Časopis Naše řeč
en cz

Slovosled v dopisech Karla Havlíčka

Karel Komárek

[Články]

(pdf)

Word order in Karel Havlíček’s letters

In his letters, the writer Karel Havlíček Borovský (1821–1856) used word order changes common for Standard Czech of the 19th century: different attribute placement in relation to the determined noun, transgressives and infinitives in final position in semiclauses, finite verbs in final position in clauses, infinitive – modal verb inversion. These changes occur especially in passages in which the writer strove for esthetically impressive expression or a higher bookish style. In neutral communication, the usual word order based on topic-focus articulation is employed. The archaic type and markedness of Havlíček’s word order was confirmed by a survey in which most respondents modified the period word order in accordance with contemporary usage. 

Key words: 19th century Czech, Karel Havlíček Borovský, language of correspondence, word order
Klíčová slova: čeština 19. století, Karel Havlíček Borovský, jazyk korespondence, slovosled

[*]Chystané kompletní vydání Havlíčkovy korespondence nabízí příležitost k novým popisům autorova jazyka. Z jevů, které signalizují jeho dobové zabarvení, je nápadný slovosled: ten obsahuje různé ustálené figury, které byly obvyklé ve spisovné češtině 19. století, ale liší se od neutrálního slovosledu současného jazyka. Jejich popis tedy může přispět k poznání vývoje českého slovosledu. Slovosledná stránka korespondence bývá navíc ovlivněna tím, které stylotvorné faktory se v ní projevují: při psaní soukromých dopisů totiž může působit i nepřipravenost, tedy vlastnost typická pro komunikáty mluvené (Karlík – Nekula – Pleskalová a kol., 2002, s. 457), a pisatel pak dává přednost neutrálnímu, ne knižnímu slovosledu. Ten se naopak vhodně uplatní v korespondenci úřední nebo tehdy, když autor záměrně usiluje zaujmout adresáta uměleckým vyjadřováním.

Pokusíme se ukázat, jak dobová norma spisovné češtiny ovlivnila slovosled Havlíčkových dopisů a jak v nich koexistovala se slovosledem, který dnes pociťujeme jako neutrální.

Analyzujeme jenom vybrané slovosledné figury; neprobíráme např. kladení příklonek a pořadí slovesa a příslovce. Jednotlivé figury charakterizujeme podle [114]základních principů českého slovosledu. Odlišnost těchto figur od neutrálního slovosledu potvrzujeme výzkumem u dnešních rodilých mluvčích: vycházíme z předpokladu, že základní principy českého slovosledu (princip významový, rytmický a gramatický) fungovaly i v 19. století a že rodilý mluvčí doby Havlíčkovy i současné je intuitivně aplikoval či aplikuje, pokud se nerozhodl užít jiné slovosledné figury například pod vlivem psaných textů. Konstatujeme relativní četnost figur ve zkoumaných dopisech; přihlížíme k jejich výskytu v Havlíčkových článcích[1] a namátkou v textech dalších autorů. Naopak odhlížíme od toho, zda se vyskytovaly ve starších obdobích před národním obrozením.

Prozkoumali jsme 60 dopisů, které Karel Havlíček Borovský vlastnoručně napsal v letech 1839–1856. Pracovali jsme s opisy a snímky původních rukopisů, které pořídili řešitelé projektu Korespondence Karla Havlíčka. Protože zkoumáme slovosled, rozhodli jsme se opisy transkribovat současným pravopisem, aby množství odchylek (pravopis před reformou z let 1842 a 1849, chyby pisatele) nerušilo čtenáře ani respondenty výzkumu: ponecháváme jenom systémově vysvětlitelnou odchylnou kvantitu (udělat … klasifikací, náhodilou, ustav) a starší způsob psaní přejatých slov (repraesentant, theologové). Upravujeme také interpunkci.

Charakteristiku slovosledných figur opíráme o pojetí dodnes přijímané v české lingvistice: slovosled v češtině se řídí hlavně principem aktuálního členění výpovědi, dále principem rytmickým (kladení příklonek) a gramatickým (poloha přívlastku).[2] Pro poznání slovosledu v Havlíčkově době, tedy ve vrcholné fázi národního obrození, kdy se prosadila spisovná čeština podle popisu J. Dobrovského, jsou významné práce M. Grepla a E. Hošnové.[3] Z dobových mluvnic se zabývá slovosledem např. česky psaná mluvnice V. Hanky,[4] která rekapituluje dílo J. Dobrovského: v stručném výkladu se probírají též příznakové slovosledné figury, které v souladu s tehdejším územ užíval i Havlíček, ale zároveň jsou označeny jako „lepší“ nebo „obyčejnější“ ty varianty slovosledu, které dnes pokládáme za neutrální.

Uvedené principy slovosledu jsou součástí jazykové kompetence. Proto jsme ověřili příznakovost Havlíčkova slovosledu výzkumem. V prosinci 2014 jsme zadali dotazník, který obsahoval deset Havlíčkových vět (upravených jenom pravopisně) a tyto pokyny: „Změňte pořadí slov ve větách tak, aby bylo podle vašeho citu přirozené, ne stylizované. Měňte jenom slovosled. Jinak žádná slova [115]neupravujte, nepřidávejte ani nevynechávejte. Napište vždy celé upravené souvětí.“ Dotazník vyplnilo 45 studentů české filologie (39 z bakalářského a 6 z magisterského studia), rodilých mluvčích češtiny. Předpokládáme, že rodilý mluvčí dokáže rozpoznat příznakový slovosled a uspořádat zadanou větu neutrálním způsobem, i když nemá podrobné vědomosti o slovosledných pravidlech. Mohli jsme počítat s tím, že v době zadání neohlášeného dotazníku studenti buď ještě neabsolvovali kurs s tématem slovosledu, nebo si v té chvíli podrobně nevybavili jeho obsah.

