Zvuková stránka slovesného díla

Jiří Haller

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Karel Svoboda, Zvuková stránka slovesného díla. Vydalo r. 1944 nakladatelství Karla Voleského v Praze.

Tato studie Svobodova vyšla po prvé r. 1939 v XI. svazku akademického Sborníku filologického a nyní ji autor málo pozměněnou přetiskuje, takže se s ní může seznámit i širší veřejnost. Je to přirozený doplněk studie O literárním slohu, o níž jsme čtenářům Naší řeči podali zprávu v XXVII. ročníku (1943) na str. 207 a n. Slova chvály, kterými jsme tehdy doprovodili onu Svobodovu práci, mohli bychom při této nové knížce opakovat; také v ní se ukazuje Svobodovo mistrovství v dokonalé, soudné znalosti látky i v klasicky jasném a rozvážném podání. Čtenář se tu v hospodárné zkratce dovídá o všech základních otázkách plynoucích z poměru zvukové a významové stránky řeči i o hlavních pracovnících, kteří se od nejstarších dob až podnes těmi otázkami obírali. A všude pak od těch četných a nesnadných problémů nauky o zvukové stránce řeči spolehlivě vede autor čtenáře k řešení nejsprávnějšímu nebo aspoň nejpravděpodobnějšímu.

Začíná se vymezením pojmu zvukové stránky díla; je to podíl lidského hlasu v slovesném díle neboli to, co slyšíme, když přednášíme sami, nebo co si představujeme „vnitřní řečí“, když čteme jen potichu, pro sebe. Zvukový tvar díla je písmem zachycen jen zčásti; písmo podává hlásky, slova, věty, ale rytmus, melodie, síla, rychlost přednesu jsou ponechány čtenáři nebo přednašeči. Slovesné dílo stejně jako díla ostatních umění časových (hudby, tance, divadla) existuje plně toliko při svém provádění, kdežto jinak je svým textem jen naznačeno a existuje toliko potenciálně. Je-li však prováděno, působí slovesné dílo dynamičtěji nežli díla výtvarná, která jsou vždy hotová, stálá, a proto působí staticky.

Nejmenším prvkem ve zvukové tvorbě slovesného díla je hláska. Mluvívá se o výraznosti hlásek, t. j. o jejich schopnosti vyjadřovat přímo, bez pomoci významu slova, vnější jevy nebo představy a city mluvící osoby. V té schopnosti se zahrnuje jednak přímé napodobení zvuků (onomatopoje, na př. slovo kukačka napodobuje hlas kukačky), jednak hlásková symboličnost, záležející v tom, že některé hlásky vyjadřují a zároveň v nás vybavují jisté představy nebo city. V slovanských jazycích na př. hláska ch bývá v slovech značících něco špatného (na př. chromý, chabý, chatrný), jak ukázal V. Machek (v Studiích o tvoření výrazů expresivních 1930). Vysoké samohlásky e a i označují ve všech jazycích zpravidla něco živého, drobného, vy[86]sokého, kdežto hluboké samohlásky o a u označují něco hlubokého, pochmurného (srov. živý, čilý — smutný, pustý, tupý, tůň). Slovesní umělci rozličně využívají této výraznosti hlásek, ale při výkladu slovesného díla nebývá vždycky možno určit, je-li účinek takového místa vzbuzen už pouhým zvukem slov, či vyplývá-li teprve z obsahu slov. „Snad lze říci tolik, že se v řeči, zvláště básnické, zvuk slova a představa jím vyjádřená vzájemně podporují,“ tak shrnuje Svoboda na konec.

S větší jistotou než o výraznosti hlásek lze mluvit o jejich libozvučnosti. Z pokusného zkoumání vychází najevo, že na př. dlouhé samohlásky působí na posluchače liběji než krátké a že dlouhé samohlásky á, ó, ú působí liběji než é, í; dále se ukazuje, že znělé souhlásky v slabikách působí liběji než neznělé, l že zní liběji než r a že zvláště nelibé je ch a s. Podle hojnosti libých nebo nelibých hlásek se pak jeví rozličné stupně zpěvnosti u jednotlivých jazyků; tak se známá zpěvnost latiny a vlaštiny zakládá hlavně na tom, že mají poměrně více samohlásek, často dlouhých, než jiné jazyky. Slovesný umělec hledící k libozvučnosti hlásek se varuje především hláskových zlozvuků, ale nadto ještě pořádá hlásky tak, aby budily libý dojem sluchový. Má k tomu dvojí prostředek: buď hlásky v krátkých intervalech opakuje, anebo je staví v protivu. Toto pořádání hlásek nebývá vždycky vědomé, ani posluchač si ho nebývá vědom, přes to však se jím zvětšuje hudebnost verše a stupňuje nálada vzbuzená obsahem. Zvláštní, zpravidla uvědomělé opakování hlásek na počátku slov je aliterace. Opakem aliterace je asonance a z ní vyrůstající rým; obojí záleží v opakování konce slova, ale vyznačuje se jimi nejen konec slova, nýbrž zpravidla i konec verše nebo větného členu.

Složitější je většinou podvědomé opakování hlásek nebo skupin hlásek, které spolu nesousedí, nýbrž stojí porůznu (na př. ve verši Máchově „lesní to trouba v noční čas⁴: ní to t - o ní). Hlásky se tak opakují buď ve stejném pořádku, anebo se jejich pořádek rozličně mění. V básních bývá tohoto prostředku hojně užíváno k zesílení hudebnosti výrazu, ale v jeho výkladu není dosud shody.

