Šuměti

[Hovorna]

(pdf)

-

(A. N.) patří svým původem jako mnohá podobná slovesa zvuková do třídy III, 2 (vzor trpěti); svědectvím je i církevně slovanské šuměti, 1. os. šumlja. Tvary podle vzoru uměti jsou novotvary; Pravidla českého pravopisu připouštějí tvary oboje, šumí i šumějí. — Místo studna bývá v jazyce starším obyčejně studnice; z toho se zachovalo až dosud příd. jméno studniční, kdežto podst. jméno samo se vyskytuje dnes většinou jen knižně. Podstatná jména utvořená příponou -na, jako kůlna, kovárna a p., mívala v stč. častěji příponu měkkou, kólně, kovárně a p., ve shodě s jinými slov. jazyky; v nové češtině se tu ujala všude přípona -na, kdežto tvary s příponou měkkou se udržely na východě. Zdá se, že rozdíl mezi tvary měkkými (kólně) a tvary tvrdými (kólna) byl již v stč. dialektický a že tvary tvrdé ovládly časem v západní a spisovné češtině, zatlačujíce starší a původnější tvary měkké dále na východ. K těmto podst. jménům se druží (ač k nim vlastně významem nepatří, neboť jména na -na [-ňa] jsou jména místní) i podstatné jméno studna, jehož starší tvar byl rovněž studně. I tu se ujal v západ. Čechách tvar studna a z původního sklonění tohoto jména podle vzoru měkkého zbyly v záp. Čechách některé tvary, jako lokál v studni, gen. do studny n. [190]do studně. — Smrž je rodu mužského (také v pol. smardz, rus. smorčók); dial. (na Moravě) bývá smrža, ženské. O slově třeň byl výklad v N. Ř. IV, 256. — Dlíti. V stč. bylo sloveso dlíti, dlil (podle IV. tř.) s významem podle Gebaurových dokladů dvojím, a) prodlužovati, odkládati, b) prodlévati, trvati; na př: aby do třetieho dne jeho smrti nedlila (Gesta Kl. 109) a nenie slušné, dlúho dlivše k bohu obrácením a pokáním, pak dosti pokánie neučiniti (Štít. Mus. 63 a). Gebauer se domnívá, že toto stč. dlíti (dlil) vzniklo splynutím sloves dvou, dlíti — dlil (podle prositi) a dléti — dlel (podle uměti); ale sloveso typu druhého nemá dokladů stč., ani analogií v jiných jazycích slovanských. Gebauer byl přiveden k této domněnce, jak ukázal Zubatý v Listech fil. 52, 227, úsudkem, že frekventativní sloveso prodlévati předpokládá sloveso typu dléti, dlel. Avšak tento závěr není nutný, neboť podle výkladu Zubatého (na uv. m.) tvořila se frekventativa i od sloves IV. třídy příponou -ievati (choditi — chodievati, činiti — činievati, modliti — se zaniklou jotací modlévati a p.). Je tedy i prodlévati utvořeno tímto způsobem v stč. obvyklým od slovesa prodlíti (stč. prodliti) a není tedy ani z tohoto důvodu třeba předpokládati stč. sloveso dléti — dlel. Stč. dlíti — dlil však časem zaniklo a bylo nahrazeno slovesem novým, (pro)dléti — (pro)dlel (s významem, rozumí se, jen subjektivního slovesa a s tvary náležitými podle III, 1), které bylo přitvořeno k starému frekventativu prodlévati podle vzoru frekventativních sloves utvořených ze sloves III. třídy, jako mívati — míti (měl), domnívati — domníti se, (domněl), porozumívati — porozuměti (porozuměl), omdlívati — omdlíti (omdlel) a p.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 6, s. 189-190

Předchozí Štět

Následující Volenec