O potřebě lingvistické (meta)historiografie

Marek Nagy

[Články]

(pdf)

On the need for a linguistic (meta)historiography

The present article reflects basic questions, problems and findings of the historiography of linguistics on the background of historiography of science. The first part deals with the reasons and motivations for such activity and presents some general information about the history, development and contemporary state of the historiography and metahistoriography of linguistics and their relevance. The second part articulates some methodological postulates for work in the field of linguistic historiography. The third part consists of an evaluation of Černý’s Dějiny lingvistiky and Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky by Pleskalová, Krčmová, Večerka & Karlík against the background of the previous parts. The critique of the books in question should open debate on the state of Czech linguistic historiography and its awareness of international research trends and findings.

Key words: historiography of science, linguistic historiography, linguistic metahistoriography, methodology of science
Klíčová slova: historiografie vědy, lingvistická historiografie, lingvistická metahistoriografie, metodologie vědy

Tématem tohoto textu je v Česku zatím nepříliš zpracovávaná problematika metahistoriografie lingvistiky. Základními východisky našeho článku jsou tato přesvědčení:

1. Česká jazykověda nedisponuje moderní metodologicky propracovanou syntetickou prací z oblasti historiografie jazykovědy.

2. Česká jazykověda postrádá metahistoriografickou reflexi.

Domnívám se, že obě tvrzení jsou v úzkém vztahu, stav popsaný v bodu 2 je možné vykládat jako jednu z možných příčin stavu popsaného v bodě 1. Mým cílem je přispět k naplnění záměru editorů tohoto speciálního čísla Naší řeči a pokusit se na malé ploše přispět především k bodu 2, přesněji řečeno k jeho stručnému rozboru. V současnosti rostoucí zájem o problematiku metod a podob historiografie vědních oborů je k tomu vhodnou motivací a představuje pro lingvistickou historiografii výzvu. Jsem si přitom už v samotném začátku vědom problematičnosti způsobu, jakým body 1 a 2 usouvztažňuji. Zatímco prokázat pravdivost bodu 2 lze prostou analýzou obsahu textů publikovaných v lingvisticky orientovaných periodikách [212]a o obhájení pravdivosti bodu 1 se pokusím v závěru tohoto textu, prokázat příčinnou souvislost mezi oběma body je úkolem složitým a metodologicky nikoliv nesporným. Je příznačné a záměrné, že právě i tento fakt tematizují následující řádky. Zároveň chci tímto textem zdůraznit prostý, ale důležitý (a nepříliš doceněný) fakt, že historiografie vědy (lingvistiku nevyjímaje) je v současnosti nikoliv popularizační obor (což je stále – domnívám se – dominantní způsob jejího vnímání), ale seriózní akademická disciplína s vlastní metodologií a badatelskými nároky. Že tento příspěvek bude spíš souborem poznámek, nepovažuji vzhledem k „programovému“ účelu textu i celého čísla za nevhodné.

 

1. Co jsou to lingvistická historiografie a metahistoriografie a proč se jimi vlastně zabývat

Protože se hodlám dotknout ponejvíc témat obecných a metodologických, považuji za důležité položit si hned v úvodu dvě úplně základní otázky: 1. co rozumím lingvistickou historiografií a metahistoriografií a 2. proč se vlastně něčím takovým, jako je lingvistická historiografie a metahistoriografie, zabývat.

Objeví-li se v nějakém textu předpona „meta“ následovaná názvem konkrétního oboru, způsobuje to často u mnoha badatelů daného oboru útrpné povzdechnutí, protože (oprávněně) očekávají, že jim zase bude někdo jiný (většinou filozof) mluvit do toho, JAK by měli dělat svoji práci a PROČ by měli o jejích výsledcích uvažovat tak a ne onak. Rád bych nyní vysvětlil, proč by s někým takovým měli mít lingvisté trochu trpělivosti.

Prvním důvodem by mohl být fakt naznačený už výše, a sice že ve světě respektovaná a propracovávaná problematika metahistoriografie vědy začíná být konečně aktuální i v českém badatelském prostředí. Před nedávnem vydaná kniha Daniela Špeldy (2009) Proměny historiografie vědy či třeba rostoucí zájem o metodologii historiografie literatury naznačují, že toto v jiných badatelských kontextech legitimní téma by mělo mít místo i u nás. Zároveň ale – jak jsem uvedl v bodu 2 v úvodu článku – si bohužel nejsem vědom žádné existující debaty v prostředí české jazykovědy. Druhým důvodem může být fakt, že jako palčivý problém to můžeme vnímat především proto, že konstatování absence metahistoriografické debaty v českém jazykovědném prostředí v žádném případě neznamená její absenci v prostředí lingvistickém jako takovém (viz kapitoly 2 a 3) ani absenci produkce české lingvistické historiografie (viz kapitolu 4). Důvodem třetím může být zjevná netriviálnost otázek spjatých s problémy metodologie historiografie vědy, čehož důkazem budiž například i mnohost pozic a přístupů, které můžeme v historiografii vědy v průběhu dějin tohoto oboru identifikovat (pozitivismus, whigismus, internalismus, externalismus, diachronní přístup, anachronní přístup aj.).

Problematiku historiografie vědy (jazykovědy stejně jako dalších vědních oborů) častokrát vnímáme jako otázku skrytou v našem bodě 1, otázku po tom, jak vlastně [213]napsat nějaké další „dějiny toho či onoho“. To je ale přílišné zjednodušení. Stručně řečeno je historiografie vědy disciplínou historiografie, která se snaží mapovat dějiny určitého vědního oboru, sledovat v proměnách jeho vývoj, identifikovat momenty a příčiny pohybu apod. Toto odkázání k historiografii jako takové snad zřetelně poukazuje na fakt, že lingvistická historiografie zahrnuje ve skutečnosti celý soubor aktivit a obsáhlé zpracování v monografii věnované zmapování vývoje oboru jako celku lze vnímat až jako vrcholný a maximálně syntetizující výsledek práce založené na mnoha předchozích krocích.[1] Právě podoba, funkce a s nimi související koncepce tohoto syntetizujícího vyvrcholení patří přitom k zásadním otázkám současné metahistoriografie. Předmětem lingvistické historiografie je tedy celé spektrum „každodenních“ úkolů specializované historické vědy (nelišící se v základech od běžného provozování jakékoliv vědy) a tyto úkoly lze vymezit na pozadí obecně metodologickém: pokud hodlá být historiografie lingvistiky považována za seriózní badatelský obor, musí se nejen vyrovnat s nároky doposud na historickou vědu[2] kladenými, ale zároveň aktivně přispět k reformulaci takových nároků, bude-li to možné nebo potřebné. Zatímco to první lze považovat za předmět a úkol běžného vědního provozu historiografie, druhý úkol spadá do oblasti metahistoriografické.

V úvodní a obecné metodologii věnované kapitole Dějin filmu Thompsonové a Bordwella (2007) (typ kapitoly absentující v obou našich syntetizujících dějinách jazykovědy[3]) vymezují autoři historiografický provoz zhruba následujícím způsobem: 1. „objevování“ nových informací, 2. analýza již dostupných informací (nově kladené otázky k již existujícím a zpracovaným materiálům). Ačkoliv se může zdát toto vymezení triviální, nese v sobě jistý nesamozřejmý důraz na uvědomění si spektra činností, které jsou s provozováním historiografie spojeny (a které musí být náležitě rozvíjeny): A. Historiografie není jenom objevování a zpřístupňování nových materiálů (informací, dat), zároveň je ale tento její rozměr nezastupitelný.

