Kapitoly o českém slovese
Josef Bečka
[Articles]
-
II.
O podstatném jméně slovesném
Užívání podstatného jména slovesného není v nové češtině dosud ustáleno. Jsou lidé, kteří považují za hrubé prohřešení proti jazykové správnosti užít ho a úzkostlivě se mu vyhýbají, jak se to jen dá. Dnes jsou však již na vymření a stíhá je odium umíněných konservativců. Na jejich místo nastoupili lidé »umírněnější«, kteří se mu sice nevyhýbají úzkostlivě, ale přece se mu vyhýbají, majíce strach, aby se nedopustili germanismu. Ale vedle nich jsou stylisté, kteří verbálnímu substantivu holdují z jakéhosi přesvědčení, že činí sloh stručnějším, úspornějším a učenějším. Těchto stylistů bylo vždy dost a naše noviny vychovávají vždy nové a nové přivržence tohoto směru.
Toto dvojí stanovisko se projevuje ostatně i v našich gramatických dílech. Bartoš v své Skladbě substantivum verb. dává téměř do klatby, v Gebaurově Skladbě je však rehabilitováno a téměř doporučováno.[1] Prohlédneme-li však novočeský usus, musíme uznat, že slovesné podst. jméno si ani nezasluhuje úplné klatby, ani není tak nevinné, aby bylo lze uznávati je bez výhrad všude.
Podst. jméno slovesné, jak se každý může poučit v našich [226]mluvnicích, vyjadřuje děj slovesný substantivní formou. Nemá schopnosti vyjadřovat ani osobu ani číslo, rod, čas a způsob slovesný, a proto nevyjadřuje vlastně děj sám, nýbrž obsah děje nebo dějový stav. V tom se liší od infinitivu, v kterém je dějového pojetí mnohem více. Kdežto infinitiv stále těsně souvisí se svým slovesem, podst. jméno slovesné se od něho velmi často odpoutává, nabývá vlastního, samostatného obsahu (na př. umění), ba může se na konec stát čistým konkrétem, na př. psaní (poslal mi psaní), vězení, cvičení (matematické cvičení). Zvlášť snadno se odpoutávají některá substantiva od sloves dokonavých: podezření (srov. se subst. podezírání), vysvětlení (srov. vysvětlování), rozhodnutí (srov. rozhodování), zaměstnání (srov. zaměstnávání), oddělení (srov. oddělování).
V takových případech mají podst. jména slovesná platnost čistých substantiv, a je proto úplně zbytečné z jazyka je vymycovat a podezírat je z nečeskosti. Kdybychom si vzali do ruky kterýkoliv staročeský text, našli bychom jich velmi mnoho; tak ve významu »odhad« najdeme často othádanie, místo »odpověď« otpověděnie, místo »otázka« otázanie a pod.[2] Bylo tedy zbytečné vynucovat místo substantiv verbálních slova jinak tvořená, při tom však neobvyklá, na př. líceň místo líčení, zotavená místo zotavení, výuka místo vyučování a p.
Ale i substantiva verbální s obsahem dějovým lze klásti zcela v duchu českého jazyka. Musíme však při tom býti opatrní a dbáti některých základních zásad.
Některé případy jsou jasné. Tak na př. v titulech se někdy substantivu verbálnímu ani dobře nemůžeme vyhnout: Loupežné přepadení stařeny. Odcizení státního auta vysvětleno.
Za jistých okolností poskytují vazby s podst. jménem slovesným některé výhody: jsou stručné, připojují se těsně k své větě a lze se jimi leckde vyhnouti přílišnému tříštění na věty vedlejší. Vezměme si na př. větu: Jedná se o snížení úrokové míry. Toto spojení je těsné, s jedním přízvukovým vrcholem. Táž věta, s vazbou infinitivní, je zřejmě rozdělena na dvě části se dvěma vrcholy přízvukovými: Jednalo se o tom, zda snížit úrokovou míru. Ve větě: Společnost ná[227]rodů se proto sešla, aby bděla nad dodržováním mírových smluv, nebudeme nahrazovat subst. verbale, neboť bychom pak dostali dvě věty se spojkou aby za sebou, a to by neznělo pěkně: S. n. se proto sešla, aby bděla, aby byly dodržovány mírové smlouvy.
