Časopis Naše řeč
en cz

Jak, proč a co psát o dějinách (české) lingvistiky

Alena A. Fidlerová

[Články]

(pdf)

How, why and what to write about the history of (Czech) linguistics

The article addresses the most general questions of contemporary linguistic historiography, with special interest devoted to pre-19th century development and the historiography of Czech linguistics. Starting with some preliminary comments on the basic terminology, it successively deals with the problems of the incorporation of Czech historiographic work into the European context, recent methodological debates, the relationships of the historiography of linguistics to other scientific disciplines, the motivation and goals of such research and the necessary intellectual equipment for a historiographer. Finally, it discusses the most urgent tasks of Czech linguistic historiography.

Key words: cultural studies, historiography of linguistics, history of ideas, history of language sciences, intellectual history, metahistoriography, methodology
Klíčová slova: vědy o kultuře, historiografie lingvistiky, dějiny idejí, dějiny věd o jazyce, intelektuální dějiny, metahistoriografie, metodologie

1. Předběžné poznámky

1.1 Základní termíny

Dříve než přistoupíme k vlastním úvahám o lingvistické historiografii, je třeba se krátce zastavit u samotného označení dějiny lingvistiky. Užití termínu lingvistika pro veškeré minulé zaobírání se jazykem[1] totiž není v žádném případě ani samozřejmé, ani všeobecně přijímané. Začneme-li tím nejbanálnějším, tedy pohledem na úzus v různých jazycích,[2] zjistíme, že např. anglickojazyčné práce používají patrně častěji než označení linguistics termíny language sciences, study of language nebo linguistic thought. V německojazyčných publikacích se mnohdy před termínem Linguistik dává přednost méně konotačně zatíženému Sprachwissenschaft, příp. Sprachtheorie, a i francouzskojazyčné publikace často upřednostňují jiná, širší označení, např. idées linguistiques. Všechny jmenované alternativy tak mají jedno společné: jsou sice většinou delší a méně terminologicky vyhraněné, ale mají zároveň velkou výhodu – jsou méně zkreslující v tom smyslu, že méně sugerují před[194]stavu o nutné sourodosti vymezení, obsahu a metodologie akademické disciplíny nazývané lingvistika, tak jak se v západní tradici vyvíjí od 19. století, s podobami zkoumání jazyka v jiných dobách a kulturách. Někteří se proto od termínu lingvistika zcela distancují,[3] jiní jej sice užívají, ale s výslovným upozorněním, že je k tomu vede především jeho krátkost nebo fakt, že je široce rozšířený a srozumitelný.[4] I když existuje i názor, že je to termín naopak velmi vhodný, jelikož jeho užití integruje starší či mimoevropské tradice zkoumání jazyka do výzkumů dnešních,[5] je na zvážení, zda i v češtině před ním v této souvislosti nedat přednost buď českému ekvivalentu jazykověda, nebo některému z širších označení, jako vědy o jazyce, zkoumání jazyka či (pro starší období patrně nejvýstižnějšímu) myšlení o jazyce.[6]

Dále je třeba předeslat, že ani pro disciplínu, o níž bude v tomto příspěvku řeč, neexistuje jednotný název: někteří autoři totiž terminologicky rozlišují mezi dějinami (historií) lingvistiky (pod kterými se však, poněkud matoucím způsobem, může rozumět buď starší, metodicky nepříliš ujasněné pojetí dané vědecké disciplíny, nebo sám objekt historiografického zájmu, tj. určitá sekvence událostí, faktů a konceptuálních procesů, příp. výsledek historiografické práce) a historiografií lingvistiky (příp. lingvistickou historiografií), tj. buď psaním o dějinách zkoumání jazyka vůbec, nebo takovým psaním o dějinách zkoumání jazyka, které se snaží dostát striktním metodologickým a epistemologickým nárokům.[7] Pro vědecký obor, který se zabývá teoretickými, metodologickými a epistemologickými aspekty lingvistické historiografie, se pak vžil termín metahistoriografie.[8] Terminologické rozlišování mezi historií, historiografií a metahistoriografií považuji za velmi vhodné zejména [195]v pracích teoretických a metodologických, v „praktickém“ psaní o dějinách lingvistiky není podle mého názoru taková terminologická přísnost nezbytná.