B. Historiografie nesmí být redukována na „pozitivisticky“ popisné vytváření kolekcí a „kronik“, na toto vytváření souboru faktů/dat. Důležité jsou pro ni – jako pro jakoukoliv jinou vědu – nové otázky, nové pohledy a hypotézy. Že spolu navíc obojí koexistuje ve vzájemném dynamickém vztahu, ukazují metodologové vědy na [214]mnoha příkladech. Thompsonová s Bordwellem (2007, s. 11–12) k tomu stručně, ale instruktivně říkají toto: „Historici všech (zvýraznil M. N.) disciplín neshromažďují jenom fakta. Fakta nemají vypovídací hodnotu sama o sobě. Fakta jsou zajímavá a významná pouze jako součást výzkumného úkolu. Ale pomáhají nám klást otázky a hledat odpovědi […]. Historik potřebuje nevyhnutelně alespoň nějaké informace, které ho přimějí klást si otázky. Ale nemusí se nezbytně prokousávat horami faktů a pak jako u soudu položit otázku. Historik může otázkou začít […]. Nehistorici si často představují badatele-historika jako bratrance Indiana Jonese, pročesávajícího sklady knihoven a plazícího se po půdách při hledání truhly nacpané dokumenty, které všechno změní. Nové důkazy bezesporu hrají v historickém výzkumu klíčovou roli […]. Přesto mnoho výzkumných úkolů spoléhá spíše na kladení nových otázek než odkrývání nových dat […]. Všechny naše příklady ukazují, že historikův výzkumný úkol má přinejmenším dva cíle. Badatel se za prvé snaží popsat vývoj nebo stav události. Ptá se co, kdo, kde a kdy […]. Za druhé je historikovou snahou vysvětlit vývoj nebo stav události. Táže se: Jak to funguje? A proč se to stalo?“ Lingvistická historiografie je zkrátka komplexní a mnohovrstevnatá činnost, která by měla mít vědní ambice – kvalitně připravovat výzkumný materiál (získávat data), vytvářet hypotézy a nabízet argumentačně vystavěné odpovědi (podrobněji níže). Lingvistická historiografie by se neměla vyčerpávat v chronologických seznamech a výčtech. Ale o tom později.

Pokud si klademe otázku po smyslu lingvistické historiografie, je rozumné připustit si, že žádná jednoduchá odpověď na ni neexistuje. V pro něj typicky úderné a výstižné formulaci nabídl jednu z možných odpovědí Umberto Eco. Na straně 280 své výborné historiograficky orientované knihy Hledání dokonalého jazyka (2001) říká: „Přitom právě studium starších projektů, které byly jen utopií a ztroskotaly, umožňuje předvídat nedostatky a pravděpodobná úskalí každého podniku, jenž chce začínat od nuly. Přečíst si to, co vykonali naši předchůdci, není jen pouhým archeologickým rozptýlením, ale také imunologickým bezpečnostním opatřením.“ Podstatně podrobněji se tomuto tématu věnoval v několika svých textech současný přední metodolog lingvistické historiografie Konrad Koerner. Ve své studii Introduction: On the uses of history of linguistics (1999) vymezuje několik základních zdůvodnění zakládajících potřebu metodologicky kvalitní lingvistické historiografie: ta může posloužit jako dobré uvedení nováčků do problematiky oboru, patří k základnímu vybavení vědce v oblasti jazykovědy (především kvůli potřebě obecného náhledu na vývoj povahy, metod, otázek a limitů jeho vlastního oboru), kvalitní znalosti historie oboru mohou posloužit jako prubířský kámen při hodnocení nových hypotéz atd.[4] Lingvistická historiografie je v tomto ohledu nepochybným a důležitým doplněním [215]lingvistiky.[5] Jak už jsem zmínil jinde, svou zpětnou reflexí východisek, zvolených metod a otázek pomáhá jazykovědě porozumět její vlastní identitě, což je podle mého názoru nutná podmínka pro utváření smysluplné podoby jakéhokoliv oboru. Zároveň svými texty přesahuje hranice oboru, protože zachycováním proměn metod, cílů a epistemologického statusu oboru vstupuje do tak fundamentálních debat, jako je rozdělení na obory tzv. tvrdých a měkkých věd, a tím poskytuje argumentaci do debaty o pozici lingvistiky v takto rozvržené klasifikaci věd a vědeckého poznání (např. na pozadí pojmu pokroku).[6] A pokud platí, že teprve metoda určuje předmět zkoumání,[7] jistě můžeme vidět historiografickou analýzu metod a postupů jazykovědy jako výrazný spolučinitel při určování předmětu jazykovědy, jeho proměn a tím i zpětně proměn daného oboru.

Také otázka po povaze lingvistické metahistoriografie úzce souvisí s funkcí této disciplíny a s odpovědí na otázku, proč se lingvistické metahistoriografii věnovat. Za jeden z nejdůležitějších důvodů, proč má smysl zabývat se propracováváním lingvistické metahistoriografie, je fakt, že otázky historiografie úzce souvisejí s otázkami po povaze reflektované disciplíny. Pokud chceme vykládat dějiny jazykovědy, měli bychom být schopni říkat a dokládat, co vlastně jazykověda byla a je. Jazykovědci mají často tendenci říkat nejen „tohle není sémantika, to už je pragmatika“, ale i „tohle nepatří do popisu jazyka“, což pak souvisí s jinými – a pro nás zajímavými – výpověďmi typu „tohle už není jazykověda“.[8] Kvalitní metahistoriografická reflexe pomáhá prostřednictvím historiografické práce ujasnit pozici jazykovědy, pomáhá budovat obraz jejích proměn, a tak problematizovat i zachycovat její identitu a integritu.

Byl to tuším Richard Feynman, kdo prohlásil, že vědci mohou provozovat svůj obor a vůbec se nezajímat o to, co říkají filozofové vědy, tedy – v našem případě – že bychom mohli v klidu psát dějiny jazykovědy, aniž bychom se příliš trápili tím, co si o našem psaní myslí nějaký metodolog oborové historiografie. K tomu snad jen pár poznámek a pak viz také následující kapitoly: Posun ve vědě mnohdy závisí na promýšlení jejích základních pojmů (což už je reflexe ne nepodobná té filozofické),[9] nehledě na to, že (filozofická) reflexe může nabídnout způsob interpretace – jak získanému poznání rozumět, jakou váhu mu přisuzovat, jak ho posuzovat. Vědecký [216]provoz stojí na metodě, ale ta je v běžném provozu používána, nikoliv stanovována. Stanovování se děje na základě jistých předpokladů, které stojí když ne přímo mimo vědní provoz, tak rozhodně na jeho hranicích. Nezastupitelnou funkcí lingvistické metahistoriografie je analýza postupů a základních pojmů, na kterých budujeme obraz dějin jazykovědy (např. práce Koernera, Hymese aj.). A že metodologie historiografické práce není nic samozřejmého ani neproblematického, dokládá bohatá reflexe jak v oboru historiografie obecných dějin,[10] tak dějin vědních oborů. Metahistoriografie vědy je zodpovídáním otázek týkajících se principů vývoje a hodnocení vědy, které v posledních desetiletích kladla řada významných myslitelů, jako byli Karl Popper, Thomas Kuhn, Imre Lakatos, Stephen Toulmin a další.[11] Cílem tohoto oboru je promýšlet samotnou povahu momentů (a případně principů) vývoje dané disciplíny na pozadí obecných úvah o procesech vývoje lidského poznání a jeho statusu. Zabývá se vztahem mezi různými vědními obory z hlediska dynamiky jejich vývoje a snaží se konstruovat modely, které by povahu těchto procesů co nejadekvátněji vystihovaly (k modelům vývoje lingvistiky viz níže).

