O vidu slovesa soustředit se. Příspěvek k otázce jazykové správnosti

Luboš Veselý

[Articles]

(pdf)

On the aspect of the verb soustředit se. A contribution to the issue of linguistic correctness

This article is devoted to the long-term problem of which aspectual value of the verb soustředit se (to concentrate) should be used. It explores the question of whether the present-day imperfective usage is a result of the speaker’s diminished ability to discern between the perfect and imperfect aspect, or whether it is an unsurprising consequence of the position of the verb in the system of prefixed verbs.

Key words: linguistic correctness, prefixation, verb soustředit se, verbal aspect
Klíčová slova: jazyková správnost, prefixace, sloveso soustředit se, slovesný vid

Posuzování a hodnocení nejrůznějšího lidského konání patří k činnostem, které provádíme velmi často; posuzujeme a hodnotíme konání své i konání druhých. Je to činnost užitečná, poněvadž umožňuje odhalování chyb a nedostatků a jejich následné odstraňování. Předmětem hodnocení je často i jazykové vyjadřování, používání jazyka, zacházení s jazykem. Někteří jazykovědci se domnívají, že jazykové vyjadřování a jazykové prostředky nelze objektivně hodnotit, popírají opodstatněnost pojmu jazykové (ne)správnosti či pojmu jazykové chyby a popírají i možnost kvalitativní[1] proměny jazyka v čase.[2] S těmito názory lze jen stěží souhlasit. Člověk chybuje snad ve všech oblastech svého konání; nevidím důvod, proč bychom měli oblast používání jazyka považovat za výjimku.[3] Jazyk a jeho užívání lze oprávněně činit předmětem hodnocení. Je ovšem pravda, že si při posuzování toho, jak druzí mluví a píší, počínáme mnohdy nekorektně; nezřídkakdy se uchylujeme i k tvrdým odsudkům, aniž bychom byli schopni uvést objektivní důvody pro svou kritiku. Často je hlavní příčinou našeho negativního postoje to, že někdo užívá jiných jazykových prostředků než my, nebo to, že někdo užívá nějakého jazykového prostředku jinak než my, [135]nebo také to, že někdo užívá nějakého jazykového prostředku tak, jak se ho dříve neužívalo. Na jednu takovou neoprávněnou kritiku chci upozornit v tomto článku. Pokusím se ukázat, jak povrchní pohled na věc může člověka dovést k nespravedlivé a ostré kritice, a naopak že hlubší analýza daného problému může prokázat, že v daném případě vlastně není co kritizovat, že např. určité nové, dříve neobvyklé užívání jazykového prostředku nemusí být projevem neschopnosti či nekompetentnosti mluvčího, nýbrž že může být (nikoliv překvapivým) důsledkem toho, jak je/byl daný prostředek zapojen do jazykového systému, jaké postavení v něm zaujímá/zaujímal.

Předmětem (negativní) kritiky bývá nedokonavé užívání slovesa soustředit se na něco, především pak vytváření perifrastického futura budu se soustředit, budeš se soustředit atd. Ti, kdo užívají imperfektiva soustředit se na něco, bývají kritizováni těmi, kdo mají ve svém idiolektu pouze perfektivum soustředit se na něco. Někteří kritici se diví tomu, jak někdo může tvořit perifrastické futurum od dokonavého slovesa, jiní se domnívají, že kritizovaní v důsledku svého nedostatečného smyslu pro rozlišování vidu přehodnotili původní jasné perfektivum soustředit se v imperfektivum a používají ho místo náležitého imperfektiva soustřeďovat se.