Nakonec je třeba připojit několik slov o vztahu dějin lingvistiky a dějin filozofie jazyka. Ač pro novější období (zejména 20. století) je patrně nutné pojednávat o nich kvůli množství materiálu i různých přístupů odděleně, domnívám se, že v dobách starších není takovéto rozdělování vhodné, neboť s sebou přináší jak nejistotu v rozhraničení obou disciplín, tak nebezpečí zkreslení popisu i hodnocení jednotlivých jevů v důsledku toho, že nevezmeme v úvahu veškeré relevantní souvislosti (viz též dále).[9]

 

1.2 Zaměření – otázky

Tento příspěvek jakožto pokus o základní teoretickou orientaci v problematice lingvistické (meta)historiografie, první a zároveň velmi silně limitovaný rozsahem, se zabývá pouze několika nejdůležitějšími otázkami. Vědomě tedy pomíjí některé významné okruhy problémů, a to buď zcela (problematika historiografických kategorií,[10] metajazyka,[11] vlivu vs. nezávislého vzniku podobných koncepcí,[12] kontinuity či diskontinuity[13] nebo pokroku ve vědeckém poznání[14]), nebo téměř (vymezení předmětu a pramenné základy historiografického studia[15]). Důvodem není to, že by šlo o otázky málo významné či málo diskutované, ale to, že vzhledem k úvahám zde nastíněným jsou přece jen už méně obecné, více spojené s konkrétní historiografickou praxí. Naopak některé zde prezentované úvahy v mezinárodním metahistoriografickém diskurzu většinou nenajdeme, protože odpověď na ně je obsažena už v jeho samotné existenci; v kontextu české lingvistické historiografie mi však nepřipadalo zcela zbytečné se jich alespoň zběžně dotknout.

 

1.3 Zaměření – specializace

Vzhledem k mému odbornému zaměření se bude tento příspěvek zabývat především zkoumáním starších dějin uvažování o jazyce, tj. před ustavením lingvistiky v moderním pojetí, které bývá obvykle spojováno s příchodem historicko-srovnávací jazykovědy.[16] Ve starších pracích jsme se občas setkávali s tím, že byla tato ob[196]dobí dějin uváděna velmi stručně, někdy pod zkreslující nálepkou „předvědecké období“.[17] Nemyslím, že by dnes bylo třeba obhajovat důležitost, potřebnost a přínosnost jejich zkoumání (jak lze zjistit pohledem do kteréhokoli současného kompendia či do bibliografie novějších prací), na zaměření práce je třeba upozornit z jiného důvodu: mnozí významní autoři (viz níže) poukazují na zásadní, především metodologickou odlišnost výzkumu těchto období a období pozdějších, vyplývající ze samotné povahy zkoumaného materiálu. Jelikož tedy s lingvistickou historiografií zabývající se novějšími obdobími, než je přibližně polovina 19. století, nemám žádnou bližší zkušenost, zdržím se zde jakýchkoli soudů o ní.

 

2. Jak?

2.1 V (přinejmenším) evropském kontextu

Dějiny lingvistiky už dávno nejsou pouhou lingvistickou propedeutikou či zálibou několika jednotlivců, ale plnoprávným vědeckým oborem, který nepostrádá své organizační struktury, publikační platformy ani pravidelná setkání a konference.[18] Začátek cesty k tomuto stavu lze hledat zhruba na přelomu 60. a 70. let 20. století[19] a je možné na ní jmenovat některé důležité mezníky:[20]

– 1966 založení edice pro vydávání reprintů důležitých lingvistických spisů minulosti Grammatica Universalis: Meisterwerke der Sprachwissenschaft und der Sprachphilosophie;[21]

– 1973 založení monografické řady The Studies in the History of the Language Sciences (SiHoLS);[22]

[197]– 1974 založení prvního oborového časopisu (Historiographia Linguistica);[23]

– 1978 založení první specializované společnosti (Société d’Histoire et d’Epistémologie des Sciences du Langage, SHESL);[24]

– od r. 1978 pravidelné konání reprezentativní konference (International Conference on the History of the Language Sciences, ICHoLS);

– 1984 zřízení místa vyučujícího této disciplíny na Cambridge University.[25]