Respondenti většinou odstranili dobové slovosledné figury, ale různě odhadovali, co je v daných větách jádro výpovědi: přesnější poznání významové výstavby by vyžadovalo delší kontext. V úpravách se projevil cit rodilého mluvčího a ovšem slovosledná norma současných textů, tak jako na Havlíčka a jiné dobové pisatele působila norma tehdejší.

Zadané věty uvádíme níže vždycky pod názvem probírané figury.

 

1 Dějové adjektivum na konci rozvitého přívlastku

[…] dílem bych seznal všechny muže horlivě naší národnosti napomahající (5. 2. 1844 J. Klumparovi).

Dějové adjektivum, které je základem rozvitého přívlastku transformujícího vedlejší větu (muže, kteří horlivě napomáhají naší národnosti), se v současné češtině klade obvykle před výrazy, které ho rozvíjejí, zvláště před réma výpovědi (naší národnosti). Ve spisovné češtině Havlíčkovy doby (i pozdější – např. I. Herrmann: chvílemi i chrastila omítka komínem dolů se řítící) se často kladl až za rozvíjející výrazy na konec fráze. Posun od tehdejšího úzu k dnešnímu podle L. Uhlířové „patří k výrazným změnám ve slovosledu rozvitého přívlastku, k nimž došlo za poslední století“.[5]

Havlíčkovu větu upravili respondenti většinou v souladu se současným územ:

[…] dílem bych seznal všechny muže horlivě napomáhající naší národnosti (28);
[…] dílem bych seznal všechny muže napomáhající horlivě naší národnosti (5);
chybné úpravy, ale adjektivum přesunuto před réma (8);
slovosled rozvitého přívlastku ponechán beze změn (4).

Méně průhledný byl pro respondenty rozvitý přívlastek v následujícím Havlíčkově souvětí: Nemusíš mysliti, že následovati chci jednání Tvoje, když tak dlouhý čas na psaní od Tebe obdržené žádné odpovědi nedávám (16. 1. 1839 M. Příborskému). Jistě na to má vliv zhuštěná stavba poslední věty. Frázi na psaní od Tebe obdržené upravili takto:

na psaní obdržené od Tebe (15);
[116]na od Tebe obdržené psaní (12);
na obdržené psaní od Tebe (4);
ponechán původní slovosled (7);
jednotlivá slova vynechána nebo nesprávně spojena s jinými (7).

Za vhodnou úpravu (a jedinou, která odpovídá významu spojení i neutrálnímu českému slovosledu) můžeme pokládat jenom tu první; podíl nevhodných úprav je tudíž vysoký.

Kladení dějového adjektiva na konec rozvitého přívlastku se vyskytuje v Havlíčkových dopisech i článcích. Ale v obou vrstvách textů najdeme víckrát i umístění přívlastkového adjektiva před réma výpovědi. Starší i novější typ slovosledu tedy u Havlíčka koexistují.

hodláme, dá-li Bůh, odolati všemu příkoří od nepříznivé vlády nám kladeného (30. 3. 1849 nezjištěnému); příklad potvrzuje riziko chyby v mluvnické shodě při užívání této figury (správně všemu příkoří […] nám kladenému);[6]
snad si na všechno dobře vzpomene i na tu svíčkovou bábu i na tu krávu i na rozličné lidi po louce dole jdoucí! (29. 5. 1845 F. Weidenhoffrové);
Tak mi nedávno napadlo udělat přírodozpyteckou klasifikací všech čepic vyskytajících se v Moskvě (16. 1. 1844 K. V. Zapovi);
postavila se […] nejvíc s zády nedbale o zábradlí opřenými, do prostoru kočárům vyměřeného (Havlíček, 1948a, s. 40);
Na kočáry pohybující se na této straně nahoru a dolů namířena jest pozornost a kritické oko celého obyvatelstva moskovského (Havlíček, 1948a, s. 40).

 

2 Rozvitý přívlastek před určovaným jménem

Tento na tak zvaném červeném náměstí stojící chrám je věrný repraesentant Moskvy (5. 2. 1844 J. Klumparovi).

Rozvitý přívlastek tvořený dějovým adjektivem (adjektivizovaným participiem) se v současné češtině klade zpravidla za určované jméno,[7] zvlášť když je rozvíjejících výrazů více nebo když se ke jménu vztahuje ještě další přívlastek (Tento […] chrám). V psaných textech Havlíčkovy doby se často kladl i před jméno, možná i vlivem němčiny.[8] Takový slovosled dnes může připadat rodilým mluvčím zhuštěný a hůře přehledný.

[117]Respondenti při úpravě většinou provedli postpozici rozvitého přívlastku:

Tento chrám stojící na tak zvaném červeném náměstí je věrný repraesentant Moskvy (38);
Věrný repraesentant Moskvy je tento chrám stojící na tak zvaném červeném náměstí (1).

Někteří při úpravě roztrhli řetězec přívlastkové fráze nebo ponechali původní slovosled:

Tento stojící chrám na tak zvaném červeném náměstí je věrný repraesentant Moskvy (5);
původní slovosled ponechán beze změn (1).

