O dvou (a více) typech parataktického spojení vztažných vět
Světla Čmejrková, František Daneš
[Articles]
On two (or more) types of paratactic connection of relative clauses
The syntactic structure of a well-organized text is often constricted and the connections between its elements clear enough to mark their relations using punctuation. Yet in contemporary Czech texts, this constriction may be loosened: the clause which should be subordinate to the main clause becomes independent, as if aspiring to become a new main clause. This is the case of complex sentences in which the substantive phrase of the main clause branches out into one relative clause followed by another coordinate relative clause whose dependence on the main clause is not expressed through the repetition of the relative pronoun.
Key words: complex sentence, hypotaxis, parataxis, relative clause, relative pronoun
Klíčová slova: souvětí, hypotaxe, parataxe, vztažná věta, vztažné zájmeno
0. Úvodem
Syntaktická stavba dobře organizovaného psaného textu bývá sevřená a návaznost jeho jednotlivých složek natolik zřejmá, že ji jako lingvisté dokážeme analyzovat a vzájemné vztahy složek identifikovat; můžeme určit, kde jsou věty hlavní a jak jsou k nim připojeny věty vedlejší, a zpravidla také dovedeme posoudit, jak správně interpunkčně vyznačit vztahy mezi větami, hlavními i vedlejšími. Většinou tedy dovedeme odlišit od vztahů parataktických vztahy hypotaktické. Stává se ovšem, že do psaného textu s dobře zvládnutou syntaktickou návazností vět proniknou vztahy, které představují určité uvolnění z přísné sevřenosti větného rámce: věta, která by měla být zřetelně podřízena větě hlavní, se náhle osamostatní, jako by aspirovala na platnost nové věty hlavní. To je případ souvětí, ve kterém je substantivní fráze věty hlavní rozvíjena větou vztažnou a za tou následuje souřadně připojená další věta vztažná, jejíž závislost na větě hlavní není vyjádřena očekávaným způsobem (tj. opakováním relativa). Pro názornost budeme v dalším výkladu označovat větu hlavní (resp. řídící) písmenem A, obě věty vedlejší (resp. závislé) písmeny B a C.
(1a) (A) Policie ho viní z incidentu, (B) ke kterému došlo začátkem dubna a (C) při kterém byly zraněny čtyři osoby.
(1b) (A) Policie ho viní z incidentu, (B) ke kterému došlo začátkem dubna a (C) byly při něm zraněny čtyři osoby.
Zatímco o gramatičnosti souvětí (1a) není pochyb, oprávněnost souvětí (1b) bývá zpochybňována. Souvětí (1b) se může na první pohled jevit jako stylizačně nevhodné, [15]ne-li pochybené: ve druhé ze závislých vět C, připojené k první závislé větě B příslušnou parataktickou spojkou a, se vztažné zájmeno neopakuje, nýbrž – a to je gramaticky zarážející fakt – vztažné zájmeno je v C nahrazeno zájmenem osobním. Konstrukci daného typu věnoval před léty pozornost F. Daneš v Jazykovém koutku Literárních novin (1962, č. 29), přetištěném v knížce Malý průvodce po dnešní češtině (1964). Citoval několik dokladů z tehdejší rozhlasové publicistiky, mezi nimi příklad (1b); podle jeho názoru náhradou relativa zájmenem osobním pozbyla věta charakter věty vztažné a potřebné vyjádření vztahu závislosti, takže jaksi „vypadla“ z celkové stavby souvětí. Obdobně souvětí (2a) je gramaticky bezproblémové, zatímco v souvětí (2b) vypadává věta C ze stavby souvětí:
(2a) Náš reportér se vypravil za třemi kolektivy, které dosáhly nejlepších výsledků a kterým byl propůjčen titul…
(2b) Náš reportér se vypravil za třemi kolektivy, které dosáhly nejlepších výsledků a byl jim propůjčen titul…
Proto Daneš (1964) hodnotil tento způsob spojování vět „v projevech plně spisovných“ jako „vážný nedostatek, svědčící o chvatné stylizaci nebo o malém smyslu pro nutný řád ve stavbě věty“. Tato strukturní analýza byla jistě správná, avšak pokud jde o hodnotící závěry z ní, docházíme dnes k hodnocení mírnějšímu. Opírá se v zásadě o to, co o dokladu (1b) nebo (2b) uvedl Daneš již v Malém průvodci, totiž „že se jeho autorovi jakoby nechtělo opakovat na počátku druhé věty znovu vztažné zájmeno (snad mu to připadalo trochu těžkopádné)“ (1964, s. 276). Daneš upozornil zároveň na to, že v některých případech je možné a přípustné relativum vypustit, ale bez náhrady zájmenem osobním, a to tehdy, když je toto relativum v obou větách v tomtéž pádu. Jako příklad uvádí strukturně přestylizovanou větu (1a):
(1c) Viní ho z účasti na incidentu, který se udál začátkem dubna a [který] byl příčinou zranění čtyř osob.
Smyslem našeho článku je ukázat, že vedle vynechání druhého vztažného zájmena v souvětích (1c), s nímž gramatiky počítají a které považují za náležité (v naší stati probírané v oddíle Typ I), se v současných psaných textech hojně vyskytují i souvětí (1b), na jejichž vzniku se podílejí živé syntaktické procesy (v naší stati je jim věnován oddíl Typ II). Daného syntaktického jevu si autoři této stati všímají po několik let, zvýšený zájem mu věnují od doby, kdy editovali psané verze svých ústních vystoupení v rozhlasovém cyklu Čeština kolem nás (výběr z nich vyšel pod názvem Čeština, jak ji znáte i neznáte, Čmejrková – Daneš et al., 1996). Přestože rozhlasová pojednání o jazyce byla předem připravena, napsána a čtena, bylo v nich možné najít souvětí:
(3a) Jsou to slova (vazby, rčení, frazeologismy, přísloví…), která jsme si osvojili a umíme je používat.
[16]Takové výpovědi jsme při editování svých textů raději převáděli do gramaticky bezproblémových výpovědí:
(3b) Jsou to slova (vazby, rčení, frazeologismy, přísloví…), která jsme si osvojili a která umíme používat.
(3c) Tato slova (vazby, rčení, frazeologismy, přísloví…) jsme si osvojili a umíme je používat.
Výpovědi (3a) nepochybně svědčily o tom, že se autoři pojednání snažili v ústním projevu nahradit stylovou kondenzovanost odborného textu uvolněnou plynulostí a případnou knižnost mluvností. Naproti tomu gramaticky úplné výpovědi (3b), resp. (3c) lépe vyhovovaly psanému textu, především proto, že dostály požadavkům interpunkčním.
Dalším podnětem k zamyšlení nad souvětími se zvláštním parataktickým spojením závislých vět byla četba a excerpce knížky K. Charvátové Postřehy z Ameriky (Praha: Krigl 2006), historičky, která kromě řady vědeckých prací publikovala zápisky z ročního pobytu v Americe. V ní jsme mohli nalézt např. souvětí:
(4a) Ve Filadelfii a patrně v celých Spojených státech jsou symbolem Velikonoc kromě jiného také cibuloviny, které se prodávají všude a je jich všude plno na výběr (s. 69).
(5a) V prvních teplých dnech letošního jara, kdy začalo ze dne na den pálit sluníčko a my, kteří jsme ještě nebyli přivyklí zdejšímu horkému počasí a pobyt ve městě se nám zdál utrpením, jsme se rozhodli, že pojedeme na výlet (s. 85).
(6a) Uznávám praktičnost papírových kelímků a plastikových talířků či příborů, které není nutno umývat, a lze je jednoduše vyhodit, ale hluboce s nimi nesouhlasím (s. 91).
