zvučnost. Avšak celkový poměr samohlásek předních nelibých a středních a zadních příjemných je způsoben hlavně jménem Maryčka Magdonova, jež se opakuje mnohokrát jako refrén a v němž je poměr samohlásek libých a nelibých 6 : 1. Odečteme-li ze statistiky samohlásky vyskytující se v tomto jméně, základní poměr libých a nelibých se značně změní. E, i je pak 170, a, o, u jen 161, takže jsou tu samohlásky nelibé v převaze. Melodické jméno Maryčka Magdonova kontrastuje s ostatními verši svou zvukovou plností a samohláskovou lahodou.[3] Bezruč tak zvukovou jakostí samohlásek podbarvuje a stupňuje rozpor drsného prostředí a osudu s vnitřní čistotou a krásou Maryččinou.

γ) V mnohých básních jsou samohlásky libé a nelibé celkem v rovnováze. Jsou to jednak básně ne tak ostře obsahově a zvukově vyhraněné, jednak verše, v nichž se atmosféra velmi mění, takže celková statistika vyzní neutrálně.

4. Stejně důležitý je u Bezruče systém souhláskový.

a) Základní význam pro zvukovou jakost konsonantů má jejich hlasnost. Souhlásky hlasné převažují nad nehlasnými i v češtině vůbec. Tato převaha je však u Bezruče ještě nápadnější. Proti 3639 souhláskám hlasným je u Bezruče 2354 nehlasných. V češtině je poměr 354 : 239.

b) Zajímavý je též výskyt jednotlivých souhlásek.[4]

α) Nejpříjemnějších souhlásek, likvid (l, r, m, n, ň), je u Bezruče celkem 1824, v češtině průměrně 182. Jejich výskyt je tedy u Bezruče týž jako v češtině vůbec. To nás překvapuje. Všichni badatelé vidí v likvidách charakteristické Bezručovy souhlásky. Zvláště souhlásky l a r pokládají Sedlák i Rektorisová za typické pro celé Slezské písně. Podívejme se na frekvenci těchto souhlásek u každé z nich jednotlivě!

Souhláska l je v 10.000 hlásek zastoupena 454krát, v češtině v 1000 hlásek 51krát, l je tedy v průměru u Bezruče o málo méně hojné než v češtině. To dokazuje, že souhláska l není typická pro celé Slezské písně. Zajímavé je srovnání jednotlivých ukázek s tohoto hlediska. V češtině je z celkového počtu 182 likvid 51 l, tedy asi dvě sedminy. U Bezruče je výskyt souhlásky l v jednotlivých básních značně rozdílný.

 

[134]likvid celkem

z toho 1

tedy

Jen jedenkrát

197

60

necelá třetina

Mohelnice

53

16

necelá třetina

Ostrava

127

38

dvě sedminy

Kyjov

34

10

dvě sedminy

Setkání

55

16

dvě sedminy

Červený květ

72

19

necelé dvě sedminy

Hanyš Horehleď

177

47

necelé dvě sedminy

Plumlov I

132

36

necelé dvě sedminy

Pole na horách

153

38

jedna čtvrtina

Ondráš

284

67

necelá jedna čtvrtina

Papírový Mojšl

185

40

necelá jedna čtvrtina

70.000

89

18

jedna pětina

Kdo na moje místo

86

16

necelá jedna pětina

Maryčka Magdonova

180

33

necelá jedna pětina

Z našich básní tedy jen dvě první mají o něco málo větší výskyt l než čeština. V šesti následujících je souhláska l zastoupena asi jako průměrně v češtině, kdežto v posledních šesti básních výskyt l nápadně klesá. Zajímavé je, že právě básně s hojným l patří většinou, i co se týče samohlásek, k básním zvukově libým, kdežto většina básní s malým počtem l má drásavý sociální obsah. Lahodné l je tu plným právem omezeno, poněvadž by jeho libozvučnost byla v rozporu s drtivým obsahem. Souhláska l není tedy typickým rysem Bezručovy poesie. Tam, kde jí ojediněle užívá hojněji, slouží mu k stupňování melodičnosti a ke znázornění čistoty, krásy, lahody. Většinou je však pro drsnou naléhavost Bezručovy tvorby l příliš sladké, proto je jeho výskyt omezen.

Zcela jinak je tomu s druhou sonantou, r. Je jí u Bezruče v 10.000 hlásek 387, v češtině v 1000 hláskách 32. I v celkové statistice je tedy průměrný výskyt r u Bezruče nápadně větší než v češtině všeobecně. R je souhláska zvukově naléhavá, drsná a zemitá. Bezruč si je oblíbil, protože jím mohl dobře zvukově stupňovat účinnost a pádnost svých veršů. Zajímavé je sledovat výskyt r v jednotlivých básních. Nejvíc r je v Maryčce (ze 180 likv. 53), asi dvě sedminy všech likvid, nejméně v Mohelnici (ze 53 likv. 6), asi jedna devítina. V kratičké básni Střebovský mlýn, obsahující celkem 315 hlásek, vyskytuje se dokonce 29 r a příbuzných ř je 10. Zaujímají tu tedy tyto dvě hrčivé hlásky víc než jednu desetinu celého počtu, ač normálně neobsáhnou ani jednu dvacetinu. Svědčí to, že má Bezruč tuto hlásku ve velké oblibě.