V Havlíčkových dopisech i článcích se antepozice rozvitého přívlastku nachází ojediněle:

nežli hrstka těchto z krásné slovanské písně uzmutých slov (16. 1. 1839 M. Příborskému);
tam asi šestistyletou bábu zočí, [s] otevřenou co nebeská branka hubou zkamenělý stojí (16. 3. 1839 M. Příborskému);
Pro náhodilou se mezi tím změnu v rodině p. Ševyrova (5. 2. 1844 J. Klumparovi);
odpověď na Vaše nyní bezpochyby již na mne čekající psaní (květen 1845 F. Weidenhoffrové);
okazujíce svou a svých koní neohroženost a nabytou v jízdectví virtuozitu (Havlíček, 1948a, s. 40).

 

3 Obstupné kladení přívlastků

V obou pověstích se popisuje komicky život drobné šlechty maloruské na vsi (24. 10. 1843 K. V. Zapovi).

Jednotlivé členy postupně rozvíjejícího přívlastku se v současné češtině obvykle kladou vedle sebe před určované jméno. Ve spisovné češtině 19. století bylo zvykem klást hodnotící přívlastek před jméno a rozlišující za jméno (J. Arbes: za lunojasné noci srpnové); to podle L. Uhlířové „může působit dnes už knižně, někdy i zastarale“.[9]

Respondenti většinou upravili přívlastek podle současného úzu:

život drobné maloruské šlechty na vsi (29);
život maloruské drobné šlechty na vsi (4).

[118]Ostatní nesprávně pochopili vztahy v zadané větě; obstupné kladení dvou přívlastků je tedy nejenom zastaralé, ale možná také matoucí:

život drobné šlechty na maloruské vsi (8);
život na vsi drobné maloruské šlechty (4).

Havlíček užíval obstupné kladení hodnotícího a rozlišujícího přívlastku v dopisech i článcích:

Porúčíme se se všelijakým židovstvem haličským panu auskultantu v milost (12. 11. 1842 F. Jirglovi);
přestal jsem se diviti velikému vlastenectví ruskému (Havlíček, 1948a, s. 24).

Tento úzus ale není důsledný; najdeme i souvětí, ve kterém se vyskytují oba způsoby:

že tato naše veliká ruská říše hraničí s Kytajem, a že podlé múdrého zřízení božího není na tomto světě žádný skok (24. 10. 1843 K. V. Zapovi).

 

4 Antepozice neshodného přívlastku

Karel Bořivoj Presl právě nyní o potvorách jednaje, ještěrů a hadů strašnou hrůzou nás obklopuje (16. 1. 1839 M. Příborskému).

Základní poloha neshodného přívlastku je v češtině za řídícím jménem. Mluvnice a popisy syntaxe uvádějí výjimky (adjektivní příjmení typu Komenského ulice, zdůrazněný celkový genitiv – Hub jsem nasbíral celý koš, tradiční ustálená spojení jako rukou dáním nebo do slunce západu, též hovorové Járy tatínek),[10] ale jenom Česká mluvnice Havránka a Jedličky připomíná kladení „před řídící jméno odchylně v řeči umělecké“, např. strašný lesů pán u Máchy.[11] Ve vázaných verších to může být z důvodů rytmizačních (Máchovo zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit), ale v jiných textech je to spíš prostředek uměleckého ozvláštnění, který další a další autoři prostě napodobovali. Také v Havlíčkových dopisech se vyskytuje hlavně v pasážích, kde pisatel evidentně usiluje o esteticky působivé vyjádření.

Pro současné rodilé mluvčí češtiny, zvlášť pokud méně čtou literaturu 19. století, může být antepozice neshodného přívlastku méně průhledná až matoucí. V zadané větě toto riziko ještě zvyšuje příznaková poloha určitého slovesa obklopuje na konci, tedy až po jádru výpovědi. 37 z 45 respondentů náležitě přemístilo přívlastek za jméno, tedy strašnou hrůzou ještěrů a hadů. Z ostatních 1 ponechal původní slovosled beze změny, 1 vynechal slova ještěrů a hadů a 6 uvedlo neadekvátní úpravy, mj. autorem nezamýšlené spojení jednaje nyní o potvorách ještěrů a hadů.

[119]V Havlíčkových dopisech a článcích jsme našli antepozici neshodného přívlastku ojediněle:

P. Doležálek, direktor ustavu slepých, jest také Čech, bývalého učitele Chotěbořského syn (4. 9. 1845 V. Weidenhoffrovi);
okazujíce svou a svých koní neohroženost a nabytou v jízdectví virtuozitu (Havlíček, 1948a, s. 40).

 

5 Postpozice shodného přívlastku

Holý adjektivní nebo zájmenný přívlastek se v češtině klade před řídící jméno, pokud nejde o odborné termíny (píďalka jablečná) nebo různé způsoby zdůraznění (Jan je syn starší a Karel mladší). V době Havlíčkově i pozdější se hojně užívá postpozice shodného přívlastku i bez zřetelných významových důvodů, jenom jako stylistická zvyklost. Havlíček má postpozici ve většině zkoumaných textů, ale základní poloha před jménem tam na první pohled převažuje.

V postpozici jsou často zájmenné přívlastky můj, tvůj, svůj. V zadaných větách je většina respondentů přemístila před jméno:

kdyby bratr můj a podobní mudrcové dle svého rozumu ho vedli (1. 8. 1845 F. Weidenhoffrové) – antepozice můj bratr 44, postpozice beze změny 1;
že následovati chci jednání Tvoje, když tak dlouhý čas […] (16. 1. 1839 M. Příborskému) – antepozice Tvoje jednání 41, postpozice beze změny 3, nevyplněno 1.

