Časopis Naše řeč
en cz

Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Éugen Knap

[Articles]

(pdf)

-

PS. definitivně stanoví, před kterými slovy se užívá správně předložky ku: ku Praze, ku pomoci, ku příkladu, ku podivu. Tím se dává přesná podoba dřívějšímu pravidlu, které jen stanovilo, že se předložky ku užívá někdy před retnicemi. — Bohatě je v PS. zpracována předložka k; uvádějí se četné doklady k rozmanitým vztahům, které předložka k vyjadřuje. Se stanoviska jazykové správnosti třeba zvláště uvésti, že se podle němčiny užívá předložky k s podstatným jménem slovesným ve významu „co lze učiniti, co se může státi“, na př.: není to s ním k vydržení, to není k zahození, ona je k nevystání, nebyla k upokojení (= nebylo lze ji upokojit), není k poznání (= není možno ji poznat), nejste k dovolání (= nelze se vás dovolat), [167]nebyl k nalezení, byli k rozeznání, není k dostání, je k zadání. Za nesprávné označuje PS. také spojování předložky k s podstatným jménem slovesným při slovesích míti, zbývati a pod. místo správného infinitivu, na př.: „Jenom jí máme k poděkování, že jsme neměli nouzi“, místo správného „máme co děkovat“. Budou míti k požadování tisíce“ místo správného „budou moci požadovat, budou míti pohledávku“. Zbývá k dobrání“ místo správného „zbývá dobrati“.