 

2. Současná podoba

Jak již bylo uvedeno, oba v úvodu vymezené problémy spolu úzce souvisejí. Jistou inspirací pro českou lingvistickou historiografii a její metahistoriografickou reflexi může představovat stručné přehlédnutí stavu daných oblastí v zahraničí. Jaká je tedy moderní podoba lingvistické (meta)historiografie ve světovém měřítku? Jak uvádí Koerner (1995) nebo u nás Černý (1996), lingvistická historiografie se začala výrazněji rozvíjet jako specifický předmět soustředěnějšího praktického i teoretického (akademického) zájmu teprve (pro nás však platí spíš „už“) v šedesátých letech minulého století. Lingvistická metahistoriografie pak reflektovala růst tohoto zájmu už zhruba od let sedmdesátých (viz Koerner, 1995a). Nástup lingvistické historiografie tedy spadá do metodologicky zajímavého období, o kterém můžeme hovořit jako o období vzniku profesionální historiografie vědy.[12] Velmi záhy vznikly dva specializované časopisy Historiographia Linguistica (1973/74) a Histoire-Epistémologie-Langage (1979). Zároveň byly ustanoveny společnosti věnující se bádání v oblasti historie jazykovědy (za nejznámější Société d’Histoire et d’Epistémologie des Sciences du Langage, Henry Sweet Society for the History of Linguistic Ideas nebo North American Association for the History of the Language Sciences). V podstatě od počátků existence určité institucionalizované podoby reflexe dějin jazykovědy se pořádají specializované mezinárodní konference věnované historii věd o jazyce, prestižní nakladatelství John Benjamins vydává respektovanou řadu nazvanou [217]Amsterdam Studies in the Theory and History of Linguistic Science.[13] Kromě stovek specializovaných studií bylo publikováno několik velkých a respektovaných publikací mapujících dějiny jazykovědy od jejích počátků po konec 19. století, případně až do současnosti (např. Lepschy, 1994–1997; Koerner-Asher, 1995; Hymes, 1974, a především Auroux et al., 2000–2006, viz bibliografii na konci článku). Lingvistická historiografie je už dnes v zahraničí samostatný a bohatě se rozvíjející obor a její metahistoriografický souputník ji provází téměř od počátku. S tímto stavem kontrastuje situace v Česku, kde naposledy nabádali výrazněji k nutnosti sledovat tento trend nejen v rovině obsahové, ale i metodologické Nekvapil s Černým ve své recenzi z roku 1991. Sledování pohybu a změn v zahraniční literatuře může být přitom zajímavým inspirativním zdrojem pro zlepšování současného stavu. Pokud bychom měli na tomto místě zdůraznit alespoň jednu výraznější tendenci, pak je to rozhodně způsob koncipování velkých přehledových příruček dějin jazykovědy. Po nikoliv nebohaté éře monografií zpracovaných jedním autorem (na mnohé upozorňuje už Černý) se v současné době často setkáváme spíš s (mezinárodními) projekty kompendií zpracovaných početným autorským kolektivem. Tento trend lze podle mého názoru vnímat jako reakci na zjištění, že není možné přínosným způsobem zmapovat takto bohatou oblast v (dvousetstránkové) monografii připravené jedním autorem. Za vrcholného představitele tohoto přístupu lze spolu s Lepschyho řadou považovat projekt z přelomu tisíciletí History of the Language Sciences: An International Handbook on the Evolution of the Study of Language from the Beginnings to the Present (Auroux et al., 2000–2006). Právě tato zkušenost nám může napovědět mnoho o tom, kam by se měla a mohla ubírat naše lingvistická historiografie.

 

3. Aktuální otázky lingvistické metahistoriografie

V odborné metahistoriografické literatuře věnované způsobům mapování historie vědy se častokrát setkáváme s jedním letitým rozlišením: také metahistoriografie z různých důvodů odlišuje vědy přírodní a vědy humanitní, resp. povahu jejich historie. A přestože mnoho těchto důvodů je velmi přesvědčivých[14] (nikoliv neproblematických), věřím, že v otázce aktuálních problémů vědní historiografie lze mezi lingvistickou metahistoriografií a historiografií věd přírodních nalézt společné body, které pomáhají odhalit povahu a obecné otázky námi tematizovaného oboru. Opřeme-li se o již zmíněnou studii Daniela Špeldy (2009) Proměny historiografie vědy, můžeme charakterizovat vývoj v tomto oboru jako proces postupného přechodu od anachronního internalismu k diachronnímu externalismu (s. 17), tj. přechodu od výkladu dějin vědy založeného na přesvědčení o existenci jisté logiky, smysluplnosti [218]vývoje oboru a interpretujícího tento samopohyb jako naplňování dnešního stavu (z pozic dnešního stavu poznání) k přístupu, který považuje za metodologické východisko tezi o kontingentní povaze vědeckého poznání a jenž považuje za adekvátní interpretaci výklad dobového poznání v širokém kontextu vědním i obecně kulturním a sociálním. Jde tedy o pohyb od elementárního pozitivismu směrem k dnešní, daleko více sociologicky fundované pozici. A tento pohyb pochopitelně odhaluje jednak základní obecně orientované aktuální otázky přítomné i v historiografii lingvistiky (jak rozumět pojmu příčiny vývoje oboru, kde ji hledat, na které okolnosti se soustředit, do jaké míry zakládat výklad na roli individua a do jaké míry se soustředit na „anonymní“ epistemologické struktury), jednak tematizuje problémy jejích metod a postupů (kde hledat zdroje pro argumentaci, jakou podobu a fundaci má mít důkaz historiografického tvrzení, na které aspekty vědní produkce se soustředit apod.). Zejména diachronní externalismus je spjatý s nástupem profesionalizace historiografie vědy a představuje silně vyhraněnou opozici k dosavadním podobám bádání (je založen na kritice tzv. whigismu/presentismu),[15] což představuje výzvu i pro lingvistickou historiografii.[16] Cíle námi sledovaného oboru se tedy výrazně neliší od těch, které se snaží naplnit práce z oboru filozofie a metodologie vědy, tj. jeho primárním cílem je sledovat principy, zásady a pojmy, prostřednictvím kterých je lingvistická historiografie provozována, a právě konkrétní otázky s nimi spjaté tvoří jádro současné debaty:

 

3.1 Jestliže historiografie sleduje vývoj oboru, pak k cílům metahistoriografie patří reflektovat podmínky popisu vývoje vědních oborů a na tomto základě případně utvářet modely těchto vývojových procesů. Samozřejmě se také snaží ověřovat pomocí materiálové analýzy vhodnost takových modelů a výkladových rámců.[17]

 

3.1.1 Je v tomto ohledu potom pochopitelně legitimní metahistoriografickou otázkou, do jaké míry lze tyto modely považovat za univerzální v nějakém smyslu. (Např. právě moderní diachronněexternalistická historiografie je k tomuto opakování identických mechanismů vývoje vědy spíš skeptická.)

 

3.2 V souvislosti s vytvářením modelů vývoje je pravděpodobně základním a rozhodně nejznámějším tématem lingvistické metahistoriografie téma aplikovatelnosti kuhnovského paradigmatu (Kuhn, 1997) vývoje vědy na popis vývoje věd o jazyce (pro stručnou rekapitulaci viz např. Sériot, 1999, s. 23 a dále). Studie se přitom věnovaly jednak rozboru tohoto modelu, jednak pokusům o konkrétní aplikace (např. [219]Koerner, 1989; Percival, 1976; Koerner, 1999; Winston, 1976, aj.). S kuhnovským modelem je pochopitelně spjata i problematika kontinuity a diskontinuity vývoje jazykovědy (viz např. Koernerův příspěvek o portroyalské gramatice nebo nejen jazykovědy se týkající Foucaultovy úvahy ve Foucault, 2002),[18] prověřována byla rovněž kumulativní alternativa.