V těchto případech plní subst. verbale dobře svůj úkol a bylo by zbytečné vyhýbat se mu. Srov. příklady: Nemocný musil ležet bez pohnutí. Odpověděl bez rozmýšlení. Za toto hospodaření je odpovědné ministerstvo. To je únava z přepracování. Zde by žádná jiná vazba nemohla vyjádřit věc stručněji a výrazněji.
Velmi často se místo substantiv verb. doporučují vazby infinitivní. Těchto vazeb však nelze užíti, není-li jejich podmět podmětem nebo alespoň předmětem věty řídící; v tom případě chtěj nechtěj musíme sáhnout po substantivu verbálním, nechceme-li ovšem užít věty vedlejší. Srov. věty: Bojím se pronásledovat ho. Bojím se jeho pronásledování (= Bojím se, že mne bude pronásledovat; podměty jsou různé). Podobně: Zabránil mu vystřelit (podmět děje »vystřelit« je vyjádřen v předměte mu); proti tomu: Jak zabránit hromadění tramvají na křižovatkách? Ale i když je podmět vyjádřen, nemůžeme vždy užíti infinitivu, zvláště u sloves, která se pojí s pádem předložkovým: Prosil ho o poshovění. Nesouhlasil s ujednáním výboru.
Usus nás často vede k tomu, abychom jednou užili té, po druhé zas druhé vazby. Na př. Vadí mi, že koktá; ale: Nemohu poslouchat jeho koktání. Velmi často můžeme v témž výrazu užít několika vazeb: To vám nic nepomůže, nadávat! i Tohle nadávání vám nic nepomůže.
Užíváme tedy substantiv verb. s prospěchem, kde jde o připojení co možno těsné a kde se dějová stránka příliš nezdůrazňuje (tedy tam, kde subst. verb. nemusí mít u sebe několik rozvíjecích členů). Na př. Byl zatčen pro pobuřování. Prozradil se zakašláním. Učinil tak z donucení. Dáme vám lék pro utišení. Sušením ztrácí ovoce na výživnosti. Dělá to pro svoje potěšení. Leknutím ztratil řeč. S naříkáním daleko nedojdete. Je hoden politování. Substantivum verbální je tu podporováno silnou analogií s vazbami s jinými substantivy: Byl zatčen pro krádež. Učinil tak z lásky. Dělá to pro svou zábavu atd.
Něco jiného však je, kdybychom měli vyjádřit podst. jménem slovesným výraz silně dějový (na př. s dějem mnohokrát opakovaným, s dějem zasahujícím předmět a určeným [228]blíže místně, časově neb způsobově). Zde se již subst. verbální nehodí, protože jeho dějová nosnost je dosti malá a na tento úkol nestačí. Můžeme sice říci: Dělá to pro svoje potěšení, ale nevhodné by bylo: Dělá to pro uchránění své rodiny od bídy. Takové věty znějí neobratně a dohry stylista tu dá přednost vazbě, která má větší dějovou nosnost; bývá to buď vazba infinitivní, nebo věta vedlejší. V našem případě je to věta účelová: Dělá to, aby uchránil rodinu od bídy.
Přes to, že neobratnost těchto vazeb přímo bije do očí, nejsou nikterak vzácné. Zvlášť bujejí v jazyce no vinařském, právnickém i v některých jiných oborech řeči vědecké; nejvíc je jimi však postižen, jak se zdá, jazyk statí národohospodářských a politických. Přečtěme si jako typ takto zamořeného slohu tuto větu z novin:
»Jako důvod tohoto opatření považována jest s různých stran okolnost, že stálé zvyšování oběživa působilo v cizině nepříznivě na posuzování finančního stavu sovětů, přes poněkud nejasné sovětské ujišťování, že tisk nekrytých bankovek u nich a v cizině je něco zcela odlišného.«
Člověk má často dojem, že se autor snaží stůj co stůj převést vše na vazbu se substantivem verbálním, ať je to účel či důvod a příčina, podmínka či přípustka, a že se přímo nápadně vyhýbá větám vedlejším nebo vazbám infinitivním, ačkoliv jsou pro tyto případy nejvhodnější.