Dvojí znění nebo dvojí způsob psaní připouští PS. v těchto slovech: kabacoun i kavačoun, „druh postroje koňské hlavy, jehož se užívá při zlých koních, ohlávka s obnoskem“, nebo (v lidové řeči) „podložka k natáčení a vyplňování účesu, obloukovitý hřeben“; kabala i kabbala, „tajná židovská nauka“, přeneseně i vůbec „tajné vědomosti, známé jen zasvěcencům“; v zastaralém poněkud významu „tajné pikle, úklady“ se však píše jen kabala (s jedním l); obojím způsobem se píší i odvozeniny toho slova s významem prvním, kabalista i kabbalista, kabalistický i kabbalistický, kabalistika i kabbalistika; kaberňák i kabrňák s významem „velký kapr z kaberny“, ale s expresivním významem lidovým „člověk vynikající vlastnostmi tělesnými nebo duševními, chlapík, chytrák“ jen kabrňák, kabrňácký (= znamenitý, chlapácký); kabel, 2. pád kabelu, i kábl, 2. pád káblu, „isolovaný vodič nebo několik jich v olověném plášti“; zdrobnělina toho slova je kablík; kaddiš (vyslovuje se kadyš) i kadoš, podst. jméno rodu mužského, 2. pád kaddiše nebo kadoše, „hymnus židovské liturgie“. Stoupenec někdejší ruské strany konstitučně demokratické se jmenuje česky kadět nebo kadet, přídavné jméno je kadětský nebo kadetský. Zdrobnělina podstatného jména kadlub zní kadloubek i kadlubek, zvl. s významem „ohraničení studánky vydlabaným kmenem“. Příslovce kady se píše též kudy. Šelma puma má původní, domorodé jméno kuguár vedle kaguár, avšak toto znění označuje PS. za řídké. Calembour, „slovní hříčka“, píše se i kalambur. Calcium, „vápník“, píše PS. i kalcium, ale v odvozeninách a ve složeninách jen k: kalcinace, kalcinovati, kalciový, kalcit, kalciumkarbid a pod. Lze psáti kalif i chalif, kalifát i chalifát, ale příd. jméno zní kalifský a podst. jméno utvořené českou příponou, ovšem řídké, je kalifství. Pod heslem kalilogie se odkazuje k heslu kallilogie (= nauka o správné výslovnosti a krásném přednesu), ale naproti tomu se píše jen kaligraf, kaligrafický, kaligraficky, kaligrafie (= krasopisecké umění, krasopis). Vedle kalus je též kallus i callus, [168]„svalec, ranové (hojivé) pletivo na dřevinách“ nebo „svalec, svalek, nádor vznikající při hojení zlámaniny“. Píše se kaloše i galoše, kamaše i gamaše. Nejstarší útvar paleozoický se nazývá kambrium (rodu středního) nebo kambrien (rodu mužského). Kanava, podst. jméno rodu ženského s významem „řídká, do pravidelných čtverečků tkaná látka k vyšívání“, píše se i francouzským pravopisem canevas. Filosofický směr Kantův se nazývá vedle kantismus, kantism i kantianismus, kantianism. Kantina (vyslov kantýna), hospoda v kasárnách a pod., kantinský píše se i kantýna, kantýnský. Podstatné jméno karnýr je druhotvar jména garnýr; tvar kanýr je jen lidový. Zdrobněliny znějí karnýrek, garnýrek (lid. kanýrek). Karbunkl, 2. pád -u, staré označení tmavočerveného drahého kamene, zvláště rubínu a granátu, má druhý tvar, a to obyčejnější, karbunkul, ale PS. uvádí ještě i třetí, zastaralé znění karfunkul, karfunkl a k němu příd. jméno karfunkulovitý. Vlastní jméno ženské Karla považují Pravidla českého pravopisu za správnější než tvar Karolina, ale PS. uvádí obě ta jména pod samostatnými hesly jako jména odlišná, bez poukázání na jejich významový vztah. Numismatický název jistých starých jihoněmeckých a švédských zlatých mincí karolin, 2. pád karolinu, má druhý tvar stejné platnosti karlin, 2. pád karlinu. Dvojí tvar připouští PS. i při jiném názvu karmínu, červeného barviva z červce nopálového; řidší tvar karmoisin (vyslovuje se karmoazín), vedle častějšího karmazín; tak je tomu i v odvozeninách, na př. karmazínový, řidčeji karmoisinový. U hesla karmoasin je pak odkaz k slovu karmazín. Karmazinka, druh révy nebo skleněná imitace drahých kamenů, píše se s krátkým i. Člen řádu karmelitánského se jmenuje karmelitán; tvar karmelita (2. pád karmelity, pl. karmelité) považuje PS. už za zastaralý; dvojí tvar však zůstává u odvozeniny rodu ženského, karmelitka i karmelitánka, i u přídavného jména, karmelitský i karmelitánský. Kartoun, označující druh bavlněné látky, obyčejně potištěné, má také pravoplatný tvar karton, 2. pád kartonu. Kartuziánský klášter má vedle dvojího tvaru kartouza, 2. pád kartouzy (podle vzoru „žena“), a kartouze, 2. pád kartouze (podle vzoru „duše“), ještě i tvar kartuzie, 2. pád -e (rovněž podle vzoru „duše“); čtvrtý tvar, kartouz, 2. pád kartouzu (podle vzoru „hrad“), označuje PS. za zastaralý. Odvozeniny, vesměs psané českým pravopisem, jsou kartuzián, kartuziánek, kartuziánka, kartuziánský vedle kartouzský. Sklepení v pevnostních hradbách se jmenuje kasematy (vyslov kazematy), 2. pád kasemat (podle [169]vzoru „hrad“), i kasemata, 2. pád kasematy (vzor „žena“), ale PS. poznamenává, že se jich užívá řidčeji. Plurálový tvar rodu středního kasemata, 2. pád kasemat, je archaický. Přídavná jména jsou kasematní, kasematový. Zvláštní druh jemné vlněné látky kasha (vyslov kaša) píše PS. česky kaša (slovo nesklonné rodu středního). Známá komická figurka dětského a loutkového divadla se píše buď s velkým začátečním písmenem, jako jméno vlastní, Kašpárek, nebo jako podst. jméno obecné, kašpárek. Stejně i Kalibán z Shakespearovy „Bouře“ a kalibán, „zlý, surový člověk“. Familiární slovesný výraz značící lichocení má v PS. tvar kašulírovati i kažulírovati, tentýž výraz v tvaru řeči lidové kašulovati i kažulovati. Lidové slovo katě, 2. pád katí (vzor „duše“), „podvlékačky“, píše se i vyslovuje také gatě. Přídavné jméno katilinárský, „týkající se římského dobrodruha Katiliny“, na př. katilinárské řeči Ciceronovy, píše a vyslovuje se i katilinářský (-ti- se vyslovuje jako -ty-); vedle něho je ovšem i tvar katilinský. Hudební název cavatina se píše také kavatina.

