Emissaři

František Oberpfalcer

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Josef Holeček, Emissaři. Osmá kniha »Našich«. Část prvá. Sebraných spisů svazek XIV. V Praze 1921, nákladem Fr. Topiče, stran 405.

Rozsáhlá selská epopej Holečkova dospěla právě osmé knihy[1]. Jest známo, že »Naši« jsou obrazem vesnického života na Vodňansku v jižních Čechách v letech 1840—1866, že líčí poměr sedláka k půdě, jeho život rodinný, jeho společenské vztahy v obci, rozkladný vliv kapitálu a špatné úmysly šlechty. Děj se rozlévá [238]do široka a dlouhé úvahy o poslání českého národa, o jeho přednostech a vadách, o národním umění a literatuře jeho tok ještě zdržují. Na počátku jsou osou vypravování hloubavý sedlák stožický Kojan a jeho snivý synek Bartoň, potom vstupuje do popředí chlubný soused Bakula, otec hezké, ale nedělné Anýžky, o kterou se uchází Adam Králenec z Líkařovy Lhoty, ze země půjďácké. Osudy Boubínovy dávají autorovi příležitost, promluviti přísně o šlechtě, která utiskuje jeho rodný kraj. Do jejího jícnu, nenasytně ukládajícího o selskou půdu, vžene žid Leopold Muttermilch celou vesnici Kbelnici. Zhoubnému vlivu židovského kapitálu padne za oběť i Prokop Špírek, držitel tří lánů na Malovičkách. A již se zatahují obzory černými mraky válečného nebezpečí. Bismark dá k sobě do Berlína svolati Čechy v Prusku usedlé a získá je pro agitační práci mezi venkovským lidem v Čechách a na Moravě. Tak přijdou do jižních Čech emissaři, inženýr Uhlík a kněz Jan Semerák.

Jednoho dne koncem května r. 1866 vejde odpoledne Semerák na faru v Chelčicích a vyptává se, jak žijí lidé v rodišti křesťanského anarchisty Petra. Rozmluva se brzy přesouvá na otázku kněžského celibátu, neboť chelčický farář má se svou pannou kuchařkou dvě »neteře« a jednoho »synovce«. K večeru přijde také Uhlík a na návsi se koná učená beseda o českém jazyce a o národní literatuře, zvláště o jejím zdemokratisování. Vedou ji jen oba emissaři před vesničany, kteří sporu nerozumějí, ba ani snad vůbec rozuměti nemohou. Ve výkladech se pokračuje týž večer na faře, když se byl Semerák seznámil s osudy a starostmi chelčických rodin: Boudovy, Hrdějského a Řeholovy. Druhý den se koná v Chelčicích křest novorozeného chlapečka Boubínova, jemuž je kmotrem Kojan ze Stožic. Záletný páter vodňanský Kroiher, svůdce Boudovy vnučky, počíná strojiti úklady statné Marjáně, děvečce Kojanově.

