Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

V této nově zaváděné rubrice chceme vyhovět značnému zájmu našich čtenářů o původ slov. Budeme tu shromažďovati kulturně historicky zajímavé výklady, nové i starší, jak si jich budou vyžadovati čtenáři a potřeby kritické; poznámky k některým etymologickým výkladům nového vydání Holubova „Stručného slovníka etymologického“ a Vášova-Trávníčkova „Slovníka jazyka českého“ budou v nejbližší době podstatnou jejich složkou.

Banda a bandita jsou slova v naší mysli pevně spojená a Holubův Slovník je též odvozuje ze stejného základu (stř. lat. bandum, prapor). Vskutku však jsou to slova původem rozdílná, která se až později významově sblížila. Slovo banda (jako německé die Bande) není asi z italštiny, nýbrž z francouzštiny, v níž jest doloženo už ve XIV. stol. (pochází prý přes provencalštinu z germánského slova banda, praporec). Význam slova „banda“ byl původně neutrální: houfec, družina, takže se ho užívalo i o družinách vojenských, hereckých, o hudebních kapelách (jako lidově u nás dosud), [99]od konce osmnáctého století však proniká spojení „zlodějská, lupičská banda“ a slovo banda tím nabývá rázu potupného.

Na tento vývoj jistě silně působilo spojování se slovem italského původu bandito, jehož původní význam je „vyhnanec, vypověděnec“ (italské bandire, od něhož je odvozeno, má svůj základ v germánském bannan, žijícím i v dnešním německém verbannen). Protože však takoví ztracenci života prchali do hor a seskupovali se v lupičské bandy, nabylo slovo bandito významu „lupič“.

Bas, jméno hlubokého mužského hlasu, nepochází z latiny (Holub), nýbrž z italštiny (basso, nízký); odtud přišlo s jinými pojmenováními hlasů (soprano, baritono) a s celým vůbec názvoslovím pěveckým.

Bašta (VT.: srv. novolatinsky bastire, angl. franc. bastion, it. bastione; Holub: z lat. bastia, ve významu „pevnost“ k it. bastione).

Východiskem je románské slovo (snad keltského původu) bastir(e). Ve francouzštině se z něho vyvinulo dnešní sloveso bâtir „stavěti“; do jeho příbuzenství patří jméno pařížské bastily a jihofrancouzské slovo bastide (prov. bastida) „chaloupka“, z něhož odvozuje své jméno francouzský ministr obchodu Bastid („Chaloupecký“).

V italštině vzniklo ze slovesa bastire jméno opevnění bastia, převzaté přímo do češtiny jako bašta (Gebauer je dokládá ze soudních knih lounských k r. 1442, kdežto nejstarší německý doklad slova bâstie je ze Švýcarska z r. 1450). „Bašta“ znamená především vynikající část opevnění hradebního, ale potom i opevnění rybníků, zvláště „boudu kryjící čep u rybníka“; odtud pojmenování baštýř, kdežto baštecký byl asi ten, kdo bydlil u městské bašty (nebo byl jejím strážcem).

Když v patnáctém a šestnáctém století nastal v románských zemích velký rozvoj vojenského umění, začaly se v Italii stavěti bašty větší a tvaru odchylného (měly půdorys pětihranný). Tyto větší bašty byly pojmenovány italským augmentativem bastione („velká bašta“). Z italštiny pak pochází francouzské le bastion a německé Bastion (od r. 1616). Toto slovo však do češtiny neproniklo — v sedmnáctém století jsme již neměli svého vojenství — a není správné citovati je v souvislosti se starým bašta.

K slovu bašta snad patří i sloveso baštiti „jísti“; jeho východiskem by byl význam „ústa“, doložený Jungmannem ve rčení „z bašty mu hází“, t. j. páchne mu z úst. Ale tato souvislost dost bezpečná není.

Béž (VT., H.: jemná vlněná tkanina, z fr. beige, a to z it. bigio) neznamená nikdy tkaninu, nýbrž barvu tkaniny (světlehnědou, růžově hnědou, pleťovou, přírodní; v poslední době hlavně často [100]o barvě dámských punčoch). Francouzské beige znamená také jen „světležlutý“; bylo to původně označení přirozené barvy ovčí vlny.

Biřic (H.: z it. birro; sl. bíreš (pasák, sluha), srov. maď. biro, soudce). V tomto výkladě jsou spojena tři slova zcela rozdílného původu a i významem jen velmi volně souvisící:

a) biřic je slovo staré, původu sice románského (it. birro, sbirro, stř. lat. birruarius), ale ve všech skupinách slovanských jazyků známé (v ruštině, lužičtině, slovinštině);

b) slovenské bíreš „pasák ovec, deputátník“ vzniklo z maďarského béres „najatý člověk, čeledín, pasák dobytka“ k bér „mzda, odměna“ (dlouhé maďarské é je zavřené, proto přechází do slovenštiny jako í);

c) maďarské bíró (tak správně!) které se ve formě birov „rychtář“ dostalo i do slovenštiny, stejně jako do rumunštiny a podkarpatské ruštiny, je maďarské participium k slovesu bír „mám sílu, moc, vládnu“; znamená tedy „mající moc, vládnoucí“, potom „rychtář, soudce“. Se slovy biřic a bíreš nijak nesouvisí.

Demižon „větší opletená nádoba na víno nebo lihoviny“ nemá své jméno z arabštiny, ani nemůžeme je psáti „demijon“ (VT.). Je to slovo anglické a psalo by se demi-john; základem anglického slova je francouzské dame-jeanne, což se vykládá „paní Johanka“. Takové pojmenování nádoby na víno není ojedinělé. Připomínáme slovenské veleždúr nebo verešďúr, znamenající nádobu potaženou koží, polní láhev, a pocházející z maďarského vörös Gyuro „červený Jirka“. Staršímu výkladu z arabštiny (vlastně z perštiny; východiskem prý bylo jméno perského města u Kaspického jezera Damghan) vadí, že se příslušná slova arabská a perská vyskýtají až velmi pozdě.

