Z dopisů jazykové poradně

[Short articles]

(pdf)

-

Dotaz

Protože mám dosud živý zájem o český jazyk, pořídil jsem si knížku Na co se nás často ptáte, kde jsem na str. 180 našel tvrzení, že ženským protějškem podst. jména právník je právnička. To hrubě odporuje duchu jazyka. Všechna podst. jména mužská končící na -ík mají v ženské podobě -ice. Když u kteréhokoli z takových slov použijeme pro ženskou podobu -čka, pak tato zdrobnělina znamená znevážení či dokonce zesměšnění (řeznička, kadeřnička). Pokud absolventky právnické fakulty se nechají nebo dokonce dávají označovat jako právničky, to je jejich věc, ale ve mně by to vzbudilo nedůvěru v jejich odbornost. Zastávám názor, že jediný správný ženský protějšek právníka je právnice.

 

Odpověď

Podstatná jména právnice a právnička se liší způsobem, jakým jsou odvozena.

Slovo právnička je odvozeno od plného kmene podstatného jména právník pomocí nejproduktivnější přechylovací přípony -ka; podobně jako u některých dalších přechýlených jmen přitom došlo jednak k souhláskové alternaci k > č, jednak ke krácení samohlásky í > i u přípony základního jména. Pomocí přípony -ka se přechylují například mužská podstatná jména odvozená příponami -ač (vyzvědač-ka), -eč (uklízeč-ka), -ik (matematič-ka) a také -ík: právník – právnička, katolík – katolička.

Naproti tomu právnice je odvozeno příponou -(n)ice, ale z tak zvaného primárního kmene náhradou („resufixací“) mužské přípony -(n)ík za ženskou příponu -(n)ice. Například dvojice slov děl-ník a děl-nice či řez-ník a řez-nice jsou odvozena různými příponami od stejného slovního základu. Stejným postupem jsou odvozena např. ženská jména harfenice, odbornice, knihovnice, jeřábnice, závodnice a mnohá další.

Výkladové slovníky češtiny, např. Slovník spisovného jazyka českého (1. vyd., Academia, Praha 1960–1971) či Slovník spisovné češtiny (poslední vyd., Academia, Praha 2000) stejně jako starší Příruční slovník jazyka českého (díl IV, Školní nakladatelství, Praha 1941–43) uvádějí jako jedinou přechýlenou podobu právnička. Také mluvnice češtiny, např. Mluvnice češtiny (díl 1, Academia, Praha 1986) nebo Příruční mluvnice češtiny (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995), se zmiňují pouze o podobě právnička.

Budeme-li dále pátrat po obou slovech v Českém národním korpusu, tedy v stomilionovém počítačovém souboru českých textů (je dostupný na internetu na adrese http://ucnk.ff.cuni.cz), najdeme v něm téměř tisícovku výskytů slova právnička v textech z různých komunikačních oblastí, žánrově rozmanitých, od různých autorů. I to svědčí o tom, že se dnes tohoto slova užívá běžně a bez znevažujících konotací. Ale přece jen: zaznamenali jsme i dva doklady slova právnice, a to v textu publicistickém (téma textu: společenský život) z r. 1997. To je důkaz toho, že v jazykovém povědomí některých mluvčích není ani tato podoba slova vyloučena.

Naše řeč, volume 86 (2003), issue 4, p. 224

Previous Anna Černá: Nápěchy

Next Jarmila Bachmannová: První česká „isofona“ (K 90. výročí Frintovy jazykovězeměpisné korespondenční ankety)