To je v stručném nástinu všechen děj »Emissarů«. »Naši« ovšem nebyli psáni jen pro zábavu a umělecké rozkochání, nechtí býti čteni jako román. Národopisec i folklorista, stejně jako filolog, najdou v nich množství zajímavého materiálu. Kdo má rád jadrný a sytý jazyk, bude četbou »Našich« velmi potěšen. Holeček je pečlivý mistr českého slova. Jeho hlubší zájem o čistotu naší mluvy se projevil již články v Národních listech v letech válečných, přesvědčení, že se musí krásný obsah nerozlučně spojovati s krásnou a správnou formou, hájil již před lety[2] proti J. V. [239]Sládkovi, když šlo o redigování »Lumíru«, a v dnešním nedostatku nových talentů vidí následek hynutí jazyka, jak vyložil v Čítance čs. červeného kříže »O úctě k člověku« (v Praze 1919, str. 17). Také v »Emissarech« vložil do úst Uhlíkových zanícená slova o lásce k českému jazyku, a že by spisovatelé měli závoditi v tom, aby národu psali nejkrásnějším jeho jazykem. »Jej musejí vzdělávat a šlechtit, obohacovat a krášlit, zachovávat jeho starou tvárnosť, ale i ohýbat a nutit, aby se jím pěkně a trefně vyjádřiti dala každá myšlenka, každý nový pojem« (135). »Jen to dílo může býti dobré, ve kterém se v plnosti jeví povaha jazyka, kterým je sepsáno. Jazyk není spisovateli pouze materiálem jako mramor sochaři; jazyk básníkovi sám vnuká myšlenky a dává jim výraz. Obsah i forma básnického díla určeny jsou jazykem« (142). »Požaduji, aby vědecké spisy byly psány právě tak literárně či umělecky, jako spisy krásného písemnictví — psány býti mají. Ano, jdu ještě dál a požaduji — kdybych tu moc měl, přikázal bych, aby literárně či umělecky psán byl každý úřadní spis, každá novinová lokálka« (174). »Až se píšícímu i čtoucímu zprotiví všecko nepřirozené, strojené, hledané, nazbyt kroucené a kudrnaté, všecko umělkované a … vylhané; až se vší lží ve formě v oči bude bít a urážet i všechna lež obsahu, lež vnitřní, esthetická: tenkrát vysvitne každému vzdělanému, že je třeba napraviti formu všeho psaného, s čímž souviseti bude i reforma formy všeho mluveného. To bude návrat k prostotě, pravdivosti, přirozenosti, upřímnosti, jasnosti a zřetelnosti. Tyto pak vlastnosti budou požadovány od každého vyjádření myšlenky, ať písemného nebo ústného. Řečníci v parlamentě, státní žalobci i právní obhajci, kazatelé i učitelé, politikové i diplomaté budou nuceni této reformě se podrobiti. Kdo bude mluviti nejasně a nelogicky, affektovaně a šroubovaně, příliš naučeně a falešně ve smyslu i pathosu, o tom řeknou: Špatně mluví. A kdo tak budou psáti, ještě menší pochvaly si zaslouží« (185 n.). To jsou vesměs zásady a názory, které N. Ř. již pátým rokem hlásá a provádí. Povšimněme si, jak se v slovesné praxi Holečkově obrážejí!

Holeček se těsně přimkl k mluvě lidové, ta dala jeho slohu půvab názorné konkretnosti a jasnosti. V »Našich« je uloženo veliké bohatství lidových úsloví vzatých z nejrůznějších situací životních. Rozsáhlost díla sama již působí, že se v něm mluví o velmi rozmanitých poměrech, proto jest dialektická žeň obsahově pestřejší než na př. v lidových povídkách a pohádkách. Nářečí jihozápadních Čech nebylo posud náležitě probadáno po stránce syntaktické [240]a lidové texty odtud zapsané jsou jazykově málo svérázné[3]. Tím cennější jsou lidová rčení Holečkova, zvláště když se potvrzuje, že staří vesničané na Vodňansku podnes tak mluví. Hláskově a tvaroslovně Holeček z valné části slova nářeční normalisuje podle jazyka spisovného, ale ve fraseologii zůstává většinou věren řeči svých rodáků.

1. V »Emissarech« není pro dialektologa žeň zvláště bohatá, protože většinu knihy vyplňují učené debaty o mravnosti a celibátu, o jazyce a kultuře národní. Ale přece jsme si zaznamenali několik pěkných úsloví, na př.: a ještě abych vám řekla, jaké je to uvnitř. Jej! to byste viděli svůj div, strejčku! 356; chytá se sukní své ženy, koudel jí drží a poslouchá jako pes, 367; to jsi ty, ženin koudelníku! 371; o, tenkrát na Amendě, to bývaly časy! Zvlášť v úterý, když se sedláci vraceli z trhu, a o jarmarcích. To bylo vlny! A často vám přišel na Amendu takový starý vepř, forman nebo i nevinný, ale zazobaný strejc takový, a vlna na něm jako hedvábí! Kdo by to řekl? Vy jste tam nebýval, strejče Kojane? Nikdy jste si tam nezašel za kartičkami, ne? 369; já ovčákovi přisvědčila nepřisvědčila, ale u sebe si myslila 260; Boudoic děroušku, zle! — A kterak zle, pašolíčku? — Vy dostanete! — A kterakž dostanu. Lusky ještě nejsou ani třešně, a kdyby byly, Boudoic děroušek by jich nerval a nechal by je i s výpraskem vám, mládi naše milá 255. Mluví-li se o rodičích a jiných vážených osobách, kladou Holečkovi sedláci sloveso do čísla množného, jako činí podnes také Moravané a Slováci: ještě má nebožka máma se na nich (modlitbách) modlívaly[4] 352; náš velebný pan farář také mi to říkali 262.

