Časopis Naše řeč
en cz

Z dopisů jazykové poradně

[Short articles]

(pdf)

-

Dotaz

Mám dotaz na slovo PROMLČENÍ, jak toto slovo vzniklo, které výrazy se v minulosti používaly atd. Pokud mi jazyková poradna ÚJČ AV ČR nemůže poradit, prosím napište mi název literatury, kde se o historii slov dozvím více. Dekuji za kladné vyřízení.

Odpověď

Staročeské doklady na promlčení máme jen z právních textů. Je však pravděpodobné, že vzniklo s oporou v řadě dalších sloves užívaných od nejstarších dob, kde pro- znamená ‚činností vyjádřenou základovým slovesem o něco přijít‘: protancovat boty, prohrát peníze, promrhat, prohýřit apod.

Jak známo, právní texty jsou žánr, kam čeština pronikala ve 12.–16. stol. postupně. Také Staročeský slovník, sešit 22, v hesle promlčeti (kde je i promlčenie) sleduje synonyma na základě latiny; česká synonyma u promlčeti uvedena nejsou.

Podrobněji si to prosím prohlédněte přímo v tomto slovníku, a pokud budete chtít vysledovat chronologii, věnujte pozornost zkratkám pramenů (většina níže citovaného je z vladislavského zřízení, něco ze Všehrda aj.). Staročeské významy rámcově: 1. mlčením (tj. neuplatněním právního nároku nechat projít/minout/vypršet (lhůtu k výkonu práva), např. nemá … již vydán býti, poněvadž jest léta promlčel; promlčenie let; lat. silentium iuris sui – takové zacházení (promlčet léta) dnes myslím není obvyklé; 2. neuplatněním právního nároku ve stanovené lhůtě pozbýt práva na něco/někoho, např. tehdy to dědictvie aneb ten dluh promlčí; čeledína promlčí, kdož … nepohání z něho; per silentium amittere – zde je z dnešního hlediska neobvyklé promlčet osobu. 3. o listině, právu ap.: mlčením ztratit nárok na uplatnění, např. že si list každý promlčí, ktož jím koli za tři léta a za 18 nedělí neupomíná; práva svého nepromlčel jest; ta práva lenní promlčeli.

Novější vývoj významů (spíš zánik některých starých typů užití) najdete v Jungmannově slovníku, ve slovníku F. Š. Kotta (konec XIX. stol.), v Příručním slovníku jazyka českého a ve Slovníku spisovné češtiny.

Dotaz

Myslím si, že většinu občanů majících alespoň základní cit pro český jazyk, vysloveně tahá za uši slovo hejtman, které označuje voleného nejvyššího představitele krajského úřadu. Vnucují se otázky: Do kterého století se tímto termínem vracíme? Jsme snad vedeni snahou, aby nám Rakušané lépe rozuměli? Je český jazyk natolik chudý a neschopný, že nenachází lepší označení?

Odpověď

Z čistě jazykového hlediska nelze proti slovu hejtman nic namítat. Jde sice o slovo přejaté z němčiny, ale jeho pravopis nám nepřináší žádné problémy. Slovo skloňujeme pravidelně podle vzoru pán, bez obtíží vytvoříme přechýlenou podobu hejtmanka, přídavné jméno hejtmanský i výraz pro správní obvod, popř. úřad – hejtmanství.

[112]Slovo hejtman má v češtině poměrně dlouhou tradici: Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) uvádí u tohoto hesla vedle užití ve vojenském prostředí i výklad: (dříve) úředník stojící v čele nějakého správního úřadu (nejčastěji okresního). Obdobné vysvětlení najdeme i v Příručním slovníku jazyka českého (1935–1957). Podrobný výklad poskytuje Ottův slovník naučný (11. díl z roku 1897). Mimo jiné se zmiňuje o titulu krajský hejtman, který se užíval od poloviny 15. století. Dočteme se ale i zajímavé informace: „Úplná změna nastala reformou Marie Terezie r. 1751, kdy organisovány tzv. krajské úřady s hejtmanem krajským v čele. Od té doby zaváděny byly krajské úřady po vzoru českém též v rakouských zemích alpských… Po roce 1849 přejmenovány byly krajské úřady na krajské vlády a krajští hejtmané na krajské presidenty a zavedena ještě jedna nižší instance: okresní hejtmanství.“

Proč se nám však užití tradičního označení hejtman pro úředníka zdá nepatřičné? Slovo se celá desetiletí v tomto významu neužívalo, ale naopak je v našem povědomí pevněji zakotveno ve svých dalších významech: 1. setník v rakousko-uherské armádě, 2. vojenský vůdce; náčelník, vůdce vůbec (zde nás jistě napadne hejtman Jan Žižka, nebo z pohádek hejtman loupežníků).

Důvody proti užití názvu hejtman nejsou tedy jazykové, ale spíše emoční. Slovo v jednom ze svých významů sice navazuje na tradiční pojmenování krajského úředníka, a mohlo by se tedy zařadit vedle „znovuzrozeného“ výrazu rada. Na rozdíl od rady je však příliš zažito ve svých dalších významech, které u mnoha uživatelů evokují vojsko a Rakousko-Uhersko, proto v současnosti (zvláště vedle takových výrazů jako např. management, manažer, leader/lídr, workoholik, leasing, image…) působí poněkud zastarale a nepatřičně.

Otázkou zůstává, jaké označení pro představitele krajského úřadu by bylo pro většinu uživatelů přijatelné.

Ústav pro jazyk český ani nevytváří nová slova, ani není vrcholným orgánem odpovědným za čistotu jazyka (což si někteří uživatelé češtiny myslí). Nemáme žádné mocenské prostředky, ani snahy určité výrazy vnucovat, či je naopak zakazovat. Naše stanovisko je čistě jazykové, nemá žádnou právní váhu. Při výkladu slov vycházíme z dostupných slovníků a jazykových příruček a odborných článků. Navrhovatelé ani schvalovatelé termínu hejtman s námi tento výraz nekonzultovali.

Naše řeč, volume 84 (2001), issue 2, pp. 111-112

Previous Josef Šimandl: Zášť (záští) a několik poznámek ke zkoumání jazyka pomocí korpusu

Next Jana Hoffmannová: Syntax institucionálního dialogu