Uvedu zde čtyři kritiky, z nichž především první tři jsou formulovány velmi ostře (proložením upozorňuji na jejich nejostřejší místa):

1) Jiří Černý (3. 3. 2009)[4]:

„Když jsem před lety od redaktora České televize prvně uslyšel budeme se soustředit, pomyslel jsem si, že mu to prostě ujelo. Jenže dnes už se to používá častěji než správné soustředíme se nebo budeme se soustřeďovat. Asi by moc nepomohlo hnát komentátory ke zkouškám ze slovesných vidů. Dokonavost nedokonavost, kdo sám necítí, že budeme se zaměřit (soustředit, připravit) je nestvůrnost, neměl by se živit češtinou a celostátně dávat špatný příklad i trenérům a závodníkům.“

2) Helena Chýlová[5]:

„V poslední době slýcháme zejména v žargonu politiků vyjádření typu budeme se zúčastnit nebo budeme se soustředit. Takto utvořené tvary budoucího času nejsou správně tvořeny a je velmi těžké odhadnout, co vede jejich uživatele či tzv. autory k vytvoření tohoto nesmyslu – snad se zde uplatňuje vliv němčiny, lépe řečeno vliv špatného překladu z němčiny či jiných germánských nebo románských jazyků, ale můžeme uvažovat i o neznalosti či neúctě k jazyku.“

3) Petr Behún (12. 11. 2008)[6]:

„Málokterému stylistickému prohřešku je tak často spíláno (a přesto jej lze neustále slýchat), jako je tomu v případě budeme se soustředit. Také je vám zvuk nehtu škrába[136]jícího po skle příjemnější než slyšet tento patvar? I když jde o záležitost notoricky známou, stručně si připomeňme, proč nám tato věta tak vadí. Soustředit se je totiž sloveso v dokonavém vidu, tedy naznačující dokonaný děj. Stejně jako třeba tvar skočit (na rozdíl od skákat – vidu nedokonavého). Nuže, přišlo by nám na mysl říci něco takového jako budu skočit? […] Pokud byste měli problémy se v tom zorientovat, může vám možná být k ruce ona pomůcka: Budu se soustředit je totéž jako budu skočit.“

4) Petr Nejedlý (2008, s. 233):

„Dlouhodobě pozorujeme třeba klesající cit pro rozlišování slovesného vidu. Výrazně je postiženo nedokonavé sloveso soustřeďovat se, které řada mluvčích nepoužívá a tvoří místo něho bastardní konstrukce (teď se budu soustředit na nejbližší zápas). Ty jsou nevhodné, protože na rozlišování dokonavého a nedokonavého vidu stojí vedle vlastních vidově-významových odstínů (mlátit – zmlátit) řada jazykových jevů […].“

Tvrdí-li někdo, že budu se soustředit je stejně nepatřičné, nemístné, nesmyslné, bastardní, či snad dokonce nestvůrné jako třeba *budu se připravit, *budu zamluvit nebo *budu se učesat, měl by si položit otázku, která se přímo nabízí: Čím to je, že se perifrastické futurum tvoří tak často právě od slovesa soustředit (se),[7] zatímco s perifrastickými futury od ostatních dokonavých sloves se setkáme opravdu jen výjimečně a zřídkakdy (a můžeme je s největší pravděpodobností považovat za pouhý momentální omyl autora výpovědi)? Proč si vidoví neumětelové s dlouhodobě klesajícím citem pro vidové rozdíly zvolili k prezentaci svého vidového neumětelství právě jen sloveso soustředit (se), zatímco ostatní perfektiva zůstávají jejich klesajícím citem pro vid nedotčena?[8] Není to přece jen trochu jinak? Není ono sloveso soustředit (se) přece jen poněkud „jiné povahy“ než perfektiva jako udělat, donést, odpustit, vykoupat se, namalovat, obvázat, změnit, přihlásit se, usnadnit, zneklidnit, zastřešit atd.?