Dvojí znění nebo dvojí psaní připouští dále PS. u těchto slov, ale druhý tvar uznává za řidší nebo za ojedinělý: kalhotář, „dělník šijící kalhoty“, kalhotník; kamaraderie, řidčeji karamaderie, „kamarádství“; dialektické a archaické tvary karamád, kamerád místo kamarád jsou podle PS. řídké; kantnýř, „podstavec pod sudy ve sklepích“, má i řidší druhý tvar kantýř; tvar kancnýř je dialektický, a tedy nespisovný; karbanátek, řidčeji karbonátek, rozsekané maso smažené na způsob kotlet; karé, ve významu „vojenský čtverhran“, dnes už zastaralém, nebo ve významu „pečené maso od žebra“, řidčeji karré (podst. jméno nesklonné rodu středního); kašket, kdysi pokrývka hlavy rozličných podob, řidčeji kasket; zdrobněliny jsou jen kašketek nebo kaškýtek.

Stejné oprávnění dvěma tvarům, které se liší kvantitou, dává PS. v jazyce spisovném u těchto slov: kaháneček i kahaneček (zdrobnělina podst. jména kahánek); kalpaček i kalpáček vedle kalpačík (zdrobnělina podst. jména kalpak, vysoká čepice lemovaná kožišinou); kakabus, řidčeji kakabous (2. pád -a), lidový výraz, kterým se označuje člověk zamračený, nevlídný, morous; kalhotky, řidčeji kalhůtky; kárkář i karkář, „vozka jezdící s kárkou nebo její majetník“. Za ojedinělá nebo archaická prohlašuje PS. zdrobnělá slova kačerek, kadýtek, kamének, kaménkovitý; běžné jsou tedy jen tvary kačírek, kadetek, kamínek, kamínkovitý.

[170]Podstatné jméno kabela, 2. pád kabely, „torba, brašna“, má správný, třeba řidší druhý tvar kabele, 2. pád kabele (podle vzoru „duše“). Vedle tvaru kameje je též tvar kamej, „drahý kámen s vypouklou řezbou“; třetí tvar, kamea (2. pád -ey n. -eje), je podle PS. zastaralý. Buteo, dravý pták z čeledi orlovitých, má podle PS. dokonce trojí tvar: je rodu ženského, skloňuje se podle vzoru „duše“ a má v 1. pádě tvar káně, řidčeji káň, 2. pád káně; ale dospělé káně lze označovati i podstat. jménem rodu středního káně, 2. pád káněte (podle vzoru „kuře“), kterým se označuje i kání mládě. Karavanseraj, 2. pád -e, rodu mužského, „přístřeší pro karavany“, má i druhý tvar s francouzskou koncovkou karavanserie, 2. pád -e, rodu ženského, ovšem řidší. Vedle tvaru karbonář, 2. pád -e, „člen tajného politického spolku v Italii na počátku XIX. století“, vyskytuje se, ač řidčeji, tvar karbonár, 2. p. -a; rovněž dvojí tvar má i přídavné jméno karbonářský, řidčeji karbonárský, i příslovce z něho utvořené. Karborundum, 2. pád -da, rodu středního (karbid křemíku), má i tvar rodu mužského karborund, 2. pád -u. Vedle tvaru kapuce, 2. pád -e, „kukla, kápě“, je i řidší tvar kapuca, 2. pád kapuci. Jméno kapsle, 2. pád -e, rodu ženského, „roznětka, rozbuška, zápalka“, vyskytuje se řidčeji i v tvaru kapsl, 2. pád -u, rodu mužského. Podst. jméno kasárny, 2. pád kasáren, pomnožné podst. jméno rodu ženského, mívá i tvar středního rodu kasárna, ale jen v 1. a 4. pádě; tvar jednotného čísla rodu ženského kasárna, 2. pád kasárny, který uvádějí Pravidla ještě jako méně častý, ale platný, prohlašuje PS. za zastaralý. Za dialektický, a tedy nespisovný uvádí PS. i tvar rodu mužského podle vzoru „meč“ kancelář, 2. pád kanceláře. Spisovný je tedy nyní jen tvar rodu ženského podle vzoru „duše“, kancelář, 2. pád kanceláře. Pravidla uznávala dosud za správné tvary oba.

