Z jazykové poradny

[Drobnosti]

(pdf)

From the letters to the language counselling center

Dotaz
Nemohu se smířit se stále častějším výskytem slovního spojení stoleté výročí. Zní mi to nesprávně – třeba už proto, že ve slově výročí už jsou ty roky obsaženy. Pokud říká někdo stoleté výročí, co tím vlastně myslí? Že událost nastala před 101 lety a její první výročí již je 100 let staré? Nebo neví, co říká?
Výročí je den, kdy uplynul jeden rok od předmětné události. Druhé výročí je tedy den, kdy uplynuly dva roky od předmětné události, v den stého výročí uplynulo od předmětné události sto let. Stoleté výročí by ale znamenalo, že sto let je tomu výročí, které bylo výročím jeden rok od předmětné události (to je stoleté), tedy že je to již sto jedna let od předmětné události, tedy sto první výročí. Logicky je zřejmé, že tento tvar je zcela chybný, a je tedy nutné považovat ho bezpodmínečně za gramatickou chybu.
Stoletý člověk je 100 let starý a oslavil sté narozeniny. Narozeniny ani výročí nemají stáří, vždy je to jen pořadové číslo udávající, kolikrát nastalo nějaké datum shodné s datem nějaké události. Sama událost je svým nultým výročím. Osobně jsem toho názoru, že stoleté výročí je logický nesmysl. Za logickou považuji podobu sté výročí. Je-li to logická podoba, měla by být správná. Jak hodnotí toto spojení Ústav pro jazyk český?

Odpověď
Můžeme jen potvrdit, že např. sté výročí je den, kdy uplynulo sto let od předmětné události. Nemůžeme však souhlasit s vaším kategorickým odmítáním výrazu stoleté výročí pro tentýž význam. Při objasňování našeho stanoviska nejprve nahlédneme do současných i letitých výkladových slovníků češtiny, poté ukážeme, jak jsou oba typy reálně užívány, uvedeme i příklad přímo z tohoto časopisu a nakonec se vyjádříme k logizujícímu náhledu na jazyk obecně.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) vysvětluje podstatné jméno výročí jako ‚den, kdy uplynul rok, častěji více let od nějaké události‘. Spojení sté výročí je uvedeno i mezi příklady ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978). Zároveň však ve Slovníku spisovného jazyka českého u hesla stoletý najdeme příklad stoleté jubileum (jubileum je v tomto slovníku vysvětleno jako ‚výročí‘) a v Příručním slovníku jazyka českého (1935–1957) je příklad padesátileté jubileum z díla Jana Nerudy, v excerpci pořízené pro tento slovník najdeme i doklad K 40letému výročí akademické činnosti… z díla Jaroslava Vrchlického – tedy nepochybně autorů respektovaných i co do úrovně vyjadřování. Více než sto let staré příklady ze slovníků svědčí o tom, že Vámi odmítaný výraz není v češtině ničím novým.
Právě vznikající Akademický slovník současné češtiny pro heslo čtyřletý (další obdobná dosud nejsou zveřejněna) uvádí významy 1. ‚trvající čtyři roky‘ s podvýznamem ‚vztahující se k období čtyř let‘ a 2. ‚čtyři roky starý‘. Právě u prvního významu uvádí mimo jiné příklad Čtyřleté výročí tragédie si připomněly tisíce lidí s významem ‚čtvrté‘. Aktuální lexikografické zpracování je tedy dalším dokladem toho, že v současné češtině se spojení x-leté výročí užívá ve významu x-té výročí.
Vezmeme-li za příklad opět kulaté číslo sto, v dnešním užívání je sice sté výročí častější, ale stoleté výročí se objevuje též nezanedbatelně často. V korpusu SYN v8, největší dostupné lingvisticky prohledávatelné sbírce veřejně publikovaných, korigovaných textů, u nichž lze předpokládat spisovnost, má sté výročí 18 763 výskytů, stoleté výročí 3 949 výskytů (tj. poměr 4,75 : 1). Z kontextu je mnohdy zřejmé, že autoři textů obsahujících spojení stoleté výročí považovali za jeho význam ‚100 let od předmětné události‘. A nemáme důvod předpokládat, že to většina čtenářů chápala odlišně.
Zajisté se slaví (desátá, padesátá či) stá výročí. Zrovna tak se však slaví i události jako (deset, padesát či) sto let od nějaké události. Tak se v roce 2016 konala konference s názvem 100 let Naší řeči založené 1916 a v titulku úvodníku prvního čísla tohoto roku se objevilo spojení Naše řeč stoletá. V tomtéž textu však vyšla i formulace Stoleté výročí bychom chtěli oslavit… Čemu je v takové větě sto let? S jistotou víme, že autoři mínili nikoliv výročí, nýbrž právě Naši řeč. Je pravděpodobné, že tím došlo ke zmatení, kdy vlastně byla Naše řeč založena nebo co se vlastně slaví? Jsme si jisti, že ne.
Význam výrazu v jazyce často není kompozicionální – někdy se díky vlivu kontextu, znalostí světa a řady dalších faktorů konvencionalizuje i takový význam, který neodpovídá prostému „součtu“ významů částí, z nichž se výraz skládá. Stoletý člověk není totéž co stoleté výročí. V prvním případě je člověku sto let, ale v druhém případě není sto let (prvnímu) výročí, ale události samotné. Spojení sté výročí vyjadřuje, kolikáté je/bylo dané výročí v řadě všech výročí. Z této informace jednoznačně plyne, kolik let uběhlo od příslušné události, jejíž výročí si připomínáme (a počítáme). Spojení stoleté výročí se vlastně zakládá na této informaci, říká nám, jak dlouhá doba uplynula od dané události – a i z něj je snadno a přímočaře odvoditelné, jaké je/bylo pořadí daného výročí. V prvním případě danou informaci vyjadřuje z hlediska místa v pořadí (kolikáté výročí? sté), v druhém případě – možná méně přímo, ale jistě zcela srozumitelně – z hlediska doby, po jaké dané výročí nastalo (jaká doba uběhla mezi původní událostí a příslušným výročím? sto let, proto stoleté výročí).
Jazyk není striktně logický systém. Kdyby byl, nemohli bychom ‚podložku k tlumení doskoků, pádů a k cvičení na zemi‘ označovat jako žíněnku, protože se již dávno běžně neplní koňskými žíněmi. Nemohli bychom po probuzení říkat, že jsme vzhůru, protože to je příslovce směrové, a při označování bdělého stavu bychom měli užívat výraz nahoře nebo snad hypotetické *vzhoře. Čeština je takových příkladů plná.
Jazykový logicismus je jednou z mnoha jazykových ideologií, tedy souborů přesvědčení mj. o tom, jaký jazyk je a má být, jak se má užívat. Ideologie mají tendenci jevit se jako samozřejmé a přirozené – ale reálně takové nejsou. Není tedy samozřejmé předpokládat, že jediné správné užívání jazyka je logické. Jazyková správnost nepramení primárně z rozhodnutí nějaké autority (např. Ústavu pro jazyk český), nýbrž ze sdílených norem užívání jazyka. Je-li nějaký prostředek noremní, lze ho označit za správný. A součástí normy, byť ne dominantní, jak jsme ukázali, jsou i spojení typu x-leté výročí.

Naše řeč, ročník 104 (2021), číslo 4

Předchozí Anna Černá: Emoji neboli emodži

Následující Marek Nekula: Čeština ve světě: Slovo úvodem