Z jazykové poradny

[Short articles]

(pdf)

From the letters to the language counselling center

Dotaz:

V leckterých zemích Evropy i celého světa je uzákoněno rovné manželství. Zajímalo by mne, zda lze v oficiálních překladech oddacích listů a osobních písemností neutrálně překládat rodinný stav do češtiny jako „ženatý“ a „vdaná“, přestože oba manželé mají stejné pohlaví. Zajímalo by mne, zda se slovo ženatý spojuje s tím, že je protějškem žena, a vdaná s tím, že je protějškem muž. Slovníkové definice říkají ‚žijící v manželství‘ – lze to tedy používat pro všechny typy manželství? Vím, že existuje slovo sezdaný – dalo by se to řešit používáním tohoto slova? Lze definici slova manželství rozšířit na všechna manželství, nebo nese v sobě význam ‚spojení muže a ženy‘, jak uvádí SSJČ? Existuje jazykovědná práce zabývající se touto tematikou?

 

Odpověď:

Nejprve je třeba zdůraznit, že se ve Vámi uvedených dotazech střetávají problematika jazyková a hlediska sociální a právní. Soužití dvou osob stejného pohlaví, u nás nazývané registrované partnerství, není v současnosti v České republice na stejné úrovni jako civilní sňatky; civilní sňatky osob stejného pohlaví náš právní řád neumožňuje. I z tohoto důvodu dosud nevznikla právní potřeba nalézt či vytvořit pro účely právní a administrativní dokumentace výraz, který by označoval stav osoby, která vstoupila s osobou stejného pohlaví do svazku rovnoprávného s manželstvím, jelikož takový svazek náš právní řád nepřipouští. Jen těžko tak můžeme odhadovat, jaké bude oficiální označení takového svazku a stavu osob, které do něj vstoupily.

Vzhledem k tomu, že osoby stejného pohlaví mohou uzavřít registrované partnerství a tento výraz je už zaužíván, lze uvažovat, že jazykový vývoj může jít tímto směrem. Vedle manželství bude (rovnoprávné) partnerství a do budoucna nelze vyloučit vyjadřování tohoto stavu opisem: „(žijící) v partnerství“. Není ani vyloučena možnost, že se právě pro tyto účely bude využívat Vámi navrhované označení sezdaný, které svou formou neodkazuje ani k muži, ani k ženě a které se navíc v kontextu svazků osob stejného pohlaví již objevuje, což dokládají i výskyty z databáze Českého národního korpusu.

Zaměříme-li se na výrazy ženatý, vdaná, popř. manželství z hlediska vývoje jazyka, zjistíme, že slova vdát se (tj. ‚dát za manželku, provdat‘, viz Slovník spisovného jazyka českého; dále SSJČ), vdaná, vdavky ap. se pojí se slovesem dát, žena se vlastně „vydává“, otec ji „věnuje muži“, zatímco muž se (o)žení (‚vstoupí do manželství, vezme si někoho za ženu‘; SSJČ), dostává ženu. Co se týká výrazů manžel, manželka, manželství (‚zákonem n. mravem upravené spojení muže a ženy, manželský stav‘; SSJČ), ty vznikly přesmykem ze staročeského malžen, malženka, které mají svůj původ v praslovanském *malъžena, což byl duálový tvar znamenající ‚muž a žena‘.

Pro naše předky Slovany bylo zřejmě důležité mít možnost tuto distinkci ženatý – vdaná vyjádřit a odlišit vdanou ženu a ženatého muže, a proto se tento rozdíl zachoval ve slovanských jazycích dodnes. Zatímco v angličtině můžeme vyjádřit všechny zákonné svazky neutrálním married a v němčině užijeme verheiratet, ve slovanských jazycích více či méně pociťujeme motivaci slovy muž a žena. Na otázku, proč se liší situace v (některých) germánských jazycích od slovanského jazykového regionu a proč v češtině existuje pojmenování pro „ženatého (muže)“ a „vdanou (ženu)“, se nedá odpovědět jinak, než že se takový stav v češtině prostě vyvinul, naši předkové potřebovali tuto distinkci vyjádřit. Nutno ovšem dodat, že dnešní společenská situace je již značně odlišná, původní významové motivace se do značné míry setřely, takže není obtížné nalézt v databázi Českého národního korpusu velké množství dokladů, v nichž je slovo manželství užíváno v souvislosti se svazky stejnopohlavních párů.

Lingvistická studie, která by hledala (a nalezla) vhodný výraz pro označení „sezdaných“ partnerů, pravděpodobně dosud nevznikla. Doporučujeme Vám proto se v této věci obrátit i na organizace, které se danou problematikou zabývají ze společenského hlediska.

Naše řeč, volume 101 (2018), issue 1, p. 64

Previous Martina Rybová: K prostředkům jistotní modality v korespondenci Karla Havlíčka

Next Luboš Veselý: Slibuju, že už nechybuju? Je sloveso chybovat obouvidové?