Nová česká knížka o diskurzu

Zdeňka Vychodilová

[Reviews and reports]

(pdf)

A new Czech book on discourse

This article is a review of Soňa Schneiderová: Analýza diskurzu a mediální text. Praha: Karolinum, 2015. 164 s.

Soňa Schneiderová: Analýza diskurzu a mediální text. Praha: Karolinum, 2015. 164 s.

Analýza diskurzu je rozsáhlé interdisciplinární výzkumné téma, které má v moderní evropské vědě pevné postavení a v mnoha zemích i stabilní badatelské zázemí (Velká Británie, Francie, Polsko, Německo, Rakousko aj.). Je tedy třeba přivítat, že do diskuse na tomto poli se v posledních letech stále častěji zapojují i čeští lingvisté. Jedním z příspěvků k tomuto tématu je monografie Soni Schneiderové Analýza diskurzu a mediální text, kterou v loňském roce vydalo nakladatelství Karolinum. Je to po olomoucké publikaci autorského kolektivu nejmladší badatelské generace (Kateřina Prokopová – Zuzana Orságová – Petra Martinková: Metodologie výzkumu v oblasti kritické analýzy diskurzu. Olomouc 2014) v krátké době druhá významná publikace z této oblasti.

Předmětem monografie Soni Schneiderové je analýza diskurzu v širokých lingvistických i extralingvistických souvislostech. Na rozdíl od dosavadních prací našich badatelů, které se víceméně soustředily na dílčí aspekty problematiky, bylo autorčiným záměrem postihnout dosavadní postupy analýzy diskurzu z určitého nadhledu a v co možná největší ucelenosti. Autorka si je vědoma faktu, že takto komplikované téma není možné „vměstnat“ do jedné knížky v jeho plné šíři a složitosti, nicméně se jí daří předložit ucelený, logicky koncipovaný přehled vývoje a stavu těch aspektů zpracovávané problematiky, jež v konceptu své práce pokládá za klíčové. Analýzu diskurzu, kterou primárně pojímá jako záležitost mezitextových vztahů, vymezuje vůči příbuzným postupům, zejména vůči textové analýze.

Kniha je strukturována do osmi základních kapitol, jež jsou dále rozčleněny na podkapitoly v systému desetinného třídění. První dvě, resp. tři kapitoly mají charakter prolegomen ve smyslu uvedení do problematiky a obecného nastínění vývojových tendencí a současného stavu bádání o zpracovávaném tématu. Autorka poukazuje na složitost a mnohoaspektovost fenoménu „analýza diskurzu“, pojmenovává faktory, které do tohoto složitého procesu vstupují, předkládá přehled chápání pojmu diskurz u vybraných badatelů a vymezuje rysy společné jednotlivým koncepcím. Sama se přiklání k foucaultovskému pojímání diskurzu jako určitého principu a pravidel podílejících se na zobrazování, resp. vytváření určité skutečnosti; v oblasti jazyka pak chápe diskurz jako soubor určitých elementů v textu, tvrzení a postupů, které jsou regulovány určitými sociálními kontexty. Ztotožňuje se s pojetím diskurzu jako pojmu nadřazeného pojmu text, přičemž diskurz odkazuje především k sociálním procesům.

Čtvrtou kapitolu věnuje autorka koncepci jednoho ze zakladatelů kritické analýzy diskurzu, britského lingvisty Normana Fairclougha, prezentované zejména v pracích Language and Power (1989) a Critical Discourse Analysis: the Critical Study of Language (1995). V podkapitolách detailně porovnává Faircloughovy teoretické pozice s koncepcemi jiných autorů – Michela Foucaulta, Michaila Bachtina, M. A. K. Hallidaye, Teun van Dijka a Jürgena Habermase, kteří jsou v mnoha ohledech jeho předchůdci a inspiračními zdroji či badatelskými souputníky. Dále autorka v této kapitole podrobně analyzuje Faircloughovo pojetí analýzy diskurzu – [214]to se pak také stává východiskem pro autorčiny vlastní materiálové analýzy v kapitole osmé. Soustřeďuje se na klíčové momenty Faircloughovy koncepce, které osvětluje v těchto podkapitolách: 1. Předpoklady (assumptions) a implicitnost textu, 2. Diskurz/y, 3. Intertextovost a dialogičnost, 4. Žánry a žánrové struktury, 5. Obecná struktura argumentu a 6. Transformace události a narativ.

