Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Krematorium, spolek pro pohřbívání ohněm, požádal redakci Naší řeči listem ze dne 19. dubna, abychom se vyslovili o návrzích na zčeštění výrazů krematorium a kolumbarium, které uveřejnil V. Kebrle v 1. a 2. seš. čas. KREMATORIUM. Řekneme bez obalu, že se nám slova Kebrlem nabízená nelíbí; ač jsou od filologa, upomínají na diletantské tvoření slov a před soudem filologie neobstojí. Na zčeštění slova krematorium navrhuje K. slovo žárovisko anebo ještě raději žárov. Žárovisko se mu zdá vhodnější než žároviště, protože prý slova s příponou -isko značí spíš něco v sobě uzavřeného. To je ovšem omyl; mezi příponami -isko a -iště je rozdíl pouze krajový (v. N. Ř., III., 152), významem jsou však zcela totožné. Slovo žároviště se dostalo do nové češtiny z padělané [183]glossy v Mater verborum, kde ho bylo užito na označení hranice na spalování mrtvých. Když bychom tedy slova takto utvořeného chtěli použíti i na označení budovy, kde se mrtví spalují, musilo by zníti ovšem po česku žároviště, nikoli žárovisko. Slovo žárovka, které se Kebrlovi při tom vybavilo, pokládá za slovo nešťastné, utvořené místo žářovka, neboť prý tu nezáleží na žáru, ale na záři. To je ovšem zase omyl. Žárovka n. žárová lampa má jméno od toho, že svítí rozžhaveným vláknem uhlíkovým a j.; proto jí také Němci říkají Glühlampe (a světlu Glühlicht). Ještě lépe než žároviště se zamlouvá Kebrlovi na označení místa spalování slovo žárov, utvořené prý velmi rozšířenou příponou místní -ov. Jako analogii uvádí mnohá místní jména, jako Chodov, Zelenov, Komárov, Ptákov, Drozdov, Zaječov a p., a obecné hřbitov. Ale přípona -ov nemá význam místní, nýbrž přivlastňovací; Komárov, Ptákov, Drozdov a p. nemají jméno od toho, že jsou tam komáři, ptáci, drozdi, jak se K. patrně domnívá, nýbrž po svém držiteli Komárovi (právě tak jako Komářice, Komárovice), Drozdovi, Ptákovi atd. V slově pak hřbitov není vůbec přípony -ov, neboť břitov, jak zněl tvar stč., jest obměněné (písmeno za písmenem) něm. frithof. (Proto také K. nesprávně vykládá, že slovo hřbitov vzniklo přichýlením k něm. Friedhof; právě naopak stč. břitov = frithof se změnilo v hřbitov přichýlením k slovesu »hřbieti« aaa býti pohřben, ležeti v hrobě). Linguistovi nebude tedy navrhované slovo žárov nikdy znamenati místo žáru, jak míní K., nýbrž místo, které náleželo člověku jménem Žár (nebo — po novočesku — mělo k němu aspoň nějaký vztah). To, co dříve slulo pohřeb, chce K. při spalování nazývati požehem nebo (nespr.) požhem. Slovo požeh (pol. požog n. požoga) není slovo nové, utvořené teprve Kebrlem, nýbrž starší (zná je Jungm., Palacký, Jirásek) a má už význam svůj; znamená požár, oheň úmyslně založený, vypálení (dáti v požeh je totéž, co vypáliti, založiti oheň). Na označení peci k spalování mrtvol utvořil K. od slovesa žíhati slovo žíheň, pro něž mu bylo vzorem patrně o něco starší monstrum »líheň«. Podstatná jména na -eň jsou obecně bud ze starších jmen na -ně (podle duše), skoro vesměs zpodstatnělá příd. jména na -ní (v. o nich u Zubatého v Sbor. fil., VI., 108), jako pochodeň, povodeň a p., anebo jsou to abstraktní podst. jména od vzoru kost, jako červeň (z červený), prázdeň (z prázdný), stržeň (ze st’rg-en-), bázeň (z boja-zn’, stč. bázn) atd. Filolog, který by podle těchto vzorů tvořil od slovesného kmene zavřeného žíh- (ačkoli zdloužení kmenové samohlásky je odůvodněno jen v otevřeném kmeni žíha-) jméno podstatné, musil by si býti vědom, že by se koncové h (g) před následujícím měkkým jerem nebo e musilo měkčiti v ž a že by tedy slovo takto utvořené musilo zníti nikoli žíheň, nýbrž žížeň. Že by takto utvořené slovo žížeň došlo obliby v kremační terminologii, ovšem pochybujeme.

