Časopis Naše řeč
en cz

Časové úvahy o naší mateřštině

Quido Hodura

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Václav Ertl, Časové úvahy o naší mateřštině. Sbírka přednášek a rozprav. Řada I. Extense vysokých škol pražských. Redigují Miloslav Hýsek a Theodor Kašpárek. Praha 1929. Nákladem Jednoty českých matematiků a fysiků v Praze. 100 str., 8°. Cena 16.— Kč.

Poslední úvaha této knihy, Mateřský jazyk a střední škola, jest otištěna z Naší řeči, r. XII, 49, 73 a je tedy čtenářům známa. Ostatní úvahy byly uveřejněny v Nár. listech 1927 a 1928 a myšlenky v nich obsažené jsou z valné většiny založeny na zkušenostech, které Ertl získal v Naší řeči, jejímž byl dlouhá léta redaktorem a jazykovým kritikem. Myslíme tedy, že jsme povinni zpraviti čtenáře Naší řeči o obsahu této knížky, kterou pokládáme za jakousi kodifikaci zásad, jimiž se řídila a řídí očistná práce Naší řeči.

Nauky o zásadách jazykové správnosti týkají se hlavně tyto rozpravy: Řeč a gramatika (10—16), O germanismech (25—41), Dobrý autor (42—58) a Co dělat (59—67.). Rozprava Ten Olo[180]mouc či ta? podává praktickou ukázku, jak řešiti konkretní otázky jazykové správnosti podle zásad vyložených hlavně v Dobrém autoru.

Dobrý autor je ze všech úvah nejstarší a obsahuje myšlenkové jádro celé knihy. Je přirozené, že o nesprávnosti možno mluvit jen v jazyce spisovném. Dialekt je vždycky »správný«, to jest odchylky od ustálených znaků jazykových a všem příslušníkům dobře známých jsou uvnitř jednoho a téhož dialektu nemožné. Ve spisovném jazyce však je situace jiná. Všechny jevy jazykové nebývají vždy všem příslušníkům užívajícím spisovného jazyka dosti známé, a odchylky od ustáleného usu jsou zcela dobře možné. Správný je tedy ten jazyk, který nemá podobných odchylek. Mluvnice obsahují soustavný popis spisovného usu, a proto se obyčejně mluvívá o chybách proti gramatice a jejím pravidlům, ačkoliv jde vlastně o odchylky od spisovného usu. U nás se však celá věc zkomplikovala tím, že spisovatelé XIX. věku zdědili po přímých předcích jazyk porušený a nedokonalý a musili tedy sáhnouti až do stol. XVI., chtěli-li navázati na jazyk dobrý. Tím se však stalo, že gramatikové a brusiči století XIX. dělali normy spisovného jazyka podle jazyka starého a soudobý vývoj jazyka, který se dál přes jejich hlavy, zanedbávali. K tomu přistupovalo zvláště v druhé pol. stol. XIX. úsilí zajistit neporušenost jazyka spisovného vnucováním tvarů, slov i rčení provinciálních, a tak se správnost jazyková viděla hlavně v starobylosti a lidovosti. Starobylost a lidovost jsou jistě známky dobrého jazyka, ale jen u jazykových jevů do spisovné češtiny dochovaných a v ní ujatých. Proto Ertl vším právem vylučuje z definice jazykové správnosti starobylost a lidovost jakožto nezbytné známky správnosti a pokládá za správné to, v čem se shoduje většina dobrých autorů doby současné.

Novost tohoto názoru alespoň po stránce teoretické je zjevná z toho, že ještě Gebaurova mluvnice pro střední školy je založena hlavně na praxi autorů staročeských, na př. na Žaltáři Wittenberském, na Dalimilu, na legendě o sv. Kateřině atd. Za příklady správné češtiny uvádějí se tam i vazby zastaralé a vyšlé z užívání, jako na př. užasnouti se hlasu, býti jmín hoden atd. Ještě více archaismů zavádí do jazyka matiční Brus, jehož rčení a vazby uváděl v posměch Svatopluk Čech v povídce Tajemný člověk (na př. propéci pánvičku = míti nezdar; býti v chobotu = býti v rozpacích atd.). Z tohoto doporučování vymizelých slov a rčení vznikávají neporozuměním charakteristické chyby, jako když Mikeš nabízí v svém brusu za překlad [181]německého betreffend stč. ten který, jež znamenalo vlastně ten některý.

