Jungmann a — Hanka
Václav Flajšhans
[Articles]
-
Ohromná práce Jungmannova, jeho pětidílný slovník, dožívá se pomalu stoletého jubilea: a všichni, kdož ho užívali zevrubněji, vydali dosud nejpochvalnější úsudky o jeho ceně a úplnosti. I tam, kde jsme učinili pokrok největší, v jeho části staročeské! Vzpomeňme jen, že Slovník takřka nezná Štítného ani Husa, že takřka všechny veliké staročeské veršované legendy byly teprve nově objeveny atd.; vzpomeňme jen, jak se změnily od kořene naše staročeské mluvnice atd. A přece i tu kompetentní soudce, v posledním svém výkladu r. 1913 (v Listech filolog. XL, 28), pověděl zcela správně: »Ovšem že lze mluviti o neúplnosti v části staročeské u Jungmanna jen se stanoviště absolutního. Hledíme-li k době, kdy Jungmann sbíral látku na slovník, jest jeho práce i po této stránce opravdu obdivu hodna.«
Chvála tato se týká zejména excerpt Jungmannových z velikých a důležitých textů staročeských, jako Passionálu (Jungmann často srovnává několik rukopisů i nejstarší tisky), rukopisných žaltářů (Jungmann zná žaltář Klementinský a j.), staročeských slovníků (Bohemáře, Rozkochaného) atd. Jsou to excerpta při všech nedostatcích téměř úplná — a také z rukopisu Hradeckého, Svatovítského, Alexandreidy atd. jest excerpováno hojně a důkladně.
Jest ovšem nepochybno, že Jungmann některé texty staročeské skutečně probíral sám; později, po vydání Slovníka, sám tak podal excerpta z Modliteb, Štítného atd. v Rozboru stč. literatury 1843; ve Slovníku samém poznal loni Zubatý (v N. Ř. IV. 183) výtahy z rukopisu o štěpařství; podle všeho asi také sám prohlédl rukopis t. zv. Vodňanský v Museu a j. Ale tyto a takové výtahy bývají jenom výminkou; Jungmann užívá — jako [226]všichni lexikografové — často excerpt cizích, výpisků Dobrovského, Palackého, Bočkových (abych jen tři jmenoval), daleko více, nežli by se zdálo. Bylo by potřebí ohlédnouti se zevrubněji po jeho pramenech původních — zde podávám jenom malý příspěvek.
Monografie o Jungmannovi (od Zeleného až po Chalupného) si této otázky pravidelně nevšímají; jediný takový příspěvek podal 1906 ve Věstníku Akademie (XV, 204—208) prof. Pastrnek, jenž ukázal, že Jungmann přejal z Lindova Slovníku polského daleko víc a daleko doslovněji, nežli bychom čekali a nežli on sám v úvodě vyložil. Něco podobného poznáme o užití práce Hankovy.
Již Zelenému nezůstalo tajno (v. podrobný rejstřík Bílého k 2. v. s. v.), že po vydání Slovníku mezi Hankou a Jungmannem nastala kyselost; že Hanka nebyl spokojen se slovem Jungmannovým v předmluvě (str. VI) o »znamenitých a vzácných přídavcích«, jež poskytli »Kinský, Seidl, Hanka…, Chmela, Vrána, Sláma…« Viditelný toho důkaz jsou podnes nevrlé přípisky Hankovy (červeným inkoustem) v exempláři Jungmanna musejním, dále některé články Hankovy v Musejníku (viz o jednom níže) — a Zelený pokládá tuto nevrlost za chorobné velikášství Hankovo a jeho narážky o chybách Jungmannových za plané řeči, k nimž neměl důkazů. Ale tak zcela bez důvodů Hankova slova nebyla.
Jde tu o největší a nejhlavnější práci Hankovu, o jeho Zbírku nejdávnějších slovníků z r. 1833, již Palacký téhož roku v Musejníku (str. 461) tak suše popravil. Hanka tam (o chybách té práce netřeba mluviti, známe je dnes daleko lépe nežli Palacký) vydal spoustu důležitých textů, podnes ještě jen odtud přístupných a známých, a připojil také první (73stránkový) slovník staročeský: totiž abecední seznam slov v nové češtině vyhynulých, jež jsou obsažena v textech této Zbírky, dále v jeho Starobylých skládáních, Dalimilu, Rukopise, Alexandreidě a t zv. Epických zlomcích. Poněvadž do své Zbírky pojal také slovář bohemik z latinských listin, dále abecední výtahy ze stč. žaltářů a z nejstaršího Passionálu (srovnávaje tyto výpisy s několika rukopisy a tisky), obsahuje tento jeho rejstřík vskutku skoro jakýsi generální index lexikální látky staročeské, pokud tehdy byla známa.