Všimněme si, jak se do substantiva verbálního přímo nutí odůvodnění účelu děje: Spoří tudíž naši lidé z největší části za účelem svého a případně i své rodiny zabezpečení pro různé případy nepřízně osudu. Oč kratší a pohodlnější je napsat: …aby zabezpečili sebe i svou rodinu. Podobně: Byl to trik sloužící k odvrácení pozornosti úřadů a ke krytí zločinné manipulace (místo: Byl to jen trik, aby se odvrátila pozornost úřadů a kryly zločinné manipulace). Za účelem získání nových odbytišť vyslaly závody své znalce do Jugoslavije (m. Aby získaly nová odbytiště,…).
Také příčinu děje jest lépe vyjadřovati větami vedlejšími, obsahuje-li v sobě nějaký děj. Místo: Za účelem kladení nového káblu bude příští neděli vypjat elektrický proud v Hrdlořezích a Malešicích, raději napíšeme: Protože se bude klást nový kabel, bude … Podobných neobratných spojení najdeme v novinách plno: Následkem přerušení obchodních styků s Madarskem poklesl neobyčejně náš zahraniční obchod dřívím (spr. Protože jsme přerušili obch. styky s M.,…). Za příčinou stěhování prodávám všechno zboží hluboko pod [229]cenou (spr. Protože se budu stěhovati,… nebo Budu se stěhovati, a proto…).
Také podmínka se často vyjadřuje nesprávně podst. jménem slovesným: V pádu mé nepřítomnosti račte se obrátiti na mého tajemníka (spr. Jsem-li nepřítomen, račte …). V případě ztráty odbytu nemůže podnikatel zaměstnati plný počet dělníků (spr. Ztratí-li odbyt,…). Jedním z předpokladů zvýšení cen je provádění politiky levného úvěru (spr. Ceny bude lze zvyšovat až tehdy, bude-li poskytnut levný úvěr).
I v jiných případech nebývá podst. jméno slovesné na svém místě. Na př. Bez předchozího vyrozumění svého společníka nemohu v té věci nic podniknout (spr. Dokud to neoznámím svému společníku,…). Ve způsobu získávání přátel nemá sobě rovného (spr. V tom, jak získává přátele,…). Po uslyšení této zprávy dav vypukl v nadšený jásot (spr. Když uslyšel tuto zprávu, vypukl dav…). I při stálém stoupání cen masa spotřeba jeho neklesla (spr. Ačkoliv ceny masa stále stoupaly,…).
Vazby větné jsou tu přirozenější a srozumitelnější než ony násilné vazby příslovečné se substantivy verbálními. Doufejme, že si konečně i naši novináři dají říci a dají je do klatby, jak už to dávno učinili naši dobří spisovatelé. Doufejme, že se časem polepší i autoři rozličných nápisů informačních, reklamních, výstražných i úředních (těch hlavně!) a zbaví se přímo panického strachu, aby nemuseli rozkládat svá oznámení do dvou vět. Snad i oni se naučí psát přirozeně a nebudou už kroutit svou mateřštinu do nemožných tvarů, jak to dělají dnes.
