Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Articles]

(pdf)

-

Myriatomba neboli jak vznikají slova

Příruční slovník II, 1013 uvádí citát z Čapka-Choda (z jeho válečných próz z r. 1919 Ad hoc): „Tyto myriatomby (padlých vojáků) zmrzly na kost“. Slovo myriatomba není jinak doloženo; je to výtvor Čapkův a jeho význam je zcela jasný: má to býti zesílení slova hekatomba, množství bytostí něčím postižených. PS. vykládá tedy správně „pobití desetitisíců, desetitisíce pobitých“. Nás zajímá tvoření slova myriatomba. Slovo hekatomba, které mu bylo předlohou, je utvořeno z číslovky ἐϰατόυ, hekaton, sto, a z *βη, bé, což je zvláštní podoba kmene, který je v slově βοῦς, bús, vůl. Znamenáť hekatomba původně [176]jen „(oběť) sta volů“ a až později velkou oběť, velké zabíjení vůbec.

Změna koncového n v m (hekatom-) nastala přizpůsobením k následujícímu retnému b; je to tatáž změna, kterou nacházíme ve výslovnosti českých slov hanba-hamba, honba-homba.

Ale takto si Čapek-Chod slovo hekatomba nevykládal; rozdělil si je na heka + tomba (kdo ví, snad mu při tom v podvědomí zaznívalo francouzské tomber, padati) a první část nahradil slovem myria, deset tisíc (jak je znal ze slova myria-metr, deset tisíc metrů). Je to tedy tvoření s hlediska jazykového zcela špatné. Ale ovšem: úmyslu autorova je tu dosaženo. Každý čtenář cítí, že jde o vzmocnění slova hekatomba.

Předválečné studentské přezdívky

V „Záhorské kronice“ 21, 1939, 27—94, je otištěn výňatek z monografie inž. R. Vymětala k padesátému (psáno je ovšem „padesátiletému“) jubileu založení české reálky v Lipníku n. Bečvou. Ve vzpomínkách z let 1895—1902 je uveden i soupis studentských přezdívek, bohužel bez podrobnějšího výkladu o jejich nositelích a o podnětech jejich vzniku. Ale i z pouhého soupisu vidíme, že jejich nejsilnějším pramenem byla říše živočišná: hyena, šakal, zajíc, křeček sakra, mrož, holoubek, chameleon, had, žralok; vůbec pak rozličné vědomosti školské, hlavně literární; „kuoň radí“ (ze staročeské Nové rady), mahabhárata, polichinel, Taras Bulba, Tartuffe; ale i zeměpisné: Popokatepetl, Ašant, uražený derviš, pagoda; historické: Džingischán; i přírodovědné: Humulus lupulus, červený precipitát. Velmi hojně jsou však zastoupena i slova dialektická: hlavoň, klanica, lata (ničema), obliza, šarhánek (šargan, trhan), švidroň (šilhavý).

Překlady a komolení příjmení

Uvedli jsme v NŘ. již několikráte doklady toho, jak libovolně nakládali se jmény poddaných vrchnostenští úředníci a jak hojné jsou překlady z češtiny do němčiny i naopak. Je také známo, že se mnohá jména změnila chybami ve psaní nebo při čtení (na př. Dobrovský z Doubravský, Duffek z Dušek, v němž bylo š psáno zdvojeným dlouhým ſſ). Několik dalších dokladů uvádí Jiří Felix v Časopisu Rodopisné společnosti IX až X, 1937—1938, 126—127. Tak byla jedna větev rodiny Glasrů (z níž pochází i herečka Marie Glaserová) r. 1772 v Horšovském Týně přejmenována na Sklenář, Felixové se r. 1700 objevují jako Šťastní, naproti tomu byl poděvouský Hořký pře[177]jmenován na Pittera. Jméno Vuchtrle (jehož nositelem byl i vynikající náš legionářský důstojník) vzniklo písařským omylem z Buchterl.

„Vedlejškost“?

V „Naší době“ 46, 312 užil literární kritik Z. slova „vedlejškost“ („Mimo ústřední děj autorka se rozbíhá do vedlejškostí“). Je to slovo nedobře tvořené. Původce vyšel při něm patrně od substantiva „vedlejšek“, ačkoliv přípona -ost tvoří vždy jen abstrakta k adjektivům (označuje jako substantivní pojem vlastnost vyjádřenou základním adjektivem: vlídný -vlídnost). Od adjektiv na však zpravidla tato substantiva netvoříme: ani od přivlastňovacích jmen na (boží, lví), ani od slovesných adjektiv typů „hojicí, vyhojivší“, ani od komparativů (větší); velmi řídká bývají u adjektiv na -ní (místní - místnost), u adjektiv neodvozených (cizí - cizost, svěží - svěžest, ryzí - ryzost) a u typu „hojící“. Způsobu, jakým tvoříme substantiva na -ost z adjektiv typu „hojící“, je třeba si všimnouti. Poučí nás, jak si musíme počínati, chceme-li vyjádřiti substantivem obsah adjektiva vzniklého z příslovce, jakým je právě adjektivum „vedlejší“ (k „vedle“, jako „hořejší“ k „(na)hoře“, „dolejší“ k „dole“ atd.). Netvoříme je totiž od prostého kmene těchto adjektiv, nýbrž od kmene rozšířeného o -n-: k „vroucí“ je vroucnost, k „budoucí“ budoucnost, k „jsoucí“ jsoucnost; pod. kajícnost, nepřejícnost, vševědoucnost atd. Stejným způsobem třeba tvořiti substantiva na -ost také z adjektiv původu příslovečného: od vnější (k adverbiu „vně“) je vnějšnost, k vedlejší je pak vedlejšnost. Kott IV, 591 toto slovo také tak dokládá.

Víte již,

že Pchery u Slaného mají v svém jméně hebrejské slovo

mechor, prodávati;

že dva traťové názvy u Motyčína, Na sekyře a Na hoblíku, jsou čistě avarské: Nach sethqurize znamená „lidu odpočinouti“; hobol znamená pak „host“; že Chvalín (u Dušník) je pojmenován v nářečí chjurkulinském, kde uhval znamená hosta atd.;

že Pšov má jméno identické s dagestanskou Pšavií; že Obříství je vlastně Avarště?

Toho všeho a ještě jiných zajímavých věcí se dočtete ve „Vlastivědném sborníku školního okresu slánského a kladenského“ (XVI, 133, 156). A to je to, co se nám na věci nelíbí. [178]Výklady, které bychom snesli v šibřinkovém nebo silvestrovském listě, nejsou na místě ve vlastivědném sborníku, který má representovat kulturní úroveň svého okresu a jeho učitelstva. Dnes, kdy počet našich vlastivědných sborníků byl tak značně redukován (sami víme o desíti — a jsou mezi nimi časopisy tak vynikající, jako byl sborník „Od Ještěda k Troskám“), musíme ještě více než dříve dbáti na to, aby byly účinným nástrojem kulturního regionalismu, a ne rejdištěm rozličných avarštin a tatarštin.

Naše řeč, volume 23 (1939), issue 6, pp. 175-178

Previous Éugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Next Redakce Příručního slovníku jazyka českého, Kancelář Slovníku jazyka českého: Akademický slovník