Časopis Naše řeč
en cz

Čarovná zahrada

Josef V. Bečka

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Čarovná zahrada. Deset příběhů o lásce. Vydal Elk v Praze koncem roku 1943. Stran 275.

(Ostatek)

V osmém příběhu vypravuje Helena Šmahelová o podivné a nesmělé lásce malířovy ženy k lékaři. Nesmělý muž i nesmělá žena neposkytují pro milostný příběh příliš mnoho látky, leda snad humoristické. Přesto pojala autorka svůj námět vážně a epicky, s výrazem velmi sevřeným, místy až konstatujícím, jen s malými ritardandy popisu nebo úvahové lyriky. Proto je psychologie obou postav poměrně málo prokreslena a není vždy dosti přesvědčivá, neboť v tom pojetí, jaké si vybrala autorka, by vyžadovala mnohem podrobnější kresby nálad i duše, tedy zpracování lyricko-epického, nikoliv čistě epického. Také pevná komposice s výraznou koncovkou, kterou v této povídce nacházíme, by se lépe mohla uplatnit v námětu epičtějším.

Ze slohových zvláštností neujde čtenářově pozornosti osobitá záliba autorčina v abstraktech vlastnosti a stavu: okouzlenost (212, 219), rozhorlenost (214), podezřívavost (214), vyčkávavost (217), zklamanost (219), rozechvělost (219), pokořenost (220). Mimo tuto zvláštnost, která jen málo zasahuje do podstaty slohu, není ve slohu této povídky nic nápadného; vypravování i popis mají při své stručnosti jasné obrysy, ačkoliv výběr slov není vždy nejvýraznější. Stručnosti výrazu vyhovují četné nominální věty v popise, dnes tak oblíbené. Všimněme si tohoto postupu na scéně, jak se vrací malířova žena s lékařem z náhodné schůzky:

Noc byla tmavá a zavlhlá. Od řeky vál studený vítr.

V chůzi držel mou paži těsně u svého těla. Téměř jsme nemluvili.
Noční ticho velkoměsta se vzdáleným svištěním drožek. Pruhy světel a stínů. Suchý, drtivý zvuk našich kroků běžel před námi ulicí a zapadal do temnot.

„Chvějete se,“ řekl soucitně a stiskl mou ruku. „Obávám se, abyste se nenastydla. Kdybychom tak potkali nějaký vůz, aby vás dopravil domů!“

Bylo jasně znát, že věc nemíní doopravdy, že se mi jen omlouvá. Že zároveň se mnou si přeje, aby se tato noční cesta ještě neskončila.

Vzápětí vyjela z boční ulice odněkud se vracející drožka. Okamžik údivu a napjatého čekání: vůz zmírnil jízdu a přiblížil se k chodníku.

Z otálivého pohybu Šimonovy ruky, jímž dal šoférovi znamení, vycítila jsem všechnu jeho zklamanost.

Ostatní bylo dílem několika vteřin. Zapadla jsem protestujíc, avšak bez jediného slova, do polštáře a zaslechla nezřetelné přání dobré noci.

Dvířka třeskla a drožka se rozjela. (218-219)

Devátou povídku napsala Hana Šklíbová, od níž podle doslovu vyšel k Čarovné zahradě popud. Za námět si vybrala smutný příběh dospívající dívky Milevy, jejíž rodiče žijí v rozvráceném [42]manželství. Mileva se nejednou stává bezděčnou svědkyní jejich vzájemné nevěry. Protože té nevěry bylo na obou stranách víc, je látky až dost k epické kulise líčení duševního i tělesného vyzrávání mladé dívky. Námět autorka pojala epicky: hlavní důraz položila na děj. Rychle střídá jeho scény a mnohdy je staví tak, že se prostupují vespolek. Dějový proud neplyne klidně, nýbrž má četné prudké zvraty, a to vše přispívá k podbarvení duševního zmatku děvčete. Komposice je velmi uvolněna a vypravování končí bez jakéhokoliv pevného závěru.

