Časopis Naše řeč
en cz

Přechylování jmen jako výraz rozdílu v pohlaví, II.

František Oberpfalcer

[Articles]

(pdf)

-

(Ostatek)

Jak ukazují dvojice bělec bělka, *holec holka, zrzek zrzka, škaredák škaredka, hlupec, hlupák hlupka, atd., nepřistupuje při přechylování ženská přípona vždycky k úplnému jménu mužskému, nýbrž často se přidává k jeho kmeni bez odvozovacího suffixu. Od základu neboh ‚zesnulý‘ (na př. Póh. 2, 529 [1417] to zboží na nás po nebohu bratru našem spadlo) jsou odvozena substantiva nebožec a nebožka a poměr obou těchto jmen je zřetelné přechylování. Ukazuje to na př. doklad z nejstarší knihy Českého Brodu: XX kop gr. peněz sirotčích dětí nebožky panie Duory, mlynářky předměstcké [r. 1436] Věstník Spol. nauk 1899, VI, str. 12); vzato XX kop sirotkóv nebožce Dománkových..., sirotkóv nebožky Duory [1452] (t. str. 18). Jiné svědectví o tom, že je zde přechýlení a nikoli nezávislé odvozování, dává mužský tvar nebožek, přitvořený nově k ženskému nebožka: KolB. 96b (1498) služebnice nebožka Váni z Křečhoře.

Přechylování tohoto typu je v českém jazyce zcela běžné a jsou pro ně příklady i ze starší češtiny, jako: MamA. 29a dojka nebo doják ‚mulgista‘ (‚dojič‘, ‚dojička‘) a pod. S oblibou tvořili naši předkové k mužským jménům na -ek ženská hypokoristika příponou -ka, na př. Reg. II, 1286 Bolka ‚Boleslava‘ (: Bolek); Háj. 35b Domku, dceru Mstirodovu (: Domek ‚Dominik‘); DalC. 10 Mlada, Hodka, Svatava... podlé své kněžny veždy biechu (: Hodek ‚Hodislav‘); TomZ. 1375 h 158 Jilka vidua (: Jílek ‚Jiljí‘), atd. Proto máme za přechýlené formy také feminina Hád. 81b náměstka nebo SušP. 141 dítky, moje dítky, ubohé sirotky, němaće žádného krom Boha samého; slc. Kál. 605 sirôtka; F. Bartoš, Osvěta 1884, [226]153 stárci si volí stárky, ty jsou chloubou děvčat; BartP. 3, 515 náš hospodář hodné dvořák, von má jedne žence pořád; pani máma hodná dvořka, vona je dobrá kuchařka; atp. Fem. sloven. jedináčka je přechýlením mas. jediniak (na př. Kollár, Zpiev. 79 hrdá jedináčka; Hviezdoslav, Sp. VI, 20), ale čes. jedinačka (Jirásek, Slavný den [1879] 51 mysle na svou jedinačku; V. Lužická, Divišova ženitba 158 ‚jediná dcera‘) má mužský protějšek jen jedináček.

Takový vztah bývá mezi přechylovanými tvary často. K řeckým mask. basileus ‚král‘ hiereus ‚kněz‘ byla utvořena fem. basilissa ‚královna‘, hierissa ‚kněžka‘ tím, že na místo mužského suffixu vstoupila přípona ženská; ta se pak, hlavně za diadochů, značně rozšířila, pronikla i do pozdní latiny a je posud v románských jazycích velmi živá (srov. franc. maître maîtresse, tigre tigresse, atd.). Tato fakta je třeba míti na paměti, abychom nemusili následující skupiny přechýlených feminin, založené na významu, tříditi po každé ještě podle formy.

K maskulinům se příponou -ka tvoří jména žen podle jejich společenského postavení, podle původu, nábož. vyznání a pod. Na př. BrandlGlos. 141 (1580) Barbora z Vrbna, manka biskupství olomúckého; Dačický 2, 200, 265 knechtka; KolK. 133b (1613) měštěnínka Nového města; TkadlS. 37a tuť jest byla městka s svým škrobeným šlojieřem; t. vysokéj mysli a bujného kroku dvořka; Zíbrt, Hry 178 kralka ‚královna v šachu‘; BartS. 161 kráľka v kuželkách; Kda. 1, 308 princka pověděla, jestli jí zhodne hádku, že bude připuštěn; Němcová, Babička (1855), 66 »Babičko, babičko, rytířka, podívej se!« vykřikly děti. »I co vám napadá, což jsou nějaké rytířky? To je paní kněžna,« řekla babička; slovensky Kál. 152 grófka ‚hraběnka‘; t. 59 cisárka; t. 268 kráľky, chodí o vánocích (jako 3 králové); val. (Slav. ČL. 11, 322) herfonka k něm. ‚Herr von‘.