Holeček užil v »Našich« velikého množství provincialismů a vždy je do textu tak dovedně vložil, že nikdy nemusil pod čarou vykládati jejich význam. Z »Emissarů« citujeme pro příklad tyto ukázky: jak vysoký se jí uvedl len a kolik ho vytrhala hřbínů 8; farář přišel … za oráčem, svlékl kabát … a chopil se těhlí 11; z takového dubiska (ze Skoby, kníže) ukroutil ouvín ku své potřebě 107; krákorka ti chce k nám přiletět 220 (o slepici); byly-li na vybranou dvě sestry — ovšem v přiměřeném věku, nikoli žáchory 244; pane, to je pijivo, jako křen! 273; jako by plakali [241]hladem a strachem, že ničeho nedostanou, čurýčkové zlatí 266 (o podsvinčatech); pod podestříškem chléva a konírny laštovky krmí si mladé 333; harasové patličky na ohlávkách rovnal, kotulky leštil 336; strejče Kojane, sedačku jste nedobře umístil 366; jak voly kupoval, nasákl jejich zápachem, že je ho starému kamarádu hračka poznat po volovině 368; (chléb) namočil do soli v slaněnce 222; krušeček soli 358; — všimněte si těch krav velikých, hrubých, hnátitých 123; dole je smradlavá rostlina, které říkáme »svinské koření«, a nahoru se pne druhá, kterou nazýváme »svinským vínem« 238; dej Pán Bůh dobrý večer, děroušku Boudoic. — Dejž to Pán Bůh, chlapče Keníkovo 162; — má dvě dcery, a obě se mu dopustily 23; ale já suduju a jsem si toho jist, že… 228; přelouskal několik knih a z nich se na mysli zpošetil 228; i my se pítívali starým rodičům 248; až se také přihodilo, že mladík děvče přeskočil, aby jeho rodiče k povolnosti donutil 250; pelyňkem bys mne pojila a lopouchem krmila 272; obilí se pleje a přižinuje, brambory se okopávají a hrůbkují 333; nohy mám staré a kolena pode mnou klektala 348; chudinky musejí na Hadachuti čučet, až se paní kněžně zlíbí jim pokázat 361; několikrát za řeči sundal klobouk 136; palášek z mosazného drátu na prondavání dýmky 282; Marjána je (koláče) rozundávala na obrácené řešeto 364; musíte sedačky přendat do předu 366; paní kněžna si sedla, na klín si položila velikou knihu a — co byste řekl, strejčku — mne si do ní psala! 350, 359.

Německá slova bývají v ústech českých venkovanů přetvořována, někdy až k nepoznání, na př.: byl poslán na fiřpon 117 (přípřež, Fürspann); o svých příhodách z fiřpování 118; okénka výměnku byla plna muškátu, bazalky, rozunkrátu, pižma 218 (Rosenkraut, jeřabičník růžový); má hamr a proto mu říkáme hamlíř 242; a dcera hamlířka také jen chvály zasluhuje 245; Hadachuť = Adahütte 346.

2. Vedle lidových prvků najdete u Holečka dosti slov neobvyklých, zvláštním způsobem tvořených, jakož i některé vazby uchylující se od usu spisovného jazyka.

Z podstatných jmen v »Emissarech« upoutávají pozornost zvláště tato svým tvořením: za starých časů by … nebyla zadala svého děvojenství 25; omezeným neomyláctvím a stavovským sebezbožňováním kněží 92; skalné urvisko se zřítilo na šípkový keř 269; literatura vyššího patra zvýší jeho sílu a výkonnosť, ano i rostnosť 210; každou chytrostí, opatrností, ohledností bychom opovrhli 332; Uhlík se usmál pospěšnosti starého Boudy 300; jaká je v Kojanovi při vší pokoře šířka ducha — a u Semeráka [242]úzosť 321; nášeptům zlého povolil 37; (věci) pronáší s jistým názvukem dvojsmyslné ironie 382; od podlahy hliněné bála bych se nástudy 357; já se těmi otázkami nikdy nezabýval a jen z dovědu vím, že… 169; za všecky ústrky a pohrdy 45; střed, v němž jest jádro i těžník společnosti 202.

Rodové přechylování se jeví v příkladech, jako: nebylo možno ani si pomyslit na úchylek od ní (dráhy života) 73; vyplývají-li (pronesené myšlenky) ze středy, v které farář déle čtvrt století žije 38; směs ctnosti a hříchu, již činí a zachovává moje selská středa 39.