Po stránce tvarosloví, skloňování a časování, je třeba se zmíniti o slovech, v kterých se Pravidla liší od PS. nebo v kterých PS. po prvé stanoví příslušné tvary. V 3. a 6. pádě podstatných jmen rodu ženského, která se skloňují podle vzoru „žena“, ale mají před koncovým a souhlásku měkkou, připouští PS. dva tvary, a to podle „duše“ i podle „žena“, tedy na př. k 1. pádu Káča, Káťa je 3., 6. pád Káči, Káti nebo Káče, Kátě; Pravidla v úvodu připouštěla u takových ženských jmen domáckých v 3. a 6. pádě jen tvar podle „žena“, tedy Káče, Kátě, ale v abecedním seznamu zas jen podle „duše“, Káči. Tuto nesrovnalost PS. vyrovnává připuštěním tvaru obojího; ku podivu ovšem je, že i PS. klade na první místo tvar s -i, tedy [171]tvar daleko řidší a vlastně jen dialektický. V 2. pádě však i PS. uvádí jen tvar podle vzoru „žena“ (Káči), nikoli podle vzoru „duše“. U podstatného jména káď uvádějí Pravidla dvojí tvar 2. pádu, kádi i kádě (podle „kost“ i „duše), ale PS. poznamenává, že tvar kádi je archaický, tedy v jazyce spisovném už neobvyklý. Podstatné jméno kapraď má i podle PS. 2. pád jen kapradi. U podstatného jména kaktus udávají Pravidla 2. p. jen kaktusu, kdežto PS. uvádí i druhý tvar kaktu, ale poznamenává k němu, že se vyskytuje jen zřídka. Přídavné jméno má tvar obojí, kaktový i kaktusový, ale jen kaktusovitý. Kakadu, „druh papoušků“, má podle PS. dvojí sklonění, 2. pád kakadua nebo kakada, nebo je nesklonné. Z dvojího 2. pádu jednotného čísla podstatného jména kalich, který uvádějí Pravidla, kalicha i kalichu, označuje PS. tvar druhý za řidší. U podstatného jména kámen připouští PS. i v 3. a 6. pádě tvar kamenu (podle vzoru „hrad“) vedle kameni, který jediný připouštěly dosud mluvnice; v 6. pádě se mimo to vyskytuje ještě i tvar kameně, dokladů však PS. neuvádí. Podstatná jména utvořená cizí odvozovací příponou -ista tvořila dosud ve spisovném jazyce 1. pád množného čísla jen příponou -é, tedy -isté. PS. však připouští u některých — podle toho, jsou-li obecnější nebo spíše knižní — i koncovku -isti. Na př. jméno kalvinista má 1. pád množného čísla kalvinisté i kalvinisti, kanoista kanoisté i kanoisti, kancelista kancelisté i kancelisti; ale u jména karikaturista je množ. č. jen karikaturisté, u kariérista jen kariéristé. U podstatných jmen s příponou -ita zůstává v 1. pádě množ. čísla -é: karmelita, karmelité.

Správné sklonění stanoví PS. také u cizích slov, která se v abecedním seznamu Pravidel nevyskytují. Karotis (vyslov karotys), „tepna hlavová“, je rodu ženského a tvoří pády od původního kmene řeckého, tedy 2. pád karotidy, 3. pád karotidě atd. podle vzoru „žena“. Kataklysma, rodu středního („převrat kůry zemské“), má 2. pád kataklysmatu; přídavné jméno zní kataklysmatický nebo kataklysmový. Kataplasma, „zvláštní lékařský obklad“ nebo „myšlenkové fluidum, které podle domněnek parapsychologických člověk vyzařuje“, skloňuje se buď podle vzoru „žena“ (2. pád kataplasmy), nebo podle vzoru „město“ (2. pád, od řeckého kmene, kataplasmatu). Podstatné jméno katecheta, skloňující se jako „starosta“, má v 1. pádě množ. čísla vedle tvaru katechetové i tvar katecheti. Kation (vysl. -ty-), „kladně elektřinou nabitý prvek nebo skupina prvků“, má 2. pád kationtu; je to jméno rodu mužského.