Příslušnost národní, kmenovou a rasovou, původ podle měst a krajů udávají odvozeniny jako:

OtcAC. ad B. 66b jedna Říměnínka; t. B. 66b jedna Římenka, bohatá a velmi nábožná; RokPostŠ. 1, 239, 140 var. cizokrajínka; Kom. Brn. 17, 264, 11 cizozemka; Ol. Num. 12, 1 pro ženu jeho múřenínku ‚Aethiopissam‘; Klaret 2197 Pražka; polnic. 114, BartS. 205 Moravka ‚Moravanka‘; F. Teplý (J. Š. Baar a Chodové 1926, str. 34) Chodovačka ‚Chodka‘; chod. 15 bulka ‚Chodka z vesnic, kde říkali bul‘; KtD. 16 dolka ‚obyvatelka doliny‘; senic. 1, 15 horka ‚obyvatelka [227]z hor‘; Kt. 7, 1208 Bzenčanka ‚žena z Bzence‘; bošácR.[1] 96 jakéjsi dzedzinčance dala som za výšivky desat zlatých; t. 141 horanka ‚obyvatelka hor‘ (: horan ‚horák‘, ‚horal‘); t. 215 kopaničárka ‚obyvatelka kopanic‘; t. 28 Bošáčanka; t. 262 Ljéskovanka; t. 623 Trenčanka; t. 634 Uhrinka ‚Maďarka‘; t. 295 Morauka (: Moravec, Moraučík); Kál. 560 Rácka (: Rác ‚uherský Srb‘); t. 316 Ľuptáčka ‚obyvatelka Liptova‘; t. 319 Machanka ‚Němkyně‘; t. 907 žvachanka ‚Němka‘; t. 348 murínka ‚mouřenínka‘, atd.

Poměr slov Moravec Moravka je týž jako u dvojic Slovinec Slovinka, Japonec Japonka, Němec Němka, Australec Australka. Slova Pražák, měšťák, Polák se přechylují v Pražka, měšťka, Polka; stejné přechylování je u jmen bulák bulka, dolák dolka, horák horka, a pod.

K náboženským pojmům jsou přechýlená feminina na př.: Pass. 372 nábožná křesťanka; sloven. (Živena 18, 129c) jedna naša církevníčka ‚příslušnice farnosti‘; ŠtítBud. 171 s takými duchovničkami, ješto ť chtie lidem zřiedlny býti obláštím náboženstvím; DalC 45 německými mniškami knězě osu; Štít. ř. 43b dobré milujíc, ač by byli i konvrši (klášterníci) neb konvršky, aneb nebyli jich zákonóv; Kollár, Básně 1821 (1921, str. 58) bůžka ‚bohyně‘; klad. 197 místo mesiáše bylo to ďouče, mesiáška; jičín. místo papeže byla to papežka (jež se narodila jeptišce); klad. 58 dybych byl prelátem, má žena prelátkou; slc. Kál. 426 opátka ‚abatyše‘; t. 339 mníška ‚jeptiška‘; bošácR. 197 já mám ženu katolíčku, ona lúbi slivovičku a já zasej borovičku; t. 103 evanďělíčka.