(7a) Velké popularitě se těší především Antonín Dvořák, který ve Spojených státech působil, a tudíž ho Američané tak trochu vnímají jako „svého“ skladatele (s. 99).
Tato souvětí vytvářejí podle našeho názoru plynule stylizovaný, čtivý text. Pokud by ovšem autorka chtěla formulovat souvětí s náležitě vyznačenou závislostí obou vedlejších vět na větě řídící, musela by sáhnout k opakování vztažného zájmena v druhé závislé větě C:
(4b) Ve Filadelfii a patrně v celých Spojených státech jsou symbolem Velikonoc kromě jiného také cibuloviny, které se prodávají všude a kterých je všude plno na výběr.
(5b) V prvních teplých dnech letošního jara, kdy začalo ze dne na den pálit sluníčko a my, kteří jsme ještě nebyli přivyklí zdejšímu horkému počasí a kterým se pobyt ve městě zdál utrpením, jsme se rozhodli, že pojedeme na výlet.
(6b) Uznávám praktičnost papírových kelímků a plastikových talířků či příborů, které není nutno umývat a které lze jednoduše vyhodit, ale hluboce s nimi nesouhlasím.
(7b) Velké popularitě se těší především Antonín Dvořák, který ve Spojených státech působil, a kterého tudíž Američané tak trochu vnímají jako „svého“ skladatele.
V souvětích (4a), (5a), (6a), (7a) není souřadně připojená závislá věta C uvozena vztažným zájmenem, zato se v ní objevuje zájmeno osobní (v souvětí (6a) je osobní zájmeno v tomtéž pádovém tvaru jako vztažné zájmeno v první závislé větě B, [17]zatímco v souvětí (4a), (5a), (7a) je osobní zájmeno v jiném pádovém tvaru než předchozí vztažné zájmeno). Tím se tato gramaticky poněkud sporná souvětí (pokud bychom je poměřovali požadavky přísné knižní syntaxe) liší od dokladu (8), v němž je vztažné zájmeno ve větě C vynecháno náležitě:
(8) Obzvlášť pro nás, kteří nemáme řidičský průkaz a jsme tudíž trvale odkázáni na veřejnou dopravu (s. 22).
S jevem reprezentovaným souvětím (8) gramatiky počítají a považují jej za gramatický (viz níže oddíl Typ I). Čím ještě se odlišuje souvětí (8) od předchozích? V souvětí (8) stejně tak jako v souvětí (1c) dokážeme identifikovat větu hlavní A a dvě souřadně spojené věty vedlejší B a C, zatímco v souvětí (4a), (5a), (6a), (7a) může vznikat dojem, že hypotakticky je připojena jen vedlejší věta B, zatímco věta C je připojena paratakticky, a to k celému předchozímu celku. Může také vzniknout spor o interpunkci. Pisatel, redaktor nebo korektor textu může mít tendenci opatřit vedlejší větu B na konci čárkou, neboť má dojem, že hypotaxe byla ukončena a přechází se k nové větě hlavní (tak je tomu interpunkčně v souvětí (6a), v němž v knize končí první vztažná věta čárkou). Zdálo by se tedy, že východiskem z nejasné situace, v níž není hypotaxe striktně formulována, je tvořit souvětí, v nichž jsou následné vedlejší věty k větě hlavní náležitě připojeny vztažnými zájmeny. I takové případy v excerpované knížce K. Charvátové nalézáme, autoři dané stati se však nemohou zbavit dojmu, že důsledné vztahování následných vedlejších vět k větě hlavní působí v uvolněně stylizovaném textu poněkud těžkopádně a strojeně:
(9a) Tak od té doby pilně hledám všechny úpravy, jež inzerují, že jsou country, tedy venkovské, a na nichž řeznický nůž občas zanechá alespoň kousek sádla (s. 24).
Je patrné, že v daném souvětí je záměrně využit komický potenciál daného sémantického kontextu se signály odbornosti (srov. country, tedy venkovské) a knižnosti (zájmeno jenž, nikoli který). Souvětí bez relativa ve větě C by bylo plynulé do té míry, že by v něm snaha o aktualizaci paradoxního doznání nebyla tak patrná:
(9b) Tak od té doby pilně hledám všechny úpravy, které inzerují, že jsou country, tedy venkovské, a řeznický nůž na nich občas zanechá alespoň kousek sádla.
Uvidíme, že souvětí výše uvedeného typu (1b), jimiž se zde zabýváme, se objevují i v jiných psaných textech a konkurují souvětím typu (1a). Domníváme se, že jim nebyla dosud věnována větší odborná pozornost, a proto se chceme pokusit o jejich hlubší analýzu.[1]
[18]1. Mluvnický výklad souvětí s osamostatněnou větou vztažnou
Poněkud překvapuje, že o konstrukcích typu (1b) se mluvnice nezmiňují, s výjimkou Šmilauerovy Novočeské skladby (1966). Ta v § 281 Anakolut vyděluje zvláštní druhy anakolutu, „které nelze vždy pokládat za neumělost“, a mezi nimi druh spočívající v tom, že „k vedlejší větě se přiřaďuje věta hlavní“ (s. 88). Uvádí např. souvětí:
(10) Bylo mu tak dobře mezi lidmi, z nichž polovici znal ze studií a s druhou polovicí jej svedlo zaměstnání (Herrmann).
Šmilauer spatřuje v daném souvětí anakolut, což pokládáme za zajímavé, neboť jde skutečně o jisté „vybočení“ z větného rámce. Konstrukce s přiřazením věty hlavní C k větě vedlejší B se podle něj vyskytují „zvláště v umělecké próze“, kdežto „v jazyce odborném se takové uvolnění nedoporučuje“ (s. 88). Cenný je Šmilauerův přehled publikovaných názorů na daný jev, který nalézáme v obsažných Poznámkách k jednotlivým bodům připojených na závěr Novočeské skladby (1966, s. 421–528) a nazvaných Odchylky od pravidelnosti mluvnické stavby (literatura k anakolutu se najde na s. 450). Tam se dovídáme, že první podrobný rozbor námi sledovaného jevu podal J. Haller v Oběžníku kruhu přátel českého jazyka (č. 15–16, s. 1–4). Podle Hallera takovéto konstrukce vadí tehdy, má-li osamostatněná věta silně determinační platnost, jako kupříkladu v souvětí
(11) Spojka je vodivá součást, která není upevněna na podložce a její poloha je dána pouze spojovacími vodiči (Norma ESČ).
Na Hallera zřejmě navázal Šmilauer v Učebnici větného rozboru (1955, SPN). Na s. 127 (v § anakolut) najdeme výklad v podstatě shodný s výše citovaným výkladem Novočeské skladby z r. 1966 (v 1. vydání této knihy z r. 1957 ještě nebyl), doplněný zajímavým, ale autorem nedoporučovaným dokladem z odborného textu jazykovědného:
(12) Z vět, v nichž je užito dokonavého slovesa, ale bylo v nich možno stejně dobře užít i slovesa nedokonavého, můžeme soudit…
Šmilauer se k tématu vrátil o několik let později v kolektivní příručce O češtině pro Čechy (1960) v oddíle Hlavní skladební a slohové nedostatky odborného vyjadřování v odstavci 18, nadepsaném Přiřazení věty hlavní k vedlejší (s. 251). Svůj dosavadní postoj tu nemění a dodává následující stylistické hodnocení: „Je to způsob známý z beletrie, kde se autoři vyhýbají nakupení vět vztažných. V odborném jazyce to [19]však nelze schvalovat, protože jazyk odborný musí mít větnou stavbu přesnější a důslednější než beletrie.“ Uvádí např. doklad:
(13) … hořčík, na jehož léčivé vlastnosti upozorňoval hlavně prof. J. Bečka, a propagoval prof. Růžička.