[172]V časování je třeba si povšimnouti toho, že PS. uvádí u slovesa kázati 1. os. kážu, kdežto za zastaralý, a tedy nespisovný označuje tvar káži; podle toho zní i 3. os. množ. čísla kážou a jen archaicky káží. Za archaický prohlašuje PS. i tvar přítomného času kašu místo kasám u slovesa kasati. U slovesa kapati označuje PS. tvar kapám za řídký.

Po stránce kmenoslovné je třeba poznamenati, že se ze slovníků odborných, tedy z terminologie často uměle a někdy neuměle tvořené dostalo do PS. několik slov, která jsou utvořena nesprávně a která cítíme jako germanismy cizí slovanskému jazyku: kamenoautotypie, „tisk autotypie z litografického kamene“, kamenobrusič, kamenobrusičství, kamenodělník, ojedinělé kamenolamač, kamenoprůmysl místo kamenický průmysl, kamenosochař (živnostník oprávněný k figurálním pracím z kamene přirozeného i umělého), ba i kazivcotvar. Kmen kameno-, ať už je to kmen substantivní, či adjektivní (tedy kamenno-), píše se vesměs jen s jedním n. Četné jsou adjektivní složeniny, jejichž první část je zájmenný kmen každo-: každodenní, každodenně, každodennost, každoroční, každoročně, každovečerní, každovečerně; ale že se nemá takového tvoření slov nadužívati, svědčí u četných z nich údaj, že jsou to slova jen ojedinělá, na př. každodenníček (= deník), každohodinný, každonedělně, každonedělní, každoroční, každopolední, každopůlnoční, každoranní, nebo slova už zastaralá, každoměsíční, každoměsíčně, každonočně, každotýdně, každotýdní, každotýhodní. Podle němčiny je utvořeno vulgární a nesprávné slovo každopádně.

Několik poznámek třeba věnovat ještě výslovnosti a pravopisu. S mezi dvěma samohláskami v cizích slovech se zčásti vyslovuje jako z, na př. kasule (vyslov kázule), v příponách -osa (vyslov -óza), na př. katabiosa, „zánik živých hmot při regeneračních pochodech“, -osní (vyslov -ózní), na př. kariosní, -asa (vyslov -áza), na př. katalasa, „enzym rozkládající peroxyd vodíku“, -ase (vyslov -ze-), na př. kataklase, „rozdrcení hornin tlakem“, -asie (vyslov -azie), na př. katafasie, „zjev, že nemocný opakuje několikrát touž odpověď“, -ese (vyslov -éze), na př. kataforese, „pronikání elektrolytů průlinčitými stěnami při průchodu proudu“. Zčásti se vyslovuje s (často místo dvojitého s v jazyce původním), na př. kasa (místo cassa), kasace a pod. Tu je sice pravopis jednodušší, ale třeba si zase pamatovati výslovnost, aby se chybně nevyslovovalo z. Dvojí s ponechává PS. u těchto slov: kassava, „škrob z hlíz manioku“, kassie, „rod [173]rostlin z podčeledi sapanovitých“, kassiový, kassiterit, „cínová ruda“, i u přídavného jména kasselský (od města Kasselu), ač zaznamenává bez zvláštní poznámky i psaní kaselský. Ze slov, u kterých poznamenává PS. výslovnost, zaznamenáváme kasino, „místnost nebo budova, kde se schází uzavřená společnost“ podle PS. se vyslovuje na rozdíl od výslovnosti udané v Pravidlech s s (kasíno).