Moderní sloh se zmocnil podst. jména slovesného též jako vhodného prostředku vyjadřovat slovesný děj rozloženě. Vykládali jsme v NŘ. 17, 1933, 97 n., že čím dál tím více se rozmáhá zvyk rozkládat slovesný děj na část dějovou, vyjádřenou slovesem, které má úkol slovesa pomocného, a na část významovou, která vyjadřuje vlastní obsah děje a je v tvaru jmenném (na př. v tvaru podst. jména, příd. jména nebo participia): To mi není pochopitelné (ve významu: Nemohu to pochopit). Protože substantivum verb. lze celkem bez obtíží uvést do takové rozložené vazby, oblíbili si je mnozí naši stylisté tak, že už to je nejen proti zásadám jazykové správnosti, nýbrž i proti nejzákladnějším požadavkům jazykové estetiky a úspornosti. Tak místo jednati o něčem, vyjednávati čteme vazbu: konati jednání (na př. V úterý se konalo jednání o nové úpravě mezd dělnictva), místo raditi [230]se užívá se »modernější« vazby vésti poradu (na př. Během ledna provedou odborové organisace poradu s dělnictvem), místo vyřešit píše se provést vyřešení (na př. Vyřešení celého problému nelze provésti restrikcí středních škol), místo prostého dále získávati je dnes v oblibě říkat pokračovat v získávání (na př. Je nutno pokračovat v získávání nových předplatitelů našeho časopisu). Dnes už není v módě říkat, že se něco zlepší, nýbrž že dojde k zlepšení něčeho.
Dnes tyto vazby nejsou nijak ojedinělé; zvláště v novinách a v jazyce úředním a politickém jsou přímo výrazovým prostředkem a spolu s jinými typy analytického vyjadřování jejich charakteristickým rysem. Málokterý čtenář je ovšem nadšen tímto způsobem psaní, mnohý čtenář, zvláště prostší, mu ani nerozumí, noviny na něj doplácejí, protože je pro svou rozvleklost neúsporný, úřady jím trpí, protože mnohdy mu není vůbec rozumět, ale přes to je v módě a v oblibě. Svědčí o tom spousta příkladů, které můžeme uvésti a které si pozorný čtenář může libovolně rozmnožiti čtením novin. Uvedeme jich jen několik:
Snížení úrokového břemene přinese ulehčení výrobě, obchodu i konsumu (správněji: ulehčí). Odhalení zločinu vyžadovalo usilovného pátrání a času (spr. Zločin byl odhalen po dlouhém, usilovném pátrání). Tato předloha je předmětem jednání kulturního výboru (spr. O této předloze se jedná v…). Zůstaneme důslední v hájení zájmu státu (spr. Budeme důsledně hájit zájem státu). Spoluúčast menšin byla by stoprocentním splněním požadavků… (spr. Účastí menšin bylo by úplně vyhověno požadavkům). V případech větších účtů vychází se odběrateli vstříc povolením splácení účtu (Při větších účtech povoluje se odběrateli účet splácet). Dali přednost zvýšení cen před snížením hranice příjmové (spr. Raději zvýšili ceny, než aby snížili hranici příjmovou). Nutnost úpravy úrokových sazeb ve směru snížení (spr. Nutnost snížit úrokové sazby).
Jedna věc je linguistovi na této slohové oblibě nejasná a těžko si ji vysvětluje. Mluví se dnes všeobecně o racionalisaci výroby, o nejvyšších výkonech při nejmenší ztrátě energie, o největší účelnosti všech zařízení a p. Při tom však ti všichni, kteří o těchto problémech přemýšlejí, píší jazykem tak nehospodárným a plýtvají při tom tak energií svou a čtenářovou, že to až zaráží. Stroj, který spotřebuje o 20% pohonných látek více a při tom ještě má menší výkonnost, se dnes bez milosti vyřadí. Proč se nevyloučí i tyto neobratné [231]vazby, které jsou průměrně o pětinu delší než vazby správné a jsou při tom tak málo jasné, že jim mnohdy čtenář hned dobře neporozumí?
Dotkl jsem se problému, jak užívat substantiva verbálního. V krátkém článku nelze probrati tento problém se všemi jeho podrobnostmi. Podrobností by ostatně bylo tolik, že by se v nich celkové zásady ztratily. Chtěl jsem jen čtenáře upozornit na tyto hlavní zásady, aby si mohl býti sám sobě »brusičem«. Na konec je ještě shrnuji.
Má-li substantivum verbale význam samostatného podst. jména nebo vyjadřuje-li výsledek neb obsah děje, lze ho užívat bez závady. Má-li však vyjadřovat děj sám, jest jeho užití proti duchu českého jazyka. V přechodných případech držme se usu našich dobrých spisovatelů. Je-li možno užít několika vazeb, je vazba se substantivem verbál. těsnější, ale méně dějová, vazba s inf., přechodníkem nebo vedlejší větou volnější, ale dějově živější. Pro vazby rozvité se podstatné jméno slovesné nehodí.
