Od duchovního společenství k ozdobě: Lexémy tovaryšstvie a tovaryšstvo ve staré češtině

Miloslava Vajdlová

[Articles]

(pdf)

From spiritual community to ornament: The lexemes tovaryšstvie a tovaryšstvo in Old Czech

The lexemes tovaryšství and tovaryšstvo, nowadays peripheral, were atteseted in the phonological variants tovařišstvie/tovaryšstvie, tovařišstvo/tovaryšstvo in Old and Humanistic Czech. They were commonly used and had a number of meanings: ‘association, (spiritual) connection’ – ‘association, community, grouping’ – ‘fellowship, friendship, togetherness’ – ‘company, companionship’ – ‘companions’, etc. On the basis of the archiseme ‘link, connection’ and the shift from abstract to concrete, the meaning ‘ornament consisting of more (especially heterogeneous) parts’ also developed.

Key words: development of language; lexemes tovaryšstvie, tovaryšstvo; Old Czech; semantic shift
Klíčová slova: vývoj jazyka; lexémy tovaryšstvie, tovaryšstvo; stará čeština; významový posun

[*]Staročeské lexikální jednotky tovařišstvie a tovařišstvo jsou dobře doloženy po celé staročeské období. V pramenech jsou zaznamenány i v podobě po disimilaci ř-š > r-š, tedy ve formách tovaryšstvie a tovaryšstvo. Během užívání se souhlásková skupina -šstv- nezřídka v zápisech zjednodušuje na -štv- nebo -stv-, v souladu s náležitým vývojem jazyka se koncové -ie mění na -í. Základní podobou lexémů v době humanistické jsou formy po disimilaci tovaryšství, tovaryšstvo, stejná je situace ve slovnících Dobrovského a J. Jungmanna s. v. Od konce doby barokní se obě lexikální jednotky přesunují na periferii subsystému slovní zásoby – SSJČ již označuje většinu jejich významů jako zastaralé.[1]

[207]Staročeská kmenoslovná synonyma tovařišstvie a tovařišstvo jsou doložena v celé řadě významů:[2]

1) ‚společenství, spojení (zvl. duchovní)‘:

– jestliže v světle přebýváme, jakožto i on [Bůh] v světle jest, tovaryžství máme spolu AktaBratr 1,338b (ad 1 J 1,7);

– i kaké máš tovařištvo s sborem mníchovým? OtcB 61b societatis;

2) ‚společenství, spolek, seskupení‘:

– rozhřěší … všecky i každého zvláště [biskup] … a v tovařistvie všech věrných křesťanóv připojí a vtělí ArchČ 7,349 (1468);

– Philo mudřec … od Aténských byl poslán do Korintu, aby je spojil u přiezeň a v tovařistvo GuallCtnostK 157;

3) ‚společenství, přátelství, náklonnost‘:

– když jest ona jim [Adlička dvořankám Štěstěny] zasě každé zvláště slíbila byla prvé tovařistvie věrně do smrti své s nimi držeti TkadlA 4b;

– manželstvo a tovařistvo, bude li tehdy [pod znamením, které nezaručuje stálost] spojeno, nebude trvati mezi nimi Hvězd 30b;

4) ‚společnost někoho; sdílení společnosti s někým‘:

– ti sě bojte, ješto jim nemílo příštie tovařistvie nebeského ŠtítSvátA 170a supernorum civium;

– tento sám utiekáše tovařistva všech TobU 135a (ad Tob 1,5: sám … všěch sě jich obvina BiblOl consortia);

5) ‚společnost, druzi; doprovod, družina; skupina‘:

– rytieř … v tovařistvie jednoho znamenitého pacholka … hospodáře svého … honil Briz 303;

– Přěmysl kniežě s svým tovařistvem přijel jest na Vyšehrad PulkR 5b cum comitiva;

6) okrajově též ‚podíl, (spolu)účast‘:

– [zloděj a další osoba] mají tovařistvo na tom [krádeži] PrávŠvábA 115a geselle.

[208]Z řady zaznamenaných staročeských dokladů exemplifikujících výše uvedené významy se při zběžném posouzení zdánlivě vymykají následující doklady:

– aurifabro de labore monilium alias tovařistvie pro domino XXIIII gr. ÚčtyKarl 67 (1424);

– klenoty … všecky, … jakožto věnec perlový …, prstenóv třinádtcet a k tomu perlové tovařišstvo s prsteny a sedmi záponami střiebrnými ListářPlz 1,378 (1435);

– obětujem dary Bohu z bituňku našeho, každý z nás, což má zlata, sponky, zápony, prsteny, náručnice, tovařistvo a jiné ozdoby zlaté BiblPraž Nu 31,50 (oplecie ~Ol, náhrdlnice ~Pad; tovaryšstvo ~Ben, ~MelD) muraenulas;

– na hrdle [paní Smilstva] halže mnohé řetězuov a z drahého kamení jako zrna perel velikých vázány … byly. Tovarystvo neskúpé na sukni a po lokty rukávy toliko… TovHád 72b aj.