Za slovo kolumbarium navrhuje K. české názvy prácheň (pro prach mrtvých), záhrobeň (místo u zdi za hroby), mohylnice (budova [184]pro popelnice). Slovo prácheň (práchen) známe z dokladu v slov. Prešp. a Rajhr., forma obvyklejší je práchno (tak mor., slc, pol., hluž., mrus.); stč. práchen, - (vedle plésn, piesn, tieskn s jedné, a stržen, sršen a pod. s druhé strany) vzniklo snad z příd. jm. prachněn (cslov. drěvo prachněno), utvořeného jako sukněn’, plátněn’, týmž způsobem jako ze súkněný — súkenný, plátněný — plátěný. Na označení místa (kolumbaria) se však ani prácheň (řídké již v stč.), ani práchno nehodí; znamenáť něco práchnivého, ztrouchnivělého, zpravidla dřevo, naprosto ne popel a dokonce už ne místo k uložení popela. S jménem hradu Prácheň ani s poetickým hřbitůvkem vedle něho nemá toto slovo prácheň (= práchnivina) nic společného; Prácheň má zase jméno po držiteli, jako Libeň, Veleň a p. a jako Prachov, Prachovice, Prachatice a p. Místo za hroby mohl by filolog označiti pouze slovem záhrobí; záhrobeň je slovo dobře známé a k slovu hrob má tak daleko jako hřeben n. hřeblo. Je to (jako oploteň) zpodstatnělé příd. jméno záhrobní, utvořené z podst. jména záhrob = vyvýšenina, zásep, a znamená nejčastěji totéž, co podobně utvořené záspí (vyvýšené místo podél stavení). Mohylnice (= místo mohylné) konečně by byl snad název jakž takž vhodný pro dnešní hřbitov, ale naprosto nevhodný pro kolum-barium, protože slovo mohyla (příbuzné se slovem homole) znamená hromadu, pahorek, zemi nad hrobem navršenou. A tak slova krematorium a kolumbarium musí počkati ještě na tlumočení šťastnější; pokud se nenajde, budou tato cizí a mezinárodní slova stále lepší než náhrady až dosud za ně nabízené.