Naznačili jsme zatím, že parataktická spojení vztažných vět mohou být dvojího typu: první z nich umožňuje vypustit relativum bez náhrady, druhý nahrazuje relativum zájmenem osobním. Probereme nejprve první strukturní typ (Typ I), v němž je vztažné zájmeno (relativum) vypuštěno gramaticky zcela náležitě, bez náhrady osobním zájmenem.
2. Typ I: vypouštění spojovacího výrazu v druhé ze dvou paratakticky spojených vztažných vět – bez náhrady osobním zájmenem
Zmíníme nejprve širší kontext, v němž je vypouštění relativa v paratakticky připojené závislé větě třeba vidět. Parataktické a zpravidla sémanticky koordinační spojení dvou i více závislých vět na témž stupni podřazenosti se totiž týká nejen vět uvozených relativem, které nás zde zajímají, ale i závislých vět připojených spojkami že, aby, pokud, jestliže, když apod.
2.1 Slučování závislých vět různých typů
(nejen vět vztažných)
Mluvnice se zmiňují o tom, že v druhé závislé větě C souřadně připojené k první závislé větě B není nutné spojku opakovat. Ve Šmilauerově Novočeské skladbě (1966) najdeme formulaci: „Při slučování vedlejších vět spojkou a neopakuje se spojka vedlejší věty“ (s. 375) a jinde formulaci: „Jsou-li spojeny slučovacím vztahem věty vedlejší, nemusí se spojovací výraz opakovat“ (s. 95) opatřenou doklady: Mluvíme-li o těle a duši a zapomínáme na nerozlučnou jednotu člověka, zatemňujeme otázku (E. Svoboda), Bylo bezpečně rozpoznáno, že pevnostní stavba libušínská nebyla dobudována a opevnění je kusé (Turek). Snadno lze dodat další příklady, s různými spojkami: Výstup se uskuteční, pokud bude příznivé počasí a všichni účastníci budou v dobré zdravotní kondici; Když vyšplháme na vrchol a budeme mít štěstí na hezké počasí, budeme odměněni tím, že v údolí spatříme malebnou vesničku a pokocháme se pohledem na protější stráně. Tato souvětí s vynechanými spojovacími výrazy když a že zní zcela přirozeně, i když možné je i opakování výrazů: Když otcové posla obdarovali a když se posel vrátil, bylo starci dovoleno, aby jedl a aby dokončil podobu Ježíše Krista. Opakování spojovacích výrazů v posledním souvětí působí dojmem archaičnosti, knižnosti a rétoričnosti, tento dojem může být ovšem podmíněn i sémantickou náplní daného souvětí.
[20]O možném vynechání spojovacích výrazů se zmiňuje také Bauerova a Greplova Skladba spisovné češtiny (1980): „V souřadně spojených větách vedlejších se podřadicí spojka někdy opakuje, jindy stojí jen v první větě a v dalších se vynechává“ (s. 342). Ono „někdy opakuje, jindy vynechává“, stejně jako Šmilauerovo „nemusí se opakovat“ není dále specifikováno, patrně to autoři gramatik pokládají za záležitost stylistickou. Mluvnice češtiny 3 (1987, s. 541) oba alternativní způsoby rozlišuje terminologicky a charakterizuje stylisticky: opakování spojovacího výrazu (Řekl, že přijde a že to opraví) označuje jako vyjádření přímé, spojení s vypuštěním spojovacího výrazu jako vyjádření nepřímé (Řekl, že přijde a opraví to), přičemž nepřímý způsob se jeví jako „speciální forma pro těsnou obsahovou souvislost koordinovaných složek“. Zároveň se uvádí příklad, u něhož vyjádření přímé není možné: Vydržel jsem to, ač mne již nohy zábly a zima roztřásla (jde o elizi opakovaného členu).
2.2 Slučování vztažných vět – vypouštění druhého vztažného zájmena (bez náhrady)
Pro naši úvahu je relevantní, že do svých výkladů o možném vypouštění hypotaktických spojovacích výrazů zahrnul Šmilauer (1966, s. 95) i příklad se vztažným zájmenem:
(14) Lze počítat se zřízením kaple, jejíž loď stojí a základy apsidy se vykopaly v dnešní kapli sv. Anny (Turek).
K vypouštění relativa v druhé závislé větě (příklad 14) dodává Šmilauer omezující podmínku: „Vztažné slovo však nelze vypustit, nemají-li oba výrazy přesně touž funkci (i když jsou formálně stejné)“ (1996, s. 95). Uvádí příklad souvětí s dvěma souřadně spojenými vedlejšími větami, které mají různý podmět (příklad 15). Obě relativa mají sice stejný tvar, ale různou větněčlenskou funkci, a proto vztažný výraz nelze v druhé závislé větě C vynechat:
U K. Svobody (1972, s. 74) nalézáme jen stručnou poznámku, že „ve větě vztažné připojené slučovací spojkou a se zájmenný podmět opakovat nemusí“. Svoboda tuto okolnost formuluje, když porovnává asyndetické spojení vztažných vět a souvětí s parataxí:
(16a) Žena, která se nebála chytit splašeného koně, která se nebála ničeho kromě svého muže (Šťastný).
(16b) Žena, která se nebála chytit splašeného koně a nebála se ničeho…
Není jasné, zda Svoboda záměrně uvádí souvětí, v němž obě závislé věty předpokládají tentýž tvar vztažného zájmena vyplývající ze stejnosti jeho větněčlenských funkcí. Příklad s různými větněčlenskými funkcemi vztažného zájmena u Svobody [21]nenajdeme. Dodejme, že souvětný typ, který Svoboda uvádí, můžeme interpretovat i tak, že je v nich kromě věty hlavní jen jedna věta vedlejší s několikanásobným přísudkem. Podobně je tomu např. v souvětích:[2]
(17) Jde o ekologická ohrožení, která jsou analyzována odborníky a také registrována odbornou veřejností.
(18) Jde o situaci, která je nebezpečná a vyžaduje rychlé řešení.
(19) Jde o jadernou elektrárnu Temelín, která není schopna regulovat výkon, a potřebuje tedy odběratele své přebytečné energie v době její menší potřeby.
2.3 Vypouštění vztažného zájmena v druhé ze dvou souřadně spojených závislých vztažných vět – při stejné větněčlenské funkci
Položme si nejprve otázku, zda je podmínkou vynechání vztažného zájmena v druhé ze dvou souřadně spojených závislých vět stejnost větněčlenské funkce, a tedy totožnost výrazů, jak to požadoval Šmilauer formulací dvou kritérií: 1. stejná (větněčlenská) funkce, 2. stejný podmět v obou větách. Ve většině námi vyexcerpovaných souvětí s dvěma závislými vztažnými větami, v nichž je druhé vztažné zájmeno vynecháno, tomu tak je:
(20) Do kláštera odcházeli kdysi lidé, kteří nesouhlasili se světem a nebrali jeho trápení ani radosti za své (Kundera).
(21) Je to druhá generace původně přistěhovalců, kteří se zabydleli ve velkoměstech a uspěli v drobnějším podnikání (Respekt).
(22) Tu a tam se v PD mezi tím plácáním z ničeho nic objeví zápis nějakého učitele, který žákům rozumí a rád by jim pomohl (Kaufmanová).
Obě vztažná zájmena, první i to druhé, jež je vynecháno, nemusí být v tvaru nominativu, mohou být i v jiných (a vzájemně stejných) tvarech:
(23) Zajímavější je druhá polovina knihy, v níž se Guevara oddává úvahám a pomalu se začíná rozčilovat nad poměry chudých (Týden).