Také mnohé vztahy žen, příbuzenské i jiné, vyjadřují se přechýlenými jmény: KolC. 10b (1587) dědové po vnucích... a báby po vnučkách; klad. 58 čeledinka; t. 239 byla u nás za tovaryšku při stauje; jičín, kmotřiček — kmotřička (říkají si lidé z jedné vsi); podl., horň. (Bart. S. 77) frajerka ‚milá‘; val. t. 80 chodí za gaľánkú; Bartoš, Mor. lid. 26 každý stárek volí si svou stárku; slov. BartS. 411 svatka ‚tchyně‘; sloven. (R. Pokorný, Z hor. 203) hoch jmenuje se potom (po 12. roce) chasník a děvče chasnička; BartD. 2, 42 to néni céra má, ani žádná přátelka ‚příbuzná‘ (mám tam jakéhosi dalekého přáteła); Němcová, Pan učitel (Sp. 4, 381) my školáci a školačky; slc. Kál. 678 školárka, školáčka, žiačka; t. 277 krstníčka ‚křtěnka‘, ‚kmotřenka‘ (: krstníček); t. 659 [228]svatka, význam není ustálen: ‚matka zeťova, snašina‘, ‚žena bratrova‘, ‚sestra mužova‘, ‚tchyně mého dítěte‘; bošácR. 587 svatky ‚matky ženichova a nevěstina‘ (otcovia ženichov a nevestín sú sebe svatmi); t. 327 nápanníčka; t. 109 frajérka každému a žena jennému; t. 193 tyto pekné jabúčka dán svojjéj kamarácce; t. 96 prítelko, jako sa volá táto dzedzina?; SlP. 38, 395 domatínka ‚hospodyně‘ (: domatín ‚hospodář‘); Kál. 465 pikulka ‚hbitá hospodyňka‘, ‚hněvivá dívka‘ (: pikul(ík) ‚hospodáříček‘, ‚skřítek‘); t. 788 výborníčka ‚členka výboru‘; t. 839 zápisníčka ‚zapisovatelka‘; t. 525 predsedníčka předsedkyně‘; Němcová, Nár. bách. 2 (Sp. 5, 187) »Ó běda!« zkřikla princezna, »nyní jsem tvým vězněm.« »Nikoli,« řekl Silomil, »ty jsi vítězkou a já tvým otrokem.«

AČ. 15, 558 (1460) ten pondělí před svatú Lidmilú, České země dědičkú; OtcC. ad B 41b (mnich) shřešil s svú rodičkú; Hrad. 105a zda jmáš kterú svú rodičku ‚příbuznou‘; Pís. arch. Míst. P. 92—14 (1686) souseda a rodička písecká; Jakoubek, Viklef 187b žena, kterús mi dal za tovařišku; HusE. 3, 209 muž má ctíti svú ženu jako tovařišku od Boha sobě danú; VelQ. 690 za tovaryšku lože pojíti ‚za manželku‘; MandA. 165a když byl (Sampson) u své miličky Dalily zastižen (t: 165a chtěl bych tvým milíkem býti); Klaret 1181 rufiánka ‚lena‘; Winter Obr. 2, 87 (15.—16. stol.) rufiánka ‚nevěstka‘; často se užívalo tvaru zkráceného rufka: RokPostŠ. 2, 417 ad 296 i dopustí na vás Buoh zlé, aby zlí zlé zle trápili, lotr, lotra, rufka rufku.

Zvláštní a velmi rozsáhlou skupinou přechýlených feminin na -ka jsou jména manželek. Odedávna se tak tvoří názvy žen podle povolání jejich mužů, na př.: AČ. 19, 84 (1512) pak na zajtří sama paní doktorka s pacholaty a s děvečkou vobořily to jeho, bakalářovo, dřívie; Tem. Z. n. 288 (1419) husařka ‚vdova po husaři‘; KolAO. 10a (poč. 16. stol.) paní Doroty rychtářky; AČ. 13, 442 (1511) Majdalena Jindřichová bečvářka; Sněmy Č. XV (1611) 2, 172 biřička ‚žena biřicova‘; Pís. arch. 286, 269 (1631) mlč, mlč, a ty štěkáš jako biřička, on (Dvořák) jí zase, jak ty jsi dobrá biřička i manžel tvůj, nepotřeba vám biřice, jak sami dobře odbiřicujete; AČ. 18, 459 (1508) cihléřka v Chrašťanech.. . dlužna mi jest dluhu spravedlivého; WintŘem. II 651 cukrátka (: t. 652 cukrát); Štít. uč. 90a sedláci a sedlky nemají se vrovnati rúchem, stravú... vladykám; RokPostŠ. II 179, 191 by byl sedlákem zuostal nejeden a ty sedlkú jako máti tvá a otec, mno[229]hem by snáze byli spaseni; AČ. 1, 170 (1455) Čejkarka šenkéřka v Holanech;