Přídavná jména nezvykle tvořená jsme našli tato: »miluji své nepřátele,« řekl Semerák způsobem duchovnickým 102; nebude literaturných škol ani epigonů 192; demokratisace literaturného tvoření 201; že by snad český národ sám v sobě mohl míti dosti rostné síly 146; v oknech plno květin, voňavých a očím potěšných 240; (aby jazyk) ukázal své vyrazitelné schopnosti 193; dobu jinošího dospívání 129; probíti nejednu tvrdě naslojenou vrstvu 135; zápraží … bylo dlážděno ploskými a širokými neklesanými kameny 218; vojsko silné, vykázněné, bojovné 147; našel zpuštěné lado 395.

Holeček má rád adjektivní složeniny vazebné s předložkou bez: bezhříšný stav 38; Pepinka seděla v koutě, stále ještě uzardělá, bezeslovná 74; byli bezsilní 82; kněžská mstivost stane se bezsilnou 327; (chaloupky) vnějšek mají bezokrasný 112; aby v nich vyvolali bezrepotné uspokojení inferiorným stavem 146; čím vzdálenější, tím bezkontrolnější 154; z jiných složenin nalézáme na př. prase libomasné 122.

Slovesný děj se nejednou určuje zvláštním adverbiem: zde žiju čtvrť století nepřeryvně 30; marnochlubně se přiodívají cetami cizího zevnějšku 128; řekl poučitelsky 32; lidská přirozenosť jednako je náchylna k dobrému i zlému 66; hlavu koso svěsil 164; to bylo velmi prostší a jasnější, než vaše nápady 186; hnáti se za cílem maním nemaním bez ohledu, koho a co podupe 331; machem to s něho spadlo a tvář se mu vyjasnila 34.

Povšimnutí zasluhují dále některá slovesa: když se na vždy rozestane s minulostí 10; kněžstvo vždy se přispůsobuj obci věřících a nerozpadej se s dobou 82; aby v duši své potiskl nešlechetné, hříšné hnutí 37; až jím (plevelem) potisknuta bude všecka pšenice 133; já vám upřímně a podle pravdy odpovídám, ničeho nezaličuje ani nezamlčuje 39; polepšiti se, osíliti, silou předčiti vítěze 61; s kazatelny zahromží na světské vrchnosti 92; literatury, jež se krojí z jazyka 131; krojí-li pak (právníci) své výroky podle [243]něho (objektivního rozsudku), právem činí 186; co ho nadychuje, povzbuzuje, rozpaluje, povznáší 132; zpěvy jejich ještě dlouho se nadychoval, když už žádné síly nadšení v nich nebylo 176; (umění) co vyspekulovalo a vykombinovalo, co odkoukalo a zvymyšlovalo 184; rozpovšechní se ve všech vzdělaných vrstvách 184; básníci veršem budou rozkorunováni pokutou za to, že příliš dlouho obraceli se jen v sebe 193; abych vykrvácel za myšlenku, kterou za svou přijmu a za ni se zavezmu 331; babka, jak veselá přišla, tak se nyní zastarala 353; myslíte, že nevím, že mne obec k vašemu návrhu samosoudila? 370; vy, kteříž máte svědomí obtížené, vzpokojte se! 391; když stvářeli podmínky pro působení církevních opravků 93; systém na umělé krnění národů 146; mním, že se jich do nejdelší smrti nezbudu 270; nepru, že v temném středověku … 206; ruce mu svisly 199.

I ve skladbě jde často Holeček cestami svými nebo jen málo vyšlapanými: jezovité jeho (lidu čes.) duch přidusili 91; bez ohledu na duch i vkus národu 166; — k tomu jsem se cítil povolána 161; (lid) cítil se nespokojena 155; — jen se tvářil sňupaje a tabák s prstů sprášil na zem 16; Bouda dělal se ho nevida 137; — bylo se bát, aby mu … neublížil 54; u nás mu není se čeho bát 393; jakživo se mi neudálo tak hanebného zápachu cítit 220; — tím jde v konci konců o ztrátu národního typu 213 a 234; — musí se ho (úkolu) nevzdáti, nýbrž plniti 82; staré oči zeza dlouhého, šedého obočí 39?; co do vás do samého, vás mé pochybnosti se netýkají 64; mimo sobotu kromě přinucení ničeho panského jsme se nedotýkali 124; — přihlas mi se, Boudo, to ti povídám 118.