Pokusím se v tomto textu prokázat, že tvoření forem budu se soustředit, budeš se soustředit atd. není projevem horší schopnosti rozlišovat vid, nýbrž důsledkem toho, jakou pozici zaujímá/zaujímalo sloveso soustředit (se) v systému českých prefigovaných sloves. Domnívám se totiž, že k rozšíření forem budu se soustředit atd. vedla především ta skutečnost, že k vytvoření slovesa soustředit (se) bylo užito předpony sou-. A již nyní podotýkám, že budu se soustředit není stejný nesmysl jako třeba *budu napsat či *budu spravit, protože ti, kdo perifrastické futurum od slovesa soustředit se vytvářejí, mají toto sloveso ve svém idiolektu (také) jako imperfektivum. Netvoří tedy (nesmyslně) perifrastické futurum od perfektiva, nýbrž (zcela regulérně) od imperfektiva.

[137]Ocituji zde nyní krátkou argumentaci P. Nejedlého, která má dokazovat, že nebyl jazykověsystémový důvod k tomu, aby sloveso soustředit (se) začalo být mluvčími interpretováno a užíváno jako sloveso nedokonavé, že nebyly jazykověsystémové podmínky pro vidové přehodnocení původně jen dokonavého slovesa soustředit (se).[9]

„Samo sloveso soustředit se je – v protikladu k vidově nevyhraněným neprefigovaným denominativním slovesům V. třídy typu dar-ovat, obět-ovat, věn-ovat – součástí lexikálního subsystému dokonavých sloves odvozených od neprefigovaných substantiv s centrálním významovým rysem ‚společné přemístění k objektu pojmenovanému základovým slovem‘ (sou-střed-it, s-hromážd-it), který patří do nadřazeného subsystému těchto prefigovaných desubstantiv (srov. u-smrt-it, z-vlč-et); jeho podobnost s nedokonavými slovesy odvozenými od sloves (souviset) nebo od prefigovaných substantiv (soupeřit, souložit), jíž argumentují autoři na adrese http://www.ujc.cas.cz/poradna/porfaq.htm, je pouze vnějšková.“ (Nejedlý, 2008, s. 233)

Tato argumentace je podle mě chybná. Pokusím se to prokázat její detailní analýzou. Jsem toho názoru, že pasáž od „Samo sloveso soustředit se […]“ až po „[…] těchto prefigovaných desubstantiv (srov. u-smrt-it, z-vlč-et)“ lze stěží interpretovat jinak než takto:

Sloveso sou-střed-it (se) by mělo být interpretováno a užíváno jako sloveso dokonavé, poněvadž bylo vytvořeno týmž způsobem jako dokonavá slovesa typu u-smrt-it, na-stol-it či o-plot-it, tedy z neprefigovaného substantiva současným připojením prefixu a sufixu. Způsob vytvoření desubstantiv jako u-smrt-it či na-stol-it implikuje jejich dokonavost, a jelikož bylo sloveso sou-střed-it (se) vytvořeno týmž způsobem jako tato desubstantiva, není důvod k tomu, aby bylo (vidově) interpretováno a užíváno jinak než ona. Dokonavost slovesa sou-střed-it (se), popř. náležitost dokonavosti slovesa sou-střed-it (se), plyne již z toho, že bylo vytvořeno stejně jako perfektiva typu u-smrt-it.