doudl. 21 truhlářka, bednářka; jihoč. řeznička, šenkýřka, pastejřka; hor.-blan. 47 mlinářka; klad. 58 myslivecka, mysliucka, šeufcka; jičín. švec po hrázi jede, šeucinka ho kleje (píseň); laš. BartD. 1, 147 kovarka, bačuvka; podluž. 24 kovářka; sloven. Suchý 18 sedláčka, švečka, sklepníčka; bošácR. 17 bennárce som poščala pecen chleba; t. bíreška, bíroška ‚žena hospodářského sluhy‘ (bíreš, bíroš); t. 73 dochtorka si zala g dzjéťaťu dojku ‚žena lékařova‘; t. 105 falár na máry a falárka s fáry; t. 122 hájnička ‚manželka hájnikova‘; t. 150 povedala hrnčárce, aby jéj sama nejaké dobré hrnce vybrala; t. 180 jágerka ‚myslivka‘; t. 188 juháska ‚žena pastýře ovec‘ (juhás); t. 201 klanpárka ‚žena klempířova‘; t. 218 kostelňíčka; t. 220 kováčka ‚žena kovářova‘; t. 223 krajčírka; t. 257 kravávka ‚žena kravárova‘ (také ‚pasačka, opatrovnice krav‘); t. 276 masárka ‚žena řezníkova‘ (: masár, keť ňevyščeká, ňevyseká); t. 282 meláč račjéj vidzí čerta v mlyňici než minárku (ta ráda ubírá od obilí); t. 304 murárka ‚žena zedníkova‘; t. 361 notárčino dzjéča; t. 524 rechtor bíje rafikú, já ňebudem rechtorkú; t. 544 rychtárka; t. 550 selláčka;— Kál. 110 dráčka ‚žena rasova‘; t. 158 hajdúška ‚žena hajdúcha‘; t. 248 kočiška ‚žena kočího‘; t. 576 roľníčka, sedliačka; t. 758 valaška ‚žena valachova‘; t. 768 vicišpánka ‚podžupanka‘; Záturecký, Slov. přísloví 25b komu farár, komu farárka, komu farárova kuchárka; t. 186b farárovi bom! a farárke von!

Jak viděti, je to tvoření živé, hlavně v mluvě lidové. V obecném usu se některé odvozeniny na -ka vyhrazují novým ženským povoláním, na př. doktorka, profesorka, notářka, starostka, a o manželkách se užívá přípony -ová.

Také vlastní jména mužů se přechylují suffixem -ka: TomZ. 1401 st. d. 243 Maretha Češka ‚Čechová‘; t. 1391 n 291 Črnka; t. 1419 st 83 Katherinam Bohdalkam; t. 1516 h 162 Dorothea Beranka; t. 1395 n 117 Marza Sebestkonissa; KolCC. 28a (1553) Trojanka ve Velimi dlužna za botky; t. B. 79b (1497) Špičačka; AČ. 13,418 (1511) Duška, kuchařka kněze Mikulášova ‚Dúška‘, ‚Doušová‘; Sborn. Hist. kroužku 17, str. 12 n. (1594) Anna Králka; t. 17, str. 14 (1569) na statek po někdy Lidmile Kocource; Smolná kniha města Solnice[2] 32a (1606) ten sem prodal Anně Dostálce, dala mi za něj másla [230]a homolek; t. 35b (1611) vyznal, že jest ukradl Půlpánce 15 loket plátna; t. 36b (1611) Kalabka s tím pacholkem na svém lůži celau noc ležela; Pís. arch. IX 83 (1593) Anna Vyžmihubka.

Týmž způsobem se nazývají ženy ve všech našich nářečích. Podle podoby, kterou má při tomto přechylování základní jméno mužské, můžeme příjmení žen takto děliti:

Jméno muže zůstává nezměněno: doudl. 21 Přibylka; jihoč. 27 Kašparka, Petráška, Lukáška, Uljánka; hor.-blan. 47 Štěpánka, Kovářka, Pavliška, Harantka; bydž. 5 Dostálka, Daneška, Kňapka; sev.-vých. 19 Musilka, Václauka, Fišarka; klad. 58 Myrelka, Kubinka; polen. 93 Chvátalka, Beranka; polnic. 114 Ambrožka, Fabijánka; podluž. 24 Bártoška; laš. BartD. 1, 147 Svatoška; laš. km.[3] 5 Bohačka mo tež dvě kury, Pešatka; bošácR. 6 Adámuska, 29 Bradáčka, 67 Dobiška, 115 Gardoňka, 129 Hermanka, 137 Hodálka, 183 Jaroška, 204 Klučárka, 221 Kozicka, 309 Nabjáralka, 351 Nerátka, 344 Ňeboháčka, 398 Oprchalka, 438 Pisklárka, 520 Radoška, 660 Vozatárka, 698 Zbudzilka a j.