3. Takovým způsobem se Holečkovu slohu dostává rysů pro něho význačných. Čtenář se smiřuje[5] s takovými úchylkami od běžné řeči u spisovatele, který všemi kořeny své spisovatelské individuality tkví tak hluboko v nezkažené národní půdě. Ale v jazyce Holečkově jest ještě leccos, co je strojené a s čím se Čech jemně jazykově cítící nesmíří.

Jest to především nemírná záliba v adjekitivní koncovce -ný na újmu měkkého -ní. U adjektiv původu cizího užívá Holeček –ný [244]napořád: normálný život 44, normálné dítě 129, idealné puzení 67, originálný lid 112, charakterné rysy 112, národ kulturný 127, nad elementárnou školou 131, hlasem autoritativným 138, konkretná povaha jazyka 141, sentimentalné deklamace 153, práce popularisačná 157, literárný laik 197, podle perversných receptů 181, muž realného povolání 181, reflexivná lyrika 183, epochalná dějství historická 183, upřímnost je subjektivná 186, objektivného rozsudku 186, literatura tendenčná 207, o své primičné hostině 77. Často však píše tímto způsobem i v slovech domácích: jsou-li myšlenky pronesené osobným majetkem farářovým 38; těšil se osobné svobodě 120; kličnou dirkou 40 (= klíční, klíčovou); do zásadných sporů 56; duchovný život 82; základná povaha 165; hudebných rythmů 175; do knižné výroby 179; z ústného podání 289. To je způsob obvyklý u jiných Slovanů, pro dnešní češtinu násilný a zvučnosti jazyka se tím nikterak neprospěje.

Stejně nemůžeme schvalovati archaistické r za ř v příponách -řství a -řský: hospodárství 8, 12, frejírství 11, kacírství 68, rybárství 172, lékarství 373, souperství 324; materský jazyk 145, výměnkárských chaloupek 7, farárské anekdoty 13, rytírského rodu 16; po rytírských románech přišly v oblibu čtenárstva pastýrské idylly 179; morskou cibuli 218. Holeček také píše starec 113, starecky t., méně honoráru 200.

Přímo nesprávné je z za ž v slovech na -žství a -žský: knězstvo 82, mnozství 189, stav knězský 63, muzského dozrání 129, bozské slovo 288; podle toho také: řád mnisský 64.

S ustálenými zvyklostmi spisovného jazyka se Holeček rozchází také při s- a z- na počátku slov, na př.: zbíral housenky 11, hned se zebral k odporu 32, zblížení 306, zhovívavě 12, nazhromáždí 62, zhání se 128, se s ním zhodoval 130, zhoda 323, na zhledanou 390, zhoří 351; z počátku 65, 176; — spůsob 68, spůsobně 13, přispůsobil jsem se 20, 41, 82, skušenost 31, co ona skusila 160, doba skoumavá 82.

Důsledně píše autor »Našich« ť na konci i- kmenových feminin, zvláště ve skupině sť: budoucnosť 10, jednotvárnosť 14, učenosť 20, vrchnosť 21, útrpnosť 25, milosť 69, pozornosť 117, míjivosť 338, zlosť 26; — dosť 23, čtvrť 30, smrť 148. Jiné úchylky hláskoslovné jsou dále: úřadník 12 atd., úřadní spis 174[6], žampanské 180, od lonska 217.

[245]Nesprávně vokalisuje Holeček předložku k před souhláskami neretnými: ku své krvi 82, ku své potřebě 105, ku spáse 292, ku spisování 232, ku čtení 232, ku knížeti 42.

Mnoho jest u něho konečně odchylek v kvantitě. Zvláště si oblíbil při podstatných jménech slovesných zkracování prostřední ze tří koncových slabik dlouhých, známý to t. zv. amfimacerský typus staročeský: kázaní 11 atd., přikázaní 286, skoumaní 8, rozpoutaní 59, váhaní 67, vyzpovídaní 81, nazíraní 195, užívaní 188, převlékaní 208, přelívaní 191, vzdělávaní 193; verš nutí k natahování a přepínaní 193 (ale jednou také: pohřbívání 288). Zkracuje také slabiky v slovech, jako: kamen 25, jmeno 87, opravce mravů 58, obrance vlasti 132, k posilkám 45; ideal 132, 141, 150 (ale: ideál 132, 192, 196, 207, 208); špinou se kálí 196, s nataženou šijí 199, nevládne ani pidí země 355; tahne se 7, (ruku) odtahl 79, popotahl 115; nač sahla 8, 83 atd., dopomahají 18; zapřahl bych 335; umějí se vyžit 181. Jinde se zase u něho objevují délky za spisovné slabiky krátké: úsilovněji 83, šířitele cizích vkusů 133, svobodně bádat 156.