Přivlastňovací adjektivum utvořené od osobního jména (Pogodinovu) ponechalo v postpozici víc respondentů; dá se to očekávat vzhledem k podobnosti s neshodným přívlastkem (náklonnost Pogodina):

Na této cestě jsem měl příležitost náklonnost Pogodinovu si ve velikém stupni získati (12. 11. 1842 F. Jirglovi) – antepozice Pogodinovu náklonnost 35, postpozice beze změny 9, chybně vyplněno 1.

A vyskytly se i hyperkorektní úpravy postpozice v ustáleném názvu:

Je to nové vydání Rukopisu Králodvorského, které študentům zadarmo rozdáváno bylo (6. 6. 1844 K. V. Zapovi) – postpozice beze změny 38, antepozice (Králodvorského rukopisu) 7.

Shodný přívlastek se ve spisovné češtině 19. století postponoval i tam, kde byl blíž vedlejší vztažné větě, která rozvíjí totéž jméno. Příklady najdeme v Havlíčkových článcích:

Český národ po strastech červnových, které jako bouře naší vlastí zatřásly, volil sobě zástupce na říšský sněm do Vídně (Havlíček, 1948b, s. 50);
Sněm říšský nynější, jenž konstituci celého Rakouska vypracovati má, jest dle úsudku všech zkušených politiků velmi neschopný (Havlíček, 1948b, s. 50).

 

[120]6 Oddělení shodného přívlastku od určovaného jména

a velmi pošetile bych jednal, kdybych nevšímaje si již dobře ubité silnice, sám velikým násilím novou si klestil cestu (24. 10. 1843 K. V. Zapovi).

Pro neutrální slovosled v současné češtině platí, že vzájemně závislé větné členy buď bezprostředně sousedí, nebo mohou být odděleny členem závislým na jednom z nich.[12] Ale shodný adjektivní přívlastek bývá oddělen od určovaného jména i nezávislými členy (např. přísudkem) v knižním jazyce, hlavně v uměleckých textech:[13] kde borový zaváněl háj (Mácha), Vrrr – zlou to předeš nit! (Erben). Nemusí to být z důvodů rytmizačních (viz doklad Máchův, který by měl stejný rytmus i při neutrálním slovosledu kde zaváněl borový háj); snahou autora je spíš zdůraznit předsunutý přívlastek, který se tak ocitá v intonačním centru:[14] svědčí o tom např. desítky dokladů této slovosledné figury v prózách J. Durycha.[15]

37 z 45 respondentů uvedlo náležité těsné spojení přívlastku a jména novou cestu, přičemž celou vedlejší větu upravovali různě: kdybych […] si sám velikým násilím klestil novou cestu (8), kdybych […] sám si velikým násilím klestil novou cestu (6) aj. Z dalších 9 respondentů 3 ponechali větu beze změn a 6 prostě vynechalo přívlastek novou.

V Havlíčkových dopisech se oddělený přívlastek nachází málo, zato v článcích častěji:

Nevýslovnú mám žádost do vojny proti nepříteli vlasti naší (12. 11. 1842 F. Jirglovi);
z druhého však dílu velmi mnohá jména cárů a příbuzných jejich (Havlíček, 1948a, s. 24);
Jistý Vlach pro dobré přijetí v Rusích do takového přišel nadšení, že ohromnou epickou báseň sepsal (Havlíček, 1948a, s. 136);
doufám, že mnozí rozumní a o dobro vlasti své pečliví Rusové stejného v tom ohledu se mnou mínění jsou (Havlíček, 1948a, s. 137);
o náboženství, které co smýšlení o původu a účelu světa a o povinnostech člověka velmi důležitý musí míti vplyv na jednání každého člověka (Havlíček, 1949, s. 21).

 

7 Infinitiv na konci rozvitého přívlastku

Na této cestě jsem měl příležitost náklonnost Pogodinovu si ve velikém stupni získati (12. 11. 1842 F. Jirglovi).

[121]Infinitiv, který je základem bohatěji rozvitého neshodného přívlastku, se v současné češtině obvykle klade těsně za určované jméno, pokud sám netvoří jádro výpovědi (měl snahu se z toho všeho dostat); jinak může být ještě oddělen příklonkami nebo příslovečným určením (tak upravili někteří respondenti zadanou větu: […] jsem měl příležitost si ve velkém stupni získati Pogodinovu náklonnost). M. Grepl doložil v knižní obrozenské češtině (konkrétně v textech Havlíčkova současníka J. K. Tyla) tendenci klást tento infinitiv až za členy, které ho rozvíjejí.[16] E. Hošnová konstatovala, že to může být vliv němčiny, a uvedla z korespondence B. Němcové doklady, kde je v koncovém postavení i jiný infinitiv než přívlastkový: Prosím […] ten rukopis co možná nejdřív zaslat.[17]

Respondenti v naprosté většině přesunuli infinitiv z koncové pozice, přičemž jako jádro výpovědi cítili především spojení Pogodinovu náklonnost:

[…] jsem měl příležitost získati si ve velkém stupni Pogodinovu náklonnost (20);
[…] jsem měl příležitost si ve velkém stupni získati Pogodinovu náklonnost (15)
[…] jsem měl příležitost získati si Pogodinovu náklonnost ve velkém stupni (4);
[…] jsem měl příležitost si získati ve velkém stupni Pogodinovu náklonnost (3).