Shrnujeme: Pro doklady (16–23) platí, že relativa vztahující se k nějaké substantivní frázi SA v řídící větě A mají v první i v druhé závislé větě B i C tutéž větněčlenskou funkci (a jsou ve stejném pádu). V tomto případě, i podle dosavadní kodifikace, lze relativum vypustit, a to bez náhrady. V případech, kdy jsou si přísudky vět A a B svými významy nějak blízké, je možný i výklad, že nejde o věty dvě, nýbrž o větu jedinou s několikanásobným přísudkem.
[22]2.4 Vypouštění vztažného zájmena v druhé ze dvou souřadně spojených závislých vztažných vět – bez náhrady osobním zájmenem – při různé větněčlenské funkci (různosti výrazů)
K vypouštění relativa v souřadně spojených vedlejších větách vztažných dochází i v dalším typu souvětí. Ten se ovšem od souvětí (8), (14), (16), (17), (18), (19), (20), (21), (22), (23), v nichž je podmínka stejnosti větněčlenské funkce dodržena, liší tím, že vypuštěné vztažné zájmeno v druhé závislé větě má (by mělo) jinou větněčlenskou funkci a většinou i jiný tvar:
(24) Existence života je elementární skutečností, pro kterou není možno nalézt bližší zdůvodnění a [jež] musí být vzata jako výchozí bod biologie.
(25a) Toto území je zdrojem, který je možno zcela vyčerpat a [který] se nedá zcela obnovit. (předmět vs. podmět)
(26) Jde zpravidla o takové látky, na něž si živá příroda v průběhu svého vývoje zvykla a [jež] jsou inaktivní.
V dokladech (24), (25a), (26) má relativum v první závislé větě B jinou funkci, než by mělo relativum v paratakticky připojené závislé větě C, a přesto je možné je vynechat (seřadili jsme je sestupně podle pravděpodobnosti, že bude vynecháno). Jaké strukturní vysvětlení tohoto jevu se nabízí? Uplatňuje se tu zřejmě pravidlo o potenciálním nevyjadřování podmětu, jestliže se jeho denotát vyrozumívá ze souvislosti. V našich dokladech je jím denotát substantivní fráze v hlavní větě A, od níž je ovšem věta C větosledně oddělena větou B:
(27) Nebezpečný byl hlavně osmnáctiletý Urmanov, jemuž stačilo vyhrát nad Barmou a měl by zlato (LN 1992/17, SYN).
(28) Ostřílený Gus Hall, jemuž je třiaosmdesát a zažil slavné doby Komunistické strany USA ve třicátých a čtyřicátých letech, prosadil… (LN 1992/17, SYN).
Celkovou svou strukturou patří uvedená souvětí k těm, která nás v této stati zajímají. Vztažné zájmeno lze v druhé závislé větě dosadit; bude v jiné větněčlenské funkci (i když může mít – formálně vzato – stejný tvar) než vztažné zájmeno v první závislé větě:
(25b) Toto území je zdrojem, který je možno zcela vyčerpat a který se nedá zcela obnovit. (předmět vs. podmět)
Tato souvětí demonstrují obecnou zákonitost, podle níž v případě po sobě následujících vět se stejným subjektovým denotátem se v druhé z nich podmět neopakuje ani nevyjadřuje osobním zájmenem:
(25c) *Toto území je zdrojem, který je možno zcela vyčerpat a on se nedá zcela obnovit.
Zákonitost o neopakování podmětu platí ovšem spíše jen pro psaný text; v mluvené řeči je opakované vyjadřování podmětu osobním zájmenem on/von, ona/vona, [23]ono/vono apod. úplně běžné. Naproti tomu v psaném textu bývala běžná souvětí s vztažnými závislými větami uvozenými relativy tvaru kterýžto:
(25d) Toto území je zdrojem, který je možno zcela vyčerpat a kterýžto zdroj se nedá zcela obnovit.
V současném jazyce působí takováto souvětí archaicky.[3] Bauer-Grepl (1980, s. 244) uvádějí: „Věty s kterýžto (při opakovaném členu z předchozí věty) jsou silně zastaralé (a užívá se jich často parodisticky).“ I tento posun jazykového cítění, tj. dojem archaičnosti uvedené plné konstrukce, je kontextem, v němž je třeba chápat námi probírané způsoby parataktického spojení vztažných závislých vět v psaném textu.
Jestliže se konstrukce typu reprezentovaného úvodním souvětím (1b) už po léta objevují, tj. vztažné zájmeno v druhé závislé větě se vynechává a ono omezující pravidlo o podmínce stejné větněčlenské funkce se ne vždy dodržuje, musíme se ptát, co k tomu uživatele vede. Určitý vliv tu mohou mít i právě uvedená souvětí (24–28), v nichž se vztažné zájmeno v C vynechává, přestože má jinou větněčlenskou funkci než vztažné zájmeno v B. Pokusme se zjistit, které strukturní vztahy (gramatické, sémantické, stylistické) se při realizaci souvětí (1b) uplatňují, a zvážit postavení typu (1b) v současné jazykové normě. Těmito souvětími se budeme zabývat v oddílu Typ II.
3. Typ II: vypouštění vztažného zájmena v druhé ze dvou souřadně spojených závislých vztažných vět a jeho nahrazení osobním zájmenem
Relativa ve větách B a C mají různou větněčlenskou funkci (jsou v různých pádech). V tomto případě lze relativum ve větě C nahradit zájmenem osobním; bez náhrady je nelze vypustit:
(29) Hrajeme v prostředí, v kterém děti žijí a důvěrně je znají.
3.1 Vyjděme od rozboru procesu relativizace: Proces relativizace je zřetelně komplexní povahy. Zaprvé, relativum funguje jako prostředek spojovací (nespojkové povahy, a to platnosti hypotaktické). To znamená, že věta, která je relativem uvozena, je degradována do pozice věty podřízené, závislé a stává se členem syntaktické struktury (přívlastkem) věty nadřazené, řídící (která ovšem může, ale nemusí být zároveň větou hlavní). Zadruhé, relativum funguje jako identifikátor (tuto funkci má navíc proti spojce). Relativizaci lze provést za dvou nutných [24]podmínek: 1. dvě samostatné věty A a B obsahují nějakou substantivní (někdy zájmennou) frázi (SA, SB); 2. obě tyto fráze označují týž denotát (jsou referenčně totožné). Relativizace pak záleží v tom, že na místo SB se dosadí relativum, které anaforicky odkazuje k frázi SA. Souhrnně řečeno, RelB je sice větným členem věty B, zároveň však odkazuje k výrazu SA a k jeho denotátu. Tento „podvojný“ vztah RelB se ovšem projeví na jeho morfologickém ztvárnění: jeho odkazovací identifikační funkce má nutně za následek, že přejímá kategorie rodu a čísla od SA, zároveň však jeho syntaktická pozice ve struktuře věty B vyžaduje, aby bylo v tom pádovém tvaru, který ona struktura vyžaduje (srov. Mluvnice češtiny 3, 1987, s. 525).
