Jazyk jako hodnota – hodnoty v jazyce

Václav Velčovský

[Reviews and reports]

(pdf)

Language as value - values in language

The article is a review of Claudia Woldt: Sprache als Wert – Werte in der Sprache: Untersuchungen zu Bewertungen von Sprache allgemein und Komposita im Besonderen in der tschechischen Sprachgeschichte. München – Berlin: Verlag Otto Sagner, 2010. 621 s.

Claudia Woldt: Sprache als Wert – Werte in der Sprache: Untersuchungen zu Bewertungen von Sprache allgemein und Komposita im Besonderen in der tschechischen Sprachgeschichte. München – Berlin: Verlag Otto Sagner, 2010. 621 s.

 

V roce 2010 vydalo nakladatelství Otto Sagner rozsáhlou monografii Claudie Woldt Sprache als Wert – Werte in der Sprache s podtitulem Untersuchungen zu Bewertungen von Sprache allgemein und Komposita im Besonderen in der tschechischen Sprachgeschichte. Tato v českém prostředí prozatím méně známá autorka působí jako vědecká pracovnice v Institutu pro slavistiku Technické univerzity Drážďany a ve své vědecké činnosti se zaměřuje na otázky filozofie jazyka, axiologie, argumentace, modality, slovotvorby a sociolingvistiky ve slovanských jazycích.

Autorka si ambiciózně stanovila výzkumné otázky týkající se jazykových a nejazykových prostředků hodnocení jazyka (role institucí, osobností a žánrů textů při specifickém pojímání normy, jazykové správnosti nebo funkčnosti) a vlivu kulturněhistorického a politického klimatu na proces hodnocení. Publikace vhodně doplňuje současné tendence v české lingvistice, které se věnují axiologii (časopis Korpus – Gramatika – Axiologie) a obecným otázkám jazykové kultury a teorie spisovného jazyka (např. Daneš, 1986; Uličný, 1996; Cvrček, 2006, 2008, 2010 a navazující odborné i laické diskuze).

Publikace Claudie Woldt je logicky členěna do čtyř částí: metodologický rámec výzkumu axiologie jazyka, hodnoty a hodnocení v české jazykové kritice ve vybraných obdobích, hodnocení kompozit ve stejných obdobích a využití kompozit k hodnotícím výrokům v současné češtině. Jednotlivé kapitoly na sebe navazují, vzájemně se doplňují, resp. konkretizují.

V úvodní části (Hodnoty a jazyk) je definován teoretický a metodologický rámec axiologie a obecně také filozofie jazyka. Zvláště cenný je pokus definovat pojem hodnota/hodnocení a analyzovat jeho různé koncepce (např. Winko, 1991; Arutjunova, 1984, 1999; Lenk, 1994) a jejich relevanci pro další lingvistické užití. Hodnota je v autorčině pojetí ideál, standard nebo měřítko, na které se jednající (1.) přímo odvolává, když své jednání určitou hodnotou ospravedlňuje, nebo na které se jednající (2.) nepřímo odvolává, když určitá hodnota tvoří podklad jeho jednání, ovšem jako nerozpoznaná a nepojmenovaná (s. 59, překlad V.V.). Analýza směřuje k ukázání souvislosti mezi hodnotami, které jsou připisovány jazyku jako celku a jednotlivým jazykovým prvkům, a jazykovými a komunikačními normami ovlivňujícími řečové chování (srov. Nebeská, 1996). Autorka rozebírá klasickou typologii hodnot (axiologické a atributivní, absolutní a účelné; z české perspektivy srov. např. Tondl, 1999) i hodnocení jako takové (implicitní a explicitní) a inovativně přistupuje k hodnotícím prostředkům. Ty dělí hierarchicky na lexikální výrazy (hodnotící prostředky v užším slova smyslu), metafory, jazykové prostředky vyjadřující hodnocení či postoj mluvčího (hodnotící prostředky v širším slova smyslu, kam řadí, dle terminologie PMČ (1995, 358n.), větná adverbia a modální a intenzifikační částice) a stylistické prostředky.