 

3.3 V souvislosti s výše uvedenými úvahami o funkcích lingvistické historiografie a metahistoriografie se pak nabízí jako důležitá otázka po povaze vztahu a vůbec po principu rozlišení tzv. tvrdých a měkkých věd (tj. možnosti popisu jejich vývoje a případných odlišností).

 

3.4 Z hlediska historiografické praxe však nejzajímavější metodologickou debatu otvírají nejspíš otázky po použitelnosti výkladových nástrojů představovaných např. pojmy jako „climate of opinion“ (Koerner, 1995b), „duch doby“, „lokální varianta – duch místa“ (Sériot, 2002), které se v současné historiografii lingvistiky objevují, což odpovídá širším kontextualizačním tendencím i v profesionální historiografii přírodních věd.

 

3.5 Ústřední téma tak stále utváří debata týkající se adekvátnosti historiografického výkladu minulosti jazykovědy, zejména v oblasti častého užívání mnohdy nereflektovaných pojmů, jako je „tradice“, „vliv“, „inspirace“, „inovace“, „tematická a předmětná identita“, „trend“, „příčinnost“ apod., se kterými se běžně setkáváme v textech o minulosti oboru.

 

3.6 Jako přímo hmatatelný důkaz těchto probíhajících debat můžeme uvést např. již zmíněné proměny v koncepci zpracovávání syntetických prací.

 

3.7 V tomto ohledu je nemalá pozornost věnována i otázkám pramenného založení takových syntéz; téma pramenů je však důležité i pro běžný historiografický provoz.[19] Pomineme-li zjevné a známé problémy spojené třeba s nedochovanými texty antického starověku (většina zdrojů je komentářových), tematizuje lingvistická metahistoriografie také pramenné založení prací pojímaných jako moderní. Na pozadí tohoto problému je koneckonců založena i jedna z klasifikací historiografických prací (upozorňující na tzv. propagandistické dějiny lingvistiky, viz níže).

 

4. Základní rámec: Za vysvětlení!

Nelze zamlčet, že v otázce metody historiografické práce nepanuje v žádném případě shoda. Zatímco někteří odmítají možnost, že by historiografie mohla nabídnout nějakou pevnou vědeckou metodologii (tj. nenabízí exaktní vědecké vysvětlení, [220]např. Veyne, 2010), jiní (např. Koerner, 1995a) by rádi na rigidní metodologii vybudovali novou podobu lingvistického „dějepisu“, tzv. „linguistic historiography“, která by ji přiblížila když ne exaktnosti science, pak přinejmenším exaktnosti moderních podob lingvistiky.[20] Můžeme se setkat jak s přístupy, které preferují psychologizující pojetí, jež má ambice zjednat vhled do mysli tvořícího jedince, tak s přístupy, které delegují vysvětlení na analýzu toho, co Špelda (2009, s. 157) nazývá anonymními strukturami. Na čem se však zastánci různých přístupů shodují, je nutnost objasnit povahu historiografické práce (tj. stanovit její možnosti a limity) a nabídnout prostřednictvím toho určité zásady, opěrné body, jejichž uvědomění a respektování by nás mělo vést nejen při psaní dějin, ale také při jejich chápání a interpretaci našich výkladů. A to je práce pro lingvistickou metahistoriografii, kterou lze v tomto kontextu chápat jako jakousi epistemologii lingvistické historiografie. Než přistoupíme ke zpracovávání historie lingvistiky, měli bychom si být vědomi povahy základů, na kterých hodláme stavět![21]

Jednou z vůbec nejzákladnějších otázek oborové metahistoriografie je otázka, co přesně by nám měla historiografická práce zprostředkovávat: jaká je její funkce, její ambice a v návaznosti na to metoda a na ni kladené nároky. Je to tedy otázka po tom, co bude historiografie zachycovat (stav oboru v určitém období, momenty pohybu atd.) a kde bude hledat zdůvodnění (příčiny interní, externí). Proměnlivost odpovědí na tyto otázky zakládá různé disparátní přístupy k oborové historiografii a umožňuje stanovit určitou typologii jednotlivých historiografických přístupů. Jako klíčový pro metahistoriografickou debatu pak vidíme pojem „vysvětlení“, jehož vymezení bychom rádi přiblížili.

Opěrným bodem pro náš výklad může být Koernerovo vymezení základních vlastností historiografického metajazyka v kombinaci s typologií principů modelování lingvistického vývoje.

K základním krokům/požadavkům při popisu historie jazykovědy patří dle Koernera[22] tyto:

1. stanovení obecného názorového klimatu doby – princip kontextualizace,

2. výklad v dobových intencích teorie – princip imanence a

3. adekvátní vztažení dobových koncepcí a termínů k termínům a koncepcím současným – princip adekvace.

Koerner zároveň doplňuje tyto požadavky na historiografický metajazyk typologií možných modelů vývoje[23] (doplněnou o kritiku nedostatků jednotlivých izolovaných modelů!):

[221]1. model „pokrok spojený s akumulací poznatků“,

2. model „mainstream vs. spodní proud“,

3. model kyvadla,

4. model „kontinuita vs. diskontinuita“,

5. model relativního pokroku,

6. model mimolingvistických vlivů.

Navzdory pochybnostem o opodstatněnosti Koernerovy víry v možnou aperspektivnost pohledu při popisování dějin jazykovědy poskytují oba výčty soubor pojmů, které ve vzájemné provázanosti mohou pomoci při stanovování vlastní metody historiografické práce.

Považujeme za důležitý (a často proklamovaný, méně už dodržovaný!) požadavek vykládat povahu disciplíny ve vědním kontextu doby. Koernerův imperativ rekonstrukce klimatu doby je založen na oprávněném předpokladu, že žádný vědní obor se nevyvíjí v izolaci od ostatních disciplín. Důvodem může být např. častá inspirace jazykovědných teorií v pojmových soustavách a konceptech jiných oborů (mnohdy s odkazem na větší exaktnost výchozích disciplín, přesvědčení o univerzalitě daných pojmů apod.). Tento požadavek je zachycen v modelu č. 6 a odpovídá kontextualizačním tendencím přítomným v historiografii vědy zhruba od 70. let 20. století. Zároveň se však dotýká i bodu č. 5, protože ten naznačuje dobovou zakotvenost pojmových struktur jednotlivých teorií a odkazuje tak i k dalším Koernerovým principům, principu imanence a principu adekvace. V tomto pojetí se stává historiografie epistemologií v duchu Sériotově, který soustřeďuje ve své práci Struktura a celek pozornost na „vymezení lingvistické teorie vzhledem k historickým podmínkám jejího vzniku, posouzení vztahů mezi příbuznými teoriemi a soudobými diskurzy“ (Sériot, 2002). Je přitom pochopitelné, že šíře těchto diskurzů je regulována relevantností/opodstatnitelností, tj. že není apriori vyloučen ani kontext relativně úzký – příbuzné, blízké nebo dominující obory, ani relativně široký – kultura, umění, sociologické faktory apod. (Domnívám se navíc, že proces střídání stavů inspirace lingvistiky v jiných disciplínách s momenty, kdy jazykověda programově hledá nezávislou, vlastní metodologii a pojmovou soustavu, je jednou z určujících charakteristik konstituování moderní lingvistiky a může posloužit jako modelový hybný mechanismus při výkladu jejího pohybu.) Toto pojetí inspirace/vlivu však musíme podrobovat přísné argumentační kontrole – musíme být schopni je argumentačně vykázat, musíme dobře zvažovat, zda samotný pojem vlivu není v konkrétních případech onou „příliš magickou oporou“ (Foucault, 2002, s. 36); konkrétní návrhy viz v Koernerově (1989) stati On the problem of influence a v souvislosti s tím i model č. 4 – kontinuita vs. diskontinuita.