Dobrým autorem tedy, který může a má býti vzorem správné češtiny, není autor starý, nýbrž jen a jen autor dnešní. Je sice možno oživiti výraz starý, zapomenutý, ale nelze tak učiniti žádným diktátem, nýbrž jen tím, že celá spisovatelská obec uzná jeho potřebu a užívá ho v své literární praxi. Tak oživil Jungmann slova: ryk, linouti, siný, úkor, úsvit, útrpnost a j.

Měřítko mluvnické správnosti není tedy mimo jazyk v nějakých apriorních pravidlech, nýbrž je v jazyce samém, v praxi živých, t. j. dnes čtených autorů. Z toho však neplyne, že všecko, s čím se setkáme u některého, třebas vynikajícího autora, je mluvnicky správné. Ertl ukazuje na př., jak se na jediné, namátkou vybrané stránce ze spisů Sv. Čecha, který přece náleží mezi autory zvláště vynikající i po stránce jazykové správnosti, najdou výrazy a tvary nesprávné (přátely, zaujati [inf.], manželi [dat.], zahražen, vzdor tomu atd.). Odkud jsme tedy poznali, že jsou tyto výrazy a tvary nesprávné, když správné je jen to, co nalézáme u dobrých autorů, a tyto nesprávné výrazy jsou doloženy u autora tak vynikajícího? Zdálo by se, že tu jde o omyl, známý v logice pode jménem petitio principii, že totiž dáváme za důkaz to, co má býti dokázáno. Ale tento circulus vitiosus je jen zdánlivý. U všech autorů najdeme nesprávnosti, i u nejlepších, a ideálně dobrý autor, který by byl ve všem všudy neomylným vzorem správného jazyka, neexistuje. Všichni autoři se mu, jeden více, jiný méně, jen přibližují. Správný jazyk se ponenáhlu tvoří ve vědomí všech čtenářů čtením literatury, a čím hojnější je to čtení a čím věrnější je paměť čtenářova, tím dokonalejší je jeho jazyk. Tento subjektivní cit jazykové správnosti je u linguisty podporován jeho vzděláním, které ho učí uvádět fakta jazyková v soustavu a historicky je vykládat. Vzniknou-li i u něho pochybnosti, může a musí si zjednávati jasno úmornou a zdlouhavou prací statistickou. Chce-li dokázati správnost pochybného tvaru neb výrazu, nesmí uváděti doklady jen z několika málo autorů, nýbrž musí jich prozkoumati velmi mnoho a u každého z nich musí prokázati, že nejde jen o nahodilé a výminečné užití výrazu pochybného, nýbrž o užívání soustavné, pravidelné. Někdy, při kolísavém usu, mohou býti správné oba sporné výrazy, na př. infinitiv na t i na ti, genitiv i akusativ při slovesech záporných, slovo považovati i pokládati atd.

Jak viděti, je pojem mluvnické správnosti relativní, t. j. závislý na čase, neboť, co bylo správné ve stol. XVIII., není už [182]správné dnes, a slovo nesprávné dnes může být správné za sto let, jen vnikne-li do jazyka většiny spisovatelů.

Subjektivnost mluvnické správnosti je způsobena ještě tím, že je obtížno stanovit usus všech spisovatelů a že jejich výběr je ponechán subjektivnímu vkusu kritikovu. Přes tato omezení je Ertlovo stanovisko, jež bychom mohli stručně nazvati stanoviskem dobrého autora, pro kritickou praxi velmi plodné, poněvadž ve většině případů je shoda v usu všech současných spisovatelů úplná a tam, kde této shody není, je kritické rozhodování založeno na údajích celkem objektivních.