V těchto dokladech lexémy tovařišstvie/tovaryšstvie a tovařišstvo/tovaryšstvo zjevně označují ‚cennou ozdobu, šperk‘.

V témže významu se oba výrazy vyskytují i v písemných památkách z období renesance:

– tovařistvo, spinadlka :: armilla (torques brachiale, quia in armis, idest scapulis humeris ferebatur sive in scapulis) RozmlFilal 204;

– pás pozlacený hustaj s želézky vysokými s tovařištvem TeigeMíst 1,168 (1520);

– arcikníže Ferdinand oddal Tovaryšstvo rouna zlatého císaři JMti BřezanVil 261;

– tovaryšství s hlavičkou umrlčí zlatou z osmi dukátů …, kteréž na hrdle svém nosil [Petr Vok] BřezanPetr 272 aj.

Třebaže se lexémy tovaryšství a tovaryšstvo užívají v řadě významů i v průběhu následující doby barokní, význam ‚ozboba‘ již v nám známých pramenech z této doby zachycen není.

Neexistence sémantické souvislosti významu ‚ozboba‘ s ostatními, výše uvedenými významy obou lexikálních jednotek je pouze zdánlivá. Uvědomíme-li si, že archisémem všech významů je sém ‚spojení‘, ‚co je navzájem spojeno‘, je zapotřebí užití těchto slov v případě, že pojmenovávají ozdobu, šperk, vymezit přesněji – je to ‚ozdoba složená z více (zvl. různorodých) částí a nošená na hrdle nebo připevňovaná k pasové části šatů či k opasku (srov. StčS s. v. „pás“)‘.

Význam ‚ozdoba‘ se u lexémů tovařišstvie a tovařišstvo vyvíjí na základě významového posunu abstraktum → konkrétum, konkrétně na základě významové řady ‚společenství‘ → ‚skupina lidí‘ → ‚skupina věcí/součástí‘. Mezistupněm a spojovacím článkem mezi abstraktními významy a konkrétním významem ‚ozdoba‘ je doklad

– dokudž stojie ve mě tovaryštvie neb svázanie údóv Čtver 32b quamdiu stat in me membrorum societas, tj. ‚spojení více hmotných, souvisejících částí‘.

[209]Stejný typ významového posunu zaznamenáme ve staré češtině např. u hesla punt² majícího významy ‚spolek‘; ‚část oděvu nebo oděvní doplněk‘:

– [město Saragus] s nimi bylo v puntu a s Římany držalo MartKronA 90b;

– otkazuji k kostelu sv. Havla … punt perlový ArchČ 28,669 (1495).

Latinskými předlohami, popř. ekvivalenty českých lexií jsou v době staročeské výrazy monilia a muraenula, v době střední armilla a muraenula. Výhradně plurálové užití lexému monile, v pl. monilia, není náhodné – gramatické číslo latinského výrazu reflektuje skutečnost, že se jedná o šperk složený z více částí. Význam ‚ozdoba‘ se však u lexémů tovařišstvie a tovařišstvo vyvíjí z abstraktních významů českých výrazů, nejde o sémantický kalk z latiny.

Jakkoliv se sémantická struktura obou zkoumaných staročeských kmenoslovných synonym s výjimkou okrajového významu ‚podíl, (spolu)účast‘ zcela shoduje, význam ‚ozdoba, šperk‘ je doložen zejména u lexému tovařišstvo/tovaryšstvo. Tuto skutečnost je možné interpretovat jako jeden z projevů počínající sémantické diferenciace přípon -stvie a -stvo, projevující se mj. odklonem sufixu -stvo od abstraktního významu vlastnostního a stavového a jeho následným příklonem k významu/významům konkrétním(u).[3]