Právě interpretované pasáži lze myslím vytknout jednu podstatnou chybu, a to přehlížení rozdílu mezi prefixem sou- a slovesnými prefixy jako u-, na-, o- atp. O tom však ještě později, nyní pokračujme dále. Jako velmi překvapivé a pro interpretaci celé argumentace zásadní se mi jeví následující tvrzení: „jeho podobnost [slovesa soustředit (se) – pozn. L. V.] s nedokonavými slovesy odvozenými od sloves (souviset) […] je pouze vnějšková“.[10] Z toho plyne, že existenci nedokonavých prefigovaných deverbativ jako souviset či souznít považuje autor při svém argumentování za nepodstatnou, nedůležitou, irelevantní. Snaží se prokázat, že již sám způsob vytvoření slovesa soustředit (se) vřazuje toto sloveso mezi perfektiva, a nijak mu v tom nebrání skutečnost, že existují taková imperfektiva, která byla vytvořena připojením prefixu sou- k slovotvornému základu. Existence těchto [138]imperfektiv je podle autora irelevantní proto, že jde o deriváty od sloves. To ovšem znamená, že zatímco odvození slovesa z neprefigovaného substantivního základu prefixálně-sufixálním způsobem považuje za postačující podmínku dokonavosti, tak odvození slovesa ze slovesného základu prefixací za postačující podmínku dokonavosti nepovažuje. Z jeho formulací plyne, že pokládá slovnědruhovou příslušnost fundujícího slova za faktor ovlivňující vidovou hodnotu prefigovaného slovesa. Proto tvrdím, že autor chybně určuje příčinu dokonavosti desubstantiv jako usmrtit, nastolit či oplotit, a to proto, že řadí neprefigovaný substantivní základ k příčinám jejich dokonavosti, že v něm spatřuje (vedle prefixace) jeden z působků jejich dokonavosti.[11]

Skutečnou a jedinou příčinou dokonavosti desubstantiv jako usmrtit, nastolit, oplotit atp. je to, že k jejich vytvoření bylo užito nedlouhého slovesného prefixu. Příčina dokonavosti těchto desubstantiv je tatáž jako třeba u deverbativ umlátit, namířit či očistit nebo u deadjektiv jako urychlit, znečistit či zlepšit – ve všech případech je jedinou příčinou dokonavosti slovesa připojení nedlouhého slovesného prefixu k slovotvornému základu. Kdyby si autor uvědomil, že je dokonavost sloves usmrtit či nastolit dána pouze tím, že při jejich vytváření došlo k připojení prefixu u- či na-, nepovažoval by existenci nedokonavých prefigovaných deverbativ souviset či souznít za irelevantní. Naopak, umožnilo by mu to položit si následující otázku: Má-li dokonavost slovesa soustředit (se) plynout z toho, že při jeho vytváření došlo k připojení prefixu sou-, proč jsou slovesa souviset a souznít nedokonavá?

Nedokonavost prefigovaných deverbativ souviset a souznít dokazuje, že sám způsob vytvoření slovesa soustředit (se) nijak neimplikuje, že by mělo jít o sloveso dokonavé. Předponě sou- nelze přisoudit perfektivizační schopnost, neboť by se tak muselo stát právě jen na základě možnosti dokonavého užití jediného slovesa soustředit (se) a navzdory existenci nejméně dvou nedokonavých sloves vytvořených připojením prefixu sou-. Navíc prefigovanost nelze ze synchronního hlediska vyloučit ani u imperfektiva soucítit s někým a ve Slovníku spisovného jazyka českého a v Příručním slovníku jazyka českého lze nalézt i několik nedokonavých prefigovaných deverbativ dnes už neužívaných (soustolovati, soutrpěti, sousníti, soubydleti).

[139]O perifrastickém futuru budeme se soustředit zajímavě uvažuje F. Daneš, když si klade otázku, zda v současné době nedochází k posunu ve vztahu perfektivum – imperfektivum, pokud jde o protiklad příznakovost versus bezpříznakovost:

„Podle mých pozorování objevuje se nyní v některých kontextech jistě posun ve prospěch užívání podoby dokonavé tam, kde – alespoň podle mého jazykového povědomí – by bylo adekvátní užití podoby nedokonavé. Uvedu tři příklady: Zaměřila se na výzkum užití částic. Český jazyk není sám o sobě diskriminující, diskriminující je způsob jeho užití. U tohoto typu otázek se tázaný nepodřídí tazateli a projeví iniciativu. Vycházíme-li z předpokladu (ne zcela bezpečného, srov. Dokulil 1958), že tu jde o binární korelaci „příznakovost versus bezpříznakovost“, je překvapující, že dochází k náhradě kategorie bezpříznakové kategorií příznakovou. Patrně tu však působí ta (silnější) okolnost, že z hlediska slovotvorného se jeví podoba dokonavá jako základní, kdežto podoba nedokonavá je odvozená, tedy rozšířená o formální příznak (sufix) a z tohoto hlediska je „příznaková“. Spolupůsobit může též ta okolnost, že dokonavé podoby jsou kratší, tedy ekonomičtější. Je zajímavé, že i Mluvnice češtiny 2 (s. 180) výslovně říká, že „význam dokonavosti je základní“. To je ovšem zjištění podstatné, protože by mohlo vysvětlit i případy, kdy je derivační vztah opačný. […] Výše probraný (nebo probíraný?) příklad se slovesem soustředit jsem však zachytil ve vysílání rozhlasu v ještě jiné podobě: Napřesrok se budeme soustředit na výzkum publicistiky. A podobně i (po fázovém slovese): Veřejnost se začne zúčastnit rozhodování o … Zde je kuriózně užito sloveso dokonavé v opisné konstrukci. Jde, zdá se, o případy spíše ojedinělé, ale produkované nepochybně rodilými mluvčími, což napovídá, že tu možná dochází k jistému posunu v užívání vidových rozdílů, při němž se opět jeví slovesné podoby dokonavé jako základní.“ (Daneš, 2001, s. 41)

Tyto Danešovy úvahy jsou nepochybně zajímavé, autor je však omylem zakládá i na perifrastickém futuru budeme se soustředit v domnění, že jde o tvar vytvořený od perfektiva. K této nenáležité interpretaci budeme se soustředit došlo podle mého názoru proto, že má autor sloveso soustředit se ve svém idiolektu pouze jako vyhraněné perfektivum.

Výše jsem prokázal, že způsob vytvoření slovesa soustředit (se) nijak neimplikuje jeho dokonavost, poněvadž při jeho vytváření došlo k připojení předpony sou-, jíž nelze přisoudit perfektivizační schopnost. To platí i pro dřívější období vývoje českého jazyka. Sloveso soustředit (se) nebylo a není – na rozdíl od prefigovaných sloves odvozených pomocí nedlouhé slovesné předpony[12] – vázáno, poutáno způsobem svého vzniku/vytvoření k množině dokonavých sloves. Proto bylo a je náchylnější k vidovým změnám.[13] Domnívám se, že k rozšíření nedokonavého užívání slovesa soustředit (se) a k rozšíření forem budu se soustředit atd. došlo především v důsledku právě popsaného postavení slovesa soustředit (se) v systému prefigovaných sloves, a to zejména v procesu osvojování českého jazyka rodilými mluvčími.