Stať Co dělat odpovídá na námitky Arne Nováka a V. Hoppeho. Arne Novák tvrdí, že dobrým autorem není jen ten, kdo nemá v svém jazyce žádných nesprávností, nýbrž hlavně ten, jehož jazyk vyniká výrazovou přesností a rozmanitostí, jadrností a tvořivostí, správnou členitostí a nosností atd. Přál by si proto, aby i Naše řeč v svých referátech více dbala těchto kladných hodnot jazykových a nepřestávala na pouhém čistě negativním vytýkání chyb proti jazykové správnosti. Tato námitka se zakládá na nedorozumění. Ertlovi totiž nešlo o výměr dobrého autora vůbec, nýbrž jen o autora dobrého po stránce jazykové správnosti. Správnost pak je vskutku princip negativní, neboť správné je to, co se neodchyluje od usu dobrých spisovatelů. Jestliže si pak Naše řeč všímala nejvíce jen chyb proti jazykové správnosti, činila tak proto, že pokládala tento úkol ze všech za nejnaléhavější. Jazykový kritik může a musí při své činnosti uplatňovati také jiná hlediska, než je mluvnická správnost, na př. přirozenost, účelnost, logičnost, potřebnost atd. Naše řeč také tak vždy činila a pozorný čtenář najde snadno ve všech jejích ročnících hojné doklady také pro tuto kladnou kritiku jazykovou.

V. Hoppe si zase přál, aby Česká akademie pořídila příručku správné češtiny, v níž by spisovatelé mohli nalézti v době co nejkratší potřebné poučení. Ertl nepokládá podobnou příručku za zbytečnou, ale varuje před přílišným spoléháním na její užitečnost. Má-li někdo hledat poučení v příručce, musí mít napřed aspoň pochybnost a k tomu jest již zapotřebí jistého vědění. Pomoc třeba hledati zejména ve škole, která má povinnost dát dobrý základ mluvnický a lexikální, a pak v rozsáhlém a ustavičném čtení dobré literatury.

Článek Řeč a gramatika ukazuje nejprve na nesprávnou víru v zákonodárnou moc mluvnice. Tato víra byla založena na latině, která již od středověku byla jazykem spíše umělým. V ní opravdu byla do jisté míry gramatika napřed a pak teprve přišla řeč. Také Francouzi, hlavně koncem XVII. stol. (Vaugelas), vnu[183]covali spisovatelům vkus své doby i některých diktátorů a náš Blahoslav, který v teorii uznával, že »ne jazyk a neb řeč regulí, ale ten, jenž regule vymýšlí a spisuje, řeči neb jazyka vlastností šetřiti má«, přece jen v praxi leckdy proti skutečnému jazyku uplatňoval svůj osobní vkus a názor (chtěl na př., aby se rozlišovalo on spí — oni spějí). Tento názor musil ustoupiti názoru jediné správnému, že gramatikův úkol je jazyk pozorovat a vykládat a že není jeho právo jazyk tvořit. Přes to není gramatik vždy jen pasivní, nýbrž má a musí zasahovat do dění jazykového tam, kde by mohla jazyku vzejíti škoda, plynoucí z neznalosti nebo nedokonalé znalosti jazyka. V jazyce žije na př. rozdíl mezi slovy současník (= žijící v téže době) a vrstevník (= člověk stejného stáří). Matou-li spisovatelé význam obou těchto slov, ochuzují jazyk a gramatik má právo i povinnost zakročit. Podobně při slově sporý, jehož původní význam vydatný se mění v naší době vlivem německého spärlich v pravý opak skrovný, nemnohý.