Hanka arci i v této největší a nejlepší své práci je jen trpaslík, stojící na ramenech Dobrovského. Nejcennější část knihy, texty slovníků, vydal rovnou z opisů Dobrovského (opis Rozkochaného n. př. je v knihovně Musejní s imprimatur censorským), nedav si ani práce, aby je přepsal; také rejstříky některé měl již v pozůstalosti Dobrovského (takový rejstřík k Bohemáři je rovněž [227]v knihovně musejní). Ale nicméně přes to přese vše je v této knize také hodný kus práce jeho, dosti perné — a práce vskutku užitečné.
Nuže, těch malých ani ne 150 sloupečků Hankova »staročeského slovníku« se ovšem nemůže rovnat s několika tisíci velikých kolon Jungmannových. Ale Hanka nicméně viděl, jak Jungmann podle jeho rejstříku prostě přejal jeho pracné výpisky z Passionálu (Jungmann obyčejně uvádí jeho citát se zkratkou »Leg.«), jeho a Dobrovského výpisy ze žaltáře Klementinského a t. zv. Glossovaného musejního (Jungmann uvádí tyto citáty s jeho zkratkami ’Ps. ms.’, ’Psalt. manus.’, ’Ps. mus.’ atd., jež někdy novějším filologům dávají marné hledání), slovíčka z t. zv. Rozkochaného atd. A viděl, že někdy Jungmann (a dosti často) ani nenahlížel do textu, že se spokojoval jenom jeho rejstříkem — a že si často dovoloval opravy nemožné a nesprávné. Několik příkladů věc objasní.
Jg. uvádí heslo »mucholovka et muchojedka (pol.)« s citátem: »Rozk., Nomencl. et Ms. Lex. Clem.« Citát poslední, »Ms. Lex. Clem.«, jest omyl; je to »Nomenclator« po druhé citovaný. Oba ty citáty jsou vzaty z Hankova rejstříku, jenž uvádí str. 61 (Rozk.) a 161 (Nomencl.). Ale Hanka uvádí správně heslo ‚mucholt‘, jehož Jungmann vůbec nemá — Jungmann svá hesla ‚mucholovka‘ a ‚muchojedka‘ přejal prostě z Lindeho, připsav k nim citáty Hankovy! (V Gebauerově Slovníce arci obě Jungmannova hesla již zmizela — a restituováno správně Hankovo heslo ‚mucholt‘ s oběma citáty.)
Jg. uvádí heslo »nedaskde« s pouhým citátem »St. skl. I« — přejav jej prostě z Hankova Rejstříku. Je to známý citát z Leg. o sv. Prokopu (v. Gebauer s. neda), jehož Jungmann nenalezl.
Jg. uvádí heslo »nekárnost« z Rozk.; ale toto heslo je v rejstříku Hankově pouhou tiskovou chybou; text má správně »nekáznost«, jak má správně i slovník Gebauerův. (Mimochodem řečeno, v opise prešpurském chybou opisovačskou vzniklo ‚nekocznost‘ — a z toho opět nová chyba slovníku Gebauerova ‚nekošnost‘).
Jg. uvádí heslo »nedvořenie« = contumelia podle Hankova rejstříku; Hanka uvádí stránku, Jung. připsal nazdařbůh citát ‚Rozk.‘ ačkoli je z Velešína, jak má správně Gebauer.
Atd. Je arci za těchto okolností pochopitelné, že Jungmann přejímá také Hankovy opravy (»nesmluvný« m. ‚nestuluvný‘, což ještě Gebauerovi při Žalt. Wit. bylo záhadné) zrovna tak bez citátu jako jeho chyby (»nekosník« m. ‚nekošník‘), jeho doklady [228](n. př. s. ‚nerozpáčnost‘[1]) jako jeho výklady (‚neuhodí‘ = nevhodí) atd. Také všechny ty tak krásné citáty z Passionálu a Žaltářů jsou veskrze i s výklady přejaty z Hanky (někdy něco málo doplněny nebo opraveny).
Ale nejenom to. Hanka viděl, že Jungmann ani neužil všech jeho hesel. U Hanky jsou n. př. (s náležitými doklady) hesla ‚necnota‘, ‚nedotčený‘ atd., ale u Jungmanna jich není. A Hanka ovšem viděl, že také ani materiál slovníku Palkovičova není přejat úplně, ježto se sám Palkovičem řídil při svém výběru slov »staročeských«.