Také 3 zbývající nesprávné úpravy obsahují posun infinitivu z konce fráze.

Havlíček v dopisech klade infinitiv na konec rozvitého přívlastku často, ale ne důsledně:

neboť má naději co nejdřív do Prahy přesazenu býti (12. 11. 1842 F. Jirglovi);
nedávno měl jeden můj známý nemúdrý nápad poslati mi malú knižku po poště na Brody (24. 10. 1843 K. V. Zapovi).

Infinitiv bývá také v koncové pozici jiných spojení než přívlastkových:

Jakožto theologové povinni jsme nejvíce s českou řečí se obírati, protože v ní lid náš vyučovati budeme (31. 1. 1841 J. Klumparovi);
poněvadž si do hlavy vzal mrtvý kapitál asi 5000 zl. stř. (zahradu etc.) v čas všeobecné peněžní nouze držeti (28. 3. 1856 J. Havlíčkovi).

Můžeme je ovšem pokládat za varianty přívlastkových spojení: povinni jsme = máme povinnost, si do hlavy vzal = si do hlavy vzal úmysl.

Někdy takový infinitiv následuje až po vložených vedlejších větách, čímž se souvětí stává hůře přehledné; ve spisovné češtině doby Havlíčkovy to ale mohlo být naopak znakem vyššího, formulačně propracovaného stylu:

[…] že mne Holovacký požádal, některé věci jejich národnosti se týkající, které se však do svého listu napsati bál, proto že jsme očekávali, že se moje spisy před odjezdem revidovati budou, Vašnosti sděliti (25. 1. 1843 I. I. Srezněvskému).

[122]Ale doklad z téhož listu ukazuje, že Havlíček nekladl infinitiv na konec mechanicky všude, a užíval tudíž i slovosled obvyklý dnes:

Vláda naše rakúská nyní všemožně o to usiluje odtrhnúti haličské Rusíny od jejich pravoslavných bratrů všeruských, a nařídila tedy Holovackému ve Vídni (který Vašnosti ovšem jest znám) vzíti na sebe vydávání časopisu pro Rusíny (25. 1. 1843 I. I. Srezněvskému).

Infinitiv kladený za rozvíjející členy najdeme i v Havlíčkových článcích:

I staří kupcové za velikou čest si kladou se šlechtou a obzvláště generálského činu obcovati (Havlíček, 1948a, s. 93).

 

8 Přechodník na konci rozvité přechodníkové vazby

Karel Bořivoj Presl právě nyní o potvorách jednaje, ještěrů a hadů strašnou hrůzou nás obklopuje (16. 1. 1839 M. Příborskému).

Pokud se v současné češtině používají přechodníkové vazby, klade se v nich přechodník zpravidla na první místo, protože tu funguje jako východisko výpovědi.[18] M. Grepl ukázal na textech J. K. Tyla, že v obrozenské spisovné češtině se přechodník kladl až za členy, které ho rozvíjejí.[19] Havlíček v dopisech používal přechodníkové vazby málo, většinou když usiloval o vyšší styl, ať už z důvodů vážných či nevážných.

Přechodníkovou vazbu v zadaném souvětí upravili respondenti většinou v souladu s aktuálním členěním výpovědi:

jednaje právě nyní o potvorách (24);
právě nyní jednaje o potvorách (10);
jednaje o potvorách právě nyní (2).

Ze zbývajících 9 respondentů 3 ponechali vazbu beze změny, 2 změnili tvar jednaje na jedná (proti zadání) a 4 upravili slovosled chybně.

Doklady z Havlíčkovy korespondence obsahují kladení přechodníku na konec vazby méně; pozice na začátku nebo uvnitř vazby převažuje:

a pak po kruté bitvě od líbezné dívky […] díky a ještě snad něco více obdržeti chtěje, nesměle vrata otvírá (16. 3. 1839 M. Příborskému);
že jsem se na tu velikú cestu bez oné zázračné hvězdy bez pasu vydal, jsa té sladké náděje, že se nějak zatím do Rus dostanu (12. 11. 1842 F. Jirglovi);
odeslav všechny věci své do Moskvy (5. 2. 1844 J. Klumparovi).

Oba typy slovosledu vidíme v jednom dopise, kde Havlíček pro pobavení adresátky napodobuje náboženský diskurs:

[123]anť jest předstoupil přede mne žalobně dvojictihodný bratr náš Karel Havlíček(,) předloživ důkaz písemný, kterak Ty, dcero naše v Kristu(,) daný jemu slib a upsání lehkovážně nevyplňuješ; […] Při tom tě také napomínám(,) abys na přikázání boží a svou duši pamatujíc, v míře a váze při odvádění nešidila téhož již jmenovaného dvoj. a náb. spolubrat. Karla (4. 11. 1844 F. Weidenhoffrové).

 

9 Inverzní pořadí infinitiv – modální sloveso

Nemusíš mysliti, že následovati chci jednání Tvoje, když tak dlouhý čas na psaní od Tebe obdržené žádné odpovědi nedávám (16. 1. 1839 M. Příborskému).