Sloh této povídky je živý, místy až neklidný, přitom však stručný a nesložitý. Výběr slov je dosti bohatý, věta většinou krátká, jednoduchá:

Přeprška zahnala turisty do boudy. Bouřilo, ale oni byli bezpečně veselí. Tančilo se při gramofonu. Máma s Igorem se proplétali v nějakých složitých figurách, budíce pozornost ostatních…

Mileva stála v otevřených dveřích a za ní nějaká paní.

„Řekněte,“ ptala se polohlasně jedna, „je to její manžel nebo milenec?“

„Samozřejmě, že milenec. Manžela znám z Prahy, ten se tu ani neukáže. S tímhle chodí už dávno.“

Děvče se vypletlo z tlačenice u dveří, sežehlo tři neznámé ženy zlým pohledem a vyšlo před boudu. Hnusné, klepavé báby, ať nechají mámu na pokoji.

Milenec! To slovo mělo najednou podivný zvuk. Igor a máma? Utíkala po vlhkých horských cestách dolů, pronásledována neklidem. Nechtěla uvěřit, ale neměla jistotu. (240)

Anna Maria Tilschová, redaktorka Čarovné zahrady, v desátém příběhu vykreslila rozvedenou ženu, která se kolísá mezi láskou k ženatému lékaři a láskou k svobodnému úředníkovi. První láska ji plně neuspokojuje, druhé se bojí. Tyto duševní rozpory líčí autorka živým, vervním a bohatým slohem. Epický podklad podbarvuje prvky lyrickými a úvahovými, ale dává jim jen tolik místa, aby vystihovaly náladu, nerušily však živý spád vyprávění. Autorka i v této povídce projevuje zálibu v slovech živých, sytých, leckdy s mírnou příchutí satiry a frivolnosti. I věta je živá, bohatá a jasná; nerozbíhá se zbytečně do šíře ani neuhýbá od jádra myšlenky.

Všimněme si, jak je vypracována scéna na hudebním večírku v rodinném kruhu lékařově. Osoby na scéně jsou tyto: lékař a jeho žena Helena; přítel úředník a přitom stejně výborný hudebník jako jeho hostitel, a Marie, ona rozvedená paní. V rozhovoru se kmitne narážka na jejího syna, který studuje v Jičíně.

„Co je s vámi? Jste den ze dne hezčí!“ A otázka měla příchuť nebohou a tragikomickou, když ji Helena vypustila s prostoduchou důvěrností z úst mezi Marii, manžela a starosvětského viržinkáře a muzikanta.

„Třeba je spokojenější.“ Přispěchal jí na pomoc doktor, aby mu sémě podezření nevyklíčilo na domácí půdě. „Nelítá už z hodiny do hodiny a i kluk seká celkem dobrotu.“…

[43]„Kdepak kluk!“ s rozhořčeným smíchem odmítla majitelka dvou synů pomyšlení, že by chlapec mohl přidat mámě krásy a půvabu. Rozkývala před Marií ukazováček s obrovským karneolem, který byl nápadností švagrem květnatého županu a všeho nevkusu, s nímž se oblékala až do výstřelků módy. „Ruku na srdce! Co máte? Flirtíček? Nebo opravdovou lásku?“…

Marie sklopila oči a prohlížela si dlouze nehty na ruce. Přitom si říkala s hrůzou: Milá holka, zle je! Kdyby jen jedna láska, ale ouvej, na neštěstí hned dvě! (261-262)