Nutno dbáti též ladnosti slohové. Substantivum verbale netvoří vždy vazby esteticky pěkné. Nehezky zní věta, kde se sejdou vedle sebe dvě i dvě subst. verb., na př.: Den ženevského usnášení o zkrácení doby pracovní zůstane datem historickým. Zasadil se o jeho propuštění z vězení. Nutno uvažovati o možnostech podporování průmyslového podnikání. Při zvětšení zatížení příčné rozšíření betonového sloupu vzrůstá větší měrou než podélné zkrácení.
Užívajíce subst. verb., jsme často v nebezpečí, že se nám nepěkně nahromadí množství genitivů za sebou, na př. Za účelem usnadnění prodeje domácích výrobků chudého obyvatelstva našeho Podkrkonoší… I tomu se musíme co možno vyhýbat.
Jest tedy substantivum verbale tvar, s nímž nutno zacházeti opatrně. Užívejme ho tak, aby bylo oprávněno Gebaurovo optimistické mínění o něm, a nikoli Bartošův pesimismus.
*
Na přání redakce »Naší řeči« připojuji dodatkem několik poznámek o užívání zvratného zájmena se, sebe u podst. jmen slovesných.
Už jsme řekli, že podst. jméno slovesné má všechny znaky substantiva; se slovesem má společný jen dějový [232]význam. Může se tvořit od kteréhokoliv slovesa, a protože každé sloveso má své vidové zabarvení (na př. krýti, pokrýti, pokrývati), má toto vidové zabarvení i příslušné substantivum verbální (krytí, pokrytí, pokrývání). Čas a slovesný rod však podst. jméno slovesné samo vyjadřovat nemůže; po té stránce je čistým substantivem. Substantiva totiž, pokud je v nich dějový obsah, mohou býti podle usu někdy aktivní, někdy pasivní; srv. hrozba nepřítele (aktivní) a četba Jiráska (pasivní). Cítíme už z jazykové praxe dobře, kdy je takové dějové substantivum aktivní a kdy pasivní, je tedy zbytečné uváděti přesná pravidla tohoto střídání. Totéž kolísání aktivního a pasivního významu pozorujeme i u podst. jmen slovesných: bojím se jeho pronásledování (aktivní; on pronásleduje), ale pronásledování protestantů (pasivní; oni jsou pronásledováni).
Není tedy podst. jméno slovesné schopno rozlišovat slovesný rod činný a trpný samo, svým tvarem. Toto rozlišování si děláme až my, podle celkového smyslu věty. Nerozlišuje-li subst. verbální rod činný a trpný, tím méně ovšem může označovat rod zvratný. Logický důsledek toho je, že označení rodu zvratného, t. j. zájmeno se, je u podst. jména slovesného zbytečné. Usus tento důsledek potvrzuje; u podst. jména slovesného se zvrat. zájmeno neklade: modliti se — modlení, blýskati se — blýskání. Bylo tomu tak již odedávna a je tomu tak posud. (Viz Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého. Díl IV. Skladba. Vydal Fr. Trávníček, Praha, 1929; str. 632 a str. 224.) Právě tak, jako se rozlišuje jen podle celkového smyslu rod činný a trpný, rozlišuje se i rod zvratný: On chybuje přílišným hromaděním metafor (pasivní: metafory jsou hromaděny), ale Jak zabránit hromadění tramvají na křižovatkách? (zvratné: tramvaje se hromadí). Řekne-li žák: Učení — mučení, je tu rod zvratný, ale povzdechne-li si tak profesor, je u slova učení význam rodu činného. Řeknu-li: Přestaňte s tím hraním dětem, má hraní zde smysl zvratný, ale řeknu-li to někomu, kdo hraje právě na piano, má hraní v tomto případě význam aktivní. Řeknu-li: Dítě se bojí mytí, nikdo z nás nemůže přesně říci, zda je tu význam rodu zvratného či trpného, protože, bojí-li se skutečně, bojí se v obou případech, i když se má mýt samo, i když je má umýt někdo jiný.
