Pardubský, pardubický

jh. (= Jiří Haller)

[Articles]

(pdf)

-

V nedávné době jsme čtli v Lidových novinách několik článků a poznámek, jejichž účelem bylo dokázati, že přídavná jména typu pardubský jsou správnější než delší tvary typu pardubický. Pisatelé těchto článků dokládali svůj názor hojnými a někdy opravdu krásnými, starobylými tvary z jazyka lidového všech krajů, českých i moravskoslezských, a shodli se na konec v tom, že nejsprávnější je užívat takových tvarů, jaké jsou v obyčeji u obyvatel příslušného místa. A to jsou vesměs tvary kratší.

Knižní tvary na -ický, -ínský a pod. to tedy prohrály v této kampani Lid. novin. Ale přes to je velmi pravděpodobné, že ani tento vytrvalý útok je nesklidí se světa. Jejich život má totiž kořeny hluboko v lidském smyslu pro praktičnost a zřetelnost, a proto — podle staré zkušenosti — nic proti nim nezmohou odkazy na původnost a lidovost tvarů kratších. Vždyť už před více než desíti lety psal proti nim slavný český básník (pod pseudonymem Kuba Stopěruntík), a přece jich od té doby neubylo, naopak zdá se, že se jejich existence ještě utvrdila. Avšak není pravda, že by se snad delší tvary na -ický, -ínský těšily zvláštní přízni jazykových strážců. Pokud vím, nikdo z vážných pracovníků o českém jazyce je nikdy nedoporučoval jako správnější; místa, které tyto tvary mají dnes v českém jazyce, vydobyly si samy bez pomoci jazykových teoretiků. Nikdo nikdy nikoho nenutil [271]k tomu, aby jich užíval spíše než tvarů kratších. I na př. v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české 1, 1926, 88 čteme, že »u jmen místních na -ice, -ín této přípony před -ský nebývá: pardubský (Pardubice), čelákovský (Čelákovice), budějovský, vsatský (Vsetín)«. Ale nikdo ovšem také nikdy nezastíral, že tvary delší mají proti kratším tvarům lidovým větší naději na konečné vítězství, protože jsou srozumitelnější, a tedy lépe vyhovují široké jazykové praxi.

NŘ. takto řešila tuto otázku už od svého počátku. V 1. ročníku (1917) na str. 286n. se o tom píše: »Přídavná jména tvoří jazyk starý a lidový rád ze základu místních jmen, bez jejich přípon odvozovacích: Kunovice — kunovský, Zařičany — zařičský atp. Užívejme takových tvarů, kde jsou známy a v obyčeji. Ale pevného pravidla zde již není a nelze ukládati důslednost; protože mnoho takových jmen přídavných dávno zaniklo a mnoho jich je známo jen v okolí míst, o něž jde, vznikaly by časem tvary nesrozumitelné. Kdo by mohl na př. mluviti dnes, jako se mluvívalo, o kapitole hradské nebo hrazské, aby každý věděl, že mluví o Hradčanech? A že rokytský, vsacký (vsatský), jický, hulský jsou slova přídavná ke jm. Rokycany, Vsetín, Jičín, Hulín, vědí jen lidé z míst sousedních a leda filolog, takových věcí si všímající.« Rozhodující význam v této otázce má zajisté výklad J. Zubatého v NŘ. 8, 1924, 151n., napsaný jako odpověď na námitky Kuby Stopěruntíka proti tvarům na -ický a j.: »S příd. jmény na -ský od odvozených jmen místních je kříž; v jazyce našem vedou již dávno boj příd. jména tvořená novým způsobem z celého jména s příd. jmény tvořenými z jeho základního kmene, a z rozličných příčin není divu, že se úřední a jim podobné tvary čím dále tím víc drží způsobu nového. U nás jako na Moravě a v Slezsku, jenže u nás měrou hojnější. Panu S-ovi se líbí více ul. Kylešovská, pivo těšecké, cukrovar čelechovský, drahanovský a p. než tvary kylešovický, těšetický, čelechovický, drahanovický, tvary karlovský, palhanský, pratský, Bílovsko více než karlovecký, palhanecký, pratecký, Bílovecko a p. Nám také; i zde filologické srdce okřeje, slyší-li v Čechách v nejbližším okolí míst, o něž jde, na př. rokytský m. rokycanský, roudenský m. roudnický. Ale co je platná všecka radost ze zbytků způsobu starobylého, když dnešní doba chce slova co možná zřetelná a když tvary starobylé, jež stačívaly jindy, nestačují dnes, kdy se mají objevovati i v krajích vzdálenějších, kde není tvar místní znám? Jistě je pěkné, je-li u jména Vsetín příd. jméno tvořené ze jména zakladatele Vsaty a k tomu správně bez přehlásky (vsatský, vsacký), ale krása tvaru bledne, musí-li se úředník [272]na př. v Domažlicích ptáti, o čem je řeč, slyší-li o vsacké nemocenské pokladně; proto zvítězí konec konců tvar vsetínský.« Na dotaz, jak tvořiti příd. jména ode jmen Skaštice, Honětice, Hoštice atd., odpověděla NŘ. 2, 1918, 32: »Na dotaz, jak tvořiti příd. jména od místních jmen Skaštice, Honětice, Hoštice, Těšňovice, Kvasnice, Střížovice, by ovšem nejlepší odpověď mohl dáti sám tazatel, neboť, jsa z toho kraje, má možnost zjistiti poslechem, říká-li lid těšňovský či těšňovický, honětský či honětický atp. Čeština knižní by tvořila ovšem přídavná jména od těchto jmen místních patrně jednostejně podle vzoru Pardubice — pardubický, Budějovice — budějovický, tedy skaštický, honětický, hoštický, těšňovský, kvasický, střížovický.«