Dějiny české lingvistiky jsou relevantní součástí dějin evropské i světové lingvistiky, stejně jako třeba dějiny lingvistiky maďarské nebo nizozemské. Není důvod se domnívat, že jako dějiny zkoumání „malého“ jazyka nemají co říci zájemcům pocházejícím z jiných zemí – naopak, mohou pro ně být zajímavou inspirací, dotvořením obrazu vývoje lingvistiky evropské apod.[26] Je tedy možné a potřebné o nich referovat na mezinárodních fórech, psát o nich do zahraničních oborových časopisů atd. Při tom je třeba dbát na jediné – neuvažovat o nich izolovaně, ale pojímat a představovat je v evropském kontextu, jako integrální součást evropských intelektuálních proudů. Dobrým, byť zatím bohužel spíše ojedinělým příkladem takovéhoto zařazení dějin české lingvistiky do nadnárodních souvislostí je Koupilův (2007) výklad dějin české gramatografie a kulturní reflexe jazyka, zaměřený však pouze na poměrně krátký časový úsek.

 

2.2 S jasně definovanou metodologií a vědomím důsledků jejího výběru

Je bohužel nemožné věnovat se zde podrobněji všem problémům probíraným v rámci rozsáhlé debaty o metodologii lingvistické historiografie, která probíhá už [198]od 80. let 20. století, nezbývá tedy než odkázat čtenáře na příslušnou literaturu.[27] Tato diskuse sice zatím zdaleka neskončila, domnívám se však, že došlo alespoň k určitému vyjasnění pozic a přístupů.

Při uvažování nad svým vlastním metodickým přístupem jednotliví autoři obvykle rozlišují několik možných pojetí dějin lingvistiky; docházejí při tom k sice podobným, ne však zcela shodným schématům.[28] Jelikož není v silách tohoto příspěvku provést jejich podrobné porovnání, omezím se jen na několik obecnějších vymezení.

Ze starší historiografické produkce je možno klást do protikladu práce snažící se o určitou míru objektivity (např. shrnující výsledky práce určité skupiny nebo směru, jehož metodologie je považována za více méně dopracovanou, nebo práce zabývající se proměnami pojetí určitého problému) a práce, jejichž cílem není ani tak poznání lingvistického myšlení minulých období, jako legitimizace určité moderní teorie, zastávané autorem daného díla, a nalezení jejích slavných předchůdců.

Především (i když ne výhradně) díla druhého typu mají přitom sklon k teoreticky často zatracovanému, ale stále se občas vyskytujícímu prezentistickému pojímání historie (zvanému někdy též whigismus), tedy takovému, které myšlenky a teorie minulosti posuzuje a popisuje podle měřítka dnešního „lepšího“ poznání, dnešního stavu a pojetí disciplíny.[29] V protikladu k tomu je pak pojetí, které se snaží pokud možno osvobodit od dnešních doktrín a nahlížet na každé zkoumané dílo prizmatem jeho doby a intencí jeho autora, vykládat text z něj samotného a z myšlení jeho doby.[30] Nutnost posledně zmiňovaného pojetí plyne podle Law(ové) z toho, že dějiny lingvistiky (stejně jako každé jiné dějiny) nemají za cíl jen zaznamenání chronologického sledu událostí, ale jejich hlavním úkolem je vysvětlovat příčiny, důvody a motivace minulých pohledů na jazyk. Proto je nezbytně nutné, aby si historiograf(ka) byl(a) v co největší možné míře vědom(a) svých dobových intelektuálních předsudků, přesvědčení a kritérií, a dokázal(a) tak od nich dočasně odhlédnout a adekvátně [199]pochopit způsob myšlení jiných historických epoch.[31] Takovýto přístup samozřejmě neznamená, že by historiograf(ka) měl(a) zapomenout na své lingvistické vzdělání – naopak, v jeho rámci je možné a vhodné snažit se o co nejadekvátnější a nejúplnější rekonstrukci teoretické pozice zkoumaného textu za využití všech dnešních poznatků o jazyce a jeho fungování (a pro přiblížení dnešním čtenářům lze s patřičnou opatrností také užít dnešních konceptů a terminologie).[32]

