Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Článkem »Naše řeč« glosoval diskusi o spisovné češtině J. Kodíček v Českém slově 30. července 1932. Konstatuje, že spor hnul svědomím i těch spisovatelů, kteří »necítí potřebu, aby aspoň čas od času vyčistili si nástroj, jímž chtějí vzlétati do nesmrtelnosti. Kdyby šofér automobilu nechal svůj stroj zaneřáděný, jako mnozí spisovatelé dobrého jména hlavní nástroj svůj — ani by se nerozjel.« Úpadek jazyka není zaviněn jen nedostatkem jazykových vědomostí, nýbrž »neethickým vztahem píšících lidí k literární činnosti… Neúcta k jazyku jest i neúctou k duchu.« Vynikající vídeňský publicista Karel Kraus, jehož Kodíček nazývá geniem jazyka, předvídá z úpadku jazyka zpustošení světa. Svědomití autoři si diskusí uvědomili, že je třeba intensivní práce o myšlence a žhavého boje o výraz, aby se český jazyk »rozezvučel vnitřní melodií, rytmem i údernou silou. Pocit viny, provázející svědomitého spisovatele před konečným, jediným vyjádřením myšlenky a citu, je v češtině mnohem trvalejší než na př. ve francouzštině a zřídka se dochází pocitu osvobozujícího. Jak je pak sladký!« Jen tam, kde jest myšlenka dílem, jest i jazyk dílem. Jen mluva takového spisovatele jest jazykovou tvorbou. Kodíček tu chválí sloh filosofa Ladislava Klímy, ač se často vědomě uchyluje od mluvnických pravidel, chvílemi je vědomě latinský, francouzský, německý a někdy schválnostmi i provokuje. (NŘ. se některými Klímovými názory obírala v roč. 9, 1925, str. 22—24, referujíc o jeho článku Vředy na českém jazyce, vyšlém v Tribuně 29. XI. 1924.) Naproti tomu na příkladu Arnošta Procházky ukazuje Kodíček, že jeho jazyk, prý »celkem věcný a filologicky přesný«, je mrtvý, že tedy čistota jazyka není totéž jako pedantství. O povaze Procházkova jazyka také NŘ. podrobně psala v posudku jeho překladu Ghetta v mešitě (roč. 8, 1924, str. 10—21) a v polemice vzniklé po tomto referátě (v. tamtéž, str. 169—190). — Zaznamenáváme Kodíčkův projev jako svědectví ohlasu, jejž diskuse o kultuře spisovného jazyka vzbudila.

[28]V Českém lidu, roč. 32 (1932), 117—124 píše V. Flajšhans v článku »Konrádova přísloví« o tom, jak se během let rozmnožovala naše znalost nejstarších českých přísloví. Obsažena jsou v lat. spise Konráda z Halberstadtu Tripartitum, napsaném v Praze ve XIV. stol. Polský jazykozpytec A. Brückner objevil 1893 tři taková přísloví, Flajšhans psal 1906 v časop. Archiv für slav. Philologie (284—292) již o 36 příslovích a nyní otiskuje znova všecka i s příslušným lat. kontextem. Je jich úhrnem 49 a jsou zajímavá jednak obsahem jako projevy lidové moudrosti, jednak jazykovou formou. Uvádíme odtud některé ukázky. Sobělibost stíhali naši předkové příslovími: sobě žába rusa, sobě srna lysa, sobě vlk ostronos, sobě ježek kadeřav. U Konráda se třikrát čte sobě řit lovka (: lat. omnes sibi malle melius esse quam alteri). Vtipný je i recept: zajěčieho skoku, mramorového olejě, zvonového zvuku (a k tomu komárového sádla) dobuda, budeš zdráv (nebude-li tebe nic boleti). K lat. »divitiarum utilitas« je připisováno: tať řeč nespomuož, peniez lépe muož; ktož nemá peněz, ten húby jěz; bez peněz na trh, bez soli domóv. Lat. »fallere fallentem de ratione potes« se glosuje českým veť mého nebo čímž, týmž. Hexametr »disce, puer, dum tempus habes, dum sufficit aetas« zavdal podnět k uvedení přísloví jakž skrájěno a šito, tak muší zedráno býti. Srov. dále slibem blázni veseli; umrúc toho nebude: lat. utere temporibus quorum nunc numere fretus. K textu »consonus esto lupis, cum quibus esse cupis« se připojuje jednou s vlky vlcky výti, po druhé rovné k rovnému, zlá žena chudému.