Důvody, které uvedl J. Zubatý pro příd. jména na -ický a pod., sotva lze neuznati. A proto by nebylo dobře stavěti se stůj co stůj proti těmto delším tvarům a pokládati za správné jen kratší a často málo srozumitelné tvary lidové. Nesmí se nikdy zapomínat na to, že se v jazyce lidovém užívá takovýchto příd. jmen jenom o místech blízkých a dobře známých a že v něm tedy nemůže dojíti k nedorozumění ani tenkrát, když je jméno přídavné svou podobou značně vzdáleno od původního jména místního. Nemusíme ani uvádět známé moravské příklady vsacký, jický, hulský a pod.; stačí obhlédnouti se i kdekoli v Čechách a najdeme dost příkladů na tvary rozličně zkrácené. Na Podřipsku se k místnímu jménu Židovice tvoří příd. jméno židoveský, k Rohatce rohacký (vedle rohatecký), ke jménům Nučnice a Nučničky je jednostejné příd. jméno nučnický, k Oleško je naopak zase dvojí jméno přídavné: voleskej (volešckej) a volešofskej; ke jménu Bohušovice tu bývá příd. jméno zpravidla boušofskej, ale ke jménu Roudnice je roudnickej, podobně jako ke jménu Terezín je jen příd. jméno terezínskej, nikoli terezskej. Tato nestejnost a libovolnost v tvoření příd. jmen však nikterak nevadí srozumitelnosti v řeči lidu, neboť rozmlouvajícím osobám je vždycky dostatečně známo ze situace samé, oč jde. Tuto výhodu mívá jazyk spisovný, jak se správně poznamenává už v prvním z uvedených citátů z NŘ., jen u jmen obecně známých a velmi běžných, avšak nikoli u jmen všech. Proto se v jazyce spisovném zcela přirozeně projevuje snaha, aby sám tvar takovýchto příd. jmen byl co možná nejzřetelnější a aby co nejvíce připomínal základní jméno místní. Tomu požadavku nejlépe vyhovuje způsob, mechanicky připojovati příponu -ský k celému jménu. Užívejme tedy podle staré rady Naší řeči tvarů kratších u těchto příd. jmen tam, kde jsou obecně známy a kde ne[273]mohou způsobit nedorozumění. Avšak nevylučujme ze spisovné normy ani oněch tvarů delších, neboť potřeba jazyka samého tomu brání.

Naše řeč, volume 18 (1934), issue 9, pp. 270-273

Previous Stanislav Petřík: K intonaci věty

Next Příručka pro vojíny