V neutrálním slovosledu současné češtiny obvykle předchází určitý tvar modálního slovesa před infinitivem, pokud infinitiv tematicky nenavazuje na předchozí výpověď (Taky jsem odešel. Odejít mohl každý.) nebo pokud modální sloveso není přesunuto na konec za účelem zdůraznění (Pořád hraju a hrát chci!). Ve spisovné češtině 19. i poloviny 20. století často nacházíme inverzní pořadí infinitiv – modální sloveso i tam, kde neodpovídá aktuálnímu členění výpovědi. Např. rozbor textů J. Durycha ukázal, že inverze vznikala mechanickým přemístěním určitého slovesa a infinitivu (jako by spatřiti měl Boha Velikého) nebo naopak zdůrazněním infinitivu jako jádra výpovědi (Umdlévati jí počalo srdce, neutrálně Srdce jí počalo umdlévati), přičemž mohlo jít o napodobování starších překladů bible (viz biblickou větu my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou).[20] Doklady z Havlíčkovy korespondence svědčí o pouhém mechanickém užití inverzního slovosledu.

Zadanou větu respondenti v převážné většině upravili podle neutrálního českého slovosledu:

že chci následovati Tvoje jednání (38; neregistrujeme ponechanou postpozici jednání Tvoje);
že chci Tvoje jednání následovati (5).

Ze zbývajících 1 zadání nevyplnil a 1 ponechal původní slovosled.

Inverze byla většinou odstraněna i v souvětí Je to nové vydání Rukopisu Králodvorského, které študentům zadarmo rozdáváno bylo a tedy přijíti mohlo na taková místa (6. 6. 1844 K. V. Zapovi):

a mohlo tedy přijíti na taková místa (26);
a tedy mohlo přijíti na taková místa (14).

Zbývajících 5 úprav nevystihlo dobře aktuální členění výpovědi; 1 ponechala inverzní slovosled.

[124]Inverze infinitiv – modální sloveso se nachází i v Havlíčkových článcích:

aby v ohledu náboženském nic vycházeti nemohlo ze srdcí, hlav a úst lidských, co by vyvrátiti mohlo časem neobmezené panování (Havlíček, 1949, s. 22).

 

10 Určité sloveso na konci věty

a to by se lehce mohlo státi, kdyby bratr můj a podobní mudrcové dle svého rozumu ho vedli (1. 8. 1845 F. Weidenhoffrové).

Není-li sloveso jádrem výpovědi, zaujímá v současné češtině zpravidla pozici počáteční nebo středovou. Ve starší češtině se vlivem latiny a němčiny často mechanicky kladlo na konec věty, především věty vedlejší.[21] Ve spisovném jazyce 19. století to byl jeden z nejnápadnějších znaků slovosledu, později pak oblíbený prostředek archaizace.[22] R. Adam ukázal, že K. V. Rais při přípravě nových vydání svých próz ve 20. letech koncovou pozici slovesa odstraňoval.[23]

Popis figury je třeba upřesnit: na konci věty je určitý tvar prézentu, u složeného préterita příčestí minulé, u opisného futura pomocné sloveso, u složených přísudků modální nebo fázové sloveso.[24] Příznakovost vzniká z toho, že sloveso se klade až za jádro výpovědi, které pak není v obvyklém koncovém postavení.

Většina respondentů v zadané větě přesunula sloveso vedli z koncového postavení a za jádro pokládala příslovečné určení dle svého rozumu; umístění příklonky ho bylo rozmanité:

kdyby ho můj bratr a podobní mudrcové vedli dle svého rozumu (19);
kdyby můj bratr a podobní mudrcové ho vedli dle svého rozumu (12);
kdyby ho dle svého rozumu vedli můj bratr a podobní mudrcové (3);
kdyby ho vedli dle svého rozumu můj bratr a podobní mudrcové (2);
kdyby ho vedli můj bratr a podobní mudrcové dle svého rozumu (2);
kdyby můj bratr a podobní mudrcové vedli ho dle svého rozumu (1).

Zbývajících 6 respondentů ponechalo sloveso na konci nebo slovosled deformovalo.

Přesun slovesa z koncové pozice provedla většina respondentů i v poslední větě souvětí Nemusíš mysliti, že následovati chci jednání Tvoje, když tak dlouhý čas na psaní od Tebe obdržené žádné odpovědi nedávám (16. 1. 1839 M. Příborskému). Ale odhad jádra výpovědi nebyl jednoznačný. Uvádíme jenom nejčetnější úpravy; neregistrujeme úpravu fráze na psaní od Tebe obdržené:

když tak dlouhý čas nedávám žádné odpovědi na psaní […] (16);
když tak dlouhý čas na psaní […] nedávám žádné odpovědi (10).

[125]Také v zadaném příkladu Karel Bořivoj Presl právě nyní o potvorách jednaje, ještěrů a hadů strašnou hrůzou nás obklopuje (16. 1. 1839 M. Příborskému) respondenti přesunuli sloveso před réma ještěrů a hadů strašnou hrůzou (v původním znění – jeho úpravy neregistrujeme):

obklopuje nás strašnou hrůzou […] (27);
nás obklopuje strašnou hrůzou […] (14).

V následujících příkladech vyznačujeme vlastní jádro výpovědi, které by při hlasitém čtení bylo pravděpodobně zdůrazněno intonací:

neb když člověk krom svých všech mrzutostí ještě takovou nemoc v sobě nosí, nemůže být veselý (16. 6. 1856 J. Havlíčkové);
přece jsem si kolik dní skutečně netroufal mu o ně říci, a dnes jen s mrzutostí jsem je obdržel (28. 3. 1856 J. Havlíčkovi);
Pořád mluví o tom, že na budoucí zimu raději si jinde byt vezmou (28. 3. 1856 J. Havlíčkovi).

