Na pováženou, povážlivý

[Short articles]

(pdf)

-

Rčení »dáti, jest na pováženou (na uváženou)« neznáme ze starých dokladů, ale nelze pochybovati o jejich správnosti. Slovesa povážiti, uvážiti (po-, uvažovati) ve smysle něm. bedenken, erwägen jsou stará a i tvary na uváženou, na pováženou jsou docela v duchu našeho jazyka. Za znak cizího původu nelze pokládati, že »jest na pováženou« mívá ráz výstrahy jako něm. »es ist zu bedenken«; pak bychom nesměli ani říkati na výstrahu »rozmysli si to«, vezír by nesměl varovati sultána, »že jest nač mysliti, měl-li by s tak znamenitým vojskem přes takovou poušť se pustiti« (Kron. Tur. 1, 348). Ani příd. jm. povážlivý ve významě trpném (povážlivá věc, t. věc na uváženou) se nám nezdá chybou. Podobná slova mívají sice nejčastěji význam činný (trpělivý, přičinlivý, bázlivý atd.), a tak se říkávalo i o člověku, který vše dobře »pováží«, že je »povážlivý«; ale říkáme-li dnes spíše ve smysle trpném, že je něco »povážlivé«, je to právě tak, jako když věc, jíž »se strašíme« (mluvíc po staru), nám je strašlivá; staří Čechové mluvili o strašlivých věcech i o strašlivých (t. bázlivých) lidech, o plačlivých lidech i o plačlivých věcech, my mluvíme o důtklivé řeči i o důtklivém (nedůtklivém) člověku, a tak utvořeno v obojím významě i slovo povážlivý. Dokladů jeho z doby starší hrubě není; má-li Jungmann jediný doklad z Rosy (17. st.) u významě činném, nestačí to na důkaz, že význam trpný je chybný.

Co se tvaru na pováženou, na uváženou a jiných podobných týká (na shledanou, na srozuměnou, na zapřenou atd.), patří do [235]četné skupiny našich výrazů, v nichž přídavné jméno ž. r. má platnost jména podstatného; shledaná, setkaná, zmýlená atd. je totéž co shledání, setkání, zmýlení. Jak jsme mimochodem naznačili V, 36, vznikala taková zpodstatnělá příd. jm. ze složených výrazů, kde bylo nějaké podst. jm. ž. r. spojeno s příd. jménem (nebo příčestím) jako přívlastkem; nejčastěji, ne-li vždy, bylo to slovo věc. Stará čeština si velice libovala v takových opisech; říkávalo se i na př. noční věcí (nočně, v noci), vší věcí (úplně, ve všem), žádnú věcí (nikterak), celú věcí (docela), nestojí za velikú věc (za mnoho), jest jedna věc (jedno), marná věc (marné) jest nad mrtvým plakati, zřiezenú věcí (zřízeně, náležitě) a pod. Říkalo se na př. »jest dobrá (možná, divná atd.) věc« — »jest dobré«, vypuštěním slova věc vzniklo pouhé »jest dobrá«; a tak vznikaly i příslovečné výrazy jako zlodějskou (zlodějsky), na pamětnou, na shledanou atd. Nejstarší nám známý doklad tak zpodstatnělého trpného příčestí je z r. 1504: tomu na zdrženou (na zdržení, na zachování) a pro lepší pevnost toho všeho, co se nahoře píše, … své vlastní pečeti přivěsili jsme k těmto smlouvám (Arch. č. 17, 47); stará podobná slova jsou na př. vyhraná, prohraná (výhra, prohra); Abraham z Gynterrodu překládá Kyr. 6, 2, 8 »téměř všecko vojsko sobě tak myslilo a sobě tak počínalo, jako by již nad nepřátely mělo vyhranou«. Jest pravda, že to je pěkný, dobrý způsob, způsob opravdu český; ale nezapomínejme, že má čeština i způsoby jiné, i způsoby za některých okolností jí milejší. I, 220 jsme již poznamenali, že skutečná čeština nenahrazuje kde jakého jména na -ní a kdekoli tvarem na -ná, že se na př. skutečné češtině příčí spojovati je s 2. p. předmětu; nikdo přece neřekne, že se sbírá, »na vymalovanou kostela«. Máme ovšem spisovatele, kteří mají za povinnost spisovatelskou, aby prohlubovali příkopy mezi mluvou spisovnou a skutečnou; a tak jsme již častěji čtli, co se děje »na zlepšenou« naší situace, »na vysvětlenou« nějaké záhady, »na znázorněnou« skutečného stavu věcí.

Naše řeč, volume 5 (1921), issue 8, pp. 234-235

Previous Josef Zubatý: Po druhé, za druhé

Next Koňak