Pátá kapitola shrnuje přínos čtyř nejvýznamnějších českých badatelů do sledované oblasti: Jana Hoffmannová se svým autorským kolektivem obohatila bádání pracemi založenými na konverzační analýze (Hoffmannová – Müllerová – Zeman, 1999; Hoffmannová – Müllerová, 2000, 2007; Čmejrková – Hoffmannová, 2003, a další publikace). V pracích Jiřího Nekvapila nacházíme styčné body s analýzou diskurzu v jeho konceptu tzv. mediální dialogické sítě (Nekvapil – Leudar, 2002, a další). Jiří Homoláč rozpracovává analýzu diskurzu v diskusích o problematice Romů (Homoláč, 2009, a další). Jiří Kraus se vyjadřuje především k otázkám současného rétorického diskurzu (Kraus, 2003, a jiné). Odkazy na české práce dotýkající se sledované problematiky prostupují celou recenzovanou publikací.

Předmětem šesté kapitoly je analýza diskurzu v různých vědních oborech. Autorka se v ní snaží postihnout specifika daného pojmu v literární vědě, v sociálních vědách, v psychologii, ve filozofii a v edukaci. V oblasti literárněvědné analýzy upozorňuje zejména na teorie německých badatelů Jürgena Linka a Klause-Michaela Bogdala, jež navazují na foucaultovské pojetí diskurzu, v sociálněvědní oblasti vyzdvihuje vliv učení francouzského sociologa a antropologa Pierra Bourdieua, představitele tzv. kritického proudu v sociologii, na poli filozofického bádání připomíná přínos francouzského fenomenologa Paula Ricoeura.

Teoreticko-analytickou část práce završuje kapitola sedmá, v níž se Soňa Schneiderová navrací k užší podstatě své práce a interpretuje vybrané přístupy analýzy diskurzu k textu a osvětluje její základní metodologické principy. Autorka se zde mimo jiné soustřeďuje na některé dílčí aspekty koncepcí výše uvedených zahraničních i domácích autorů a jejich prizmatem prezentuje vlastní náhled na zkoumané problémy. Mimo jiné pojednává o členské kategorizační analýze Harveyho Sackse jako o jedné z nejužívanějších „technik“ při analyzování diskurzu. „Jde o analýzu toho, které kategorie účastníci komunikace (členové společnosti) užívají a jak jim sami rozumějí, na základě kterých pravidel je užívají a které kategoriální aktivity jsou na tyto kategorie vázány […]. Kategorizace je prováděna prostřednictvím pojmenování osob, společenských skupin a činností.“ (s. 66) Jedná se např. o výběr kategorií z hlediska identity člověka či z hlediska momentální relevance; těm jsou pak připisovány jisté pozitivní či negativní kategoriální predikáty (ilustrováno příkladem ze stati Martina Havlíka: Víš, že se Pavla provdala za Američana/muslima/černocha/Afroameričana/strojního inženýra/penzistu? – Havlík, 2009, s. 85).

Dále věnuje autorka pozornost tzv. interpretačnímu repertoáru v teorii diskurzivních psychologů Jonathana Pottera a Margaret Wetherellové. Prostřednictvím tohoto konceptu hledají jeho autoři odpovědi na otázky, „jak je diskurz konstruován ve vztazích sociálního jednání, jak lidé konstruují porozumění světu v interakcích a jak toto porozumění ideologicky podporuje formy sociální organizace“ (s. 69). Mezi českými lingvisty nachází toto pojetí odezvu v pracích Jiřího Homoláče, který interpretační repertoár aplikuje na analýzu internetových diskusí o migraci Romů (viz výše).

Dalším zmiňovaným pojmem jsou tzv. uzlové body v teorii diskurzu Ernesta Laclaua a Chantal Mouffeové, jejichž chápání vychází z předpokladu, že elementy diskurzu jsou jakési plo[215]voucí signifikanty, v nichž označující a označované nejsou pevně spojeny, a jedinými pevnými body diskurzu jsou pak privilegované body centra diskurzu, tzv. uzlové body. Z českých autorů pracuje s tímto pojmem např. Jiří Kraus, podle nějž mají uzlové body vyjadřovat ideologii mluvčího, tedy jeho celistvý obraz světa (v příkladových promluvách Davida Ratha jsou to např. výroky typu šikana krajů ze strany vlády, plné respektování vůle voličů, jasně vyjádřená vůle drtivé většiny národa apod.). V dalším výkladu autorka poukazuje na podíl kvantitativně-distribučních metod na analýze diskurzu, jež se uplatňují v tzv. korpusové diskurzivní analýze.