[155]Druhá, nejrozsáhlejší část (Hodnoty v české jazykové kritice) kontrastivně analyzuje tři vybrané koncepty hodnocení jazyka v dějinách české lingvistiky: za národního obrození (autorka ho pojímá jako časovou periodu 1790–1845), za Naší řeči a Pražské školy (dle autorčina rámce období 1917–1938) a po roce 1990 (Jazyková kritika jako jazyková kultura). Analyzované časové úseky jsou od sebe odděleny dostatečným časovým obdobím, aby umožnily zřejmou distinkci lingvistických paradigmat. Ve všech třech obdobích jsou konfrontovány jak názory lingvistů, tak spisovatelů, novinářů či laiků. Hodnocení jazyka je vždy determinováno aktuální koncepcí spisovného jazyka (včetně péče o něj). Na základě pramenné analýzy autorka vyvozuje a blíže charakterizuje tři rozdílné koncepty hodnocení jazyka: purismus (nejvyšší hodnota dokonalosti či božskosti),[1] jazykovou kulturu (hodnota správnosti prosazovaná Naší řečí versus hodnota kultivovanosti, funkčnosti a diferencovanosti zdůrazňovaná Pražským lingvistickým kroužkem) a jazykovou kritiku (nejvyšší hodnota úzu/normy) (srov. přehled na s. 543). Jako přínosné se jeví především spojení koncepce hodnocení jazyka s lingvistickými paradigmaty (a jejich změnou) a obecně pojetím spisovného jazyka. Výsledek není zcela překvapivý (srov. např. Čechová, 2002; Horálek, 2005; Cvrček, 2006), nicméně je originálně demonstrován: počet hodnot jako hodnoticích kritérií jazyka či jazykového projevu se během dvou set let neustále snižoval, přičemž je patrný posun hodnot od estetických k normativním či instrumentálním.

Autorka se věnovala symptomaticky a kontrastivně nejvýznamnějším obdobím české lingvistiky, na nichž lze nejsnáze demonstrovat rozdíly v hodnocení jazyka. Lze se nicméně domnívat, že český čtenář bude postrádat analýzy hodnocení jazyka pozitivisty (Gebauerova škola), na počátku 50. let (vliv marxismu, volání po tzv. demokratičnosti spisovného jazyka atp.) a na konci 60. let (všeobecně známý spor o poměr spisovné a obecné češtiny), o nichž sice pojednal V. Cvrček (2006), ale nikoliv primárně z pohledu axiologie. Vzhledem k autorčině záměru ukázat co možná nejvýrazněji různé koncepty hodnocení (českého spisovného) jazyka v průřezu více než dvou staletí není absence výše zmíněných období zásadním nedostatkem, ale spíše otevřenými dveřmi pro navazující vědeckou práci, podobně jako vlivy „importu“ zahraničních hodnot ve všech obdobích české lingvistiky, které autorka naznačuje pouze nepřímo.

Třetí část publikace je věnována hodnocení slovotvorby, především kompozit ve třech zmíněných časových úsecích. Na konkrétním jazykovém jevu (kompozitech) je demonstrováno, jak obecné hodnocení jazyka ovlivňuje hodnocení konkrétního jazykového prostředku či jevu a naopak. Kompozita nebyla zvolena náhodou. Autorka vhodně využila jejich konfrontačního potenciálu, neboť právě kompozita byla často označována za germanismy sui generis, a proto také negativně hodnocena. Na základě autentických textů z daných období je zajímavě demonstrováno, jakými (meta)jazykovými prostředky v závislosti na adresátech textů (odborníci versus laici) byla kompozita hodnocena a jak se toto hodnocení odrazilo v kodifikaci a v řečové praxi (tzn. souvislost mezi hodnocením autoritami a vlastní produktivitou).

Poslední část monografie je zaměřena na výzkum současných hodnotících výroků obsahujících kompozita, resp. využití kompozit v hodnotících výrocích v současné češtině. Analyzován je hodnotící potenciál prvních členů kompozit, které autorka dělí na pozitivně, negativně a ambivalentně [156]hodnotící. Právě ne úplnou kompatibilitu české a německé lingvistické terminologie pokládám za možnou překážku zobecnění závěrů této části studie.[2]

Celá publikace je založena na detailní analýze pramenů i sekundární literatury, čímž v sobě dokázala skloubit jak aspekt synchronní a diachronní, tak pojetí obecné (axiologické principy v daných časových úsecích) a konkrétní (hodnocení kompozit). K tomuto účelu vytvořila autorka vlastní korpus z metajazykových textů o češtině a o kompozitech ze zvolených časových období.

