Časopis Naše řeč
en cz

Lidová mluva na Třebíčsku

a.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Vladimír Sova, Lidová mluva na Třebíčsku. Památník jubilejních oslav města Třebíče a třebíčského okresu 1335—1935. Nákladem ústředního výboru jubilejních oslav v Třebíči. Str. 27—38.

Upozorňujeme na tuto přehlednou studii o nářečí na Třebíčsku hlavně proto, že vyšla v publikaci ne dost obecně přístupné a že by bylo škoda, kdyby měly bez povšimnutí zajít nové poznatky, ke kterým její autor, prof. Vladimír Sova, dospěl. To platí zvláště o Sovově opravě dosavadních údajů o zeměpisném rozložení nářečí hanáckého. Až dosud (u Bartoše, Trávnička i Havránka) se totiž vykládalo, že do oblasti hanácké patří na západě ještě osada Puklice; Sova však ukazuje, že hranice hanáckého nářečí nejdou na západ od Puklic, nýbrž obracejí se už od Příseky přímo na východ a Puklic se ani nedotýkají. Autor sám v Puklicích vyrostl a dosvědčuje, že v mluvě tamějších lidí nebylo nikdy, ani v předešlém pokolení, hanáckého é a ó, nýbrž že se tu mluví už nářečím moravskočeským.

Jako všude jinde, tak i v kraji třebíčském se pozoruje stírání nářečních zvláštností. Počátek bývá u mladší generace; kde starší lidé říkají ještě na př. bodo, rebe, hoťekat, mozeka, vedľčka, tam mladší mají už budo, rybe, oťekat atd. a nejmladší dokonce budu, ryby, uťikat, muzika, vidlička. Příčinou rychlého postupu těchto změn v poslední době je čilejší pohyb obyvatelstva, podporovaný autobusovou dopravou i v krajích do nedávna zapadlých, častý pobyt jednotlivců mimo domov za prací, na vojně, hojnější četba, zvláště novin a lidových časopisů (Hvězdy, Moravanky a pod.), rozhlas a hlavně ovšem vliv školy. Škola působí v tomto kraji tím mocněji, protože je tu nářeční rozhraní a sousedství nářečí „českého“ pomáhá pronikání tvarů bližších jazyku spisovnému. Mladší lidé, jako by se ostýchali setrvávati při původní mluvě „venkovské“, přiklánějí se k řeči „městské“, která se jim zdá pokrokovější nebo panštější.

Vlastní popis lidové mluvy na Třebíčsku, který je tu dále podán, má, jak autor sám připomíná, jen úkol popularisační a [92]většinou se opírá o popisy starší. Podrobněji a podle vlastního pozorování popisuje Sova jen rozdílnou výslovnost samohlásek i, í, a y po jednotlivých souhláskách. Hlavní pozornost v své studii věnuje hláskosloví; k přehlednému výkladu o něm připojuje několik poznámek tvaroslovných, stručný seznam nářečních výrazů a několik ukázek hovoru z rozličných končin třebíčského okresu. Z lexikálních znaků tohoto nářečí uvádí Sova na př. slova banďury (hrubá obuv s dřevěnou podešví), báňa (čmelák), babák (panák, kupka obilí), dlaška (mladý lusk hrachový), fajčák (ohníček na poli), hébalky (kvasnice), hrabka (suché jehličí), chramostál (nemotora), jablóška („zemski japka“ proti „stromským“), klenoty (dřevěná obuv), koza (chroust), kozinka (bez), křapadli, křapči (roští), křidla (poklička), křidlica (taška na střechu), krsál (křivý strom), kruchovina (špatná mouka), lákovišče (kaluž), mňať (nať), mňechonky (angrešt), nárožák (silný hřeb), ómňeťi (plevy, vymlácené rozbité klasy), pjery (kysané knedlíky), praščáči (suché haluze), puntrobi, pontrubi (propust v rybníce), sósek (truhla na mouku, špíž), strból (zakrslý strom n. člověk), střiňata, třiňata (děti bratranců), stromky (bramborová nať), stuha (stoh slámy), špendličí (jehličí), šperk (kamenité pole), učitat se (příti se oč), vehlásit čemu (stačiti), vetřisadlofka (malá mlátička), vosóch (suchý strom, suché pole), zamekáč (silný kapesní nůž), zámňeťi (závěje) a j.

*

K své zprávě o této dialektologické studii připojujeme ještě, že Vl. Sova osvědčil také dobrý didaktický talent v desíti „Besedách o správné češtině“, které otiskoval v časopise „Čtenář“ v l. 1935—1936. Populárním, dobře srozumitelným způsobem v nich vykládal o nejčastějších chybách jazykových a na rozdíl od většiny novinářských „jazykových koutků“ projevil v svých výkladech spolehlivou znalost normativní mluvnice i náležitou rozvahu při posuzování odchylek od normy. Obírá se tu na př. matením sloves odpočinouti si a počíti, hasiti a hasnouti, dobíti a dobýti, najmouti a pronajmouti, stihnouti a ztížiti, blouzniti a blouditi (poblouznění m. poblouzení), přestati a přestáti, vymýtiti a vymítati, chybami v časování sloves bráti, lháti, smíti a sloves 3., 4. a 5. třídy, spojkami byť, pakli, aniž, neosobními vazbami j. bylo mu vidět hlavu, skloňováním jmen manžel, anděl, účel, Čáslav, Chrudim a j., skloňováním zájmen já, on, její, některými stránkami slovesného vidu atd.

Ve výkladu si Sova počíná zpravidla správně a obratně, jen v několika jednotlivostech bychom chtěli jeho poučení upravit.

[93]Tak na př. nevytýkali bychom za chybu tvary do Čáslavi, do Chrudimi a pod., neboť byly za spisovné přijaty už GebaurovouErtlovou Mluvnicí českou I (1926), 196. U jmen typu Máňa, Nataša by bylo lépe řídit se předpisem Pravidel čes. pravopisu 33, 2 a skloňovati je podle vzoru žena (gen. Máni, dat., lok. Máně), t. j. nezaváděti komplikované a jistě jen místně běžné skloňování s tvary v dat., lok. Máni (tak i Gebauer-Ertl 1, 192 a Pravidla v abecedním seznamu). Tvar uvědomení je podle Ertlova výkladu v NŘ. 15, 1931, 1 n. jen theoretickou konjekturou, a není tedy nutné dávati mu přednost před původnějším tvarem uvědomění. Ani slovo štěnice (m. stínka) nelze pokládati za nesprávné. Místo ku vzoru, ku konci bychom tu raději čtli ke vzoru, ke konci, ale je možné, že jsou to jen tiskové chyby, stejně jako zájmeno jichž ve spojení „autoři, jichž jmen ani nechci uváděti“ (m. jejichž jména). Ve větě „Bohužel je mnoho pisatelů, kteří, jakmile vzali do ruky pero, už se nutí do slovosledu nepřirozeného“ by bylo lépe užíti po spojce jakmile času budoucího („jakmile vezmou do ruky pero“), neboť se tu vyslovuje děj kdykoli opakovatelný, t. j. obecně platný.

Ale to, co vytýkáme, je ze mnoha stránek Sovových besed nepatrný zlomek. Celkem tu podal Sova svým čtenářům poučení spolehlivé a bylo by škoda, kdyby zůstal jen při tomto pokusu a v svých populárních výkladech nepokračoval.

a.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 3, pp. 91-93

Previous Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Next š.: Mnohojazyčné slovníky založené na jednojazyčném systému