Nejvíce bylo v poslední době ale patrně napsáno o tzv. kontextuálním pojetí lingvistické historiografie, tedy takovém, které navíc k výše popsané snaze nevnášet do starších pojetí dnešní teoretické koncepty a pochopit a ocenit jejich přínos z nich samých klade důraz na jejich výklad v co nejúplnějším dobovém kontextu (historickém, intelektuálním, kulturním, náboženském, …). Toto pojetí má mnoho zastánců[33] a charakteristické pro ně je, že poměrně široce vymezují svůj předmět zkoumání a pramennou základnu;[34] jiní jsou ke kontextualismu naopak rezervovaní a kontextu přisuzují spíše sekundární, doplňkovou roli.[35] Do této druhé skupiny obvykle patří autoři s velmi redukovaným pojetím kontextu, omezeným především na biografii autora a jeho kulturně-společenské zakotvení; naopak autoři skupiny první definují [200]kontext velmi široce jako dobový způsob myšlení a interpretace světa, zdůrazňují tedy nutnost interpretovat samotný „obsah“ lingvistických textů i za využití textů nelingvistických, např. teologických.[36]

Lze myslím souhlasit s Hüllenem (1990b, s. 87–88), že mnohé z výše zmíněných sporných bodů vyplývají z toho, že lingvistická historiografie musí zakládat své zpracování na propojení dvou velmi rozdílných typů fenoménů – na jedné straně fakt (životopisných dat, vydání knih, historických a společenských okolností, …) a na druhé straně propozic (hypotéz, teorií, axiomů, závěrů, …). Fakta lze přitom zaznamenat primárně pomocí narace (byť podložené argumentací), naopak propozice vyžadují primárně argumentativní zpracování, teprve sekundárně získávající v temporální sekvenci narativní strukturu. Na základě těchto a podobných úvah se proto objevují návrhy dělit dějiny lingvistiky (nebo přístupy k nim) podobně jako dějiny jazyků na interní a externí,[37] příp. (s použitím poněkud odlišné terminologie) na obsahově orientované a kontextově orientované (Swiggers, 1990, s. 21). Obvykle se přitom zdůrazňuje, že nejde o antagonistické přístupy, ale jen jiné zacílení pozornosti a částečně rozdílné metodologické požadavky,[38] vzájemný vztah mezi těmito přístupy však různí autoři koncipují různě.[39]

Z výše uvedeného je snad patrné, že za vhodnější přinejmenším pro starší dobu považuji kontextový přístup, samozřejmě umožňující různé posuny důrazů v závislosti na tom, jaké období a jaký typ problematiky je předmětem výzkumu (tedy interní a externí přístup chápané ne jako dva různé druhy, ale jako póly jednoho metodického kontinua). Ať už však historiograf(ka) zvolí jakýkoli přístup, měl(a) by dodržovat dvě základní zásady: vždy explicitně čtenáře seznámit s tím, na jaké metodologické pozici stojí a jaké cíle si klade,[40] a vždy vycházet především ze studia primárních pramenů. Neověřené přebírání údajů, hodnocení apod. ze sekundární literatury vede v lepším případě k opakování předsudků (i nedávno) minulých dob, v horším k hromadění omylů, nepřesností a dezinterpretací.

 

[201]2.3 Samostatně, nebo jako součást jiného oboru (a kterého)?

Během teoretických debat o fundamentech lingvistické historiografie padly různé návrhy na její zakotvení v širším vědeckém kontextu. Jejich konkrétní podoba do značné míry závisí jak na typu školení a zaměření jednotlivých vědců, tak na problematice, které se v rámci dějin lingvistiky věnují.

Mnoho autorů považuje dějiny lingvistiky za součást některého z historických oborů zabývajících se v nejširším slova smyslu dějinami lidské kultury a myšlení. Gardt je začleňuje do obecného rámce dějin mentalit,[41] Aarsleff (1982, s. 3, 8) je vidí jako nedílnou součást intelektuálních dějin s blízkými vztahy především k dějinám a sociologii vědy, tamtéž je řadí i Law(ová) s odůvodněním, že se zabývají dějinami idejí (o jazyce), a nikoli jazykem samotným.[42]

Naopak Koerner (2006, s. 2815) se domnívá, že by historiografie lingvistiky měla zůstat integrální součástí věd o jazyce,[43] i když na jiném místě (1994, s. 1574) připouští rozdíl mezi novodobými dějinami lingvistiky a dějinami starších období, pro něž řazení k dějinám idejí už tak výslovně neodmítá. Амирова, Ольховиков а Рождественский (2007, s. 9) pak kompromisně řadí lingvistickou historiografii jak do obecné lingvistiky, tak do filozofie vědy.