Náhrada relativa ve větě C zájmenem osobním v souvětích typu (1b) znamená, že tímto postupem byl odstraněn signál funkce hypotakticky spojující, zachována však zůstala signalizace funkce identifikační (zájmenný anaforický odkaz na SA). Právě ztráta explicitního signálu hypotaktického vztahu vedla zřejmě Šmilauera k výše citovanému závěru, že věta C tu ztrácí status věty vedlejší, a je tedy větou hlavní (žádnou třetí možnost klasifikační aparát klasického větného rozboru totiž nenabízí). Jenže ke ztrátě hypotaktického signálu dochází přece i u typu I (u něhož mají obě relativa tutéž větněčlenskou funkci), i v případech s vypuštěnou hypotaktickou spojkou (že, aby, …), a přesto v těchto dvou typech Šmilauer větu C za hlavní nepokládá a o anakolutu neuvažuje. Možnost vypustit signál hypotaktického vztahu plyne zřejmě z toho, že se tento vztah prostě vyrozumívá. Můžeme se domnívat, že Šmilauerovo traktování věty C jako hlavní bylo motivováno tím, že obsahuje zájmeno osobní; nebyl by to však argument přesvědčivý. V plném znění věty C má relativum platnost jiného větného členu, než má relativum v předcházející větě B. Je to právě tato nestejnost větněčlenské funkce, co nedovoluje vypustit relativum ve větě C bez náhrady. Vypustit slovo nebo větu je totiž možné jen tehdy, pokud jde o výraz, který podle daného větného schématu očekáváme a který nehodláme opakovat, protože se vyrozumívá ze situace (srov. Šmilauer, 1966, § 283). V našem případě tomu tak zřejmě není. Můžeme tedy zopakovat: v souvětných spojeních typu II (viz úvodní doklad (1b): (A) Policie ho viní z incidentu, (B) ke kterému došlo začátkem dubna a (C) byly při něm zraněny čtyři osoby) lze větu C zdůvodněně pokládat za vedlejší větu, závislou na (hlavní) větě A, neboť tento její hypotaktický vztah se vyrozumívá – podle zmíněného principu výpustky (elipsy) – ze struktury celého souvětí. Jde o nepřímé vyjádření hypotaktického vztahu, jak je formulovala Mluvnice češtiny. Je však možné interpretovat pojmy „vyrozumívat se“ a „nepřímé vyjádření“ prohloubeněji, a to na základě konceptu větných bloků (srov. Daneš, 1978, s. 153–160, a 2009b, s. 260–269). Dvojice vět B + C představuje blok a ten je pomocí relativa ve větě B včleněn jako celek (ve funkci přívlastku) do věty A; užití osobního zájmena ve větě C je pak dáno její vnitřní strukturou.
[25]3.2 Shrnutí
Naše dosavadní zjištění nás vedou k závěru, že konstrukce typu II, tedy např. souvětí (1b), můžeme pokládat za dobře přijatelné. Pokud jde o interpunkci, lze vycházet z parataktického/koordinačního vztahu mezi větami B a C a oddělovat větu C čárkou jen tam, kde tento vztah je vyjádřen jinak než prostě slučovací spojkou a (tedy např. ale, tudíž). Navržené interpunkční řešení se může opřít i o Šmilauerův úzus ve výkladech o těchto jevech.
4. Syntaktická a sémantická variantnost sledovaného typu II
Relativní věty vstupující do parataktického spojení mívají různou strukturu (někdy i souvětnou); relativa, resp. osobní zájmena ve větách C bývají v různých pádech; vztah mezi větami C a B bývá nejen prostě slučovací, ale i odporovací, alternativní nebo disjunktivní, někdy i důsledkový, a je tudíž vyjadřován různými spojovacími výrazy. Variovat může i větosled; zejména blok B + C může být vložen do věty A (za určovanou substantivní frází):
(30) Z automobilového incidentu, ke kterému došlo začátkem dubna a byly při něm zraněny čtyři osoby, viní policie řidiče kamionu.
Uvedeme nyní další doklady, utříděné podle druhu koordinačního vztahu mezi vztažnými větami. Svědčí mj. o tom, že konstrukce tohoto typu se běžně užívají ve spisovných písemných projevech různých žánrů.
(31) Jde o materiály, které jsou lehké, pružné a neprojevují se u nich takové únavové vlastnosti jako u kovů.
(32) Netýká se to onkogenů, které působí dominantně a lze je zjišťovat přímým testem.
(33) Jsou to zásady, ke kterým jsme docházeli a řídili se jimi.
(34) V laboratoři se vyňala část jistého orgánu, která se dala do živného roztoku a přidávala se k ní nějaká látka.
(35) Tyto metody vyžadují nákladné přístroje, které dnes rychle zastarávají a je třeba stále je nahrazovat dokonalejšími.
Následující doklad (36) je složitější než předchozí: místo „náhradového“ osobního zájmena nelze použít samotné relativum, nýbrž se musí doplnit i přísudek (… a z něhož by bylo možno vyvodit závěry), neboť relativum tu má funkci předmětu závislého na infinitivním podmětu.[4]
(36) Byli jsme svědky velkého výbuchu, který bylo možno podrobně sledovat a vyvodit z něho závěry pro předpovědi.
[26]Souvětím, v nichž je vztažné zájmeno v C nahrazeno zájmenem osobním, odpovídají souvětí, v nichž je vztažné zájmenné příslovce nahrazeno ukazovacími příslovci typu tam nebo tehdy:
(37) Karel Čapek uvádí děj do Zakarpatské Ukrajiny, kde civilizace ještě nepřerušila vazby mezi člověkem a přírodou a život tam má dosud přirozenější ráz.
(38) Bylo to ve středověku, kdy prakticky neexistovala hygiena a o nějaké prevenci se tehdy nedalo hovořit.
K určitému osamostatnění paratakticky připojené závislé věty dochází také při usouvztažnění obsahů obou vět prostřednictvím odkazovacího zájmena to:
(39a) Ale zažil jsem s ondatrou příhodu, která zní sice jako vyložená myslivecká latina, ale je to skutečná událost (Haňka)
Podmětové zájmeno to (srov. Šmilauer, 1966, s. 38) tu zastupuje událost vyjádřenou hlavní větou. Všimněme si, že opakování vztažného zájmena by formulačně zdařilé nebylo, pisatel by musel celé souvětí přestylizovat:
(39b) Ale zažil jsem s ondatrou příhodu, která zní sice jako vyložená myslivecká latina, ale která se skutečně odehrála/stala.
(40) Předseda navrhl usnesení zrušit, s čímž však většina nesouhlasila a pokládala to za protiprávní postup.
(41) Minulé pololetí jsme měli učitele, kterého jsme dovedli k breku a byl to mužskej (Kaufmanová).
Jiné než slučovací vztahy:
vztah alternativní:
(42) Vznikají tak závažné etické problémy, které dříve měly jinou podobu nebo jsme je neznali.
(43) Vařila nemocnému všelijaké koření, které znala od babičky nebo se o něm dočetla v kuchařce.
vztah odporovací:
(44) Bylo nutno hledat řešení, jak označit rostlinné patogeny, které způsobují odlišné choroby, avšak nelze je diferencovat podle fenotypových znaků.
(45) V ústavu existují pochopitelně i další pracoviště, která sice neuvádíme v prioritách, ale jejich činnost je pro ústav nezbytná.
(46) Celkem stejný osud má parma, která je hodně rozšířená, ale málokdo má o ni zájem (Haňka).
vztah důsledkový:
(47) Byl to prof. Jedlička, kdo/který na tuto možnost upozornil a patří mu zásluha o její praktické využití (Daneš).
Vztah důsledkový reprezentovalo také již dříve uvedené souvětí (7a).
