Mastičkář

Bohuslav Havránek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Hyperion. Svazek VI. V přepise dr. Fr. Krčmy a v úpravě Slavoboje Tusara vytiskl Fr. Obzina ve Vyškově a vydal K. Jánský v Praze II.-1871 r. 1920. Str. 57.

V této úpravné malé knížce jsou vydány dva cenné staročeské zlomky nevázaně rozpustilého výjevu mastičkářského z dramatických her velikonočních. Oba jsou velmi důležity pro literární historii, dosti samostatné, ovšem jen ve smyslu samostatnosti v literatuře středověké, jsou peprným dokladem vkusu a zábav své doby. Psány jsou jazykem švižným a hbitým, třebaže naprosto nevybíravým. Měl by je proto právem čísti každý, kdo se trochu zajímá o vývoj literatury a divadla, a může si je lehce přečísti v tomto vydání, neboť jsou vydány sice jazykem starým, ale přepsány do diakritického pravopisu nám běžného. Přesný otisk starého spřežkového a nevyrovnaného pravopisu, jenž jest ve vědeckých vydáních, od[79]strašuje obyčejně nefilologa, takže raději nečte. Takové jest ovšem také vědecké, dnes definitivní vydání těchto dvou zlomků, musejního a drkolenského, v souboru »Staročeských skladeb dramatických původu liturgického«, který vydal r. 1908 v České akademii prof. Jan Máchal.

Tato práce Máchalova bezpečně vedla zdařilé populární a bibliofilské vydání Krčmovo. Vydání jeho jest také úplné a přesné, jen latinské scénické poznámky překládá, zpívané strofy latinské nikoliv. Přepis českého textu zachovává úzkostlivě hláskovou podobu starého jazyka tak, jak jest vystižena a zachycena starým písařem v rukopise. Proto také píše podle něho slabičné r a l vždy s průvodní samohláskou, na př. na stránce 11 hirnec, 13 milčeti, 14 dirži, 18 pirvá atd. To pokládám za zbytečné v populárním vydání. Jen tu a tam proklouzly drobné omyly. Na stránce 16 tištěno zde (rkp. v. 115 sde), na stránce 20 zdráva (rkp. sdraua, v. 190), na str. 11 vždy (rkp. wsdy, v. 17), ač jinde se správně píše podle rukopisného psaní: sde (str. 23), usdraviti (12), usdravoval (24), všdy (15 a 16 a j.) atd. Jen asi na vrub tiskových chyb jest počítati činila ji na str. 19 místo ju, okolo turneje místo turnejě na str. 42, a k rúpom na str. 24; s Mubínem v scénické poznámce si asi opraví každý čtenář sám na s Rubínem. Jinak byla korektura — při takové edici vždy namáhavá — velmi svědomitá; mělo by se to sice při pěkně vydané knize vždy rozuměti samo sebou, ale dnes už, jak se věci mají, dokonce tomu tak nebývá.

Vydavatel připojil nutný slovníček a doslov. Slovník se opírá o vydání Máchalovo; přehlédl některá slova jistě nejasná dnešnímu čtenáři, na př. hácě na str. 43; jsou to podvlečky.

V doslovu čteme o rukopisech a jejich vydáních, o celé scéně mastičkářské a o dosavadních názorech o původu staročeského Mastičkáře; vše je vyloženo stručně, jasně a správně. Jen tam, kde knížka naše mluví o »rozboru Mastičkáře po stránce hudební od dra Zd. Nejedlého« a o »nápěvech Mastičkáře« na str. 50, svedla ji snaha po stručnosti v nejasnost a uvádí čtenáře v omyl. Zpívané latinské části Mastičkáře (v zlomku musejním) nejsou notovány a Nejedlý v Dějinách předhusitského zpěvu soudí na str. 107 a 181 o jejich nápěvech — zcela právem a správně — podle latinských strof ve hrách tří Marií, s nimiž těsně souvisí. Nový příspěvek dr. Ant. Poláka z roku 1911[1] [80]k otázce o původu Mastičkáře snad autor přehlédl, snad jej ignoroval, a to by byl učinil skoro právem, neboť není to práce dosti vážná, nezná na př. vůbec spisu Nejedlého a jeho důkazy francouzského vlivu v těchto světských hrách velikonočních. Obhajuje starší mínění Gebauerovo a Truhlářovo, že staročeský Mastičkář a příbuzné hry německé měly předlohu latinsko-německou, a zbytečně se snaží dokázat, že scéna mastičkářská vznikla samostatně na půdě německé. Dobře však ukazuje — ač ne vždy způsobem vědecky slušným — na slabiny tvrzení Máchalova, že přímou předlohou českého Mastičkáře byla hra latinsko-francouzská. Vliv francouzský jest nesporný a souvisí asi s pobytem francouzského hudebního skladatele Guill. Machauta v Čechách. Také obě německé hry, inšprucká a vídeňská, vznikly na půdě české nebo velmi blízké. Ale není zcela jisto, že z franc.-latinské předlohy přímo vznikla samostatně jednak předloha staročeského Mastičkáře musejního, jednak předloha hry inšprucké, když i Máchal musí uznati, že na skladatele Mastičkáře drkolenského působila německá hra inšprucká. Nebylo ovšem na místě, aby tuto spornou otázku řešil dr. Krčma ve svých informativních poznámkách, a také ji nelze rozřešiti; byla by to vhodná látka pro českého germanistu.

Poznámkám dr. Krčmy možno spíše vytýkati něco jiného: myslím, že jsou pro účel knihy příliš filologické. Snad nebylo ani třeba uváděti starších vydání rukopisů, když máme spolehlivé vydání souborné, také nebylo snad třeba uváděti všech starších mínění o původu Mastičkáře, úplně zbytečně jest jistě uveden bezcenný soud Paterův na str. 50. Zato měl snad vydavatel upozorniti čtenáře všeobecně na to, že scéna mastičkářská jest součástí velikonočních her dramatických, na rozvoj těchto her v staročeské literatuře a na jejich jedinečné postavení; mám za to, že mnoha čtenářům jeho knížky je to neznámo.

Účelem vydání Krčmova bylo přiblížiti staročeskou skladbu dnešnímu čtenáři; tomu účelu dobře vyhověl, a přece při tom neučinil tak za cenu změn textu, aby příliš pohodlný čtenář byl zbaven vůbec každé námahy.

Přejeme jeho knížce hodně vděčných a rozumných čtenářů.

---

[1] Die altböhmischen Quacksalberbruchstücke ve Výroční zprávě německé zemské reálky v Novém Jičíně.

Naše řeč, volume 5 (1921), issue 3, pp. 78-80

Previous J. Kabelík: Malíř pokojů

Next S. (= Emil Smetánka): Návštěvou u novin