[222]Další dva Koernerovy principy, princip imanence a princip adekvace, už zcela zřetelně míří k tomu nejpodstatnějšímu v dějinách lingvistiky. Domnívám se, že všechny zmíněné aktivity by měly směřovat ke středobodu výkladu historie oboru: k pojmové analýze. Vycházíme přitom z přesvědčení, že abychom dostáli specificky oborovému výkladu dějin, měli bychom vědní obory chápat především jako konstrukty sestávající z teorií a hypotéz (což jsou výroky a soubory výroků sestávající z pojmů), případně formulovatelných procedur. Analyzovat vývoj vědy pak v tomto pojetí znamená v podstatné míře analyzovat vývoj jejích pojmových soustav, utváření jejích teoretických pojmů, proměnu soustav, jejichž jsou tyto pojmy součástí apod. Tento požadavek přitom není v rozporu s výše zmíněným požadavkem rekonstrukce dobového klimatu, oba přístupy se doplňují.

Pokud bychom využili Špeldou uváděné pojmové distinkce, mohli bychom tento požadavek formulovat na pozadí rozlišení mezi internalismem a externalismem. Zatímco internalismus se pokouší vyložit vývoj oboru pouze prostřednictvím kontextu kognitivního, hraniční forma externalismu vykládá pohyb jako výslednici komplexu hybných elementů zahrnující stimuly z oblasti kultury, politiky, ekonomie apod. V tomto ohledu by se mohla jevit naše výzva k založení historiografického výkladu na pojmové analýze jako příklon k dnes nejspíš poněkud ustupující internalistické pozici, navíc spojované s odepisovaným kumulativismem a historiografickým pozitivismem, tj. s pojmovými rámci, které vlastně rezignují na nějaké komplexnější vysvětlení vývoje vědy. To je potřeba vysvětlit, protože v tomto bodě se dotýkáme samé podstaty historiografické práce: stojíme před otázkou, v čem fundovat výklad událostí, jaká je ambice a cíl práce oborového historika. Jsme přesvědčeni, že ambice historiografie postihnout totalitu historických faktů v absolutní komplexnosti je neuskutečnitelným projektem. Každá historická rekonstrukce je provizorní a parciální, selektivní. Při výkladu vědy jako produktu konkrétních individuí stojíme před nesmírným množstvím možných motivů a příčin, předkládaných nám navíc spíš jako změť střepů v neúplnosti, částečnosti. Kritériem selekce se nám proto nestává pravda jako totální objektivní zobrazení, ale daleko spíš smysluplný, funkcí určený celek směřující k maximální komplexnosti touto funkcí poměřované. Pokud tedy chápeme vědní obor jako pojmovou soustavu, pak při explikaci pojmů je nutné tyto pojmy vidět v kontextu epistemologické situace z hlediska synchronního i diachronního. To samozřejmě otevírá otázku po tom, proč je tak nutný kontext a co a proč do takto pojímaného kontextu zahrnout. Na výše naznačenou legitimní otázku, zda se tedy historiografie může pouštět do rekonstrukce psychických hnutí jednotlivců utvářejících dějiny oboru, odpovídáme, že na jisté úrovni to sice možné je (každodenně si vytváříme hypotézy o hnutích mysli svých bližních, které činíme na základě dostupné evidence), ale že z hlediska porozumění pohybu oboru má taková rekonstrukce smysl, jen pokud je momentem zdůvodnění obecně přístupný pojmový rámec. Pro naše porozumění není ani tak důležitý záblesk génia (pokud naše „vysvětlení“ [223]subsumujeme pod tento princip, přestává být použitelným vysvětlením), ale to, co tento „záblesk“ katalyzovalo. Což pochopitelně může být uvědomělá práce s obecnými koncepty tehdejšího poznání stejně jako nahodilá metafora, která pomohla rozkrýt doposud skrytý potenciál objektů v cílové doméně metaforizačního procesu. A jediným kritériem proto zůstává (pro svou obecnost často vysmívaná) obecná metodologická premisa opodstatnitelné tvrditelnosti, tj. přesvědčivé argumentace založené na důkazní evidenci. Nelze principiálně vyloučit žádný ze zdrojů evidence, ty však musí být omezeny jednak argumentačně (nabízet plauzibilní vysvětlení, které je samozřejmě empirické, tj. zpochybnitelné), jednak bude důležitým vodítkem samotná funkce takového textu: pokud budeme nahlížet oborovou historiografii jako inspirativní zdroj pro samotný mapovaný obor, pak bude ležet akcent na pojmové analýze v tom smyslu, že půjde o analýzu jakési formy oborového samopohybu (jde o teorie), pokud budeme nahlížet oborovou historiografii jako na mapovaném oboru nezávislou disciplínu, jako část historiografie obecné epistemologie, pak budeme mít zájem pracovat s větší šíří kontextu. V tomto ohledu tedy vnímám pozici lingvistické historiografie jako různými akcenty motivovaný pohyb v prostoru mezi internalismem a externalismem a hlásím se k principu kontextualismu, jehož šíře je určována šíří zájmu výkladu stejně tak jako povahou konkrétních otázek. Tento přístup tak není možné spojovat s ideou kumulativismu, který např. pro lingvistiku přesvědčivě destruuje Koerner svým modelem hlavního a spodního proudu (není bez zajímavosti, že jejím zastáncem v lingvistice byl např. Leonard Bloomfield,[24] současník členů tzv. Vídeňského kroužku, pro které byla idea kumulativní vědy jednou ze stěžejních), ani s ideou pozitivistického přístupu, která začala být opouštěna z několika důvodů – jedním z nich bylo nejspíš i zpochybnění právě neproblematicky vnímané představy o kumulativním pokroku poznání vedeného jakousi nadčasovou logikou a vtěsnaného do nenahodilého smysluplného schématu. Tak jako je s pozitivismem spojována absence vysvětlení, je tato metodologická ambice připisována právě přístupu kontextuálnímu. Historiografie vědy opouští dle Špeldy od 60. let personalizované pojetí vědy a kumulativistickou hypotézu, opouští myšlenku logiky vývoje, je depedagogizována a postupně zbavována propagandismu a začíná se soustředit na vysvětlování příčin pohybu vědního poznání. V této komplexní tendenci se dostávají do centra pozornosti spíš než konkrétní myšlenkové pochody podmínky možnosti vývoje poznání, momenty vedoucí k opouštění jednoho výkladového rámce, popis okolností zlomu, jsou zkrátka hledány příčiny pohybu, důvody změn, což jsou prvky charakterizující právě pojem vysvětlení. Podstatné přitom je, že výklad dějin v tomto pojetí přestává představovat pouhé chronologické řazení událostí a snaží se jim udělit nějaký význam. Jsem přesvědčen, že historická analýza by měla nabídnout takto pojímané vysvětlení (v ambicióznější podobě třeba ve formě principu nebo ve formě určitého [224]řádu), nikoliv pouhý výčet nebo deskripci, snažit se identifikovat možné hybné momenty změn, jež můžeme chápat jako opodstatnitelnou příčinu pohybu v daném oboru. Vnímat souvztažnosti a rozdíly mezi pojmy jednotlivých koncepcí, sledovat, jak se v rámci daných pojmových soustav daří řešit úkoly výzkumného programu, zaměřovat se na explicitní i implicitní přestavbu těchto soustav pojmů. Právě toto představuje jádro historiografické práce v oblasti dějin jazykovědy.