Také tvaroslovné kazy sem tam rušivě zaskřípou v proudu pěkných a čistých vět jihočeského kronikáře. Píše na př.: v minulých věkách 165 (m. věcích), bez hole 163 (m. holi), nade všemi nemocemi 45 (m. nemocmi), před svojí chaloupkou 114 (m. svou), svou hlavou vymyslil a svojí rukou ukoval 337; mne závidějí nejen zemi české 372 (m. závidí), související 43 (m. souvisící), vyhovte prosbě 315 (m. vyhovějte), křesťan povšimnul si 17, podotknul 30, zavrhnul 35 atd. (m. povšiml, podotkl, zavrhl).

Holeček s oblibou a skoro důsledně užívá širších, nepřehlasovaných tvarů slovesných pečuju (85), dokážu (198), žijou (62, 160), pijou (17). Tuto zálibu vykládá ve jmenované již knížce »Úcta k člověku« (str. 20) těmito slovy: »Vezměte tvar bijí a zamyslete se nad ním. Jak to zní kvílivě, pištivě, jak nemužně, jak žensky, jak dětsky! Oni mne bijí! Jen v dobách, kdy mužný duch českého národa upadal a kdy místo jeho zaujímala ženská pas[246]sivnost, mohla vzniknouti a se zalíbiti tato přehláska. A já to mám za příznačné pro dobu nynější, že tomuto tvaru vyhradila všeobecnou platnost ve spisovném jazyce.« — Ale přehláska u - iu - i, provedená ve 14. století, byla v češtině přece již v době nejvyššího vzmachu mužné síly české, a kdo chce psáti správně, nesmí vždy dbáti toho, jak jemu to zní.

Málo potěší čtenáře některé úchylky od správného jazyka ve skladbě. U spisovatele tak pečlivého neradi vidíme vady opět a opět vytýkané, a to nejlepšími znalci českého jazyka, kterým je každý brusičský fanatism úplně cizí. V VIII. knize »Našich« jsou takové vazby tyto: povzdechna poznamenal Pýcha 300 (m. povzdechnuv); — mistr, dávno v Čechách nebývavší 126, muž, nebavší (sic!) se … raditi 381, Čechové, měvší … osudné neštěstí 148 (lépe rozvésti vztažnou větou); — nemluvíme ničeho proti bohu 18, nemám ničeho proti tomu 64, 80; zde všude stačí prosté nic; — k vůli pravdivosti 172, k vůli odstrašení 252, já o něm badám k vůli vědeckým účelům 289 (m. pro); — vojna počala na nebi a skončí na zemi 286 (m. počala se a skončí se); — jemuž na to direktor dal pokyn 12, načež opět ujal se slova 122 (na to o časové posloupnosti je germanismus, správně potom); — dostál slovu 27, přísaze dostojím 75, kdyby literatura těmto úkolům dostávala 132, jakou měrou dostáli té povinnosti 196 (m. státi v, dodržeti, splniti a pod.); — když je Skoba odvislý od knížete 108, neodvisle od knižné falše jednají 206, nižší od vyššího odvislý je všude 300; jen od jejich dobré vůle závisí 98 (m. závislý na); — a tak se předejde všemu vzájemnému příkoří 229 (m. všecko příkoří); — aby mu ji (otázku) literatura zodpověděla 155 (m. na ni odpověděla), co bych nemohl zodpovídati 317 (m. zač, za co bych nemohl odpovídati); — společnosť… zaň spoluodpovídá 37 (m. také, zároveň odpovídá). Nečeské jsou vazby infinitivní po slovese domnívati se: že by se domnívali býti světově slavnými 150; když pak se (literatura) domnívá býti dosti vyrostlou 116.