Jak vidíme, deset povídek a deset různých slohů. Ale rozdíly mezi nimi nejsou tak typické a svérázné, jako jsme mohli pozorovat v Milostném kruhu. Jak v námětech, tak v jejich zpracování je v Čarovné zahradě málo osobitých výkyvů. Naopak lze pozorovat snahu nezdůrazňovat příliš formální stránku a raději se věnovat stránce obsahové a jejímu propracování. Tato snaha je jistě hodna chvály a přinesla nám nové zkušenosti s povídkou. Povídka je útvar v lecčems mnohem nesnadnější než román, nesnadnější pro autora i pro čtenáře. Omezený její rozsah nutí k velké opatrnosti při výběru námětu a žádá také, aby i pojetí a zpracování látky bylo jasné a v souladu s rázem námětu. Proti románu povídka žádá prudší spád a popřává málo místa povahokresbě a líčení. Pro složitou problematiku je povídka útvar málo rozvinutý a nosný. Proto také byli spisovatelé Milostného kruhu ve výhodě proti autorkám Čarovné zahrady. Měli většinou výraznější děj s prudším spádem a s výraznou koncovkou a takové náměty bylo snadnější vpravit do těsnější formy povídky. Spisovatelky, tíhnoucí k hlubší psychologii, nemají fabule s tak výrazně líčeným dějem a epický sloh tu nemá tak vhodný podklad. Proto leckterá povídka z té desítky je spíše náčrtem k obsáhlejší románové skladbě nebo kapitolou, která čeká na své pokračování.

Jazyk povídek Čarovné zahrady je namnoze čistý a správný. Prošly pečlivější korekturou než Milostný kruh, a proto tu není tolik běžných a elementárních jazykových poklesků a odchylek od spisovné normy. Mohli bychom vytknout zálibu v nečeském opise důrazu: Teď je to ona, která vyhledává příležitost, aby se s ním ocitla o samotě (49; Teď vyhledává příležitost ona); vždycky je to psací stůl s notesy, tužkami a lejstry, který si pořídí (95-96; vždy si pořídí psací stůl…); neboť toho večera to bylo, kdy se objevil Karel (110; neboť právě toho večera se objevil Karel) atd. Není vždy dobře využito pořádku slov k vystižení důrazu: sad se stromy tak nízkými, tak rozložitými, že bylo lze rukou nebo se stoličky sčesávati ovoce (104; že bylo lze sčesávati ovoce rukou nebo se stoličky); dítě nemělo na elektriku, proto klusalo pěšky domů (229; proto klusalo domů pěšky) atd. Také příklonky se někdy bez důvodu ocítají na nenáležitém [44]místě: přede žněmi přehnala se přes pařížskou kotlinu bouře (155; přede žněmi se přehnala); kdyby celá situace se obrátila jako přesýpací hodiny (260; kdyby se celá…). Inverse není tu vždy v souhlase s obsahem věty: a jednou u Myšáků se rozčiloval Tonda (229; důraz je na přísudku, nikoliv na podmětě, tedy: jednou se u Myšáků Tonda rozčiloval).

Z jiných syntaktických odchylek nás zarazí nadměrný záporový genitiv některých povídek: od zimy Grétryových nenavštívila (162; Grétryovy); ale že by se dostal zrovna do nejproslulejší soukromé kapely, … toho přece nečekal (136; to přece nečekal); tady bys toho nedokázala (204; to nedokázala). Také instrumentál doplňkový je někdy v rozporu s nynější normou: dosud nebyl zvlášť zbožným (48; zbožný); cítila se šťastnou (240; cítila se šťastna). Adjektiva possessivního je místy užito nad míru ve výraze s obecnou platností, na př.: … měl šílenou odvahu člověka bez zrnka fantasie, pěsti obrovy (39; pěsti obra). Pod vlivem obecného jazyka je občas položen kondicionál přítomný místo minulého: Kdyby byla jen tušila, že je Mileva na blízku (!), byla by ji přivolala na pomoc, dvě by snáze zkrotily nemocnou (243; dvě by byly snáze zkrotily); Jiný na jeho místě … by se věnoval své nemoci, byl by vyhledával léky a doktory (107; byl by se věnoval). Časová spojka zatím co se občas objeví — pod vlivem nesprávného současného usu — v platnosti srovnávací: Odpovídala mu povídavá paní Šimonova, zatím co její muž mluvil málo (214; kdežto). Nadbytečné než je v této účinkové větě: Na štěstí byla Mileva skutečně příliš mladá, než aby sledovala tragedii (230). Děj neskutečný si žádá kondicionálu i ve větě připouštěcí: Kdyby zde mínila zaváděti vysokoškolské mravy (t. j. v pensionátě), musila by se odstěhovat, třeba to bolelo všechny (175; třebas by to všechny bolelo). Několikrát najdeme adverbium místo participia tam, kde obsah věty žádá doplněk, nikoli příslovečné určení: „Možná, že právě to se mládeži líbilo,“ pomyslil si zahanbeně (189; zahanben); Eva Staňková pozlobeně prohlásila, aby mlčel (228; pozlobena).