Můžeme tedy to, co se Zelenému zdálo nepochopitelné, pochopiti zcela dobře. Hanka věděl a cítil, že jeho materiál má v Slovníku Jungmannově jiné místo nežli »znamenité a vzácné příspěvky« Vránovy, Seidlovy, Slámovy atd. Tito podávali pravidlem pouhý materiál — Hanka, nehledě k ceně jeho, materiál již zpracovaný.— — —
Ale Hanka měl ještě jiný důvod, proč Jungmanna cenil poměrně málo. Je to jeden článek Jungmannův, jehož si Zelený náležitě nepovšiml. Jungmann podal, za redakce Palackého, r. 1837 v Musejníku (na str. 225—233) referát o knize Jos. Muczkowského z r. 1835, jež přináší popis jednoho rukopisu Žídkova v Krakově. Muczkowski poslal Jungmannovi deset sloupců českých glos Žídkových; z nich Jungmann otiskl asi 30 jmen ptáků, latinskočeských, z části necelých. Tato jména zůstala Jungmannovi, jak sám píše, (str. 231) »nevyložitedlnou pohádkou«: »kdo nám vysvětlí následující jména ptáků« (uvádí n. př. — ‚icapus kompas‘ — ‚ufilus trzmak‘ atd. — a jen u dvou podal správné vysvětlení). Časem ovšem Jungmann poznal svůj omyl; v Slovníku některá vykládá již správně (počínaje heslem ‚nečánek‘; dále hesla ozvec, poluh, splak, šlojířník, větroživ, vleš a vrtoš; v Dodatcích pak připojil výklady slov dětelík, dřevoluštka, drlice, filek, jiskrnáč, ludačka a mucholt, ačkoli při tomto slově své starší chyby neopravil). Chyba Jungmannova záležela v tom, že jmen těchto ptačích nesrovnal se jmény ptáků v staročeských slovnících — byla tu tedy chyba metodická. Toho si ihned všiml Hanka, srovnal všech těch 30 jmen, vyložil všechna — a poslal svou opravu redaktoru Palackému. Ale tento kritik Hankův a ctitel Jungmannův prostě Hankovu opravu odložil. (Snad se o ní Jungmannovi zmínil — a snad opravy Jungmannovy v Slovníku jsou čerpány z této netištěné práce Hankovy — snad — —).
[229]Palacký však odjel r. 1839 do Italie a redakci Musejníka přejal P. J. Šafařík. Za jeho redakce byl otištěn (1839, str. 112—115) od nějakého anonyma (jehož sestavovatel rejstříku k ročn. 1846 zcela nesprávně ztotožnil s Hankou) »výklad některých názvů u Pavla Židka.« Je to článek, který činí malou čest redakční péči Šafaříkově. Vykladatel oněch 30 ptačích jmen neví ani, že již Jungmann sám v Slovníku některá správně vyložil, nesrovnal opět těchto názvů s příslušnými oddíly staročeských slovníků a podává výklady své, zcela nemožné a jenom do větru psané. Na jeho 4stránkový výklad poslal Hanka ještě jednou své jedenáctiřádkové opravy, jež Šafařík také vskutku na str. 240 otiskl (spolu s Hankovým vysvětlením, proč a jak opravuje; tu ovšem také opraveno Jungmannovo ‚kompas‘ v ‚konipas‘, ‚trzmak‘ v ‚črmák‘ atd.). Hankovi těchto 30 jmen nebylo »nevyložitedlnou pohádkou«; opravil je lehounce, podle textu své Zbírky, postupem, který se nabízel sám hned. Ani se nemůžeme diviti, že neměl velikého mínění o Jungmannovi nebo o neznámém onom oprávci. — —
Co tedy Zelenému nebylo jasno, je nám jasno docela. Hanka mohl — se svého stanoviska právem — pokládati svůj díl příspěvků za cennější nežli práci druhých, s ním jmenovaných. A mohl se arci pokládati za lepšího znalce staročeských výrazů nežli Jungmann. K pramenům Slovníku Jungmannova přibývá vedle Lindova materiálu také materiál Hankův, velmi cenný a hojný.
Ale ovšem na obranu Jungmannovu musíme dodati, že — jak vidíme zřetelně z jeho korespondence — nekladl na autorství své takové váhy jako druzí; že byl ochoten své práce zrovna tak postoupiti druhým, jako je přijímal od jiných; že zrovna tak užil práce bratrovy, přítele A. Marka, mistra Dobrovského atd., pokládaje se jaksi jen za výkonnou sílu, již vlast postavila náhodou k tomuto společnému podniku. Chyby měly býti vinou jeho; přednosti měly náležeti celému národu. A nelze pochybovati, že dílo v těchto rozměrech mohl provésti právě jenom on.
[1] Do svého proloženého exempláře, který je majetkem Lexikografické komise, připsal si Jungmann k heslu nerozpáčnost doklad ze Štít. Bud. 196. (Red.)
Naše řeč, volume 5 (1921), issue 8, pp. 225-229
Previous Zhrzený
Next Josef Zubatý: Po druhé, za druhé
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1