Doplníme-li získané poznatky jazykové o znalosti z oblasti dějin hmotné kultury, konkrétně z dějin odívání,[4] můžeme rekonstruovat i hmotnou podobu ozdoby zvané tovařišstvie/tovařišstvo. S velkou mírou pravděpodobnosti se jednalo [210]o větší, těžší, masivní, často vícenásobné okázalé řetězy a náhrdelníky používané jako ozdoba hrdla, hrudi, pasu či pasové části šatů, při jejichž výrobě byly použity kroužky řetězů buď v kombinaci s jinak tvarovanými kusy drahého kovu, nebo s jinými drahocennými materiály. Tuto rekonstrukci podporuje časová shoda datace pramenů s dobovými reáliemi – všechny dosud známé doklady zmiňující tuto ozdobu pocházejí z časového rozmezí od 20. let 15. století do druhé dekády 17. století, tj. z období, na jehož počátku již i v Čechách pozvolna ustupovala gotická móda a prosazovala se, resp. později jednoznačně převládla renesanční móda německá a zejména španělská, reprezentovaná těžkými, okázalými oděvy, jejichž typickou ozdobou byly právě takovéto řetězy složené z různých materiálů a tvarovaných komponentů.[5]

 

LITERATURA A PRAMENY

DANEŠ, F. (1967): Jména hromadná a jména jednotlivin. In: F. Daneš – M. Dokulil – J. Kuchař (reds.), Tvoření slov v češtině, 2. Odvozování podstatných jmen. Praha: Academia, s. 477–493.

DOBROVSKÝ, J. (1821): Deutsch-böhmisches Wörterbuch. Praha: Herrl’schen Buchhandlung.

ESSČ: Elektronický slovník staré češtiny (2006–) [online], verze dat 0.9.1. Cit. 2014-01-20. < http://vokabular.ujc.cas.cz >.

ExcStčS: Lexikální materiál oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR obsažený v základní lexikální kartotéce.

HOLUB, J. – KOPEČNÝ, F. (1952): Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství učebnic.

JUNGMANN, J. (1838): Slovník česko-německý, 4. Praha: knížecí arcibiskupská knihtiskárna Josefy vdovy Fetterlové.

KYBALOVÁ, L. (1996): Dějiny odívání. Renesance. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

MACHEK, V. (2010): Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

MČ1: DOKULIL, M. – HORÁLEK, K. – HŮRKOVÁ, J. – KNAPPOVÁ, M. (reds.) (1986): Mluvnice češtiny 1. Fonetika. Fonologie. Morfonologie a morfemika. Tvoření slov. Praha: Academia.

NEJEDLÝ, P. a kol. (2012): Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR. Cit. 2014-01-22. < https://madla.ujc.cas.cz >.

PETRÁŇ, J. a kol. (1985–1997): Dějiny hmotné kultury, 1/2, 2/2. Praha: Státní pedagogické nakladatelství – Karolinum.

PRAŽÁK, J. M. – NOVOTNÝ, F. – SEDLÁČEK, J. (1955): Latinsko-český slovník, 1–2. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

REJZEK, J. (2001): Český etymologický slovník. Voznice: Leda.

[211]RUSÍNOVÁ, Z. – ŠLOSAR, D. (1971): Slovotvorná produktivita abstrakt ve vývoji češtiny. In: Miscellanea linguistica. Ostrava: Profil, s. 83–90.

SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého, 3 (1966). Praha: Academia.

SSL: Slovník středověké latiny v českých zemích (Latinitatis medii aevi lexicon Bohemorum) (1977–). Praha: Academia.

STČS (1968): Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha: Academia.

STČS: Staročeský slovník (1968–2008). Praha: Academia.

SVOBODOVÁ, A. (v tisku): Jehožto královstvo královstvie jest. K diferenciaci neuter na -stvie a -stvo ve staré češtině. In: Sborník z XV. mezinárodního setkání mladých lingvistů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

ŠLOSAR, D. (1986): Slovotvorba. In: A. Lamprecht – D. Šlosar – J. Bauer, Historická mluvnice češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 251–340.

TTL: Thesaurus Linguae Latinae [online]. Cit. 2013-12-19. < http://litterae.phil.muni.cz >.

TSČ: F. DANEŠ – M. DOKULIL – J. KUCHAŘ (reds.) (1967). Tvoření slov v češtině, 2. Odvozování podstatných jmen. Praha: Academia.

VEČERKA, R. a kol. (2006): K pramenům slov. Uvedení do etymologie. Brno: Nakladatelství Lidové noviny.

---

[*] Tento příspěvek vznikl za podpory grantových projektů GAČR P406/10/1140 Výzkum historické češtiny (na základě nových materiálových bází) a GAČR P406/10/1153 Slovní zásoba staré češtiny a její lexikografické zpracování.