[27]5. Stylistická interpretace
Dvojice souvětných výpovědí typu (1a), (1b), uvedené na počátku, představují dva alternativní, vzájemně si konkurující stylistické prostředky vyjadřování. Lze se ptát, čím je výběr toho, či onoho z obou prostředků motivován, resp. s jakým stylistickým efektem je tento výběr spojen. V úvahu přicházejí především následující vlastnosti obou variant: Varianta typu (1a), s opakováním relativa ve větě C, představuje přímější, výraznější, explicitnější anaforické navázání druhé závislé věty C na řídící větu A. Naproti tomu varianta (1b) s náhradou relativa v druhé závislé větě C osobním zájmenem představuje oslabení anaforické vazby na řídící substantivní frázi v A. Volba mezi oběma možnostmi je jistě podmíněna obsahovou souvislostí mezi B a C, ale zřejmě i stylizačními tendencemi autora.
Interpretačně nejméně problematické doklady, probírané zde již v oddíle Typ I, představují souvětí s elipsou podmětu či předmětu v závislé větě C, v níž je anaforický odkaz na řídící substantivní frázi signalizován pouze koncovkou verba finita. Nadto pak v případech, v nichž jsou denotáty subjektů v B a C identické, může se C jevit jako výraz nevětný, totiž jako pouhá složka několikanásobného přísudku závislé věty B (srov. Šmilauer, 1966, s. 372). Bývá tomu tak tehdy, když oba přísudkové výrazy jsou si tematicky blízké nebo se vzájemně významově doplňují; např.:
(48a) Stejnou pozornost věnujeme i přípravě brambor, které vaříme podle možnosti ve slupce a vkládáme do vroucí vody.
(49a) Vnitřní dějiny rodného kraje zasazoval do dějin národa, který šel po cestách podivně pokroucených, kráčel bohatýrsky za věci falešné a zůstával netečný, když měl vzkřiknout jako jeden muž (Čep).
Malým stylistickým testem, při němž do souvětí doplníme vztažná zájmena který, zjistíme, že vznikne souvětí s mnoha redundancemi:
(48b) Stejnou pozornost věnujeme i přípravě brambor, které vaříme podle možnosti ve slupce a které pak vkládáme do vroucí vody.
(49b) Vnitřní dějiny rodného kraje zasazoval do dějin národa, který šel po cestách podivně pokroucených, který kráčel bohatýrsky za věci falešné a který zůstával netečný, když měl vzkřiknout jako jeden muž.
Opakování výrazů, včetně gramatických, působí rétoricky výrazněji, neboť je tu užita figura paralelismu, spočívající v anaforickém opakování uvozujícího prvku. V případě (48b) působí doplnění relativa vzhledem k obsahové stránce praktického návodu takřka absurdně, v případě (49b) by opakované relativum korespondovalo s celkovou knižností, rétorickou působivostí, až patetičností syntakticky vybroušeného a lexikálně obrazného sdělení.
Výsledkem podobného záměru formulovat důrazně, spíše knižně a rétoricky naléhavě mohou být i následující příklady – medailonek významného lingvisty nebo výklad pojmu, který je odpovědí na rétorickou otázku:
[28](50) … abychom svou přítomností vyjádřili hlubokou úctu, pocity kolegiality, přátelství, vděčnosti a upřímné náklonnosti k člověku, který má obrovské zásluhy o rozvoj české lingvistiky a který je velkou osobností též po stránce lidské (Skoumalová).
(51) [Co je to velký román?] Živoucí organizmus, který potřebuje všechen čas, ale který vás zároveň nenechá ani minutu lhostejným (Sollers).
Anaforické opakování uvozujícího relativa není ovšem zdaleka jediným možným způsobem, jak zvýraznit paralelnost soudů obsažených v závislých větách, z nichž druhý je stejně významný jako první. Následující figura rétorického paralelismu se opírá o dvojici výrazů který zaujímal – stejně jako mnohokrát prožíval:
(52) Touto událostí začínají dějiny rétoriky jako oboru, který zaujímal jedno z klíčových míst v soustavě věd o člověku a jeho jednání, stejně jako mnohokrát prožíval období úpadku a dočasného zániku (Kraus).
Přejděme nyní k dokladům, v nichž se případné vypuštění relativa ve větě C nemůže opřít o stejnost větněčlenské funkce. V odborných textech, např. v textech ze současné lingvistické produkce, v nichž je vzhledem k jazykovědné odbornosti autorů tendence užít relativum nasnadě, jsou časté konstrukce s opakovaným relativem:
(53) Využívají tradiční názvy z klasické latiny, která se používala dříve v rámci Československého lékopisu a na kterou jsme zvyklí (Bozděchová).
(54) Uvedu několik příkladů, které jsem zachytil v úzu a kterým přikládám velký význam (Daneš).
Připomeňme, že v těchto případech pisatelé často střídavě užívají tvary zájmen který a jenž:
(55) … zvláštní typ abreviačního spojení, při kterém má 1. člen pojmenování nelexikální povahu a jímž vznikají iniciálová a značková pojmenování (Bozděchová).
(56) Druhým zásadním okamžikem rozhovoru je jeho nepředvídatelnost, která se může kdykoli, v každé vteřině objevit a s níž se musí komunikanti umět vypořádat (Havlík).
(57) Je pro něj mnohem snazší předkládat publiku jen taková tvrzení, která s velkou pravděpodobností nenarazí na odpor a u nichž tak vzniká naděje, že budou bez problémů přijata (Kaderka).
Náhrada relativa zájmenem osobním by tu byla možná, ale autoři tuto možnost nevyužili. Podobně je tomu v dokladech z jiných vědních oborů a v publicistice. Aniž bychom chtěli stanovovat motivaci autorů pro volbu užité alternativy, můžeme z hlediska příjemce vyslovit dojem, že gramaticky náležité užití relativa ve větě C zdůrazňuje „stejnoúrovňovost“ obou závislých vět tím, že obsah té druhé uvádí do explicitní gramatické struktury:
(58) Řadí se mezi ty, kteří v 60. letech podporovali protestní hnutí a jimž byly proti mysli komunistické režimy ve východní Evropě (Týden).
[29]Nyní přejdeme k dokladům probíraným zde v oddíle Typ II, v nichž je „náležité“ relativum v druhé závislé větě nahrazeno osobním zájmenem. Nejprve doklady z publicistiky:
(59) Volnotržní socialismus bude společenské uspořádání, jemuž se nakonec klasičtí socialisté vzdají a budou jej možná pokládat za naplnění svého starého snu (Respekt 1991/20, SYN).
Formulace „plného“ souvětí s náležitým využitím relativa ve větě C bývá vždy možná. V některých případech by ovšem opakování relativa (místo užitého osobního zájmena) podle nás působilo vysloveně těžkopádně a rušilo by stylistický efekt:
(60a) Problémy měl jen pražský primátor Jaroslav Kořán, jehož ostražitá dámská kontrola u vchodu nepoznala a nechtěla ho vpustit do prodejny (LN 1991/158, SYN)
(60b) Problémy měl jen pražský primátor Jaroslav Kořán, jehož ostražitá dámská kontrola u vchodu nepoznala a jehož/kterého nechtěla vpustit do prodejny.
Zjišťujeme, že i v dalších případech by náhrada osobního zájmena vztažným oslabila pointu sdělení. V následujícím dokladu např. věta C (a odpustili jste mu…) tvoří jednak důsledek, jednak paradoxní kontrapunkt k větě B (jemuž stačilo…):
(61) … spolupracovník Pickova Paravanu, dobrý učitel skladby a aranžování na LŠU, výtečný aranžér smyčcových orchestrů a především Bohem nadaný dirigentský sekáč, jemuž stačilo vzít taktovku do ruky a odpustili jste mu všechny budovatelské písně, kantáty, oportunní vedení rozhlasové redakce malých hudebních žánrů… (LN 1992/12, SYN).