Kladení nerematického slovesa na konec vedlejší věty má některé častější varianty:

 

10.1 Pomocné sloveso po příčestí trpném[25]

nové vydání Rukopisu Králodvorského, které študentům zadarmo rozdáváno bylo (6. 6. 1844 K. V. Zapovi).

Všichni respondenti přesunuli pomocné sloveso před příčestí; všichni kromě dvou umístili tvar bylo těsně za které. Uvádíme nejčetnější úpravy:

které bylo študentům zadarmo rozdáváno (16);
které bylo študentům rozdáváno zadarmo (12);
které bylo zadarmo rozdáváno študentům (11).

Další příklady z Havlíčkových listů:

v hezkém oudolíčku, které v park proměněno jest (30. 6. 1856 J. Havlíčkovi);
Představuju si totiž, že asi tyto peníze někde dlužen jsi a nerad bych, abys […] (28. 3. 1856 J. Havlíčkovi).

 

10.2 Sloveso po vložené vedlejší větě

Figura nebyla zadána v dotazníku. Havlíček ji užívá i v rodinné, tedy ne „literární“ korespondenci. Je příznačné, že vloženou větu většinou nevyznačuje interpunkcí:

To byla vlastně velmi hloupá náhoda, že jsme se zrovna kdyžs mohl přijet do Brodu minuli (30. 6. 1856 J. Havlíčkovi);
[126]A však hleď si to zařiditi tak, abychom se až z Radlova domů pojedeš, někde setkali (30. 6. 1856 J. Havlíčkovi);
i žádost mou, abyste mne zde až budete moci navštívil (25. 6. 1856 F. Mudrovi).

 

10.3 Modální sloveso po infinitivu

Na rozdíl od příkladů probraných v odstavci 9 je tu inverzní slovosled důsledkem kladení modálního slovesa na konec vedlejší věty. Objevují se i bohatěji rozvité věty, ve kterých se koncové modální sloveso vztahuje k více infinitivům:

Zdá se mi, že tuto návštěvu na každý pád za den sem a tam dobře odbýti můžete (25. 6. 1856 F. Mudrovi);
jest moudřejší věc ustoupiti od zásady umíněné, když by z toho větší škoda povstati mohla (28. 3. 1856 J. Havlíčkovi);
tak že se již vlastně s pravým a úplným zdravím rozloučiti a vždy jen se šetřiti musím (30. 6. 1856 J. Havlíčkovi).

 

11 Člen srovnání vysunutý za sloveso

poněvadž Vám více na dobré pečeni, punčochách, květinách, atd, záleží než na dobrých knihách (3. 7. 1845 F. Weidenhoffrové).

E. Hošnová popsala v korespondenci B. Němcové několik typů nápodoby německého Ausklammerung – vysouvání některých členů za větný rámec.[26] Vysouvaly se např. části srovnávací konstrukce, přesněji řečeno druhý člen srovnání uvozený spojkou než. Také tato figura byla ve spisovné češtině 19. století rozšířená. Ale Havlíčkova věta i citované příklady z B. Němcové (mj. že staří Čechové krásnější způsob v pohřbívání měli než my) ukazují, že příznakovost slovosledu tu vzniká spíš přemístěním slovesa z pozice tranzitu (přechodu mezi tématem a rématem)[27] za první část rématu: druhý člen srovnání by stál na konci i v neutrálním slovosledu (že staří Čechové měli krásnější způsob v pohřbívání než my).

Respondenti upravili zadanou větu většinou tak, že oba členy srovnání umístili těsně za sebou:

poněvadž Vám více záleží na dobré pečeni, punčochách, květinách, atd, než na dobrých knihách (29);
poněvadž Vám záleží více na dobré pečeni, punčochách, květinách, atd, než na dobrých knihách (8);
poněvadž Vám záleží na dobré pečeni, punčochách, květinách, atd, více než na dobrých knihách (1);
[127]poněvadž Vám na dobré pečeni, punčochách, květinách, atd, záleží více než na dobrých knihách (1);
poněvadž Vám více než na dobrých knihách záleží na dobré pečeni, punčochách, květinách, atd (2);
nevyhovující úpravy, dokonce i obrácené srovnání poněvadž Vám více než na dobré pečeni […] záleží na dobrých knihách (4).

Kladení slovesa před druhý člen srovnání najdeme v Havlíčkových dopisech i článcích:

Těší mne, že se Jí ta knížka od hrab. Lva Thuna více líbila než ta menší (3. 7. 1845 F. Weidenhoffrové);
a to se mi v tomto světě trvanlivější a bezpečnější pohnůtka býti zdá než všechny řeči o věrné oddanosti atd. (Havlíček, 1948b, s. 42).

V jiných příkladech naopak dostává přednost umístění slovesa na úplný konec, tedy i za druhý člen srovnání (čárky v závorkách jsme doplnili – v rukopisu nejsou):

Já sem ještě jednu vlastnosť vynašel, v který snad ještě více než v těch(,) co Ty si podotknul(,) s těmito mužemi se srovnáváš (9. 4. 1839 M. Příborskému);
Jako až posud raději bych s Čechy Husem atd v pekle, než s pražskými kněžími v nebi seděl (5. 2. 1844 J. Klumparovi).