Souhlásky r a l leží v Bezručově konsonantismu diametrálně proti sobě. L představuje u Bezruče vrchol lahody, krásy a harmonie, r naopak drsnost, ba i disharmonii. Nemyslím, že by snad souhláska r [135]bec znázorňovala svým zvukem tyto obsahové prvky. U Bezruče však zřejmě tuto funkci má. A protože ve Slezských písních převládají motivy drsné a drásavé, uplatňuje se nápadně vedle omezeného lahodného l drnčivé r.

Souhláska n je u Bezruče zastoupena přibližně stejně jako v češtině. Nápadně přibylo u Bezruče souhlásky m. Je jich 421 proti 36 v češtině vůbec. Tato obliba m souvisí s Bezručovou zálibou v oklusivách vůbec. Naproti tomu výskyt souhlásky ň u Bezruče proti češtině nápadně poklesl (Bezruč 120, čeština 19). Mužnému a pádnému Bezručovi je souhláska ň příliš měkká, mazlivá, titěrná. Odpor k měkkým souhláskám pozorujeme u Bezruče vůbec, třebaže se neprojevuje všude tak nápadně.

 

Bezruč

čeština

j

295

31

ž

74

9

ť

93

12

Celkem je tedy průměrný výskyt skupiny likvid u Bezruče asi týž jako v češtině, avšak poměr jednotlivých typů se značně změnil. L, výskytem poněkud oslabenému, se blíží poměrně hojnější r, počtu souhlásky n se skoro vyrovnává explosiva m, avšak velmi slabě je zastoupeno měkké ň.

Rovněž výskyt příjemných souhlásek v, j je u Bezruče proti češtině značně nižší (Bezruč 651, čeština 70). Bezručovi asi znějí tyto souhlásky málo výrazně.

β) Nejméně zvukově příjemné jsou ze souhlásek sykavky. Je jich u Bezruče 1318, v češtině průměrně 129, jsou tedy sykavky u Bezruče poněkud hojněji zastoupeny než v češtině. Jejich hojný výskyt sice pozměňuje náš ustálený názor na Bezruče jako na zpěvného básníka, avšak stupňuje to náš obdiv k Bezručovi, který tak vhodně dovede využít všech vlastností jazyka, jímž básní, k vysokému poslání uměleckému. Sykavek je u Bezruče hodně. Jejich vysoký, řezavý zvuk se skvěle hodí ke znázornění disharmonie, nespravedlnosti, posměchu, ironie a nenávisti. To už správně podotýká Rektorisová a rovněž správně uvádí, že Bezruč obyčejně spojuje sykavky se samohláskami předními.

Podívejme se nyní na rozložení sykavek v jednotlivých Bezručových básních! V Setkání, Kyjově, Mohelnici a v Plumlově I, v básních neobyčejně melodických, je sykavek jen asi jedna desetina ze všech hlásek, kdežto v češtině je sykavek průměrně jedna sedmina až osmina. V básních s průbojným motivem sociálním, kde se ozývá výkřik utištěných, v 70.000, v Ondrášovi, v Hanysovi, je sykavek celá jedna šestina ze všech hlásek vůbec. Zajímavé je, že právě Plumlov, Setkání, Mohel[136]nice i Kyjov vynikají též buď převahou a, o, u nad e, i, nebo hojností melodické souhlásky l, nebo i obojím. Je tedy vidět, jak se většinou zvuková účinnost veršů stupňuje užitím několika prostředků, jak se systém souhlásek a samohlásek mění paralelně podle změny obsahu a ideového zaměření básně.

K souhláskám nelibým řadíme též spiranty f, ch, h. Je jich u Bezruče celkem 384 proti českým 37, t. j. u Bezruče jen o něco málo víc než v češtině vůbec. Nejsou tedy tyto hlásky u Bezruče celkem nějak nápadně zastoupeny. Bezruč jich však užívá tak důmyslně, že v některých básních na ně jejich umístěním značně upozorní. Toho si všimla též Rektorisová. Z těchto souhlásek je u Bezruče nejhojnější h 173 (v češtině 16), kdežto ch je jen 138 (v češ. 14) a f 73 (v češ. 7). Souhláska h zabírá někdy polovinu i víc než polovinu celkového počtu souhlásek h, f a ch. Souhlásek h je v Červeném květu 6 z 12, v Poli na horách 26 z 46, v Hanysovi 24 za 44, v Mojšlovi 15 ze 30, kdežto v Kyjově jsou jen 4 h ze 17 spirant, v Jen jedenkrát 10 ze 33.