Nejdůležitější prvek zvukové stránky slovesného díla je rytmus, činitel zvukový a zároveň pohybový. Rytmus není nic objektivního; je to zvláštní způsob, kterým pojímáme čas a dění v něm. Čas nechápeme jako nepřetržitý, jednotný proud, nýbrž členíme jej rytmicky, a tak jej činíme přehledným. Hodiny samy netikají rytmicky, nýbrž jen ve stejných intervalech, ale my do jejich tikání rytmus vkládáme. A tak sami rytmicky členíme [87]každou řadu stejných, po sobě jdoucích smyslových dojmů, spojujeme je ve skupiny s jedním členem důraznějším než členy ostatní. Estetická libost z rytmu záleží jednak v opakování stejných skupin rytmických, jednak ve střídání částí s důrazem (= napětí) a bez důrazu (= uvolnění). Rytmickým prvkem řeči je slabika, přirozenou rytmickou skupinou slabik je slovo nebo skupina slov spojených významem. Přirozený rytmus češtiny se zakládá na střídání přízvučných a nepřízvučných slabik. Rytmus časoměrný je přirozený jen těm jazykům, které mají přízvuk výškový (hudební, melodický), založený nikoli na síle výdechu, nýbrž na rozdílech ve výšce tónu, kterým se jednotlivé slabiky vyslovují; takové jazyky mají sklon ke střídání dlouhých a krátkých slabik, t. j. k rytmu časoměrnému.

V obyčejné mluvě nebývá rytmus nápadný, ale umělá prosa bývá často členěna rytmicky. Zvláště pečlivě bývaly rytmicky stavěny závěry vět (klausule) a také stavba věty se podřizuje zřetelům rytmickým. Plně se však rytmus uplatňuje v řeči vázané, ve verších. Rytmus ve verši se stává metrem (mírou), jako je tomu v hudbě. Verš je samostatnou rytmickou skupinou slabik více méně složitou, t. j. s několika rytmickými vrcholy. Konec verše bývá rozličně vyznačován, na př. rýmem nebo asonancí. Na počátku verše je rytmus leckdy volnější, méně pravidelný než uvnitř, jako by se teprve tvořil (na př. jambický verš začíná daktylem a p.). Verše delší než osmislabičné bývají přerývkou (caesurou, diaeresí) rozděleny v menší oddíly. Jednodušší skupiny slabik, z nichž se verš skládá, jsou stopy; některé druhy veršů však nelze dělit ve stopy, protože v nich počet nepřízvučných slabik kolísá, na př. verš starogermánský, staroitalský a snad i staroruský, v nové době pak t. zv. volný verš. Zcela pravidelný verš s naprosto stejnými stopami není arci pro nestejnost slabik vůbec možný a byl by také nudný; i v rytmu je spojena jednota a rozmanitost, řád a svoboda.— Z veršů se pak buduje veršované dílo, a to buď nepřetržitým postupem veršů, anebo po strofách neboli slokách.

Třetí zvukovou složkou slovesného díla je melodie. Jí se dovršuje smysl věty tak, že se věta činí rozkazem, prosbou, otázkou nebo pouhou výpovědí. Podobně jako v hudbě záleží melodie řeči na výškových rozdílech (intervalech) jednotlivých slabik, ale na rozdíl od hudby nemá pevných, přesně ohraničených intervalů, nýbrž je nepřetržitá, s plynulým pohybem melodické linie. Od hudební melodie se melodie řeči liší i v tom, že je do značné míry vázána myšlenkou. V obyčejné řeči si melodii zpravidla neuvědomujeme jakožto melodii, nýbrž hned [88]jako významové zabarvení; spíše ji pozorujeme v řeči umělé (básnické, řečnické), neboť v ní si vůbec více všímáme zvukové stránky. Celkem je však úloha melodie v slovesném díle podružná; nelze ji srovnávat s úlohou rytmu, jak se někdy děje.

Myšlenkovým a citovým obsahem díla, zčásti i jeho rytmem jsou určovány také ostatní zvukové složky: členění (frázování), rychlost (tempo), síla (dynamika), způsob spojování slabik, barva hlasu a pod.

Zvukové složky díla nejsou od sebe v slovesném díle odloučeny, nýbrž prostupují se navzájem stejně jako složky díla hudebního. Přitom je zvuková stránka pevně svázána se stránkou myšlenkovou. Nejvíce se zvuk uplatňuje v řeči vázané, v řečnictví a v umělé prose, kdežto v ostatní prose vládne myšlenka. Pro tento soulad hmotného zvuku s nehmotnou myšlenkou nelze dát přesná pravidla, obdobná zákonům hudební harmonie. Ale tolik je jisto, že vedoucím hlasem i ve verši má být myšlenka, a ne zvuk. Báseň, v níž má zvuk nadvládu nad myšlenkou, nevyužívá plně svého nástroje, slova, a marně závodí s hudbou, neboť slovo se zvukem tónu nevyrovná. Zvuková stránka slovesného díla je tedy podřízena stránce významové, jako je tomu v řeči; je podle přirovnání sv. Augustina tělem ovládaným duší.

To je hlavní osnova této Svobodovy knížky. Z našeho přehledu arci vypadly hojné a zajímavé příklady, kterými autor svůj myšlenkový postup provází, i mnohé jiné jednotlivosti, zvláště srovnávací odkazy k hudbě a k ostatním oblastem umění. Obě ty studie Svobodovy, o slohu i o zvukové stránce slovesného díla, jsou vskutku dokonalým vzorem práce šířící výsledky odborného bádání vědeckého. Všechno je v nich čisté, jasné a přesné: myšlenkový obsah i jeho postupné rozvedení i klidný a názorný výraz.

Naše řeč, volume 29 (1945), issue 3-4, pp. 85-88

Previous Jiří Haller: Nazvati mateřídouškou

Next V. F.: Pražské ptactvo