 

5. Podoby české lingvistické historiografie

V předchozích pasážích jsme stručně naznačili obecná témata, problémy, návrhy možných přístupů a nástroje pro (meta)historiografickou práci i její hodnocení. Zbývá položit si otázku, co to znamená pro (naši) historiografickou praxi v oblasti věd o jazyce, jak se na tomto pozadí česká lingvistická historiografie jeví.

S ohledem na zdaleka ne vyčerpávající výše uvedený náčrt problematiky lingvistické historiografie a metahistoriografie se situace v českém prostředí u větších syntetizujících prací zdá být poněkud nepřípadným luxusem přehlížení nepřehlédnutelného. Přitom právě téma syntézy je aktuálním a otevřeným problémem současné historiografie vědy. Ta byla totiž v důsledku opuštění starých výkladových paradigmat (whigismus, pozitivismus, kumulativismus) a zaměření se na stále detailnější a metodologicky přísnější zpracovávání parciálních témat postavena před otázku, jak a zda vůbec v takovéto epistemologické situaci připravit syntetizující přehled dějin oboru. Otevřela se tak debata, k čemu je taková syntéza dobrá (vzhledem k metodologickým požadavkům moderních přístupů), zda se nám s myšlenkou velké syntézy nevkrádají do mysli východiska odmítnutého whigismu, zda je ještě vůbec možné vyložit dějiny vědního oboru jako dlouhý, metodologicky koherentní a dostatečně komplexní příběh. Jaká byla reakce lingvistické historiografie, jsme mohli zaregistrovat ve druhé kapitole.

Pokud zasadíme do kontextu doposud řečeného naše dvě syntetizující práce o dějinách světové a české jazykovědy, tedy Dějiny lingvistiky Jiřího Černého a Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky editorského kolektivu Jana Pleskalová, Marie Krčmová, Radoslav Večerka a Petr Karlík,[25] naplňují obě podle mého názoru status popsaný v bodu 1 v úvodu článku, tj. v různých ohledech neodpovídají metodologickým nárokům současné historiografie vědy, a domnívám se, že u obou můžeme shledat důvody mimo jiné i v absentující metahistoriografické reflexi.

V duchu externalistického přístupu bychom měli nejprve zasadit práce do dobového badatelského kontextu. 1. Z hlediska vývoje v české lingvistické (meta)historiografii je příznačné, že u Černého Dějin, vydaných v roce 1996 jako soubor studijních textů připravovaných v předchozích dvaceti letech, ještě žádnou metodologickou [225]reflexi nenacházíme. Tedy kromě krátké kapitoly o dosavadních dějinách jazykovědy; přesto k ní sám autor nabádá v článku uveřejněném v Slově a slovesnosti rok po dokončení právě těch skript, která se o pár let později staly základem Dějin! V případě Kapitol je situace jiná. Kapitoly byly vydány v roce 2007 a v předmluvě už obsahují alespoň stručnou zmínku o podobách výkladových alternativ (tuto skutečnost však musíme vzhledem k obsahu knihy považovat spíš za proklamaci). 2. Zatímco Černého Dějiny jsou svým způsobem v českém prostředí průkopnickou a solitérskou prací, Kapitoly vychází s odstupem dekády (a pokud jde o genezi textu, vlastně s odstupem dvou až tří dekád), navíc jako kolektivní dílo v prostředí badatelské svobody a nesrovnatelných možností týkajících se zdrojů. 3. Ve výše uvedeném duchu by nikoliv nepodstatnou roli měly při hodnocení hrát také ambice, případně funkce obou textů. Černého Dějiny vycházely původně na pokračování jako skripta, tedy jako forma studijního materiálu plnící úlohu jinou než specializované odborné monografie. Souhrnné vydání těchto skript navíc částečně suplovalo zároveň i jakousi učebnici sloužící vůbec k uvedení do studia oboru (obligátní úvody do studia jazyka; viz výše jedna z Koernerových funkcí dějin lingvistiky). Kapitoly naproti tomu vystupují jako monografie a slibují „relativně komplexní pohled na vývoj lingvistického myšlení bohemistického“ založený „na pozadí vývoje obecné metodologie věd a její aplikace na metodologii lingvistických výzkumů“, který je metodologicky zaštítěn tvrzením, že „spíše než pouhý sled témat a věcných obsahů prezentovaných děl pokládáme však za nejvlastnější předmět dějin oboru pohyb a proměny jazykovědných koncepcí, metod a pracovních postupů“ (Pleskalová et al., 2007, s. 7).

Přestože však svoji úvodovou funkci plní Černého Dějiny dobře (poskytují elementární přehled, základní orientaci), nejsou ve smyslu výše uvedeném syntézou, která by vyhovovala aktuálním/moderním metahistoriografickým požadavkům. Nastaveným požadavkům nevyhovují právě kvůli svému zjednodušujícímu podání, které dostatečně plní funkci v základě orientujícího textu pro začínající studenty, jenž musí být při výuce doplněn dalšími zpřesněními (učebnice + výklad), které však nemůže být považováno za kvalitně syntetizující zachycení vývoje oboru. Metodologicky je text Dějin eklektický a nehomogenní. Pozitivisticky vystavěné pasáže, ve kterých bychom mohli navíc identifikovat i postupy hodnocení vlastní whigismu, se střídají s pasážemi, které odpovídají pedagogicko-popularizačně pojatému psaní o dějinách vědních oborů, příznačnému pro pozitivisticky orientovanou historiografii, nalezneme zde však i diachronně a externalisticky/kontextuálně pojatý výklad. Černý se častokrát nejspíš opírá o materiály z druhé ruky (jak jinak si vysvětlit např. připsání pojmů extenze a intenze Fregemu), nesnaží se o podrobnou analýzu (zredukoval středověkou jazykovědu v podstatě na otázky sporu o univerzálie), namísto toho volí styl i příklady spíš učebnicového (názorného a praktického spíš než teoretického) rázu. Obrovský materiál, který se pokouší zvládnout na omezeném prostoru, ho nutí jen načrtávat, důsledkem je v kontextu neopřený obraz, [226]jehož pojmy tak mnohdy postrádají pro čtenáře představitelný obsah. Jednotlivým kapitolám chybí motivace, vyložení významu a principů (příčin) posunu (nebo jsou natolik zjednodušené, že jsou místy až zavádějící). Limitem takové historiografické práce je podat základní chronologii a letmý náčrt zájmu jednotlivých autorů a etap, případné hodnotící pasáže se pohybují v rovině rámcových tvrzení bez argumentační opory autorovy nebo oponentů hodnocené teorie. Přesto existují u Černého pasáže, kde nacházíme náznaky snahy problém dějinného pohybu vyložit, porozumět komplexu příčin, motivů stimulujících změny v oboru, tj. nabízet určitou formu svébytného vysvětlení. Jen málokdy však text překročí rámec učebnicové deskripce.

S tím koneckonců souvisí i fakt, že Jiří Černý publikaci připravil autorsky sám (i když v případě některých kapitol nejspíš za výrazné konzultantské spolupráce), což prakticky znemožňuje dokonale zvládnout tak dlouhý časový úsek oboru s tak bohatou textovou produkcí. Studenti i vyučující jsou jistě rádi, že máme v češtině k dispozici pro výuku tuto textovou oporu, neměli bychom ji však mylně chápat jako vědecké dějiny oboru. A právě v tomto bodě vnímáme neexistenci adekvátní alternativy jako selhání metahistoriografie lingvistiky. Nijak zvlášť problematizující recenzní zhodnocení textu stejně jako fakt, že jsou Dějiny označovány jako relevantní odborný zdroj a základní text budující povědomí českých jazykovědců o dějinách oboru, považujeme za důsledek stavu zmíněného v úvodním bodu č. 2. Je pochopitelně otázkou, do jaké míry by existující debata vytvořila tlak na nápravu, dá se ale odůvodněně předpokládat, že by jistě přispěla minimálně ke zkvalitnění recepce daného textu.