Přípona -ka vstupuje na místo koncového -a: hor.-blan. 47 Kudrnka; hořic. 82 Janderka; sev.-vých. 19 Suchardka; polen. 93 Svobodka; polnic. 114 Fijalka; dbeč. (LF. 20, 1893, 115) Brázdka, Kopřivka; laš. BartD. 1, 147 Jahodka, Nesrstka, Pivodka, Sikorka, Juřenka, Hajka (muž Haja); střbeč. 54 Skýpalka, Můcalka; hor.-ostr. 28 Večerka (muž Večeřa); bošácR. 88 Dúbravka, 98 Dzinka, 107 Figurka, 110 Frnčalka, 217 Korycinka, 527 Rogoňka, 684 Záhorka; k mas. na -o: t. 30 Brdka (: Brdo), 109 Franka (: Fraňo), 116 Gelka (: Gelo). — Souhláska před -ka je palatalisována: laš. BartD. 1, 147 Maška (: Macha), Błeška (: Błecha), Vlžka (: Vlha), Miklička (: Miklica); hor.-ostr. 28 Bělička (: Bělica). V jihoč. 31 Cabalka (: Cába) je -ka připojeno ke jménu mužskému rozšířenému o deminutivní příponu -al (srov. kůňal ‚koník‘, vůzal ‚vozík‘; jihoč. 13).

Přípona -ák se při přechylování mění v českých nářečích v -ačka (jihoč. 27 Novačka, sev.-vých. 19 Čermačka), na východě zůstává dlouhá kvantita: BartD. 1, 147 Šestáčka; střbeč. 54 Štveráčka; bošácR. 5 Adamáčka, 8 Babáčka, 17 Beráčka, 35 Bunčáčka, 102 Dzuráčka, 105 Fanfuláčka, 152 Hrotáčka, 188 Juráčka, 243 Kvačáčka, 261 Liščáčka, 275 Martáčka, 289 [231]Mizeráčka, 417 Ozefáčka, 559 Slimáčka, 560 Slováčka, 611 Šupáčka. — Jméno Dvořák má přechýlenou formu Dvořačka, ale také Dvořka (jihoč. 27, polnic. 114). — Suffix -ík se přechyluje v -íčka: dbeč. (1. c.) Kubíčka; střbeč. 54 Cahlířka; bošácR. 91 Durdzíčka, 114 Galovčíčka, 182 Jaňíčka, 188 Juríčka, 239 Kulička, 285 Michalčíčka, 431 Paulíčka, 599 Šeučíčka, 621 Tomšíčka, 717 Žapčíčka. Na západě je i tu kvantita krátká: klad. 48 Hercička, polen. 93 Holička.

Maskulina s jinými příponami se zřídka přechylují v -ka. Srov. jihoč. 27 Machačka, Bartka; t. Vojtalka (muž Vojtálek); bošácR. 55 Čížička (od Čížek); — doudl. 21 Němcka; jihoč. 26 Moravka; — doudl. 21 Tomška (: Tomeš), Kupška (: Kubeš); jihoč. 31 Hrubšalka (: Hrubeš); — sev.-vých. 19 Veselačka (: Veselý); podřip. 98 Novotňačka, Drobňačka (mask. Drobnej).[4]

Se zdrobňováním je spojeno přechylování ve jménech dcer: jihoč. 27 Hlavatík tancoval se Šouřičkou (otec Šourek); t. 36 Buřička si ho neveme (: Borek); Hynšička (: Hynše). Kde se prostého -ka nedá užít, tam je -íčka přechylovací příponou vůbec, i o manželkách; na př. jihoč. Švehlička ‚žena Švehlova‘.