[1] Základovým lexémem celé čeledi je výraz tovar přejatý do slovanských jazyků z jazyků tureckotatarských – Machek (2010, s. 648 s. v. tovar) odkazuje na turec. tavar, pod. Holub – Kopečný (1952, s. 388 s. v. tovaryš). Více jinojazyčných paralel uvádí Rejzek (2001, s. 667 s. v. tovar): turec. tavar ‚zboží, jmění, skot‘, ujgurské tovar t. v., stuzbec. tavar ‚výrobek, věc, jmění‘, mong. tawar ‚věci, vlastnictví‘. Lexém tovařiš/tovaryš byl přejat z téže oblasti zřejmě již včetně sufixu, srov. Machek (o. c.) a Rejzek (o. c., s. 668 s. v. tovaryš): „k příp. srov. starouzbecké eš, iš ‚druh‘.“

[2] Předkládané významové členění je pracovní povahy; lexémy jsou v současné době lexikograficky zpracovány pouze v Malém staročeském slovníku, a to s neúplným výčtem významů. – Významy lexémů uvádíme v jednoduchých uvozovkách. Staročeské doklady uvádíme a památky citujeme ve shodě se zásadami Staročeského slovníku (StčS, 1968) s tím rozdílem, že transkribovány jsou i sledované lexikální jednotky. Středněčeské památky citujeme podle soupisu pramenů Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny (Nejedlý, 2012).

[3] Přípony -stvie, -stvo byly ve staré češtině synonymní (srov. Šlosar, 1986, s. 277n., zvl. s. 279; Rusínová – Šlosar, 1971, s. 88–90; Daneš, 1967, s. 480–481 aj.) a polyfunkční; četněji jsou ovšem doloženy odvozeniny tvořené pomocí přípony -stvie (srov. Šlosar, o. c., s. 279; Svobodová, v tisku; heslové stati ESSČ a StčS; lexikální materiál obsažený v ExcStčS). V nové češtině slouží sufix -ství primárně k odvozování jmen vlastností a stavů, přípona -stvo v první řadě k derivaci jmen hromadných (srov. Daneš, o. c.; TSČ, s. 750n.; MČ, s. 295–298, 309–310). Počátek sémantické diferenciace sufixů lze podle Šlosara, o. c., s. 279, a Svobodové, o. c., vysledovat již ve staré češtině, plně se jejich odlišné funkce rozvíjejí v době střední (srov. Šlosar, o. c., s. 279–280). K nedokončené diferenciaci funkcí obou přípon srov. Daneš (o. c., s. 480–481).

Oběma příponami se v období staročeském tvořila jak jména vlastností a stavů (srov. bláznovstvie/bláznovstvo ‚bláhovost, pošetilost, nerozumnost‘; bohatstvie/bohatstvo ‚bohatství, majetnost‘; bratrstvie/bratrstvo ‚svornost, sounáležitost‘; dobrodružstvie/dobrodružstvo ‚hrdinství, statečnost‘; hubenstvie/hubenstvo ‚ubohost, bídnost‘; pestvie/pestvo ‚nestoudnost, nemravnost‘ aj.), tak řidčeji jména hromadná (srov. abatyšstvie ‚klášterní společenství řeholnic nějakého řádu s abatyší v čele‘; bohatstvie/bohatstvo ‚bohatství, velké množství hmotného majetku‘; bratrstvie/bratrstvo ‚bratrstvo, církevní laické bratrstvo, řeholní řád, cech ap.‘; opatstvie ‚klášterní společenství řeholníků nějakého řádu s opatem v čele‘; pohanstvie/pohanstvo ‚pohané, nevěřící; nekřesťané‘ aj.). V tom se stará čeština shodovala s ostatními slovanskými jazyky, které si tuto schopnost podržely podnes (srov. Daneš, o. c., s. 480). Dosavadní teoretické práce zabývající se diachronní slovotvorbou však kolektivní význam sufixu -stvie buď vůbec neuvádějí (k situaci ve staroslověnštině srov. Večerka, 2006, s. 131), nebo ho považují za periferní a ojediněle se vyskytující (pro období staročeské srov. Šlosar, o. c., s. 284; Svobodová, o. c.).

[4] Srov. Petráň a kol., 1985–1997; Kybalová, 1996, s. 69, 78, 87; aj.

[5] Za podnět k sepsání článku děkuji Zuzaně Silagiové z Kabinetu pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR, za cenné rady Miladě Homolkové z oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Valentinská 1, 116 46 Praha 1
vajdlova@ujc.cas.cz

Naše řeč, volume 98 (2015), issue 4, pp. 206-211

Previous Pavel Sojka: Konkurence spisovných koncovek ve 3. os. pl. ind. préz. akt. sloves vzoru sází ve zpravodajské rubrice serveru iDNES

Next Zuzana Hlubinková: Nová knížka o slovenských příjmeních