Výběr slov je celkem správný. Jen málokde bychom raději viděli jiné slovo nebo jiný obrat, na př.: Chápe nyní příčinu svých bývalých smutků a trapného pocitu vykolejení (179; vyšinutí). První hodinu bude mít Helena Mayerová určitě již zítra (147; jistě). Stoupaly výš …, až k samotnému nebi (266; k samému nebi). A přece tomu zabráněno být musí za každou cenu (50; lépe: stůj co stůj).

V tvarosloví se najde chyb jen několik: No aby vy jste všecko dobře nevyřídila (74; abyste vy); tak daleko se zdáš a jako by jsi byl tak blízko (61; jako bys); zatnuv pěst (138; zaťav); [45]stavíc doslova vzdušné zámky (186; stavějíc); je zvyklý stavit lidi až před události (19; stavět); myslela (82; myslila). Místo rozkurážeti by bylo lépe psát rozkurážiti (Víno ho trochu rozkuráželo 69), a naopak místo zbujařiti by bylo lepší zbujařeti (Omládl, zbujařil 69), neboť první sloveso je předmětné, druhé podmětné. Celkový kontext žádá přízvučného tvaru zájmena v tomto případě: Mám já bohatého milence? Platí mi někdo švadlenu? (242; mně). Zbytečně neskloňováno zůstalo vlastní jméno Corri: Domenica Corri — Římana rodem (t. j. znám; 161, Corriho).

Pravopis je správný; odchylek se najde jen málo a nepříliš závažných: kolem temene Lysé Hory (35, 101; Lysé hory); bylo parno a dusno, jak tomu bývá zřídka u severního moře (125; u Severního moře); stručné oznámení francouzské akademie (46; Francouzské); ani milenec sebe zaujatější (117; sebezaujatější); dostal návštěvu impressaria (141, 152; impresaria); tušila, že je Mileva na blízku (243; nablízku); boží péči, boží ochrany (161, 162; Boží).

Také interpunkce je korigována svědomitě. Odchylek proti správnému kladení nešťastných čárek jsem v celé knize napočetl něco přes dvacet; to je počet poměrně velmi malý. Někde je čárka položena zbytečně: Strusbeerg nevidí, než ji (15). Vypadá to, jako bych nikdy nebyla myslela na nic jiného, než na kudrlinky (82). Lemovaly je (t. j. vlasy čelo) hlubokými vlnami, a spadaly s něho v nepravidelných závitech na ramena (108). Někde zas naopak čárka chybí: Nechej dva mladé lidi pohromadě [,] a než se vrátíš, mají se za milence (78). Lidé, kteří si mohou dovolit podobný přepych [,] jako je hra vynikajícího koncertního mistra (143). Chtěl jsem, abyste se dostala dál [,] než je Corri (158).

Kniha je vytištěna pečlivě, v pěkné úpravě a bez tiskových chyb.

Nelze sice říci, že by Čarovná zahrada překonala Milostný kruh, ale zajisté se k němu řadí čestně. Není to kniha ani obsahem ani formou výbojná, ale je pěkným svědectvím dobré úrovně naší literární produkce.

Naše řeč, volume 29 (1945), issue 2, pp. 41-45

Previous Jiří Haller: Nazvati mateřídouškou

Next Václav Machek: Chasa

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1