Časopis Naše řeč
en cz

Povídky z Kopanic

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Povídky z Kopanic. Napsal Josef Hofer, kopaničářský farář. V Olomouci v roku 1916. Knihovna družiny literární, svazek III.

Znáte Kopanice? Ne-li, pak se tam jděte podívat! A je-li [144]Vám to dnes nemožno, přečtěte si Hoferovy Povídky. Proti celé té románové literatuře rafinovaných nebo nyjících žen a mužů, proti francouzské pikanterii, anglické střízlivosti, německé bezohlednosti v lásce stojí tu předkulturní živelnost, příroda v homérské prostotě a nespoutanosti, neumělkovanosti; místo vůně nejrozmanitějších voňavek a kytic, místo pološera dámských budoarů voní tu země, louka, les, září slunce, fičí vichor, kupí se do výše sníh. V chalupách svorně bytuje otec s matkou, syn s manželkou, dítky obou, i dobytek. A paprsky vzdělanosti nedovedly zde posud zatlačiti ani trochu mlhy pověr, ty tu bujejí a pronikají celý život jako za dob pohanských. Není druhého kraje v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, který by byl tak oddělen a oddálen od světa, který by byl tak svérázný a samosvojný jako Kopanice. Na Slovensku jen Detva se svou předkulturní originálností se mu řadí po bok. První objevil ten zvláštní svět zesnulý moravský lidopisec Fr. Bartoš — bude tomu právě asi čtvrtstoletí — v brněnském »Obzoru«; pak pojal tyto studie své do knihy Lid a národ. Odtud častěji zamířili cestovatelé na Žitkovou nebo do Vyškovce na moravsko-uherských hranicích z Luhačovic nebo přímo ze Starého Hrozenkova. A doporučujeme i dnes takovou návštěvu, než pokrok vzdělanosti setře i s tohoto lidu ty znaky, které jej činí právě Kopaničáři.

Povídky Hoferovy zachovají potomkům kus toho života, několik typů mužských a ženských, které otvírají pohled až do základů duševního dění jejich. Nejsou to povídky sestrojené podle pravidel poetiky, — některá črta vůbec není povídkou — nejde jim o umělé zápletky, nýbrž jsou to spíše obrazy života, fotografie jeho. A ty jsou provedeny věrně, v plné barvitosti a životnosti. Síla umění Hoferova tkví v té věrnosti a životnosti kresby, která dává zcela zapomínati, že to jen čteme a nevidíme na vlastní oči, neprožíváme spolu. Tím povídky Hoferovy nabývají významu folkloristického; tímto významem pak jsou cennější než kdyby byly sebe umělečtějšími konstrukcemi pouhé obrazotvornosti, oděnými do slováckého kroje.

Že u lidu tak samorostlého bude míti stejný ráz i jeho mluva, lze si pomysliti. Jak pěkně se tam lidé oslovují! »Velebný panáčinku«; oj tatko mój, tatuško; oh moj milý rodný brat; prečo ideš, moja Dorka? Ale Dorka, duša moja, jako bych já mohol zabudnúc (= zapomenouti)? Dorka, Doruška moja; Janko, Janoško mój, mój pekný; Janko, duša moja, srdce mojo; Hanulenko, Hana; Janíčenko, Jano! Až to zní k pravdě nepodobně! O té něžnosti citů svědčí také četné zdrobněliny v řeči: kmotérko, tatko, pekunko atd.

[145]Z nářečního bohatství vybereme tu jen několik zvláštností. Místo nejsem váš na Kopanicích říkají nění som váš, m. nejsou: nění sú; nic je ništ, přípona 1. osoby jednot. čísla jest vždy m (dnes už nebudem ništ robic), tu jest tój, pojď — chój; vjanoce, svjatý; eli (= jestliže), m. lavice mají ještě nezdrobnělé lava; m. pěstí hroziti žije tu ještě: pjascú hroziti. Chasa má množné číslo: chasovja, chlap: chlapovja. M. jsi vdána praví se: jsi vydatá; podobně říkají ustatý (unaven). Třešním říkají čerešně, nemluvněti bábje; dřevěné chalupě brvenná ch.; hanácké: na někoho slečiti žije tu ve tvaru slačic a ve významu = toužiti; uříznouti zní uřnúc, zůstati doma = ubyč doma, manželka: malžonka, jalůvka slove telička; býček: junčok; sú na výrobku, znamená: na práci za výdělkem. Křtícímu listu říkají krstný list, jako mají krstného ojca. Vůbec mají mnoho společného s uher. Slováky.

Cizí slova: štacion (stanice, perron nádražní), mašina (železnice), šrajtofle (peněženka), kantofle (brambory), fašank (masopust), jarmek (trh), bramor (mramor), destament (závěť), pod dochom (doškem), zahandlit, muziga nejsou zvláštností kopanickou, nýbrž užívá se jich také jinde.

Pěkná slova jsou: prespanka (svedená žena), pálené (kořalka), kúravice (mlhy, sr. kouře), kapustnica (zelná polévka), píti loučené (na rozloučenou), zabudnúc (zapomenouti), zatvoric (zavříti), umárniti (usoužiti, do hrobu přivésti), stvárac (dělati), trasidlo (močálovitá půda na lukách, která se prohýbá, třese), svodnice (místo, kde se stékají dva tři potůčky) a m. j.

Vůbec jsou povídky Hoferovy bohatou studnicí kopanického nářečí. Ale jak se tu přepisuje výslovnost, s tím všude nemůžeme se shodnouti. Zejména se nám nepodobá kolečkované ů v instrumentále ženského rodu: s ňů, pjasců, v 3. osobě množné: koze chců, i jinde: z očů, kůravica, atd. Někde naznačuje výslovnost souhlásky c písmeny tz: vyletzel, dzetzi.

Otec, matka mají vždy u sebe plurál t. zv. majestaticus: tatko ležija; povedzela to našim mamce; mamka samy je tak zamotaly.

Při té správnosti řeči kopaničářské překvapuje, že p. spisovatel ve spisovné češtině tolikrát nemilosrdně klopýtl. Píše důsledně: aby jsi, kdyby jsi, kapela mu sestává (m. skládá se) ze 4 Kopaničářů, praví: robí si z něj blázna (m. z něho), nakrmili jsme ním (m. jím) tři psy, těmto překvapením jsem předešel (m. zabránil nebo předešel jsem je), do příjezdu Martina m. Martinova, celoroční dovolení ku střílení zvěře (m. stříleti zvěř), pak se mně nic tobě nic táže (m. pak se mne beze všeho, jakoby nic táže), obr nenamítal toho nejmenšího (m. nenamítal zhola nic), matku při spatření jí polil proud slz (m. když ji spatřila), zanechal jsem [146]dalšího seznamování se s žáky (m. seznamovati se). Ptá se: neschází ti něco? (m. není ti nic?), jak to přijde, že (rn. čím to je, že).

Škoda toho rezu na pěkné knížce!

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 5, s. 143-146

Předchozí František Frýdecký: Zeyerův blankvers

Následující F. R.: Román carevny Kateřiny II.

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1