Časopis Naše řeč
en cz

Loviště, je porybíno

[Short articles]

(pdf)

-

V 3.—4. čísle letošního ročníku Naší řeči se tázal prof. Jiří Horák čtenářů, znají-li výrazy skoloubit se, loviště a je porybíno. Naši čtenáři odpovídali velmi ochotně, a tak došlo redakci několik zajímavých zpráv o oněch slovech. Bylo by škoda, kdyby zůstaly skryty v redakční korespondenci, a proto je budeme v dohodě s p. prof. Horákem postupně otiskovati v Drobnostech. Začínáme dnes vydatným a poučným výkladem p. ing. dr. O. Farského.

Slovo „loviště“ je všeobecně známo a běžně ho používá lid ve východních Čechách, a to ve stejném smyslu jako na Třeboňsku. Sám vím velmi dobře, že se ho všeobecně a běžně užívá na Chlumecku nad Cidlinou, Poděbradsku, Královéměstecku, Novobydžovsku, ale také na Přeloučsku, Pardubicku a kolem Hradce Králové, tedy v krajině rybničné a se stejně slavnou tradicí rybnikářskou, jako mají jižní Čechy, v kraji pánů z Pernštýna a hrabat Kinských, kteří jednak založili a jednak do dnešní doby udrželi tamní rybnikářství. Slovo „loviště“ je tu označením nejnižšího místa v rybníce pod hrází u podtrubí, resp. u čapu nebo požeráku, kam se stáhne voda při lovu rybníka. Je to vlastně nejhlubší místo v rybníce. Někde bývá ohraničeno prkny, jinde vyzděno, někde prostě jen v zemi vyhloubeno; v tomto smyslu užívá ve východních Čechách toho slova nejen rybniční chasa („fišparta“ na Třeboňsku), tak zvaní lovci, t. j. rybniční hajní, a dále ovšem i pan porybní, rybniční správce a jiní lidé od velkostatku, ale také lid, neboť tam je anebo aspoň býval v každé dědině rybník. Ze tomu tak skutečně je, vím zcela určitě. Narodil jsem se v myslivně Zámku na Vlkově u Chlumce nad Cidlinou, (s. o. královéměstecký, p. o. poděbradský) a jako fořtovský synek jsem prožil své mládí na myslivnách mezi Král. Městcem, Chlumcem n. Cidlinou a Přeloučí, chodil jsem tam do školy, nyní tam bývám po dobu své dovolené u bratra nadlesního a konečně jako lesní inženýr a jako zemědělský inženýr jsem byl na chlumeckém panství krátce zaměstnán. Znám [255]dobře celý kraj, poměry na velkostatku, ale také dobře tamní lid a jeho řeč. Konečně slova „loviště“ se v témže smyslu všeobecně používá v literatuře odborné, rybářské, hlavně však rybnikářské. Užívá ho na př. Šusta, dr. h. c. ing. Mokrý, prof. ing. A. Dyk, MVDr. V. Dyk a jiní. Ale pozor! Toto slovo má ještě jiný význam, resp. ještě tři různé významy, na které lze nalézt doklady v literatuře jednak rybářské, jednak zoologické, jednak myslivecké.

1. Znamená na př. místo, kde lze vůbec lovit ryby. Každý potok, horská bystřina, řeka, rybník, moře, jezera jsou lovištěm, poněvadž tam lze lovit ryby. Některé potoky jsou dobrým lovištěm na raky, horské bystřiny lovištěm pstruhů, tůně v Labi u Nymburka a Poděbrad známým lovištěm sumců, nymburský jez a stejně i pražské jezy jsou tradičními lovišti lososů. V poslední době jsme v novinách čtli, že se páni Japonci hašteřili s Rusy o loviště v moři u východní Sibiře.

2. Avšak také štika má své loviště tam, kde je hodně drobných a plevelných ryb. Lovištěm lišky je nejenom pole, ale také les, neboť tam všude loví svoji potravu. Lovištěm čápa jsou močálovitá luka a okraje rybníků, kde najde hodně potravy.

3. Lovištěm je však také místo, kam nechodí jen rybář lovit ryby, ale kde myslivec nebo jen lovec zvěře loví zvěř. Na př. Židlochovice, které byly státním representačním honbištěm, jsou loviště, které po desítky let je proslulé za hranicemi ne lovem ryb, ale lovem bažantů, zajíců, králíků a srn. V tomto případě slovo loviště znamená tolik co honbiště.

Z téhož kraje znám rčení „je porybíno“, „porybilo se“. Užívá se ho ve stejném smyslu, jak to prof. Horák sám slyšel. Ale toto rčení je slyšet celkem řídce. Vždy jsem je slýchával jen od starších lidí, na př. od starších hospodářů a hospodyň, obyčejně od lidí prostých, méně čtoucích, svérázných, starosvětských, kteří měli také více příležitosti pozorovati přírodu a v ní žít. Mladí lidé, lidé městští a ti, na které více působila škola, mluvili již o tom, že se mračí, nejvýše že se dělají čmouhy anebo že se obloha „čmouhatí“. Nejčastěji jsem zaslechl toto rčení o senách (v senoseči) nebo o žních; starší lidé pobízeli mladší, aby rychleji skládali seno do daňků (kopek) nebo obilí do mandelíků (panáků) slovy: „Popilte si, vidíte, že se porybilo.“ Sám jako chlapec jsem nechápal smysl tohoto rčení a domníval jsem se, že lidé usuzují na dešť z toho, že se ryby v rybníce vymršťují. Poznal jsem však, že to nesouhlasí, a otec mi to musel vysvětlit. Naposledy, asi před šesti až osmi lety, starý lesní hajný Schovanec z chlumeckého revíru Stará Voda — Kratonohy u Káranic vysvětloval mému bratru, proč dovezl seno z třesických luk, ač nebylo úplně suché. Měl strach, aby mu nerozmoklo, a bratrovi povídal: „Dyk přeci taky viděli, že bylo porybíno.“ Pan lesní to asi skutečně viděl, a přestal bručet na nedoschlé seno.

Naše řeč, volume 23 (1939), issue 8, pp. 254-255

Previous Antonín Opravil: Služka (Édes Anna)

Next Dr. V. Kraus: Předložka o v určeních času