Následující podkapitola je věnována důkladnému kritickému zhodnocení výkladů diskurzu a souvisejících pojmů v díle Normana Fairclougha. Autorka zřetelně pojmenovává pozitiva i negativa jeho teorie, kladně hodnotí především komplexnost v pohledu na analyzovaný text a upřednostnění analýzy textu ve vztahu k sociálním podmínkám. Naopak za nevýhodu jeho interpretace považuje předem daný, zaujatý přístup k analýze některých skutečností, ovlivněný mimolingvistickými, společenskými faktory. Jako protiváhu britské CDA autorka představuje německou kritickou diskurzivní analýzu, reprezentovanou koncepcí Jürgena Linka. Kapitolu uzavírá pojednání o konverzační analýze jako o disciplíně s nejlépe propracovanou a ucelenou metodou a terminologií v rámci analýzy diskurzu.

Materiálová osmá kapitola (Mediální diskurz) je v jistém smyslu jádrem monografie. Je cenná především tím, že v ní autorka předkládá výsledky svého vlastního několikaletého výzkumu českého mediálního textu z pohledu analýzy diskurzu. Detailně rozebírá vybrané aspekty současného sociálního jednání médií, jež ovlivňují komunikaci v daném prostředí a podílejí se na formování mediálního diskurzu. Výzkum provádí jak na mluvených textech předních českých televizních stanic (ČT, Nova, Prima), tak na psaných textech významných českých deníků (MF Dnes a Právo). Opěrnou inspirační bází pro vlastní analýzy byla autorce koncepce kritické analýzy diskurzu Normana Fairclougha (viz výše). Autorka upozorňuje na výrazné charakterizační rysy současných médií a jejich vývojové směřování. Podrobně ilustruje např. tzv. konverzacionalizaci v mluvených sdělovacích prostředcích, jež se odráží v rostoucím přívalu zdvořilostních a kontaktových formulí, které mají vytvořit falešnou atmosféru přátelské důvěrnosti (situace, ve kterých se může ocitnout každý z nás; Pane doktore, děkujeme, a dávejte nám na Lukáše pozor). Konverzacionalizace je doprovázena tzv. kolokvializací, rostoucí neformálností ve veřejných projevech, užíváním hovorového jazyka, který je vlastní příjemci zpráv (Polské politiky nadzvedl ze židle hlavně jeho návrh…; Jiří Novotný končí v klepetech… a jiné). Nevhodné používání kolokvialismů může vést ke znevážení sdělované události, k její trivializaci až vulgarizaci (referování o válečném konfliktu: a teď se podívejte na sestřih toho nejlepšího). Za závažné negativní rysy považuje autorka zřetelný ústup zájmu médií o objektivní pojetí sdělovaných informací, což vede k jejich dezinterpretaci v zájmu různých ideologií, interpretativní charakter předávání faktů vedený snahou zaujmout a víceméně vnutit čtenáři/divákovi určitou vlastní interpretaci, bulvarizaci zpravodajství zejména v komerčních médiích ad. K dosažení svých cílů média využívají kombinaci nejrůznějších komunikačních strategií, např. vtahování samotného diváka do „tvorby“ televizního zpravodajství (viz Divácké zprávy na TV Prima). Důsledkem je mj. změna funkce mediálních komunikátů z primárně informativní na primárně ovlivňovací.

V samostatných podkapitolách je rozpracováno téma vývoje mediálních žánrů (příběh > „story“, působení na emocionální stránku osobnosti příjemce informace, model diskurzivní strategie „komplikace + řešení“ a jiné) a téma reklamy ve zpravodajských textech.

[216]Značný prostor vymezuje autorka porovnávání rozdílných prezentací téže události v jednotlivých mediálních zdrojích a manipulativním metodám uplatňovaným vůči příjemcům informací. Její závěry ohledně vytváření odlišných diskurzů v mediálním textu jsou verifikovány na solidním korpusu konkrétních mediálních textů, jež byly podrobeny mezitextovému srovnání. Závažná je kapitolka, v níž autorka věnuje pozornost tomu, jak lze prostřednictvím sledování mezitextových vazeb určitým kategoriím přisoudit kategoriálně vázaný predikát. V kontextu mezitextových vztahů posuzuje také úlohu slova a kontextu při ovlivňování vnímání jiného slova v textu. Opomenuta není ani taková vlastnost soudobého mediálního textu, jakou je intertextovost.