Je tedy zvratné zájmeno u podst. jména slovesného zbytečné, a proto se neklade. Někdy, třebaže nijak často, se [233]může stát, že musíme rozlišit nějak rod, aby nenastal dvojsmysl. Jde-li o rozlišení rodu činného a trpného, pomáháme si tím, že užijeme jiné vazby. Máme-li však nutně rozlišit rod zvratný, klademe tu zájmeno zvratné. Bývá to v těch případech, kde zvratné zájmeno má na sobě důraz a je v něm silné pojetí předmětu. Gebauer (l. c. str. 632) cituje zřetelný příklad takového případu ze Štítného: hřiech byl v tom dráždění sebe (Štít. Mus.). Důraz na zvratném zájmeně je tu zřetelně naznačen přízvučným tvarem sebe. Podobné příklady můžeme uvésti z našeho denního usu: Tohle vychloubání a vynášení se nemohu ani poslouchat. Vynášení totiž cítíme jako pasivní, a proto bez zájm. se bylo by tu jaksi neúplné. Podobně řekneme: Vystříhání se lihových nápojů zdraví jen prospívá. Samotné vystříhání příliš nás upomíná na sloveso vystříhati.[3]
Jak vidíme, snaha po přesnosti a důraz si vynutily některé odchylky od všeobecné zásady, že se u substantiva verbálního zájmeno zvratné neklade. Tyto odchylky jsou celkem nečetné a usus je přesně kontroluje. Mnozí naši spisovatelé však tento usus porušují. Porušují jej bona fide, snažíce se uvésti ve shodu podst. jméno slovesné s příslušným slovesem; když proviniti se, tedy i provinění se. Takových příkladů se najde mnoho; můžeme citovat příklad z »Babičky«: Všecko živočišstvo zotaveno spěchá k novému požívání rozkoší, k novému potýkání se a vraždění. »Naše řeč« již od svého založení nepřestává napomínat spisovatele, aby se tu drželi jazykového usu, ale přes to někteří autoři si v tom přímo libují, klásti zájmeno zvratné i při podst. jméně slovesném, a nic nedbají toho, že takové spojení zní strojeně a nezvykle a je při tom úplně zbytečné.
[1] F. Bartoš, Skladba (Brno 1886), str. 117: »V nynějším slohu podstatná jména slovesná příliš se rozmohla na úkor ryzosti a leposti řeči české; správněji za ně užíváme: a) infinitivu…, b) přechodníku…, c) příčestí činného i trpného…, d) supina…, e) vět…, f) jiných obratův.« — Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého. Díl IV. Skladba. Vydal Travníček (Praha 1929), str. 635: »Podstatné jméno slovesné je velice důležitý druh našich substantiv; proto užíváno ho vždycky měrou náležitou a hojně, v jazyce spisovném i obecném. Štítný má jich hojnost a rovněž i jiní stč. spisovatelé mysliví. — V nč. spisovné šíří se k němu strojená nechut; neprávem.«
[2] V. Flajšhans (ČesMusFil. 3, 1897, 347) se domnívá, že se podst. jméno slovesné rozšířilo v staré češtině touto měrou pod vlivem cizím a že v nejstarším období jazyka bylo méně obvyklé než podst. jména odvozená přímo ze slovesného základu, jako sbor a p.
[3] K tomuto výkladu dodáváme poznámku V. Ertla v NŘ. XV, 9, že se zvratné zájmeno se u podst. jména slovesného nevypouští zvláště tenkrát, když podst. jméno utvořené ze slovesa zvratného má (kromě se, předmětu prvního) ještě předmět druhý (jímž někdy může býti zájm. zvratné), na př. vzdalovati se někoho, vzdalovati se sebe — vzdalování se. (R.)
Naše řeč, volume 17 (1933), issue 8, pp. 225-233
Previous Ženský vyslanec
Next Karel Erban: O slovesném impresionismu a expresionismu
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1