Ghetto. Původ slova ghetto „uzavřená židovská čtvrt v městě“ dlouho už poutá zájem etymologů a kulturních historiků. Cecil Roth v Romanii 1934 (The origin of ghetto) shledal devět různých skupin etymologických pokusů. Najdeme tu výklady z gotštiny, z latiny, řečtiny, z hebrejštiny, z jiddiš, z italštiny. Autor sám pak podává odchylný výklad nový. Zvyk uzavírati židy do zvláštních oddělených čtvrtí vyšel z Benátek, kde byl podnícen obchodní žárlivostí. Roku 1516 byli židé koncentrováni na ostrůvku Geto Nuovo (dnes Ghetto Nuovo) na severní straně Benátek. Jméno ostrůvku je však starší než toto osídlení; byl pojmenován (a přívlastkem Nuovo rozlišen) podle jiného ostrůvku, Benátkám bližšího, kde byla stará slevárna (getto k slovesu gettare „slévati“). Toto pojmenování lze sledovati až do počátku čtrnáctého století.

V „Archivum romanicum“ XIX, 1935 doplňuje a opravuje R. Giacomelli názor Rothův výkladem, že ono benátské slovo bylo v Římě, [101]kde podobná instituce vznikla r. 1555, ztotožněno s hebrejským slovem ghet „odloučení“, nebo vlastně s jeho lidovou formou gghètte. Z tohoto hebrejského slova vzniklo polatinštěné ghectum a italské ghetto, a to se odtud rozšířilo po celé Evropě, když se z podnětu bully papeže Pia IV. z r. 1562 rozmohlo soustřeďování židů ve zvláštních čtvrtích i mimo Italii.

Mandarinky. Dříve než se v zimě k nám začnou dovážeti vlastní pomeranče, prodávají se malé sladké plody Citrus nobilis, zvané mandarinky (Slovník Vášův uvádí 1. p. mandarinek, v Praze je běžnější fem. mandarinka). Že to jméno souvisí se známým jménem čínských úředníků, je na první pohled zřejmé; ale jak? O tom nás poučil Rich. Loewe v Beiträge zur Geschichte der deutschen Literatur LXI, 1937, 228—230. Tento druh pomerančů pochází z Kočinčiny a Číny; jeho domácí jméno je kan. Do Evropy byl uveden (a nejprve na Maltě pěstěn) v třicátých letech minulého století Angličany. Od nich pochází i pojmenování „mandarin orange“, mandarinský pomeranč, což znamená asi „tak vznešený a vynikající mezi pomeranči, jako mandarin mezi lidmi“. Takové označování vynikajících druhů není ojedinělé. Loewe uvádí „mandarinský hřebíček“, „mandarinské kachny“ (mandarin duck, anas galericulata; překrásný druh, uvedený k nám z Číny a Japonska), „mandarinskou rybičku“ (zlatou).

Můžeme k tomu dodati, že podobného původu je jméno výborného druhu hrušek, bergamotek. To jen lidová etymologie spojila s italským jménem Bergamo (tímto spojováním si vysvětlíme i přesun r, které původně bylo před m). Pramenem italského slova je turecké beg-armudî „begova hruška, pánova hruška“. Vykládá se jako „hruška svou znamenitou chutí i pro bega vhodná“. Podobného výkladu lze užíti i o mandarinkách. Je jistě vhodnější než názor, že základem pojmenování je barva připomínající žlutá roucha mandarinů (Murray).

Rým. Za pramen slova rým, které je do češtiny převzato ze staršího německého rîm, udává se podle Brauna (Reim und Vers 1917) latinské, vlastně řecké slovo rhythmus; z toho prý vzniklo nejprve starofrancouzské rime, z toho pak slovo anglické, holandské a německé. Nils Törnqvist se v studii „Zur Geschichte des Wortes Reim“ (viz o tom v ZfdA. LXXIII, 771) zabýval dějinami slova „rým“ znova a došel k výsledkům jiným. Slovo německé a anglické pochází ovšem ze staré francouzštiny, ale tam se nedostalo slovo rime z latiny, nýbrž je to významově obměněné slovo starohornoněmecké rîm „číslo“. Jakého původu je toto slovo starohornoněmecké, nevíme. Snad je keltské.

[102]Tanec, šance, kadence. Slovo tance jako výrazné slovo rytířské kultury dostalo se k nám s ostatní rytířskou terminologií přes němčinu z francouzštiny. Základem francouzského slova je podle A. Norfelta, Studier i Modern Sprakvetenskap XI (referuje o tom Archiv f. d. Studium der neueren Sprachen 164, 278) latinské cadentia (ke cadere „padati“). Z tohoto slova, užitého o padajících kostkách, vzniklo v jižní Francii chedance, z toho pak dále cheance a chance (šance, šanse, naděje na úspěch). V severní Francii se ho užívalo v smyslu hudebním (o rytmickém spádu) a podle zvláštního vývoje severofrancouzského vzniká kedance, pak kadance a krácením dance. Až v XVII. století proniká dnešní francouzské psaní danse.

Připojíme-li k tomu původní latinské slovo cadentia, jehož se užívá v hudbě (kadence), dostáváme velmi poučný příklad, jak se mohou slova původu zcela totožného rozejíti tvarem i významem.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 4, s. 98-102

Předchozí Josef Beneš: Dativ a lokál podstatných jmen vzoru sluha

Následující r.: Vrah mezi námi

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1