Jazyk je kolektivní výtvor lidského ducha a gramatik jako ochránce tohoto výtvoru nebude nic jazyku vnucovati, nic odumřelého nebude křísiti, ale bude se zasazovati ze všech sil o udržení výrazů neb významových odstínů, které ještě úplně nevymizely a jejichž zánik by znamenal ztenčení jazykového bohatství nebo oslabení jeho přesnosti. Je-li dobrý autor podoben hospodáři, »který seje, sází, sklízí, plní sýpky a sklepy a rozmnožuje statek, je gramatik pečlivý a zkušený šafář, který o všem ví, zná cenu a hodnotu všeho bohatství a chrání je před škodou a rozplýtváním«.

Článek »Germanismy« přináší Ertlovy názory o tématě běžném, ale tak originální a tak pronikající k samé podstatě věci, že jej možno prohlásiti za nejzdařilejší z celé knihy, třebas myšlenkový vrchol knihy je v Dobrém autoru. Důležité je především metodické rozlišení dvou základních hledisk, s nichž možno germanismy posuzovat. Se stanoviska jazykové správnosti totiž je germanismus chyba jako každá jiná. Je to odchylka od usu dobrých spisovatelů, porušuje se jí jednotnost spisovné řeči, a ta je nutná, aby srozumitelnost byla co nejobecnější a největší. Řeknu-li soudce nechal případ vyšetřit, je to chybné ne proto, že původem chyby je vliv němčiny, nýbrž proto, že tak dobří spisovatelé nepíší. Kdo má cit jazykový dobře vyvinutý, to jest založený na rozsáhlém čtení dobré literatury, pozná okamžitě chybu, i kdyby si nebyl vědom, že chyba vznikla vlivem němčiny. Stejně snadno pozná odchylku příslušník českého nářečí, vysloví-li na př. Moravan zme místo sme, řekne-li tož, včil atp.

[184]Druhé hledisko, s něhož se obyčejně posuzovaly germanismy, není vlastně čistě filologické, nýbrž spíše politické. Nejlépe je to vidět na faktu, že rusismy nebo galicismy, které jsou se stanoviska filologického stejné chyby jako germanismy, nebývaly obyčejně pokládány za chyby, ačli nebyly dokonce doporučovány. Přes to myslím, že požadavek národní svéráznosti a neporušenosti jazykové není v rozporu s názorem Ertlovým, jak se domnívali někteří kritikové Ertlovy knížky, a že u Ertla jde jen o samozřejmé a pro kritickou metodu nanejvýš potřebné rozlišení hlediska jazykového od hlediska politického.

Dále je v článku psychologický výklad o vzniku germanismů. Germanismus vzniká na př. tím, že jedním jazykem myslíme a druhým se vyjadřujeme. Při jazykovém myšlení nám tane na mysli ustálená forma (Francouzové jí říkají l’image verbale). Pro myšlenku: přiměti někoho k činnosti má Čech ustálenou formu: dáti komu činiti něco. Němec však má formu: jemanden etwas tun lassen. Řekneme-li tedy česky nechati koho činiti něco, vyplňujeme německou formu českými slovy, to jest, dopouštíme se germanismu. Příležitost k podobným záměnám je dána všude tam, kde je nějaká dvojjazyčnost, na př. na rozhraní dvou jazykových oblastí (Němci na francouzských hranicích říkají es macht kalt podle il fait froid) nebo u lidí mluvících jazykem cizím (Němec říkává česky: já budu přijít atp.).

Podle tohoto výkladu je jasno, že nestačí uvésti shodný výraz německý, abychom dokázali o některém rčení, že je německé, že je germanismus. Není na př. germanismus věta strom je zelený proto, že i Němec řekne der Baum ist grün. Také k tomu nestačí dokázati, že je pochybný neb podezřelý výraz v češtině zbytečný, že vedle výrazu shodného s němčinou máme jiný, s němčinou se neshodující. Není germanismus musím jíti (ich muss gehen) proto, že má čeština také výraz jest mi jíti atp. Tímto způsobem by se jazyk ochuzoval, neboť by místo dvou výrazů pro jednu věc měl výraz jen jediný. Zdroj této škodlivé praxe, která sice vyplela z jazyka mnohé býlí, ale s ním i mnohý poctivý výraz český (na př. více ne místo ne ve významu už nikdy ne) a ochudila jej o mnohé výrazové prostředky, byl v romantickém názoru na jazyk, jehož hlavní přednosti se spatřovaly v odlišnosti od jiných jazyků, ač ve skutečnosti hlavní předností jazyka je bohatství a přesnost výrazových prostředků. S tohoto stanoviska není chybou germanismus, vžil-li se a obohacuje-li se jím jazyk o nový nenahraditelný prostředek výrazový (na př. nápadný).