Zajímavé a pro běžného konzumenta informací možná překvapivé závěry vyplývají z autorčiných analýz citátu jako prostředku vyjádření a zkoumání diskurzu. Na bohatém autentickém materiálu prezentuje nejrůznější mediální úpravy citátových výroků od zdánlivě nepodstatných, modifikujících pouze stylovou charakteristiku daného výroku (Nikoliv × Nikolivěk) až po zjevně manipulátorské, jež vedou k dalekosáhlým informačním a interpretačním posunům (Někteří pánové z koaličních stran tu lekci potřebovali, abychom mohli začít vážně jednat… × … pánové z rádoby koaličních stran potřebovali lekci, aby konečně začali jednat). Kapitolu uzavírá ukázka diskurzivní analýzy souvislého mediálního textu a celou monografii završuje rekapitulující závěr.

Monografie Soni Schneiderové reprezentuje veskrze moderní přístup k jazyku. Autorka uvádí přesvědčivé argumenty dokazující přednosti analýzy diskurzu a šíři jejího využití v lingvistické teorii i praxi. Názorně ukazuje moderní, netradiční přístupy ke zkoumání textů a naznačuje možná směřování dalšího bádání. Monografie přináší i značná upřesnění pojmosloví dané oblasti. Pro naplnění svého záměru, aby tato publikace pomohla překonat mnohdy negativní postoj vůči analýze diskurzu, učinila autorka maximum a vznikla tak kniha po mnoha stránkách novátorská, zajímavá a poučná. Velkou předností monografie je také skutečnost, že text je čtivý – autorka dokázala složitou problematiku vysvětlit jasně a srozumitelně, aniž by výklad ztrácel na odborné úrovni.

Knížka přinese užitek i běžnému konzumentovi moderních médií přinejmenším v tom, že mu ukáže a pomůže pochopit, jak rozdílně různé sdělovací prostředky přistupují ke sdělované realitě, jak odlišně o ní referují a jak odlišně ji hodnotí, a toto nahlédnutí do jazykového zákulisí moderního mediálního světa mu umožní lépe odolávat manipulačním praktikám současných médií.

 

LITERATURA

ČMEJRKOVÁ, S. – HOFFMANNOVÁ, J. (eds.) (2003): Jazyk, média, politika. Praha: Academia.

FAIRCLOUGH, N. (1989): Language and Power. London: Longman.

FAIRCLOUGH, N. (1995): Critical Discourse Analysis: the Critical Study of Language. London: Pearson.

HAVLÍK, M. (2009): Diskurzní praktiky křesťanských kazatelů při konstituování standardního relačního páru „my“ – „oni“. Slovo a slovesnost, 70, s. 83–99.

HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O. (2000): Jak vedeme dialog s institucemi. Praha: Academia.

[217]HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O. (2007): Čeština v dialogu generací. Praha: Academia.

HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O. – ZEMAN, J. (1999): Konverzace v češtině při rodinných a přátelských návštěvách. Praha: Trizonia.

HOMOLÁČ, J. (2009): Internetové diskuse o cikánech a Romech. Praha: Karolinum.

KRAUS, J. (2003): Politický diskurz jako jedno z témat obnoveného zájmu o rétoriku. In: S. Čmejrková – J. Hoffmannová (eds.), Jazyk, média, politika. Praha: Academia, s. 25–36.

NEKVAPIL, J. – LEUDAR, I. (2002): Sekvenční struktury v mediálních dialogických sítích. Sociologický časopis, 38, s. 483–500.

PROKOPOVÁ, K. – ORSÁGOVÁ, Z. – MARTINKOVÁ, P. (2014): Metodologie výzkumu v oblasti kritické analýzy diskurzu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Katedra slavistiky FF UP
Křížkovského 10, 771 80 Olomouc
zdenka.vychodilova@upol.cz

Naše řeč, volume 99 (2016), issue 4, pp. 213-217

Previous Jana Nová, Helena Pernicová: Ke zpracování názvů rostlin v Akademickém slovníku současné češtiny (Z přípravy Akademického slovníku současné češtiny)

Next Věra Dvořáčková: Nostalgie po dobách nedávno minulých