Pravopisné nedůslednosti jsme si poznamenali tyto: na vzájem 8, navzájem 25; proto že 32, protože 34; na zad 373. Mezi podmínečnou částici -li a slovo, k němuž se tato částice připojuje, neklade Holeček nikdy spojovací čárky: povíte li mi 20 atd. Z tiskových chyb v »Emissarech« uvádíme: rostouci nepokoj 133, že českých věci nezná 126, počítal jsem, že každý mou řečí u sebe zachová v tajnosti 88, města a šlechta jsou vina, že… 123; aspoň se nyní nebudu sama, bude u mne teta Šindelářka 357.

[247]Připomněli jsme zde poněkud podrobněji jazykové kazy, které se objevují v »Emissarech«, protože se s nimi setkáváme ve všech knihách »Našich«, ba ve všech pracích Holečkových. Některé jsou osobní maroty autorovy, většinu ostatních najdeme skoro u všech našich spisovatelů. Ale přesto musíme znova opakovati, že jazyk Holečkův je lapidární, pln mužné síly a selské jadrnosti. Zvláštní pozornosti si zasluhuje lidová mluva jihočeská, kterou vyslovil nejhlubší myšlenky svého díla a nejhezčí obrazy své tvůrčí fantasie. K té se zde brzy vrátíme.

---

[1] Dílo vznikalo v tomto časovém pořadí: I. Naši 1899, II. Bartoň 1902, III. Výprava 1904, IV. Boubín 1906, V. Adamova svatba 1907, VI. Země 1908 (2. vyd. »Rok smrti« 1908), VII. Vojna I 1908 (2. vyd. »Mraky« 1919), VIII. Emissaři (Vojna II.) 1921.

[2] Srv. autobiografický román »Péro«, který vycházel v II. ročníku časopisu »Lípy«, str. 407.

[3] Mám tu na mysli povídky z Dubu (tedy skoro z téhož kraje, kde žijí sedláci Holečkovi), jak je zapsal prof. V. Vondrák a uveřejnil r. 1904 v XIII. ročníku »Českého lidu«.

[4] Zde by se mělo psáti modlívali, jak svědčí nářečí moravská, rozlišující ve výslovnosti -li od -ly; srv. také: »co ste vy, maměnko, udělali, poslali ste za mnou tatíčka« (Kulda II, 286).

[5] Spisovatel »Našich« je tu velmi často svou praksí v odporu se svou theorií. V citovaném článku »O úctě k člověku« vytýká novým českým spisovatelům, že »tuze rádi vymýšlejí nová slova, domnívajíce se, že tím obohacují jazyk. Možno ovšem i nová slova tvořit, ale musíme to umět a musí se to díti v duchu jazyka« (25). A musí toho býti třeba, lze dodati. Ale mnohá z Holečkových slov shora vypočtených nejsou toho způsobu. Jsou to namnoze slova zbytečně tvořená nebo zaváděná za slova v spis. jazyce ustálená a známá, zbytečně obnovované archaismy a četné — jak u Holečka často bývá — rusismy. To je spíše kaz než přednost. (Red.)

[6] V II. a III. ročníku jsme podnikli malé tažení proti Nár. listům, jež se houževnatě držely tvarů úřadní, úřadník, úřadnický; s radostí vidíme, že se jich již vzdaly, spíše asi změnami v redakci než naší zásluhou. Řekli jsme také, že střídání samohlásek v slovech úřad, úřední atd. je ve shodě s českými přehláskovými pravidly; shoduje se s nimi také tvar úřadný, obvyklejší v době starší, protože má koncovku tvrdou. Starý český spisovný jazyk měl zpravidla tvary úředník, úředničí (= úřednický); tak píší na př. české listiny, Chelčický, Všehrd, Hájek, Kralická bible (objeví-li se ojediněle tvar s a, je to vlivem tvarů úřad, úřadný); moravský evangeliář Olomoucký naproti tomu má tvar úřadník. Pražská lidová mluva mívala za našich mladých let také tvar ouřadník, ouřadnice, zvláště, mluvilo-li se s úctou anebo i s neúctou o »ouřadníku« jakožto příslušníku slavného »ouřadu«; tím si vykládáme, že Neruda psával úředník i úřadník. Z toho ze všeho nám stále plyne, že není proč se vyhýbati tvaru v českém spisovném jazyce ustálenému. (Red.)

Naše řeč, volume 5 (1921), issue 8, pp. 237-247

Previous Koňak

Next Z. (= Josef Zubatý): Z našich časopisů