Nejlepším kriteriem, podle něhož se pozná pravý germanismus, [185]je osamocenost a cizost výrazu, který vnikl z jiného jazyka. Oblíbený, zvláště u literárních historiků, germanismus ovlivniti někoho ve významu beeinflussen, znamená, srovná-li se s obdobnými slovy opravdu českými, pravý opak (ochuditi = učiniti chudým, tedy ovlivniti by mělo znamenati učiniti vlivným, a nikoli někoho svému vlivu podrobiti). Záviseti od něčeho odporuje české představě viseti na čem a dá se vysvětliti jen vlivem německého abhängen von etwas. Naopak pomníti nač místo staršího pomníti čeho snadno vysvětlíme vlivem příbuzného mysliti nač atp.

Pochopit možnost německého vlivu nebývá nesnadné, zvlášť u nás, kde styk s Němci je tak veliký a tolikerý. Ale zvláště častou příčinou germanismů bývá snaha mluvit vybraně, jinak, než se mluví obyčejně, tedy odchylně od usu českého, a tím často po německu (je vyloučeno místo je nemožno atp.).

Dnešní jazykověda má tedy velmi přesná měřítka, jimiž dovede rozeznati skutečný germanismus od zdánlivého, a měřítka ta jsou vzata z jazyka samého, jemuž pomáhají snáze dosahovati co největší srozumitelnosti. Nynější praxe jazykové kritiky stojí tak asi uprostřed mezi kritikou let osmdesátých, kde se větřil germanismus v každé, třebas nejnahodilejší, shodě s němčinou, a mezi názorem linguistů okolo r. 1900, kdy si kritika germanismů vůbec nevšímala.

Článek Ten či ta Olomouc je praktickou ukázkou, jak Ertl dovedl řešiti konkrétní sporné případy v duchu zásad vyslovených v článcích Dobrý autor a Řeč a gramatika. Ten Olomouc žádá teorie (Olomúc = Olomút + j’ = Olomútův, t. j. hrad), nejstarší doklady a usus místní. Přes to se rozhoduje Ertl pro tu Olomouc, protože spisovná praxe počala již od XVII. stol. sjednocovati rod všech podobných jmen místních podle jmen na -v a -m (Boleslav, Chrudim), která pro svou osamocenost u vzorů meč a kůň a z jiných ještě příčin přešla ponenáhlu k rodu ženskému. A tak sporadicky již v XVI. stol., hojněji v XVII. a od XVIII. stol. zpravidla jsou jména jako Boleslav, Chrudim, Jaroměř, Litomyšl, Příbram, Třebíč atd. a s nimi i Olomouc rodu ženského. Místní usus s rodem mužským se nezachoval jen v Olomouci, ba ani ne jen na Moravě, nýbrž i v Čechách. Dosud se říká v okolí Dobříše ten Dobříš pravidelně a leckdy i na Litomyšlsku lze slyšeti ještě ten Litomyšl (přes celej Litomyšl). Řeč spisovná pak, která je vytvořena společnou prací vynikajících spisovatelů celého národa, není ani jihočeská, ani moravská, ani slezská, nýbrž jedna, jediná řeč spisovná, česká, společná celému národu. Kdo porušuje její jednotu, »páše největší kulturní hřích na po[186]tomstvu«, a kulturní úroveň jednotlivých krajů se nejlépe projevuje dobrovolným podřizováním individuálních zvláštností místních jednotné spisovné češtině.[1]