Řecké th se většinou i v PS. píše pouhým t (na př. katedra, katedrála). Výjimkou jsou tato slova: katha, 2. pád -y, „rod rostlin z čeledi brslenovitých“; katharobní, o organismech žijících v čistých vodách; katharové, „středověcí sektáři“, přídavné jméno katharský, katharství; katharse (vysl. -ze), „dojem očisty z básnického díla“, katharsní; katheter, 2. p. -teru, „přístroj k odbírání moči, měchýřová cévka“, katheterisace, katheterisační, katheterisovati; kathetometr, „přístroj k měření svislých vzdáleností“; kathoda, „záporná elektroda“, kathodický, kathodofon, „plynový mikrofon k přenášení složitých zvuků“; katholikon, 2. pád katholika, „druh středověkých slovníků“; kantharida, 2. pád -y, „sušený brouk puchýřník lékařský“, kantharidin, látka z jeho těla, kantharidový, kantharidinový.

Po stránce kvantitativní třeba si všimnouti především pravopisu a výslovnosti slov cizích, která se končí -on nebo -ol (o se vyslovuje dlouze, ale píše se krátké o), kamion, „valník“, kanon, lidový výraz pro dělo (na rozdíl od kánon, „biblické texty uznané církví“), karton, karfiol, kastrol, přídavná jména kartonový, karfiolový, kastrolový, sloveso kartonovati, ale jejich zdrobněliny se píší s dlouhým ó, kamiónek, kanónek, kartónek, karfiólek, kastrólek. Pravidla měla karanténní, PS. má karantenní.

Zájmena kdekdo, kdeco, kdekterý, kdejaký se podle PS. mohou psáti i odděleně, kde kdo, kde co, kde který, kde jaký.

Po stránce skladebné třeba si všimnouti nezvratného slovesa káti něco místo káti se z něčeho. Je doloženo jediným dokladem z Vrchlického a PS. poznamenává, že to je případ řídký. Takové ojedinělé sloveso je také kájeti s významem „kojiti, napájeti, síliti; ukájeti, tišiti“.

Přímo za chybné označuje PS. zvláštním znaménkem (!) slova kaditelna, kaditelnice, kaditelnička místo správných kadidelnice, kadidelnička.

Podstatné jméno kbel se skloňuje podle vzoru „hrad“, má tedy 2. pád kbelu; Pravidla českého pravopisu u něho dosud předpisovala naopak sklonění podle vzoru „meč“, 2. pád kbele. Jeho odvozenina kbelec, slovo knižní, a zdrobněliny kbílek a [174]kebílek jsou podle PS. slova řídká. U slovesa kdákati uznává PS. za platné obojí tvary présentní, kdákám i kdáču (nikoli už kdáči), přechodník přítomný kdákaje i kdáče, rozkazovací způsob ovšem jen kdákej. Tvarů kdekoli i kdekoliv, „na kterémkoli místě, všude“, lze užíti stejně správně bez rozdílu; tvar kdekolivěk nazývá PS. poněkud zastaralým. Psáti však částici -koli jako samostatné slovo je už způsob archaický, na př.: „Kde jsme koli koupili selskou půdu, vždycky jsme dobře zaplatili“ (Holeček). Kdepak, příslovce tázací, píše PS. právě jako Pravidla dohromady, zejména také, má-li význam „vůbec ne, naprosto ne.“ Zároveň PS. odkazuje k heslům kde a pak. Rozumí se ovšem, že, je-li slova pak užito ve významu příslovce „potom“, jsou to dvě samostatná slova a že je třeba psáti je zvlášť, neboť pak má i vlastní přízvuk, na př.: „Kde pak (= potom) budu, nemohu vám ještě říci.“ Totéž platí i o podobných složeninách nebo spojeních kdežpak a kdež pak (= kdež potom), kdopak a kdo pak (= kdo potom), kdožpak a kdož pak, kdypak a kdy pak, kudypak i kudy pak, ale i copak a co pak, kterýpak i který pak, jakýpak a jaký pak, čípak a čí pak. O kratších tvarech neurčitých zájmen a příslovcí kdosi, cosi, kterýsi, jakýsi, čísi, kdysi, kdesi, kamsi, odkudsi, kudysi, jaksi, na př. kdos, cos, kterýs, kdys, kdes atd., poznamenává PS., že jsou jen knižní. Totéž praví o slovech kdež, kdož. Tvary těchto zájmen a příslovcí s následujícím že píše PS. vesměs dohromady, ať už je -že pouhá částice zdůrazňovací, či původně spojka ve větě eleptické: Kamže pospícháte? (= „Kampak pospícháte?“ nebo „Kam, povídáte, že pospícháte?“).