Nyní uvedeme doklady z lingvistických textů, které v daném souvětí (představujícím typ II) v druhé závislé větě C relativum neužívají a nahrazují je zájmenem osobním:
(62) Perspektiva dialogičnosti je s to odhalit v psaných textech rysy, které by pojetí psaných textů jakožto monologických nebylo schopno spatřit nebo by je odsunulo na okraj zájmu jako nerelevatní (Čmejrková).
(63) Srovnání obou příkladů užití řečnických otázek jedním hostem ukazuje mj., že vědění a přesvědčení, které účastníci komunikační situace předpokládají u svého partnera, a tedy pokládají za sdílené nebo je alespoň tak prezentují, ve skutečnosti sdíleny být nemusí, a proto v komunikaci nastávají nedorozumění a konflikty (Mrázková-Karhanová).
Souvětí typu II s náhradou relativa ve větě C zájmenem osobním, rezignující na explicitní gramatické usouvztažnění, se jeví jako stylisticky uvolněnější. Jak dosvědčují výše uvedené příklady, objevují se – střídavě s formami „plnými“ – především v textech „střední stylové roviny“ a pronikají i do odborných textů úvahového rázu, neaspirujících na knižnost. V těchto případech dávají lingvistické texty přednost volnějšímu připojení druhé závislé věty C, v níž většinou vyjadřují nějakou paralelu nebo alternativu k první závislé větě B, případně s ní asociovaný nebo z ní vyplývající důsledek:
[30](64) Fotografie zobrazuje jednání, které se prohřešuje proti dobrým mravům, a proto ho recipienti pravděpodobně nebudou schvalovat (Kaderka).
Interpretaci stylistického počínání autorů lze zasadit do kontextu úvah o povaze parataktického a koordinačního syntaktického vztahu. V souvětí slučovacím a stejně tak i v souvětí hypotaktickém s parataxí dvou nebo více závislých vět, např. vztažných, „se věty spojují v souvětný celek, aby se jejich obsahy prostě spojily ve věcný celek“ (Svoboda, 1972, s. 73). Svoboda uvádí, že spojovací výrazy v souvětí slučovacím vyjadřují sounáležitost věcných obsahů a v tom je jejich lexikální význam. Cituje však zároveň v poznámce názor Piťhův, podle něhož spojka a svůj lexikální význam ztratila: „spojka a může spojovat věty, jejichž vzájemný poměr je v různých vztazích (důsledek, odporování aj.)“ (1965, s. 88). Souvětím se spojovacími výrazy navíc konkurují souvětí s asyndetickým spojením vět. Jistě bychom si mohli představit, že asyndetické spojení dvou vztažných vět uskutečněné v dokladu (65) pomocí dvojtečky by bylo možno připojit k větě řídící spojkou a:
(65) Samotná retence (spolu s určitými znalostmi a zkušenostmi) konstituuje takovou protenci, která může být zklamána: její očekávání není naplněno (Havlík).
Těmito příklady se dostáváme k poslednímu aspektu, který bychom chtěli zmínit. Souvětí s několika vztažnými větami v parataktickém vztahu by bylo zpravidla možno rozdělit tak, že vztažné věty C a další (D, E, …) budou následovat po čárce, dvojtečce nebo středníku, nebo se syntakticky zcela osamostatní. Platí to např. pro několikastupňové schéma v dokladu (66), v němž se střídá opakování relativa (které) s jeho vynecháním či náhradou zájmenem osobním (jimi, je) a spojení slučovací (a), odporovací (ale) a asyndetické.
(66) Je třeba předpokládat, že se postoje svou hloubkou a stabilitou liší: jistě existují postoje, které si do života neseme z dětství a trvale se jimi řídíme, ale i postoje, které jsou povrchní, nestálé, formulujeme je ad hoc a rychle na ně zapomínáme (Čmejrková).
Rozčleněná formulace, v níž budou další vztažné věty následovat např. po středníku, bývá v takových případech možná, jak ukazuje (67):
(67) Miloš Dokulil je učitelem, který kromě legitimních, tj. úředně příslušejících žáků má mnoho žáků adoptivních, takových, které laskavě adoptoval; má ale i žáky takové, kteří si jeho, Miloše Dokulila, jako svého Učitele sami adoptovali… (Skoumalová).
Bývá to v případech, kdy věta C podává informaci zřetelně související s informací ve větě B (doplnění, analogie, protiklad, důsledek apod.), i v případech, kdy věta C podává informaci relativně samostatnou, nezávislou na obsahu věty B:
(68a) Geostacionární družice jsou takové družice, které obíhají po stacionární dráze nad rovníkem a jejich oběžná doba je jeden den.
[31]Spojku a můžeme totiž chápat tak, že plní funkce ryze strukturní, tj. spojuje prvky stejnorodé, anebo tak, že plní funkci aditivní, tj. volně připojuje další věcné obsahy, jež mohou být připojeny i asyndeticky, po tečce, prostřednictvím čárky, středníku, dvojtečky:
(69) Vyhledala jsem si jeho PD. To je pedagogický deník, který vede učitel o každém žáku po celá léta jeho pobytu ve škole, jsou v něm známky, inteligenční testy, talentové testy, hodnocení jeho učitelů, statistická křivka, poznámky, dopisy… (Kaufmannová, SYN2006).
Mluvená řeč s mnohdy nespoutanou aditivností realizuje v tomto ohledu mnoho možností, jež přísné normy psané syntaxe neznají. Tyto možnosti pronikají do textů beletristických a publicistických, ať už narativních, úvahových, výkladových nebo argumentačních, a rovněž do textů odborných. Gramatikám pak nezbývá než připustit, že „spojkou a se slučují nejen rozdílné složky věcného obsahu, ale i rozdílné články myšlenkového řetězce, např. výpovědi o realizaci děje a jeho hodnocení“ (Svoboda, 1972, s. 74). V některých případech působí aditivní připojování vět až dojmem „nastavovanosti“, jež může být ovšem využito i záměrně – k podtržení hodnotící pointy, jak tomu bylo v některých dokladech, např. (61). Obdobný princip je využit v dokladu (70) z odborné expertizy:
(70) Dalším jevem, na nějž opakovaně upozorňujeme, je užívání módních obratů typu je to o tom (tento obývák bude hodně o barevných kontrastech), které stále hodnotíme jako nepříliš vhodné, a ani v tomto pořadu se jim mluvčí neubránili (Havlová).
Nezbývá než připomenout Šmilauerovu myšlenku o osamostatňování (vyšinutí) vedlejší věty, v jehož důsledku se k vedlejší větě přiřaďuje věta hlavní: „volnější řadění myšlenek, které je zcela dobře srozumitelné, ba právě pro tu bezprostřední volnost do jisté míry podmanivé a pro svou nestrojenost působivější nežli v logicky sevřené konstrukci“ (1966, s. 450).[5]
[32]6. Závěr
V dané stati jsme se zabývali souvětími s paratakticky spojenými vztažnými větami B a C závislými na řídící větě A. Analýza souvětí, v nichž je v druhé vedlejší větě C relativum vypuštěno, nasvědčuje tomu, že:
- K vypouštění dochází bez problémů tehdy, když relativa (v jejich plné podobě) v obou větách B a C mají touž větněčlenskou funkci (typ I).
- Mají-li relativa ve větách B a C různou větněčlenskou funkci (jsou v různých pádech), lze relativum ve větě C vypustit také tehdy, plní-li předpokládané relativum ve větě C funkci podmětu (uplatňuje se tu pravidlo o potenciálním nevyjadřování podmětu, jestliže se jeho denotát vyrozumívá; podmětem je v našem případě denotát substantivní fráze SA, k němuž se RelC vztahuje; zvláštností je v tomto případě ta okolnost, že relativum je tentokrát od své řídící substantivní fráze odděleno první relativní větou B, která má svůj vlastní podmět).