Kapitoly, jejichž editoři byli již poučeni alternativami při zpracování historické problematiky a měli oproti Jiřímu Černému minimálně jedno desetiletí k dobru, zvolily princip samostatných studií, což je momentálně preferovaný a v základu opodstatněný přístup. Odpovídá výše zmíněným a aktuálním tendencím v historiografii vědy obecně i jazykovědy. Toto pojetí však klade nemalé nároky editorské, týkající se především řádného vymezení koncepce celku (vyváženost, základní klíč výběru) a zejména porozumění tomu, proč vlastně došlo v historiografii vědy k tomuto pohybu. A to tím spíš, že autoři jednotlivých kapitol povětšinou nejsou svým hlavním oborovým zaměřením specialisté v oboru historiografie lingvistiky. Není samozřejmě snadné hodnotit soubor textů jako celek, každý z autorů promítá do zpracování vlastní preference a osobitý styl zpracování. Je právě úkolem editorů dosáhnout určitého homogenního efektu při zachování individualit přispěvatelů. Při výstavbě jednotlivých studií je nutné uplatnit přísná kritéria odborného článku, nikoliv přehledové popularizační příručky. Takovýto přístup totiž cílí primárně na odborníky, kteří už jakýsi rámcový přehled mají a chtějí porozumět principům, souvislostem, nikoliv se seznámit se seznamem a chronologií (zpracování těchto seznamově-chronologických kompendií vychází vstříc už delší dobu propracovávaná technologie hypertextu, která umožňuje vytvářet ad hoc seznamy na základě kvalitního tagování jednotlivých typů údajů). Kvalita kapitol Kapitol je v tomto ohledu bohužel kolísavá. [227]Výkladu založenému na porozumění a vedenému z obecnějších epistemologických pozic se blíží přístup Radoslava Večerky, nemálo ostatních kapitol se ale uchyluje k pouhým výčtům, případně pouhým náčrtům (občas dokonce téměř doslovně užitým na jiném místě samotných Kapitol!). Výsledkem je tak spíš příručka encyklopedického charakteru a „pozitivistické“ koncepce (lze-li o nějaké koncepci mluvit), která navzdory faktografické bohatosti (ne vždy pravidlem) neposkytuje plastický výklad a vysvětlení. Příčinou může být i fakt, že každý z autorů zpracovával svůj tematický úsek v celém časovém rozsahu (kromě mluvnictví a specializovaných kapitol typu Pražská škola). V Kapitolách absentují hlubší pojmové analýzy, případně propracovanější představení dobového klimatu, takže mnohdy postrádají klíčový explanační prvek. Autoři zkrátka poskytují čtenáři ze všeho nejvíce procházku po jménech a názvech děl, což je na tak rozsáhlý projekt s ambicí vyložit dějiny české jazykovědné bohemistiky prostě málo a v historiografii vědy byla tato koncepce kritizována už v šedesátých letech.

A právě toto metodologické ustrnutí bychom opět vnímali jako důsledek absence kvalitního metahistoriografického prostředí v české jazykovědě. Jsme přesvědčeni, že lepší povědomí o aktuálních standardech a metodách historiografické práce by pomohlo výrazně korigovat přístup, který zvolili autoři a editoři Kapitol.

Pokud bychom využili jako oporu při charakterizaci přístupů obou monografií např. typologii prací věnovaných historii jazykovědy, do které v některých svých metodologických studiích schematizuje různé přístupy k psaní dějin lingvistiky Konrad Koerner (1995; 1999), tj. rozdělení na:

1. souhrnné práce mapující dané období,

2. propagandistické práce,

3. holistické práce,

4. historiografie lingvistiky,

pak by Černého Dějiny i Kapitoly spadaly na pomezí bodu 1 a 3, ovšem s výhradami (Koernerova klasifikace je přece jen příliš schematická a kriteriálně nehomogenní, tj. spíš „náčrtová“). Bodu 1 odpovídá prostá shrnující tendence obou monografií, byť se od Koernerova vymezení liší nejspíš motivací pro takovéto shrnutí dějin oboru,[26] bodu 3 pak momenty, kde práce přesahují z čisté popisnosti (mnohdy až výčtové) ke snaze nabídnout podklady pro porozumění formou vysvětlení.

 

6. Závěr

Závěrem, který vyvozuji z této konfrontace oboru lingvistické (meta)historiografie se syntetickými výstupy české lingvistické historiografiie, je tedy několik zjištění:

[228]1. Lingvistická historiografie je samostatný etablovaný obor s vlastní metodologií, s vlastními otevřenými otázkami a pro budoucnost je již těžko myslitelné provozovat ji pouze jako vedlejší doplňkovou činnost. Jako každý jiný obor vyžaduje specializaci, jen ta umožňuje budovat fundované badatelské standardy.

2. Je důležité, aby byli editoři a autoři vyzbrojeni představou o možnostech, podobách a smyslu psaní o dějinách lingvistiky, aby jejich práce splňovaly standardy odborných vědeckých studií, jejichž cílem je poskytnout na analytickém pozadí jistou formu vysvětlení jevů, procesů, výsledků lingvistické teorie i praxe. A to prostřednictvím představení okolností jak externích, tak především interních. Výborná znalost dobové lingvistické (a v širším smyslu vědní) produkce poskytuje takové práci nezbytný základ, promyšlená snaha poskytnout více než jen katalogizující/kronikářský výčet pak také smysl.

3. Je proto nutné být v kontaktu se zahraničním děním a sledovat oborové tendence. Obor skýtá mnoho otevřených otázek obsahových (neprozkoumané oblasti) i metodologických (materiálové ověření různých postupů). V některých ohledech jsme se vydali správným směrem (a poučení z příkladů jiných by mělo pomoci korigovat i nemalé nedostatky). Za důležité považuji opuštění modelu jednoho autora (zdá se, že vědecké zpracování tak rozsáhlé problematiky již přesahuje možnosti individua) a obecně zvýšenou tendenci investovat své úsilí do zpřístupňování lingvistické minulosti. Na příkladu Kapitol lze však demonstrovat, že to posledně zmiňované samo o sobě nestačí.

4. Zůstává otázkou, jak při vědomí stavu světové lingvistické historiografie (vykonané práce, výzkumných a publikačních trendů) řešit otázku absence česky psaných „vědeckých“ dějin (světové) lingvistiky. Zdá se, že pokus o vytvoření takové práce vlastními silami postrádá momentálně smysl. V tuto chvíli podle mého názoru zbývá alternativa překladová (z mnoha důvodů se jeví vhodné nejspíš Lepschyho dílo), kombinovaná se zapojením našich historiografů do přípravy větších mezinárodních projektů (viz např. příspěvek Evy Hajičové v Concise History of the Language Sciences).

5. Měli bychom využít rozumně opatrného názvu Kapitol a na jejich bohatém shromažďujícím základě začít připravovat (třeba prozatím formou samostatných syntetizujících studií) skutečné Dějiny české jazykovědy!

 

LITERATURA

AUROUX, S. – NIEDEREHE, H.-J. – VERSTEEGH, K. – KOERNER, E. F. K. (eds.) (2000–2006): History of the Language Sciences: An International Handbook on the Evolution of the Study of Language from the Beginnings to the Present = Geschichte der Sprachwissenschaften: Ein internationales Handbuch zur Entwicklung der Sprachforschung von den Anfängen bis zur Ge[229]genwart = Histoire des sciences du langage: Manuel international sur l’évolution de l’étude du langage des origines à nos jours. Berlin – New York: Mouton de Gruyter.