[140]Představme si, že by dnes bylo sloveso soustředit (se) jenom dokonavé, a mějme za těchto podmínek jedince, který si osvojuje češtinu jako svůj mateřský jazyk. Takový jedinec má mnoho příležitostí rozpoznat v slovesných předponách jako na-, u-, o-, vy- atd. prostředky, jejichž připojením dochází k vytvoření dokonavého slovesa, má mnoho příležitostí osvojit si je jako perfektivizační morfémy. Je to tak mimo jiné proto, že se setkává s mnoha slovesnými dvojicemi, jako jsou třeba malovat – namalovat, kreslit – nakreslit, psát – napsat, skládat – naskládat, dělat – udělat, vařit – uvařit, česat – učesat, mýt – umýt, čistit – očistit, loupat – oloupat, holit – oholit, trhat – otrhat, čistit – vyčistit, koupat – vykoupat, prát – vyprat, pít – vypít atd. Takovéto slovesné dvojice jsou tak časté, že si jedinec z kontextů a z konsituací snadno osvojí náležitý vidový význam jejich členů, a osvojí si tak i příslušné předpony jako morfémy, jejichž připojením dochází k vytvoření dokonavého slovesa. Pak i každé nově poznané sloveso vytvořené připojením příslušné předpony bez obtíží identifikuje jako perfektivum. V určité fázi osvojování by takovými slovesy mohla být např. nadiktovat, umocnit, vynásobit nebo oznámkovat. Na základě čeho si však může daný jedinec osvojit předponu sou- jako prostředek, jehož připojením se vytvářejí dokonavá slovesa? Indicií by podle výše nastavených podmínek mohlo být perfektivum soustředit (se). Vedle něj však existují i prefigovaná imperfektiva se sou-, která přímo brání tomu, aby byla tato předpona identifikována jako perfektivizační prostředek (souviset, souznít), přičemž nedokonavost těchto sloves je dobře identifikovatelná na základě setkávání se s jejich perifrastickými futury či se spojeními jejich infinitivů s fázovými slovesy. Roli může hrát i výše uvedené imperfektivum soucítit s někým, které může být vnímáno jako prefixální odvozenina od cítit s někým. Také imperfektivum souložit (viz Nejedlého argumentaci) je ze synchronního hlediska nejspíše prefigátem, a to výsledkem současného připojení prefixu a sufixu (fundujícím slovem je substantivum lože, slovo soulož je dějovým substantivem odvozeným konverzí od slovesa souložit). Aby tedy bylo sloveso soustředit (se) osvojeno jako jasné perfektivum, muselo by se tak stát jen na základě kontextů a konsituací, popřípadě ještě na základě setkávání se s imperfektivem soustřeďovat (se). V mnoha kontextech a konsituacích se však mohou vyskytovat jak perfektiva, tak imperfektiva, přičemž kontextů (či přesněji řečeno gramaticko-lexikálních typů kontextů) připouštějících pouze perfektivum není mnoho. Vzhledem k napsanému myslím není s podivem, když u takového slovesa, jakým je soustředit (se), dojde ke změně vidové hodnoty. Existence imperfektiva soustřeďovat (se) asi nemá takový vliv jako existence nedokonavých prefigátů se sou-, znemožňující osvojení této předpony jako perfektivizačního prostředku.

Mohl by se objevit názor, že by navzdory tomu, co zde bylo napsáno, bylo dobré usilovat o to, abychom měli v českém jazyce dvojici soustředit (se) – soustřeďovat (se) sestávající z vyhraněného perfektiva a vyhraněného imperfektiva. Jistě bychom se o to mohli snažit pomocí praktických a kodifikačních jazykových příruček a pomocí [141]školní výuky a učebnic. Nemyslím si však, že by to bylo rozumné. Osvojení slovesa soustředit se jako imperfektiva není (jak jsem se snažil ukázat) projevem nějaké nedisponovanosti příslušných jedinců dobře si osvojovat významy a funkce jazykových prostředků. Už proto by myslím nebylo správné požadovat po nich, aby se naučené přeučovali, aby přestali užívat imperfektiva soustředit se a aby začali užívat perfektiva soustředit se a imperfektiva soustřeďovat se, tedy jednotek, které jim nejsou vlastní.

 

LITERATURA

 

CVRČEK, V. (2008): Dlouholetý spor o jazykovou regulaci. Vesmír, 87, 2008/8, s. 560.

CVRČEK, V. (2008): K osudu knihy Nechte svůj jazyk na pokoji! Vesmír, 87, 2008/9, s. 636.

CVRČEK, V. (2008): Co jsou vlastně jazykové „chyby“? Vesmír, 87, 2008/10, s. 729.

CVRČEK, V. (2008): Je jazyková regulace potřeba? Vesmír, 87, 2008/11, s. 811.

CVRČEK, V. (2009): O svobodě a odpovědnosti v jazyce. Vesmír, 88, 2009/1, s. 62.

DANEŠ, F. (1995): Situace češtiny: perspektiva i retrospektiva. In: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993 (sborník z olomoucké konference 23.–27. 8. 1993). Praha: FF UK, s. 23–31.