Unikátní je především objektivní pohled na danou problematiku, kterého je schopen zpravidla pouze nerodilý mluvčí. Výsledek, tedy fakty podložená analýza, metodologický rámec i konkrétní aplikace, které nebyly ovlivněny národními mýty, stereotypy či (slovy Z. Starého, 1995) národními úděly, je hodný uznání a také bližší pozornosti českých lingvistů. Publikace obsahuje pečlivý rejstřík, dělení literatury a pramenů a přílohu 17 (krácených) příspěvků českých lingvistů k hodnocení jazyka a/nebo kompozit od Dobrovského po současnost. Komplexní pojetí nesmírně rozsáhlé a zároveň aktuální problematiky, schémata hodnotové orientace jednotlivých období nebo dokonce jednotlivých lingvistů, pečlivě vybrané citace z dobové literatury i pregnantnost formulací zařazují publikaci Claudie Woldt mezi významná současná díla (nečeské) jazykovědné bohemistiky.

 

LITERATURA

 

ARUTJUNOVA, N. D. (1984): Aksiologija v mechanizmach žizni i jazyka. In: Problemy strukturnoj lingvistiki 1982. Moskva: Nauka.

ARUTJUNOVA, N. D. (1999): Jazyk i mir čeloveka. Moskva: Jazyki russkoj kul'tury.

CVRČEK, V. (2006): Teorie jazykové kultury po roce 1945. Praha: Karolinum.

CVRČEK, V. (2008): Regulace jazyka a Koncept minimální intervence. Praha: Nakladatelství Lidové noviny – Ústav Českého národního korpusu.

CVRČEK, V. et al. (2010): Mluvnice současné češtiny 1. Jak se píše a jak se mluví. Praha: Karolinum.

ČECHOVÁ, M. (2002): Funkce češtiny z hlediska diachronního a synchronního. In: J. Hasil (ed.), Přednášky z 45. Běhu LŠSS. Praha: FF UK, s. 13–21.

DANEŠ, F. (1986): Values and Attitudes in Language Standardization. In: J. Chloupek – J. Nekvapil (eds.), Reader in Czech Sociolinguistics. Praha: Academia, s. 206–245.

FLEISCHER, W. – BARZ, I. (1995): Wortbildung der deutschen Gegenwartssprache. Tübingen: Niemeyer.

HORÁLEK, J. (2005): Diachronní sémantika a pragmatický význam. Ústí nad Labem: UJEP.

LENK, H. (1994): Von Deutungen zu Wertungen. Eine Einführun in aktuelles Philosophieren. Frankfurt am Main: Suhrkamp.

MITTER, P. (2006): Kompozice v kontextu současné češtiny. Ústí nad Labem: UJEP.

NEBESKÁ, I. (1996): Jazyk, norma, spisovnost. Praha: Karolinum.

[157]PMČ: KARLÍK, P. – NEKULA, M. – RUSÍNOVÁ, Z. (eds.) (1995): Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

STARÝ, Z. (1995): Ve jménu funkce a intervence. Praha: Karolinum.

TONDL, L. (1999): Hodnocení a hodnoty: metodologické rozměry hodnocení. Praha: Filosofia.

ULIČNÝ, O. (1995): Spisovná čeština a hodnotová orientace. In: J. Janáčková – M. Komárek – O. Uličný (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Praha: FF UK, s. 65–71.

WINKO, S. (1991): Wertungen und Werte in Texten: axiologische Grundlagen und litarurwissenschaftliches Rekonstruktionsverfahren. Wiesbaden – Vieweg: Braunschweig.

---

[1] Purismem autorka míní období první poloviny 19. století, nikoliv, jak je v českém kontextu běžnější, období závěru 19. století.

[2] Z českého synchronního pohledu stojí slovotvorné prostředky jako mini-, pseudo-, super-, kvazi- atp. na pomezí mezi kompozicí a derivací (např. PMČ, 1995 nebo Mitter, 2006) a bývají někdy chápány jako tzv. afixoidy. V německé lingvistice jsou častěji označovány jako tzv. konfixy (vázané lexikální morfémy), a proto je tento slovotvorný postup interpretován jako kompozice (např. Fleischer – Barz, 1995).

Katedra českého jazyka PedF UK
M. D. Rettigové 4, 116 39 Praha 1
vaclav.velcovsky@seznam.cz

Naše řeč, volume 95 (2012), issue 3, pp. 154-157

Previous Radek Skarnitzl: Dvojí i v české výslovnosti

Next Jana Hoffmannová: Sociolingvistický pohled na e-komunikaci