ČERNÝ, J. – NEKVAPIL, J. (1991): Mezinárodní projekt Dějiny teorií jazyka. Slovo a slovesnost, 52, s. 129–133.

DAVIES, A. M. (1998): History of linguistics 4: Nineteenth century linguistics. London: Longman.

ECO, U. (2001): Hledání dokonalého jazyka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

FAJKUS, B. (2005): Filosofie a metodologie vědy: vývoj, současnost a perspektivy. Praha: Academia.

FOUCAULT, M. (2002): Archeologie vědění. Praha: Herrmann a synové.

HYMES, D. (ed.) (1974). Studies in the History of Linguistics. Traditions and Paradigms. Bloomington – Indiana: Indiana University Press.

CHROMÝ, J. – LEHEČKOVÁ, E. (eds.) (2007–): Rozhovory s českými lingvisty. Praha: Dauphin.

KOERNER, E. F. K. (1989): Practicing Linguistic Historiography. Selected Essays. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins Publishing Company.

KOERNER, E. F. K. (1995a): History of Linguistics: The Field. In: E. F. K. Koerner – R. E. Asher, Concise History of the Language Sciences. Oxford: Elsevier.

KOERNER, E. F. K. (1995b): Historiography of Linguistics. In: E. F. K. Koerner – R. E. Asher, Concise History of the Language Sciences. Oxford: Elsevier.

KOERNER, E. F. K. (1999): Linguistic Historiography. Projects and Prospects. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins Publishing Company.

KOERNER, E. F. K. (2004): Essays in the History of Linguistics. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins Publishing Company.

LEPSCHY, G. (ed.) (1994–1997): History of linguistics 1–3. London: Longman.

PERCIVAL, K. (1976): The Applicability of Kuhn’s Paradigms to the History of Linguistics. Language, 52, s. 285–294.

PLESKALOVÁ, J. – KRČMOVÁ, M. – VEČERKA, R. – KARLÍK, P. (eds.) (2007): Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia.

SAUSSURE, F. de (1989): Kurs obecné lingvistiky. Praha: Odeon.

SÉRIOT, P. (2002): Struktura a celek. Intelektuální počátky strukturalismu ve střední a východní Evropě. Praha: Academia.

ŠPELDA, D. (2009): Proměny historiografie vědy. Praha: Filosofia.

THOMPSONOVÁ, K. – BORDWELL, T. (2007): Dějiny filmu. Přehled světové kinematografie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

TOULMIN, S. (1967): Conceptual Revolutions in Science. Synthese, 17, č. 1, s. 75–91.

VEYNE, P. (2010): Jak se píšou dějiny. Červený Kostelec: Pavel Mervart.

WINSTON, M. E. (1976): Did (a Kuhnian) Scientific Revolution Occur in Linguistics? In: PSA: Proceedings of the Biennial Meeting of the Philosophy of Science Association 1: Contributed Papers, s. 25–33.

---

[1] Nás bude však zajímat především tato jejich syntetizující podoba.

[2] Jsem si vědom úskalí spojených s užíváním pojmu „věda“, a to zejména vzhledem k tradici problematiky týkající se rozlišování mezi tzv. vědami měkkými a tvrdými, vědami přírodními, společenskými a humanitními apod. V tomto textu na přísnost tohoto rozlišování rezignuji a s pojmy „věda“, „vědecký“ apod. budu spojovat pouze průnikový závazek korektního dokazování, argumentace, ověřitelnosti, korektního nakládání s daty a materiálovými zdroji, přítomnosti kontextově zapojených hypotéz apod. Stranou ponechám otázku zákona, experimentu apod. Pokud budu chtít přece jen tematizovat rozlišení, budu užívat spojení „přírodní věda“ nebo „science“.

[3] Máme na mysli Dějiny lingvistiky Jiřího Černého (1996) a Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky editorského kolektivu Jana Pleskalová, Marie Krčmová, Radoslav Večerka a Petr Karlík (2007), kterým se budeme věnovat v závěru článku.

[4] Viz také studii On the Place of Linguistic Historiography within the Sciences of Language, again (Koerner, 2004).

[5] To, že však nemá plnit nějakou propagační/služebnou funkci, je věc jiná.

[6] V čem konkrétně např. nepatří jazykověda do oblasti science? Má jazykověda blíž k historii než k biologii? Opravdu věříme, že jazykovědné zkoumání není schopno odhalit zákonitosti ve vývoji jazyků nebo že není schopno experimentálního přístupu? Jaký ontologický, resp. epistemologický status na základě zodpovězení výše uvedených otázek tedy připíšeme jazyku, resp. našemu poznávání jazyka?

[7] Viz např. de Saussure (1989, s. 44).

[8] Viz například spory o vymezení jazykovědy v období antiky, problematiku pojmu gramatika apod.

[9] Tento typ upozornění nacházíme pravidelně v přelomových pracích v oblasti jazykovědy (a nejspíš i jiných oborů). Viz de Saussurův Kurs obecné lingvistiky, Hjelmslevova Prolegomena atd.

[10] Ponechme stranou problematičnost pojmu „obecné dějiny“.

[11] Přehledově viz např. Fajkus (2005), tam také odkazy na primární zdroje.

[12] Viz Špelda (2009, s. 13, dále pak s. 86n.).

[13] Series III.

[14] Viz např. Špelda (2009, s. 16 – téma pokroku a opouštění teorií) nebo Veyne (2010, s. 18 i dále – téma kauzality).

[15] Obecně viz Špelda (2009, s. 97–100), pro historiografii lingvistiky několikrát Koerner (1995a, 1995b).

[16] Že přitom ani tato pozice není bezproblémová (např. právě v otázce tvorby syntézy dějin oboru), viz stručně níže.

[17] Viz např. Sériotův model vývoje lingvistiky 19. a počátku 20. století konfrontující již existující modely vědeckého vývoje (Sériot, 1999, s. 289–291).

[18] Stať Continuities and Discontinuities in the History of Linguistics (Koerner, 1999).

[19] V českém kontextu může být toto téma zajímavé i kvůli novému pokusu o mapování určitých úseků prostřednictvím metody tzv. orální historie (viz Chromý-Lehečková, 2007–).

[20] Koerner (1995a) i jinde.

[21] Nelze znova nepřipomenout např. Foucaultovy analýzy pojmů „tradice“, „vliv“, „vývoj“, „předmětná a pojmová jednota“ atd., s nimiž nemusíme bezvýhradně souhlasit, ale zároveň je nelze ignorovat!

[22] Stať Historiography of Linguistics v Koerner (1995).

[23] Stať Models in Linguistic Historiography v Koerner (1989).

[24] BLOOMFIELD, L. (1933): Language. New York: H. Holt & Co., s. 40, zde dle Koerner (1989, s. 51).

[25] Dále budeme názvy uvádět jen ve zkrácené podobě Dějiny a Kapitoly.

[26] Tou je v tomto případě nejspíš prostá absence podobného textu v dosavadní historiografické produkci.

Katedra bohemistiky FF UP v Olomouci, Křížkovského 10, 771 80 Olomouc
Katedra českého jazyka a literatury PdF UHK, Hradecká 1227, 500 03 Hradec Králové
marek.nagy@upol.cz; marek.nagy@uhk.cz

Naše řeč, ročník 93 (2010), číslo 4-5, s. 211-229

Předchozí Alena A. Fidlerová: Jak, proč a co psát o dějinách (české) lingvistiky

Následující Jan Chromý: Gebauer – Zubatý – Ertl ze tří perspektiv aneb Jak přistupovat k dějinám lingvistiky