Příjmení Petrů, Janů

[Short articles]

(pdf)

-

(F. K.) V Pravidlech čes. pravopisu (§ 35) čteme o skloňování příjmení na -ů toto poučení: »Příjmení na -ů, na př. Tomášů, Tomšů, Janů, Janků, Havlů, Petrů, Vítů atp., se buď neskloňují, na př.: pan Tomášů, od pana Tomášů, k panu Tomášů atd., anebo se tvoří od nich pády tak, jako by zněla Tomáš, Tomeš atd., na př. Tomášovi, Jankovi atd.« V Gebaurově-Ertlově Mluvnici české 1, 1926, 204 se o tom vykládá takto: »Příjmení česká na -ů, na př. Petrů, Janů, Tomášů atp., vzniklá z příd. jmen přivlastňovacích na -ův, nemohouce se svým nomina[256]tivem přikloniti k žádnému ze známých vzorů substantivních, zůstávají neskloňována, na př. pan Petrů, pana Petrů, panu Petrů atd.« Stejně zní také poučení Gebaurovy-Trávníčkovy Příruční mluvnice 1930, 137: »Jména tato, dokud se v nich pamatoval význam přivlastňovací (Pavlů = Pavlův, t. j. syn), zajisté se skloňovala jako bratrův. Ale význam ten se s nich setřel, stala se příjmeními, tím jmény podst., a protože nejsou podst. jména jiná s koncovkou -ů, neskloňují se vůbec, t. j. nominativ ustrnul pro všecky pády: pan Tomášů, dat. panu Tomášů atd.« Mezi tímto trojím zněním poučky není rozpor; souhlasně se v něm ve shodě s běžným usem dnešním dopouští příjmení na -ů neskloňovat, v Pravidlech se vedle toho dovoluje ještě i druhá možnost, které lze užít nebo neužít zcela podle osobní volby. Zvláštní přivlastňovací přídavné jméno přímo od tvaru na -ů ovšem tvořit nelze, ale můžeme je nahraditi rekonstrukcí tvarů původních, tedy na př. Petrův, Janův a pod. Tyto tvary pak skloňujeme zcela pravidelně jako jiná příd. jména přivlastňovací na -ův. Kde by mohlo při tom vzniknouti nedorozumění s příjmeními Petr, Jan, Tomáš, Tomeš atd., najdeme už snadno prostředek, abychom se mu vyhnuli, na př. připojíme titul pan nebo křestní jméno, třeba ve zkratce (kniha A. Janů, dům p. Petrů a pod.). Ženská příjmení k mužským jménům na -ů se tvoří způsobem náležitým (Petrová, Janová), anebo mají ustrnulý tvar jako jména mužská (Nina Bártů). Tyto neměnné tvary neodporují našemu dnešnímu způsobu pojetí; namnoze se v nich dokonce vidí týž význam, jaký mají genitivy Novákovic, Novotných atp.

Naše řeč, volume 17 (1933), issue 8, pp. 255-256

Previous Míti Filipa

Next Josef Brambora: Sportovní hřiště jako divadlo a jako úřad