- Mají-li relativa ve větách B a C různou větněčlenskou funkci (jsou v různých pádech), lze relativum ve větě C podle našeho názoru nahradit zájmenem osobním (jde o typ II, např. Hrajeme v prostředí, v kterém děti žijí a důvěrně je znají); gramaticky plné vyjádření vztaženosti obou vět k větě řídící považujeme v psaném textu za základní, nicméně jsme ukázali, že osamostanění druhé vztažné věty bývá spojeno se záměrnými stylistickými efekty.[6]
LITERATURA
BAUER, J. – GREPL, M. (1980): Skladba spisovné češtiny. Praha: SPN.
ČMEJRKOVÁ, S. – DANEŠ, F. – KRAUS, J. – SVOBODOVÁ, I. (1996): Čeština, jak ji znáte i neznáte. Praha: Academia.
DANEŠ, F. (1964): Malý průvodce po dnešní češtině. Praha: Orbis.
DANEŠ, F. (1978): K prohloubenějšímu rozboru souvětných vztahů. Slavica Pragensia, 21, s. 153–160.
DANEŠ, F. (1985): Věta a text. Praha: Academia.
DANEŠ, F. (2009a): Takzvané vztažné věty nepřívlastkové: současné názory na jejich status. Naše řeč, 92, s. 169–183.
DANEŠ, F. (2009b): Kultura a struktura českého jazyka. Praha: Karolinum.
[33]GREPL, M. – KARLÍK, P. (1998): Skladba češtiny. Olomouc: Votobia.
HRBÁČEK, J. (1994): Nárys textové syntaxe spisovné češtiny. Praha: Trizonia.
JEDLIČKA, A. (1974): Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha: Universita Karlova.
Mluvnice češtiny 3 (1987). Praha: Academia.
Oběžník Kruhu přátel českého jazyka (1947–1951). Č. 1–20. Praha.
PIŤHA, P. (1965): K analýze koordinačních spojek při strojovém překladu z češtiny. Slavica Pragensia, 7, s. 87–102.
Příruční mluvnice češtiny (1995). Praha: NLN.
SVOBODA, K. (1972): Souvětí spisovné češtiny. Praha: Univerzita Karlova.
ŠMILAUER, V. (1955): Učebnice větného rozboru. Praha: SPN.
ŠMILAUER, V. (1960): Hlavní skladební a slohové nedostatky odborného vyjadřování. In: O češtině pro Čechy. Praha: Orbis, s. 240–287.
ŠMILAUER, V. (1966): Novočeská skladba. Praha: SPN.
[1] Převážně jde o souvětí s vztažnými větami přívlastkovými (restriktivními i nerestriktivními typu explikativního). Avšak jev, který sledujeme, se týká i vztažných vět nepřívlastkových, tradičně zvaných (nevhodně) „nepravé věty vztažné“ (ač o věty vztažné nepochybně jde). Po stránce formální mají formu vět závislých, neboť jsou k větě řídící připojeny spojovacím výrazem povahy hypotaktické, ale po stránce významové nejsou do věty řídící začleněny, nemají platnost přívlastku některé substantivní fráze, nevyjadřují vlastnost jejího denotátu, nýbrž nějaký děj následný (tzv. věty pokračovací). Srov. Daneš (1985, s. 135n.), MČ 3 (1987, s. 533n.), Jedlička (1974), Hrbáček (1994, s. 67n.), Grepl a Karlík (1998) a Daneš (2009a).
[2] Příklady, u nichž není uveden pramen, byly vyexcerpovány jedním z autorů z časopisu Vesmír (s možnými úpravami); několik dalších je převzato z Mluvnice češtiny 3. Doklady, u nichž je uveden pramen, jsou excerpovány pro potřeby tohoto článku nebo vyhledány v ČNK (pak je uvedeno SYN).
[3] V korpusu SYN2000 se nachází jediný doklad, v němž je druhá vztažná věta připojena k předchozí zájmenem kterýžto: Mnohá svědectví potvrzují, že při klesání pod vodu loď nezpůsobila žádný vír, kterého by si povšimli lidé ve vodě, na převráceném člunu, nebo i lidé přidržující se plovoucích trosek, či osoby nacházející se ve člunech v těsné blízkosti plavidla, a kterýžto vír by jim zabránil v tom, aby se nemohli hnout z místa, kde se loď potopila (titanic 1998).
[4] Za tuto připomínku děkujeme anonymnímu recenzentovi.
[5] Jen zdánlivě se k probíranému typu souvětí s parataktickým spojením vztažných vět hlásí souvětí typu Hysterie, která následovala po dopravní nehodě v Paříži a při níž zahynula jistá diskžokejka, naznačovala… (Respekt); Velkolepá připomínka války měla být určitou satisfakcí pro hlavního organizátora – Komitét pro udržování památek z roku 1866, jehož členové pečují o více než 500 hrobů, pomníků a památníků na bývalém bojišti a kteří si za tuto „protistátní činnost“ vysloužili v minulosti… (LN); Jen jí patří ta slovní grácie, s níž souká věty delší než stránka a které proplétá s mistrnou ironií (Týden). V těchto případech se Rel ve větě C nevztahuje k substantivní frázi v řídící větě A (hysterie, komitét, grácie), nýbrž k substantivní frázi ve větě B (dopravní nehodě, členové, věty). Nejde tu tedy o vztah parataktické koordinace, nýbrž o to, že věta C determinuje substantivní frázi ve větě B a je na této větě závislá jako na své větě řídící. Tedy schematicky H ← (V ← V). Proto parataktická, souřadicí spojka a je tu nenáležitá a znejasňuje sémantický vztah mezi oběma relativními větami. Již u Šmilauera (1966, s. 450) nalézáme doklad To je ten muž, k jehož osobnosti se pojí mnoho pověstí nebo se jimi lidé baví, hodnocený negativně: „nepřípustné jsou věty, kde se samostatná věta nevztahuje k větě řídící, nýbrž k předcházející větě vztažné“. S tímto hodnocením se autoři této stati ztotožňují.
[6] Autoři připouštějí, že některá jimi analyzovaná souvětí jsou vzhledem k své eliptičnosti na hranici srozumitelného vyjádření obsahových vztahů, např. … ne každý snese „svět podle Obersta“, který mnohokrát balancuje na hraně přecitlivělosti a jehož texty mají blízko k talentu Boba Dylana (Respekt). – Autoři děkují oběma anonymním recenzentům za kvalifikované připomínky, které je přiměly znovu se nad uváděnými souvětími zamyslet. Bereme v úvahu, že jeden z recenzentů nepovažuje souvětí demonstrující analyzovaný typ (typ II) za gramatická; namítá rovněž, že mnohdy nemá paratakticky připojená vedlejší věta C zřetelnou povahu věty vztažné. Autoři považují tyto i další námitky za cenné, interpretace souvětí za diskusní a ztotožňují se s tvrzením druhého z recenzentů, že jde o jednu „ze zajímavých vývojových tendencí charakteristických pro současnou syntax – a pro současnou komunikaci, která čím dál tím více spoléhá na aktivní roli posluchače/čtenáře při vnímání textu, a [která] nevyžaduje tudíž vždy plnou míru formální explicitnosti při vyjadřování parataktických souvětných vztahů“.
Světla Čmejrková
Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
cmejrkova@ujc.cas.cz
František Daneš
Chodská 13, 120 00 Praha 2
Naše řeč, volume 94 (2011), issue 1, pp. 14-33
Previous Ludmila Uhlířová: Reflexe činnosti Kanceláře Slovníku jazyka českého v časopise Naše řeč
Next Jiří Zeman: Jazyk jako nabitá zbraň
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1