V některých krajích jsou formy takto tvořené zcela obvyklé. I v oslovení se říká na př. jihoč. Vavřinko, pučte mi hrábě!; Strnadko, pudete zejtra do Budějc?, a pod. Pro spisovnou slovenštinu jsou nyní přímo normovány u příjmení původem neslovenských, jako Ambrózka, Ambrózyčka (: Ambrózy), Škultétka, Škultétyčka (: Škultéty); viz Pravidla sloven. pravopisu 1931, str. 43. Ale jsou celé kraje, kde se takto v přímých titulech mluvit nemůže, nýbrž jen o osobách nepřítomných. Srov. dbeč. (1. c.) Bartoňka tam byla taky; už sem dłóho neviděła tetky Brázdky; Lid. noviny 12. VII. 1932 (F. K. Zeman ve feuilletonu) aspoň se mu jinak než konduktér v Králově Poli neříkalo a jeho paní byla paní konduktérová a konduktérka, když zrovna nebyla nablízku. — Pozornosti zasluhuje, že se tato forma nejednou dává jménům oblíbených umělkyň: Destinka, Benonka, Hübnerka; České slovo 5. VIII. 1932, str. 8a (J. Vodák ve výroční vzpomínce) vlivy a stopy umění Hübnerčina budou se projevovat při každé příležitosti.

Méně obvyklá je přípona -ka u jmen samic, na př. jičín. ťopka ‚slepice ťopana, krocana‘; BartS. 205 morka ‚krůta‘ [232](morák ‚krocan‘); val. (BartS. 164) maška ‚svině‘ (: mašík); Bartoš, Mor. lid 152 křižáčka ‚kráva‘ (: křižák ‚kůň, který kříží přední nohy‘); val. BartS. 26) była čérná, taká březistá telička ‚tele jalůvečka‘; t. BartD. 1, 320 micka, cupka ‚samice králíka‘ (: micák, cupák ‚samec‘); slc. Kál. 318 macka ‚svině‘ (: macek ‚vepř‘), mačka ‚kočka‘ (máček ‚kocour‘), t. 574 ročiačka ‚roční samice‘ (: ročiak); bošácR. 295 dalas žrat téj morce? (: má sopel jako morák). — Na Moravě se dávají samicím domácích zvířat jména podle původu; srov. BartD. 1, 217 vałaška, polka (krávy); t. 319 jasenka ‚ovce z Jasené‘, prlovjanka (z Prlova), ublanka (z Ubla), vsacanka (ze Vsetína), slovenka (ze Slovák), javornička (z Javořiny); han. KottD. 126 tyrolka ‚kráva‘. Také podle toho, od koho byla koupena, dostává kráva jméno na Mor.-Budějovsku: Téralka (od Térala), Párka (od Pára).

I mezi názvy předmětů neživotných najdeme slova připomínající svou stavbou přechylování toho typu, o němž zde jednáme, na př.: polnic. 117 Kovářka ‚louka kovářova‘, Učitelka ‚louka, kterou dostával učitel‘, Rychtářka ‚jméno lesa‘; bošácR. 194 dze sú pán kaplán? — Tan f kaplánce; slova kandidátka se v posledních asi dvou desetiletích užívá též ve významu ‚kandidátní listina‘; zázračná léčivá voda v pověrách se jmenuje jordánka (val. BartS. 135); zimnici vyskýtající se v okolí Hodonína nazývají hodoňka (SušP. 343 bodaj ťa, synečku, popadla hodoňka!); slovo kaňka snad bylo přiděláno k muž. ‚kanec‘: Jg. 2, 22 je tlumočí výrazy ‚poškvrna‘, ‚svině‘; holicí nožík žiletka dostal jméno podle vynálezce K. O Giletta, atd. V takových případech nejde o vlastní přechylování, tu působí jiné jazykové činitele, analogie, metafory a pod., ale jsou to svědectví, jak je odvozování suffixem -ka od maskulin v českém jazyce živé.


[1] Zkratka bošácR. značí »Dialektický slovník bošácký« od L. V. Ríznera, jehož rukopis (729 stran) je v Turč. Sv. Martině.

[2] Příklady ze Smolné knihy solnické jsem vypsal z rukopisu chovaného v archivu města Solnice.

[3] A. Lisický, Z kmenosloví různořečí laš. Výr. zpr. reál. v Hradci Král., 1, 1908; 2, 1910.

[4] J. Haller, Popis a rozbor lid. mluvy v pěti podřipských obcích I, 1932.

Naše řeč, volume 16 (1932), issue 8, pp. 225-232

Previous Jiří Haller: Z našich časopisů

Next Dr. Vojtěch Martínek: O dobrý sloh