Naše úřední čeština,

časopis pro očistu a tříbení české řečí úřední na železnicích republiky československé, na jehož vydávání jsme upozornili naše čtenáře na str. 85 letošního ročníku, vede statečný zápas s hydrou šroubované, nesrozumitelné a nečeské řeči úřední. Probíráme-li se doklady čerpanými z ministerských věstníků, z úředních vyhlášek, raportů a pod., trneme zrovna nad tím, jak tíž lidé, kteří se v obyčejném hovoru vyjadřují zajisté zcela přirozeně, mohou připadnouti na výrazy tak groteskní, jakmile omočí pero v kancelářském kalamáři. Jsou mezi nimi příklady zamotané do nesrozumitelnosti a namnoze i tak komické, že zaslouží, aby byly zaznamenány na paměť, jak se ještě ve čtvrtém roce české samostatnosti lámal český jazyk od českých úřadů. Jako pozoruhodnou zvláštnost v ministerstvu železnic uvádíme, že se úředníci jemu podřízení nejen sami jmenují (pan X, se jmenuje přednostou dopravního úřadu v A.), ale i trestají a dávají do výslužby (trestáte se pokutou 5 Kč; na základě § 130 služebního řádu dáváte se do trvalé výslužby), vzácný příklad autonomie a autokritiky železničního personálu neboli osobnictva, jak píše jedno puristické ředitelství. Drahým a patrně s velikou pietou opatrovaným dědictvím po někdejším německém úřadování jest umělá zamotanost úředního slohu. Tak píše Úřední věstník ministerstva železnic: »V důsledku [185]účinnosti zákona ze dne 6. února 1920, č. 114 Sb. z. a n. rozuměti jest s platností od 1. ledna 1922 ustanovení čl. II. § 2. zákona ze dne 7. října 1919, č. 541 Sb. z. a n., resp. odst. 7. zdejšího výnosu ze dne 16. února 1920, č. 44.327, uveřejněného jako příkaz 36 v Úředním věstníku min. žel. č. 11 z r. 1920 tak, že« atd. Cvičným příkladem pro rozbor závislosti ve větě mohl by býti oběžník ředitelství v H. K., v němž se praví, že se »zavěšují topné hadice u odstavených vozů na kličku přítužných šroubů závěsného třmenu konce hadice«, anebo jiný výnos téhož ředitelství s podivným řetězem infinitivů: »Zdráhal-li by se neb odepřel-li by zaměstnanec nebo užívatel bytu dáti poškozené nebo rozbité tabulky skleněné sám zasklíti a nahraditi výlohy sklenáři hotově z a-platiti, učiní tak nadřízená služebna.« Kvítí velmi divoké bují také na poli úředního slovosledu. Tak oznamuje jedna stanice, že »vůz na před tím uzavřené výhybce prázdný vykolejoval«, a jiná stanice se dotazuje, zda by nebylo možno »u městského úřadu opatřiti byt pro k tamějšímu úřadu přesazeného dělníka.« Ředitelství v H. K. oznamuje, že »firma X. v Z. bere (vida!) a ředitelství st. drah v H. K. dává v nájem nájemní věc vyznačenou v připojeném plánku, jenž jest podstatnou částí smlouvy, barvou«, a jinde: »Dodatkem k oběžníku č. 248, uveřejněném (!) v Úř. listě č. 71 ze dne 17. prosince 1921, zasíláme dotazník o váhách a závažích, které bude dle směrnic v citovaném oběžníku v r. 1922 cejchovati, k vyplnění.« Že si mají zřízenci služebních předpisů vážiti, je věc ovšem známá; že je však mohou i převažovati, to je novinka jmenovaného už několikrát ředitelství, které oznamuje: »Stanice nesmí se dovolávati při odmítání návrhů na vážení nebo převažování vnitřních služebních předpisů.« O nepořádném uložení konstrukčních plánů, které se v obvodu tohoto ředitelství patrně sem tam povalují, svědčí vyzvání: »Zašlete sem tam se nalézající konstrukční plány.« Stav vozů v naší republice je dosud velmi nestejný; některé vozy jsou v dobrém, jiné v špatném stavu, ale ministerstvo železnic zná vozy i v jiném stavu, neboť činí opatření, co se má díti »pří delším stání v rozsvíceném stavu.« Některá úřední oznámení se vyznačují na pohled ukrutností přímo nelidskou. Tak se dočítáme v jednom úředním telegramu žádosti za »odpověď, zda u vlaku X. má návěštník připevněn konečník u topení«. Aby se naši čtenáři neděsili nad osudem nešťastného návěštníka, dodáváme, že »konečník« je úřední překlad něm. slova Verschlussstück a že má značiti koncový kohout, jímž se končí topná roura u posledního vozu.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 6, s. 182-185

Předchozí E.: Kytice dětských úloh z volného slohu 1914—1919

Následující Hovorna

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1