Hesla kdovíkdo, kdovíco (= mnoho), kdovíjaký (= bůhvíjaký), kdovíkterý, kdovíčí, kdovíkdy, kdovíkde, kdovíkam, kdovíkudy, kdovíjak nejsou v PS. uvedena zvláště. Při výrazech kdoví- a kdožví- poukazuje PS. na hesla kdo a kdož. U těchto hesel PS. udává, že se výraz kdo ví, jestliže s nepřímou větou tázací vyjadřuje pochybování, mírné odmítnutí, píše též kdoví, t. j. dohromady, na př.: „Kdoví, je-li to tak“ (Herben) a… kdo ví, jak by to nyní vypadalo na vašem statku“ (Hálek). Totéž poznamenává PS. i o spojení výrazu kdo ví se zájmeny nebo příslovci tázacími v expresivní řeči lidové, kde vyjadřuje neurčitost rozmanitého významu, zpravidla nevšednost, zvláštnost, výjimečnost nebo naopak peiorativně podprůměrnost, všednost. Přímo však PS. nestanoví, zda se taková slova smějí psát trojím způsobem, na př. kdo ví co, kdoví co i kdovíco, na což ukazují doklady ze spisovatelů: „Prokop čekal, kdo ví co že bude následovat oné noci“ (Karel Čapek). „Jako by měla [175]bůhvíco na práci a kdovíkdo na ni čekal“ (A. M. Tilschová). „Umí sice číst a psát, ale to ještě neznamená, že umí kdovíjak psát“ (A. C. Nor). „Přece se to už doví jak dlouho trousilo (= hodně dlouho), že budeme zpívat“ (Alois Mrštík). „(Babička) myslila, že se dědeček kdo ví jak (= hodně) rozzlobí“ (Al. Jirásek). Na mladší spisovatele a díla zřejmě působila v té věci Pravidla českého pravopisu. Vyskytují se psána dohromady i slova kdovíkolik (Božena Benešová), kdovíkolikátý (František Langer), kdovíkolikrát (psáno však v Lumíru „kdoví-kolikrát“), kdovíčí (Karel Čapek-Chod). Podobně je tomu i u slov kdožvíkdo, kdožvíco, kdožvíkterý, kdožvíjaký, kdožvíčí, kdožvíkdy, kdožvíkde, kdožvíkam, kdožvíodkud, kdožvíkudy, kdožvíjak; PS. poznamenává, že výraz kdož(pak)ví s nepřímou větou tázací vyjadřuje pochybování, mírné odmítnutí, ale nepřipojuje k tomu, že by se mohl psáti též dohromady, ač doklad toho uvádí (z F. X. Svobody: „A taky si myslím, kdožví, jakému trápení ujdu“). Naproti tomu se přímo poznamenává, že se výraz kdož ví píše také kdožví, když se zájmeny nebo příslovci tázacími vyjadřuje neurčitost rozmanitého významu: „Zloděj kdož ví jaký (= sebe větší) nebyl tak trestán jako pytlák“ (Al. Jirásek). „Teď bude zajištěna účast filmů amerických, francouzských, anglických a kdožvíjakých (= neznámo jakých)“ (Přítomnost). A zase ani z poznámek PS. ani z dokladů není vidět, zda se připouští trojí způsob psaní, na př. kdožvíkdo, kdožví kdo i kdož ví kdo; patrně i nová Pravidla českého pravopisu budou dovolovat jistou volnost.

Naše řeč, volume 23 (1939), issue 6, pp. 166-175

Previous Karel Rodina: Druhý pád množného čísla na -ách a jiné zvláštnosti v lidové řeči plzeňské

Next Vladimír Šmilauer: Výklady slov

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1