γ) Asi střed mezi likvidami a sykavkami, co se týče libozvučnosti, zaujímají oklusivy. Je jich u Bezruče 1816, v češtině 175. Bezruč si oklusivy oblíbil. Vyhovovaly mu prudkým způsobem artikulace — explosí, jež dokreslovala ráznost, sopečnost jeho poesie. Nápadně nad češtinu vyniká u Bezruče výskyt souhlásky d (Bezruč 340, čeština 28), k (Bezruč 385, čeština 37) a g (Bezruč 100, češ. 3). Hojnost souhlásky g u Bezruče dobře postřehla a správně odůvodnila hojností slov dialektických a zdomácnělých germanismů Rektorisová.

Souhrn. Ačkoliv jsem si dobře vědoma omezenosti a neúplnosti statisticky zjišťovaného materiálu, myslím, že přec můžeme i na tomto základě dospět k několika poznatkům platnosti všeobecné. Provedené hláskové statistiky většinou potvrdily a jen v několika jednotlivostech pozměnily a opravily názory vyslovené jinými badateli. Statistiky dokazují jasně, že Bezruč není básník zpěvný a melodický v obvyklém všedním slova smyslu. Vedle veršů vzácné hudebnosti najdeme u něho i básně přeplněné disonancemi a kakofonií. Vedle hojně zastoupených hlásek libozvučných zjistili jsme i značné procento hlásek nepříjemných, drsných, řezavých. Avšak jejich užití je u Bezruče vždy odůvodněno obsahem, jsou vždy na svém místě a v ideálním souladu s vyjádřenou myšlenkou. Sledujeme-li statistiky zvláště pro jednotlivé básně, zpozorujeme velké rozdíly a výkyvy ve frekvenci jednotlivých hlásek.

V lehkých popěvcích v tónu lidovém je značná samohláskovitost, zvučná a, o, u převládají nad ostrými vysokými i, e, ze souhlásek vedou sonanty.

V básních sociálních, překypujících sarkasmem a žíravou ironií a hlásajících vzpouru utlačovaných i spravedlivou pomstu utlačovatelům, bývá samohláskovitost menší, vedoucím živlem jsou úzké přední samohlásky e, i, jež se spojují hojně s ostrými sykavkami a s výbušnými [137]oklusivami. Drsnost tu bývá ještě stupňována souhláskami hrčivými a spirantou h. Právě tento velký rozdíl ve zvukové jakosti jednotlivých Bezručových básní, právě tyto velké výkyvy ve výskytu hlásek, způsobené změnou základního ladění jednotlivých básní, svědčí o úžasné básnické mohutnosti Bezručově, o rozpětí jeho schopností, o jeho silné a obdivuhodné akustické vnímavosti. Proto právem řadíme Bezruče mezi přední umělce českého básnického slova nejen pro jeho průbojnost, novost a osobitost myšlenkovou, ale i pro jeho odvážné výboje formální. Myšlenka a slovo — její zvukový tvar — splývají u Bezruče v dokonalou jednotu mistrovského díla.

Nechť přijme Petr Bezruč laskavě tyto řádky jako skromný příspěvek k rozboru svého velkého díla i jako vzpomínku, projev úcty a vděčnosti.

Literatura:

1. Dr. Klementina Rektorisová: Bezručův verš. Praha 1935.

(V odkazech úmyslně necituji stránky. Všechny mé odkazy se týkají 2. kapitoly této knihy, str. 114—146.)

2. O. Zich: O typech básnických. ČMF VI, 1918.

3. J. V. Sedlák: Petr Bezruč. Praha 1931.

Statistiky byly provedeny podle Slezských písní vydaných nákl. Nového lidu v Brně 1930 a vlastnoručně opravených P. Bezručem.


[1] Viz Naši řeč XXX, 1946, str. 101n., 146n. Tam odkazuji čtenáře, kteří se chtějí podrobněji seznámit s mou pracovní methodou.

[2] Pro usnadnění práce nepřepočítávám u Bezruče výskyt hlásek na procenta. Srovnání je však i tak jasné, jen nutno pamatovat, že u Bezruče je počet výskytu v 10.000 hlásek, v češtině průměrně v 1000 hlásek.

[3] Snad jen souhlásky r, g mohou budit dojem tvrdosti, jakým působilo toto jméno na O. Zicha.

[4] Podle zvukové příjemnosti řadí prof. Hála české souhlásky do několika skupin. Viz můj článek v Naší řeči 1946, uvedený už výše.

Naše řeč, volume 31 (1947), issue 7-8, pp. 126-137

Previous Klementa Rektorisová: Básník a jeho mateřština

Next Pavel Váša: Jan Gebauer