Strzub

O.

[Short articles]

(pdf)

-

Moravští Valaši suší jetel i seno na strzubech. Strzuby jsou stromky, zbavené jen menších větví, jež se stavějí do polí a luk, kde se na ně kladou jmenované pícniny, aby rychleji a lépe schly. Takový způsob sušení jetele, viky a trávy jest obvyklý i jinde, zejména v krajích horských, ale různí se podoba toho zařízení i jeho jméno. Tak z Orlických hor (ze Žamberecka) je mi známa forma jehlancová: tři nebo čtyři tyčky do široka rozkročené a příčními laťkami spojené sbíhají se v jeden hrot, tvoříce tak rejthary nebo lejthary. Z východní Moravy, ze Slezska a ze Slovenska jsou známy názvy ostrev, ostrva, ostrb, ostrba, ostrbí, osterka, ostroh, ostrhél, ostrm (srv. Kott, Slovník VII, 135 n., F. Bartoš, Dial. slovník mor. str. 269, M. Kálal, Slovenský slovník, str. 434 n.).

Zvláště zajímavé je označení valašské strzub, zapsané pro tento předmět F. Bartošem (Dial. slovník str. 408) i B. M. Kuldou (srv. Kott VII, 801), jež jsem sám slýchal v Horní Bečvě pod Radhoštěm. Znění tohoto slova nám živě připomíná starou slo[149]ženinu slovanskou tr’-ząb’, a také semanticky není od trojzubu k valašskému strzubu ani tak daleko, jako od pův. třínohé trnožky k dnešnímu trnoži. Hláska s na počátku se připojuje velmi často a ve všech nářečích čsl. Tak v jihočeském strnož, strnožka,[1] strakař, strefit se atd., nebo před skupinou tř-, na př. střapec, střešně, střída, střešňák, stříslo, Střebíč, Střebová, Střebechovice atd. Rozsochatému předmětu, na nějž se napichuje jetel a tráva, sluší název tr-zub plným právem. Pokročilejší již vývoj významový je zaznamenán pro strzub z Opavska (u Kotta, III, 734): »žebřina nad korytem (žlabem) upevněná, kam ovcím atd. žrát dávají, žebřík na píci.« Ale i k tomu významu je od strzubu na sušení přechod posud evidentní.

Na základě toho, co bylo vyloženo, klademe valašské a lašské strzub do téže řady jako slova trnož a trpaslík (a snad slovens. trbělka, trbok, srv. NŘ. 7, 264) a vidíme tu podnes živé stopy prastarého tvoření jmen složených.

---

[1] Strnožka znamená v jižních Čechách (na Trocnovsku) také svinku (armadillidium) z řádu stejnokožců, z čeledi berušek zemních, jež se zdržuje na vlhkých místech; zde jistě působila analogie názvu stonožka.

Naše řeč, volume 9 (1925), issue 5, pp. 148-149

Previous Stramati se

Next Shoda při dvou nebo více podmětech stř. rodu