Jeden druhého

[Short articles]

(pdf)

-

V »N. Ř.« II, na str. 173 je řeč o některých okolnostech, za kterých čeština nerada vyjadřuje děj vespolný zájmenem zvratným. Z románu nedávno vydaného lze uvésti ještě jednu překážku. Vypravuje se tam o důvěrné rozmluvě dvou mužů, vlastně otce se synem, kteří se umlouvají o čemsi velmi nepěkném; čteme tam m. j.: [211]»dívali si do očí«. V duchu vidíme spisovatele (vlastně spisovatelku), jak cítí, že nelze říci »dívali se si (nebo »sobě«) do očí«, že zní nepřirozeně i »dívali se sobě navzájem do očí«; obyčejný Čech by řekl »dívali se jeden druhému do očí«, ale strach z tohoto výrazu má na svědomí větu, jaké snad žádný Čech ještě nikdy z úst nevypustil. Z těchto nesnází plyne naučení, že u slovesa zvratného nebývá obyčejně možno vespolný děj vyjádřiti novým zvratným zájmenem. Nemohu říci »učili se od sebe«, »divili se sobě«, »báli se sebe«, »vysmáli se sobě« atp., musím říci »učili se jeden od druhého« (anebo způsobem zastaralým, prostému Čechu již nesrozumitelným, »druh od druha«): jazyku se zde příčí, totéž slovo opětovati u téhož slovesa s významem nestejným. Jen kde je druhé zvratné zájmeno spojeno s předložkou ve výraz, tvořící již samostatné příslovečné určení celého děje, jest možno vespolnost jím vyjádřiti i u slovesa zvratného; lze říci na př. »podívali se na sebe«, »posadili se vedle sebe«.

V témže románě čteme také poučný doklad pravidla, že vespolnost nebo střídavost děje nelze vyjadřovati opakováním jména, je-li při něm nějaký přívlastek (»N. Ř.« II, 171): »Slzičky Panny Marie amaranthové barvy s bílými žilkami padaly jí z ruky jedna po druhé«. Zde opravdu nelze říci jinak než »jedna po druhé«: ani »po sobě«, ani »druh po druhu« by snad české pero zde nedovedlo ani napsati. Ale v jazyce nějaký způsob mluvení buď je správný nebo nesprávný; či jsou skutečné doklady, že by výraz nesprávný byl správným, když se bez něho nelze obejíti?

Naše řeč, volume 2 (1918), issue 7, pp. 210-211

Previous Ignát Herrmann: Velectěným pánům v redakční radě »Naší Řeči«

Next Gilbert C. Křikava: Ještě o nesprávném přízvuku