 

Závěr

Slovosled v Havlíčkových dopisech byl zřetelně ovlivněn dobovou normou publikovaných spisovných textů – uměleckých, odborných, publicistických. Ale tento vliv nebyl důsledný: některé příznakové figury užíval Havlíček méně (antepozice neshodného přívlastku, přechodník na konci polovětné konstrukce), jiné více (určité sloveso na konci věty, inverze infinitiv – modální sloveso). Příznakovost těchto figur potvrdili současní uživatelé češtiny, ale nepřímo i sám Havlíček, který ve všech sledovaných případech užíval i slovosled neutrální, odpovídající aktuálnímu členění a dalším principům. Pozorovali jsme rozdíl dopisů čistě informačních, „prostě sdělovacích“, ve kterých je jenom neutrální slovosled podobný současné češtině, a dopisů nebo i kratších pasáží, ve kterých příznakový slovosled spolu s dalšími prostředky vytváří esteticky působivé vyjádření nebo vyšší knižní styl. Relativní rovnováha neutrálního a příznakového slovosledu svědčí o tom, že Havlíček měl při psaní pečlivě stylizovaných i „nepřipravených“ dopisů slovoslednou stránku pod kontrolou a že usiloval o průhledné, jazykově nepřetížené vyjadřování, jakým se vyznačují i jeho texty publicistické.

 

[128]LITERATURA

ADAM, R. (2013): Ediční zpráva. In: K. V. Rais, Povídky. Brno: Host, s. 489–504.

DANEŠ, F. – HLAVSA, Z. – GREPL, M. a kol. (1987): Mluvnice češtiny 3. Skladba. Praha: Academia.

GREPL, M. (1959): Vývoj slovosledu v Tylově próze. Slovo a slovesnost, 20, s. 247–261.

GREPL, M. – KARLÍK, P. (1986): Skladba spisovné češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

HANKA, V. (1822): Mluvnice čili soustava českého jazyka. Podle Dobrovského. Praha: Bohumil Ház.

HAVLÍČEK BOROVSKÝ, K. (1948a): Obrazy z Rus. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka.

HAVLÍČEK BOROVSKÝ, K. (1948b): Duch Národních novin. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka.

HAVLÍČEK BOROVSKÝ, K. (1949): Epištoly kutnohorské. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka.

HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A. (1986): Česká mluvnice. 5. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

HOŠNOVÁ, E. (2007): Slovosled v dopisech Boženy Němcové. In: R. Adam (ed.), Božena Němcová – jazyková a literární komunikace ve středoevropském kontextu. Sborník z mezinárodního kolokvia. Praha: Univerzita Karlova v Praze – Filozofická fakulta, s. 68–77.

KARLÍK, P. – NEKULA, M. – PLESKALOVÁ, J. a kol. (2002): Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

KARLÍK, P. – NEKULA, M. – RUSÍNOVÁ, Z. a kol. (1995): Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

KOMÁREK, K. (2009): Básnický jazyk Jaroslava Durycha. Jinočany: H&H.

POVEJŠIL, J. (1994): Mluvnice současné němčiny. Praha: Academia.

UHLÍŘOVÁ, L. (1987): Knížka o slovosledu. Praha: Academia.


[*] Článek vznikl v rámci projektu GAČR P406/12/0691 Korespondence Karla Havlíčka.

[1] Texty v souborech Obrazy z Rus (psány 1845–1846, vyd. Havlíček, 1948a), Duch Národních novin (psány 1848–1850, vyd. Havlíček, 1948b) a Epištoly kutnohorské (psány 1850–1851, vyd. Havlíček, 1949).

[2] Grepl – Karlík (1986, s. 322).

[3] Grepl (1959, s. 247–261), Hošnová (2007, s. 68–77).

[4] Hanka (1822, s. 299–304).

[5] Uhlířová (1987, s. 29).

[6] Chyba ve shodě postponovaného dějového adjektiva je častá i v současnosti, pozorovaná např. při vedení nebo oponování kvalifikačních prací.

[7] Grepl – Karlík (1986, s. 263).

[8] Rámec mezi členem a adjektivem, např. Ein über Westdeutschland nach Südosten ziehendes Tief, viz Povejšil (1994, s. 290).

[9] Uhlířová (1987, s. 16).

[10] Daneš – Hlavsa – Grepl a kol. (1987, s. 167), Karlík – Nekula – Rusínová a kol. (1995, s. 510).

[11] Havránek – Jedlička (1986, s. 377).

[12] Uhlířová (1987, s. 51).

[13] Grepl – Karlík (1986, s. 263), Daneš – Hlavsa – Grepl a kol. (1987, s. 161).

[14] Karlík – Nekula – Rusínová a kol. (1995, s. 499).

[15] Komárek (2009, s. 83).

[16] Grepl – Karlík (1986, s. 323).

[17] Hošnová (2007, s. 74).

[18] Grepl – Karlík (1986, s. 323).

[19] Grepl – Karlík (1986, s. 323).

[20] Komárek (2009, s. 90–92).

[21] Grepl – Karlík (1986, s. 323).

[22] Uhlířová (1987, s. 66).

[23] Adam (2013, s. 490).

[24] Komárek (2009, s. 110).

[25] Také tuto figuru odstraňoval K. V. Rais při úpravě svých starších textů, viz Adam (2013, s. 490).

[26] Hošnová (2007, s. 73).

[27] Karlík – Nekula – Rusínová a kol. (1995, s. 635).

Katedra bohemistiky FF UP
Křížkovského 10, 771 80 Olomouc
karelkomarek@atlas.cz

Naše řeč, ročník 98 (2015), číslo 3, s. 113-128

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Martin Beneš: Český zápis problematických pádů polských proprií s jednofunkčním písmenem i v koncové slabice

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1