Slovenské odtržení, které způsobil podobný neprozíravý individualismus místní, má za následek také některé obtíže v oboru pedagogickém. Z nich jednu řeší úvodní stať Ertlovy knížky »Upřímné slovo«. Jedna část odborné veřejnosti žádala, aby byl do osnov vyučovacího jazyka v Čechách i na Slovensku pojat požadavek aktivní i pasivní znalosti obou spisovných jazyků, češtiny i slovenštiny. Ertl ostře potírá tento požadavek a doporučuje v obou částech republiky jen pasivní znalost druhého jazyka. Učiti se jazyku tak blízce příbuznému, praví, jest mnohem těžší než učiti se jazyku úplně cizímu, a žák, který se má naučit spisovnému jazyku vlastnímu, současným učením jazyku spřízněnému se jen mate. Jinak Ertl souhlasí s učením slovenštině v Čechách a češtině na Slovensku a vyslovuje naději, že vzájemným působením obou literatur, české i slovenské, bude připravena půda k nedaleké jednotě obou jazyků, »v níž jediné je síla a tedy i salus rei publicae«. Jednotu však podle Ertlova názoru neuskuteční naše pokolení, které je k tomu na obou stranách příliš romantické.

Extense vysokých škol a zejména její redaktor Miloslav Hýsek vykonali vydáním Ertlových rozprav v této knížce skutek velmi záslužný. Snad tu přítel Ertlův a čtenář jeho studií nerad pohřeší některé jeho stati (Jubileum slova »majitel«, referát o Procházkově překladu ze Serrea a j.), ale myslím, že i on, byť znal Ertla sebe lépe, bude překvapen poměrnou plodností Ertlovou, uváží-li, že tyto stati byly napsány ve dvou letech vedle veškeré ostatní jeho činnosti úřední i literární. Kniha, která je zároveň zaslouženým uctěním památky Ertlovy, je hlavně pronikavým a originálním — nehledíme-li k úryvkovitým a v jiné souvislosti proneseným názorům Mathesiovým v Přehledu r. 1911 — pokusem o teorii jazykové správnosti. Bude možno tuto teorii doplňovat a rozšiřovat o leckterou podrobnost, na př. o působení školy na jazyk, zejména v oboru pravopisu a tvarosloví, ale vyvrátit hlavní thesi Ertlovu, že základem správnosti jazykové je současný jazyk spisovný, bude asi nemožné. Ertlovu názoru neodporuje ani fakt jazykové tvořivosti u geniálních spisovatelů, neboť tvořivost nastává teprve tam, kde výrazové prostředky jazyka zděděného nedostačují.

[187]Ertl v své knize, hlavně v poslední její úvaze: Mateřský jazyk a střední škola, odhaluje hlubokou krisi nynějšího jazyka spisovného a navrhuje praktické prostředky, jak ji odkliditi. Žádá zejména změnu ve výchově středoškolských učitelů češtiny na universitě, kde není dosti postaráno o studium spisovného jazyka. Dále navrhuje velmi podrobnou změnu v metodách, jimiž se má vyučovati češtině na středních školách. Proti sepsání příručky správné češtiny měl Ertl sice mnohé a jistě oprávněné námitky — uvedli jsme je v referátě na svém místě —, ale chystal se přes to vážně k jejímu vydání. Měl v úmyslu shrnouti v ní puristické části mluvnice, všechny rejstříky Naší řeči a potřebné části úředních Pravidel pravopisu a tvarosloví. Smrt zabránila mu vykonati toto dílo, ale Šolcovo nakladatelství vyhlídlo si již nástupce, který snad v nedaleké době podobné dílo vydá.


[1] I v této konkretní věci se srovnává mínění redakce Naší řeči úplně s míněním Ertlovým. (Red.)

Naše řeč, volume 14 (1930), issue 8, pp. 179-187

Previous Josef Zubatý: Opakování předložek

Next Liberec

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1