DANEŠ, F. (2001): Univerzália a specifika češtiny v období globalizačních proměn. In: Z. Hladká – P. Karlík (eds.), Čeština – univerzália a specifika 3. Brno: Masarykova univerzita, s. 37–47.

NEJEDLÝ, P. (2008): Je čeština jako menší jazyk v ohrožení? (Pohled očima historika jazyka). Naše řeč, 91, s. 225–234.

Příruční slovník jazyka českého Díl V. S–Š (1948–1951). Praha: Státní nakladatelství učebnic.

Slovník spisovného jazyka českého III r–u (1966). Praha: Academia.

---

[1] Mám tu na mysli pojem kvality představující škálu (v různé míře) nekvalitní – (v různé míře) kvalitní.

[2] U nás má myslím k těmto názorům nejblíže V. Cvrček. Lze se o tom přesvědčit např. v jeho příspěvcích do časopisu Vesmír. Uvádím je v seznamu literatury.

[3] K tomu srov.: „Jazyk není ovšem dokonalý, má svá slabá místa. Ale který lidský výtvor je nemá? Tím spíše však vyžaduje naši pečlivou pozornost.“ (Daneš, 1995, s. 26).

[4] http://hn.ihned.cz/c1-35099760-budeme-se-soustredit-a-jsme-za-to-radi-a-stastni

[5] www.rozhlas.cz/plzen/jazykovykoutek/_zprava/219082

[6] http://interval.cz/clanky/hrichy-pro-sileneho-korektora-jeste-jednou-o-stylistice/

[7] Jsem si vědom toho, že se v tomto textu dopouštím drobné nepřesnosti tím, že často píši o slovese soustředit (se) jako o jednom jediném slovese. Cílem jsou přehlednější formulace a plynulost textu. Jeho podstaty se tato nepřesnost nijak nedotýká.

[8] Pravda, někteří autoři si povšimli ještě nedokonavého užívání slovesa zúčastnit se.

[9] To, zda bylo sloveso soustředit (se) někdy v historii češtiny vyhraněným perfektivem, popř. jak dlouho jím není, bude třeba ještě zjistit.

[10] Tato Nejedlého věta také potvrzuje, že jsem výše uvedenou pasáž interpretoval správně.

[11] K tomuto odstavci ještě poznamenávám: Na obecná tvrzení či tvrzení o postačujících a nutných podmínkách asi nelze klást v jazykovědě takové nároky jako třeba v logice nebo matematice. Jazyková pravidla totiž velmi často neplatí bezvýjimečně. Zformulujeme-li na základě prozkoumání velkého počtu jazykových jevů či jednotek nějaké tvrzení (kterému bychom rádi nárokovali obecnou platnost), můžeme si být téměř jisti, že dříve nebo později připadneme na jev či jednotku, které bezvýjimečnou, obecnou platnost tohoto tvrzení problematizují, zpochybňují či popírají. V jazyce jde většinou spíše o (různě silné) tendence, např. tendence k tomu být nutnou či postačující podmínkou něčeho. Tak kupř. obecná platnost tvrzení, že připojení nedlouhého slovesného prefixu domácího původu ke slovesnému základu je postačující podmínkou dokonavosti výsledného slovesa, může být problematizována existencí imperfektiva odviset od něčeho.

[12] Samozřejmě je třeba vyloučit předpony cizího původu jako de-, in- atp.

[13] A to i přesto, že existovalo a existuje imperfektivum soustřeďovat (se).

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
vesely@ujc.cas.cz

Naše řeč, volume 94 (2011), issue 3, pp. 134-141

Previous Václav Cvrček, Dominika Kováříková: Možnosti a meze korpusové lingvistiky

Next Pavel Kosek, Michal Křístek, Klára Osolsobě, Jarmila Vojtová, Markéta Ziková: První korpusová mluvnice češtiny