Časopis Naše řeč
en cz

Přirozený pořádek slov

[Drobnosti]

(pdf)

-

Často se žádává od jazyka, aby jeho slova nebo rčení nehřešila proti logice; již několikrát jsme řekli, že tohoto požadavku v tom významě, jak se o něm mluvívá, neuznáváme, protože mluvíme, jak podle lidské přirozenosti myslíme, ne jak bychom podle teoretických pravidel logiky snad mysliti měli. I žádá-li kdo, jako žádáváme i my, aby se zachovával »logický« pořádek slov, mělo by se mluviti o přirozeném, psychologickém pořádku; naše vlastní představy nečiní v myšlení takových šílených přemetů, jak by se zdálo, čteme-li dnes tak časté doklady, v nichž se patrně již z módy na papíře spojují věci, které v mysli, v představě spojeny nejsou. Zvláště naši novináři si v tom libují; snad v tom vidí i skutečnou okrasu slohu. Bývá to tak, jako kdyby mistr krejčí vytvořil kabát, který by místo šosů měl rukávy, a nechal z něho vyčuhovat ruce zpod nějakých šosovitých přívěsků, jako vyčuhují u obyčejného smrtelníka nohy zpod šosů. Pro obveselení mysli jsme již citovali 6, 189 větu, podle níž v stav svatého manželství vstoupiti mínil král Alexandr s p. Bratianu (»pan president má býti svědkem při svatbě krále Alexandra s ministerským předsedou rumunským Bratianu«, místo »má býti s min. př. svědkem při svatbě…«); 23. září 1923 se Čechu povedla věta, z níž si nevinný čtenář vyčte, že nebožtík Durdík měl ku podivu kusé »vědomí« (»dnes každý fouňa, pravil nám Durdík, jehož celé vědomí záleží v tom, že nic správného vědeckého neví, ohání se vědou«, kde věta s »jehož…« měla býti připojena k »fouňovi«, k němuž snad přece podle představy spisovatelovy patří).

[9]Pravou manií novinářskou je, že se příslovečné určení přídavného jména (nebo příčestí) klade ve větě na místo, kde se nemá oč opříti a visí proto mezi ostatními slovy beze smyslu, místo aby se položilo, kam patří podle samé představy, k svému přídavnému jménu (nebo příčestí). Uvádíme několik dokladů z Nár. pol., čímž nechceme říci, že by tento časopis obratností, s jakou užívá této módní ozdoby, nějak předčil nad svými druhy. »Sen. Pátek … projevil přání, aby Ústředí mělo bohatou budoucnost na činy a úspěchy« (odp. 1. ř. 1923); co je »budoucnost na činy«, proč neříci, co si myslíme, »budoucnost bohatou na činy«? »Příčinu tohoto hromadného padání ryb dlužno hledati v znečištěné vodě řeky otravnými odpadovými vodami« (14. ř.); proč ne »ve vodě znečištěné odpadovými vodami«? »Přestupování na Purkyňově nám. je přímo na úkor (t. na újmu) bezpečnosti chodců i přebíhajícího obecenstva z jednoho vozu do druhého« (odp. 17. ř.); proč ne »obecenstva přebíhajícího z jednoho vozu…«? Vždyť snad přece stačí přeříkati si takové věty nahlas v obojím tvaru, aby člověk na vlastní uši slyšel, co je přirozenější a srozumitelnější! A není-li možno bez újmy plynnosti slohu položiti přívlastek i s jeho příslovečným určením před jeho podstatné jméno, co je přirozenějšího, než položiti jej, jak se u nás děje odedávna, za ně?

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 1, s. 8-9

Předchozí Obvyklý, obvykle

Následující K. Rocher: Veřejný list, pojištěný dopis

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1