K původu slovanského názvu snachy. Příbuzenské názvy obecně indoevropské, jako jsou na př. ty, kterým v nové češtině odpovídají názvy matka, syn, dcera, neteř a j., jsou slova velmi starobylá a zpravidla co do kořene osamocená; proto je většinou velmi obtížné vyložiti, jak vznikly. Tím si také lze vysvětlovati značný počet a značnou rozmanitost pokusů o výklad některých z těchto útvarů. K pradávným názvům příbuzenským sporného původu náleží indoevropský název pro snachu, uchovaný na př. v řeckém slově nyós, v latinském nurus, v staroindickém snušâ, v německém Schnur (ve významu ‚snacha‘) a j. a ovšem i v slovanském sn’cha (srov. ruské snochá, polské [zdrobnělé] sneszka, srbocharvátské snàha, slovinské snéha; bulharské znění snacha je přejato ze srbštiny, a rovněž naše české snacha není přímým pokračováním praslov. sn’cha, nýbrž pochází z jižní slovanštiny). Jazykozpytci se dnes velkou většinou shodují v předpokladu, že společný pratvar těchto indoevr. názvů bylo o-kmenové substantivum ženského rodu *snusós. Ale o původu tohoto zcela osamoceného prajazykového útvaru se názory badatelů rozcházejí. Někteří se snaží spojiti tento název rozličnými způsoby s indoevr. názvem pro syna a přisuzují mu tedy od původu význam asi ‚(žena) synova‘, ukazujíce na obdobné útvary z pozdějších dob, jako na př. nářeční něm. Söhn(er)in s týmž významem. Jiní zase předpokládají, že prajazykové *snusós bylo [29]původně rodu mužského, že náleží k tomu indoevr. základu, který máme na př. v našem snovati nebo v lotyšském snaujis ‚klička‘ atd., a že znamenalo původně ‚(příbuzenský) svazek‘; časem se prý pak toho slova začalo užívati v přeneseném významu o ženě, která přibyla do rodiny sňatkem jako choť synova. Proto se prý také jeho rod změnil v ženský, a později se v některých indoevr. jazycích tento o-kmenový název přiblížil i kmenovým suffixem k častějším kmenovým útvarům ženského rodu, totiž ke kmenům na -a (na př. staroind. snušâ, slovan. sn’cha) a ke kmenům na -u (lat. nurus). Na stinné stránky obou těchto výkladů ukázal nyní J. M. Kořínek v Listech filologických 59 (1932), str. 125—144 a 316. Pokusy o spojení indoevr. názvu pro snachu s indoevr. názvem pro syna se rozbíjejí hlavně o potíže, které při tomto pojetí působí sufixální část prajazykového *snusós.[1] Druhý výklad, vycházející z původního názvu činnosti s významem asi ‚svazování (sňatkem)‘, je rovněž zcela nejistý, neboť není přímých paralel pro předpokládaný vývoj významu,[2] a mimo to se výkladem tím vkládají do prajazykových dob poměry a názory příliš vyvinuté. Kořínek probírá mnoho rozmanitých indoevr. i neindoevr. názvů pro ženské bytosti svědčících o tom, že jedním z častých a prastarých způsobů tvoření těchto slov bylo pojmenovati ženu podle jejích funkcí sexuálních. Vyskytují se zejména také útvary od základů označujících ‚kojení‘, na př. v slov. slově děva, lat. femina, řec. thêlys ‚ženský‘ atd. je týž základ jako v slov. slově dojiti, lot. dêt ‚ssáti‘ atd. Předpokládá proto — ve shodě s Loewenthalem ve Wörter und Sachen 10 (1927), str. 165 —, že pravěcí rodiče (a podle nich pak i ostatní členové veliké rodiny) nazývali ženy svých synů, své snachy, podle jejich význačné funkce mateřské, podle kojení; péče o potomstvo byla zajisté mezi prvními starostmi představitelů velké rodiny, i byla v jejich očích snacha především živitelkou nejmenších přírůstků veliké rodiny. Podle tohoto pojetí je v indoevr. slově *snusós obsažen základ *sneu- s významem ‚býti vlhký, bobtnati vlhkem, vydávati vlhkost, šťávu, mléko a pod.‘, srov. staroind. snâuti ‚vydává (z těla) něco tekutého, zvláště mateřské mléko‘, lat. nutrix, nutrire. Prajazykové *snusós by původně bylo znamenalo ‚bobtnání vlhkem, vytékání šťávy a pod.‘ a zejména také ‚bobtnání ženských prsou mateřským mlékem‘, časem i ‚mateřské mléko‘ a ‚mateřský prs‘, pak i ‚kojící ženu‘ a konečně ‚snachu‘. Předpoklad tohoto významového vývoje podpírá Kořínek paralelami z rozmanitých jazyků, zejména indoevropských. Domnívá se také, že se původní význam tohoto názvu uchoval dodnes v germánštině, a to v slovích, jako [30]je švédské snor ‚sopel‘ z pragermánského *snuzá-, v němž K. hledá totéž prajazykové *snusó- předpokládaje, že v některých prajazykových nářečích, zejména v tom nářečí, z kterého se vyvinula germánština, si toto slovo udrželo vedle pozdějšího významu ‚kojící žena > snacha‘ ještě také původní význam ‚vlhkost, výtok a pod.‘

[1] Autor upozorňuje přes to na útvary obdobné německému Söhnin v slovanštině (na př. na lidové čes. synová, pol. synowa, synówna, syneska, bělorus. synovaja, slovin. synôvlja atd.) a v tocharštině.

[2] Autor ukazuje, že vzdálené paralely uváděné pro tento vývoj poskytují oporu málo spolehlivou a že o část těchto paralel se badatelé opírají neprávem.

Naše řeč, volume 17 (1933), issue 1, pp. 27-30

Previous Z kanceláře Slovníku jazyka českého

Next Dělení slabik