Příčiny určitého nesouladu v odpovědi na tuto otázku jsou několikeré. Je to jednak odborné a národní zakotvení jednotlivých vědců a jednak to, na základě čeho otázku kladou:[44] zatímco Aarsleff či Law(ová) vycházejí zejména ze společného předmětu zkoumání, Koerner hledá pro lingvistickou historiografii především metodologické zakotvení. Proto dává před aliancí s intelektuálními dějinami (které podle jeho mínění dosud nemají vyjasněnou a všeobecně akceptovanou metodologii) do určité míry přednost vztahům k podle jeho názoru metodologicky lépe definovaným dějinám a filozofii vědy.[45] I on však nakonec dochází k názoru, že lingvis[202]tická historiografie nemůže hledat hotové odpovědi na své metodologické otázky u žádného jiného oboru, ale musí si vytvořit vlastní (Koerner, 1994, s. 1571).

Je zřejmé, že na takto obecně nastolenou otázku neexistuje všeobecně přijatelná odpověď, protože lingvistická historiografie je ze své podstaty interdisciplinární obor.[46] Hledání odpovědi, které je založeno primárně na metodologických úvahách, navíc nelze považovat za šťastné, protože metodické ovlivňování mezi jednotlivými historickými obory je sice přirozené a žádoucí, ale v zásadě vedlejší.[47] Z mého pohledu je proto důležité pouze ukotvení historiografie lingvistiky v historicky pojatých vědách o kultuře („Kulturwissenschaften“). Nedomnívám se, že by přitom bylo podstatné volit mezi dějinami mentalit, intelektuálními dějinami či dějinami kultury (rozdíly mezi nimi jsou dány především konkrétními podmínkami vzniku a vývoje těchto směrů); podstatné je, aby díky tomuto zapojení bylo dostatečně zřejmé, že jazyk a jeho reflexe vždy zaujímaly v intelektuálních a kulturních dějinách (přinejmenším) Západu centrální pozici a že jejich opomíjení činí výsledky historického bádání méně validními.[48] Měli by si toho být vědomi všichni historiografové a historiografky zabývající se různými odvětvími kulturně a intelektuálně historického bádání, neboť jen takto konstruovaný obraz minulosti[49] má šanci přidat něco nového a relevantního k našim dosavadním znalostem především o starších dobách, kdy bylo běžné a na základě křesťanského chápání světa vlastně jedině možné a logické pohlížet na svět komplexněji než dnes, vidět ho jako jediný vnitřně propojený a uspořádaný celek. Z takového nazírání na svět totiž logicky vyplývá, že o všech jeho součástech by mělo být možné v zásadě pojednávat na stejném metodologickém základě a všechny poznatky o něm by mělo být možné uvést v jediný, vnitřně bezrozporný řád.[50]

 

[203]3. Proč?

Odpověď na otázku, proč se zabývat historiografií lingvistiky, je podle Law(ové) (1990a, s. 61) důležitá proto, že se od ní odvíjí také způsob, jak chceme dějiny lingvistiky psát. Můžeme k ní přitom přistupovat ze dvou pohledů: z hlediska motivace těch, kdo se touto činností zabývají, a z hlediska jejich potenciálních čtenářů; první z hledisek má přitom větší vliv na základní metodický přístup, druhé na konkrétní podobu výsledných publikací.

Swiggers, Desmet a Jooken (1998, s. 35) vyzdvihují důležitost výsledků lingvistické historiografie pro obecnou lingvistiku. Haßler(ová), Neis(ová) a Veldre(ová) (1998, s. 67–68) k tomu přidávají ještě zprostředkovatelskou roli mezi různými lingvistickými subdisciplínami a především nezastupitelnou roli v nastolování i řešení mnoha kulturněhistorických otázek. Auroux (1987, s. 21) pak přisuzuje dějinám lingvistiky, stejně jako ostatních věd, důležitost epistemologickou (kladení otázek o povaze dané vědy, jejího fungování a jejího předmětu zkoumání), považuje tedy dějiny věd za součást epistemologie (přesněji její deskriptivní složky).[51]

Arens připisuje dějinám lingvistiky jednak zásadní všeobecně vzdělávací funkci („[D]as Selbstverständnis und Selbstbewußtsein des Menschen ist abhängig von seinem Geschichtsbewußtsein.“),[52] jednak funkci praktickou spočívající v poučení budoucích lingvistů o tom, co vše bylo už o jazyce napsáno, jakými metodami už byl studován apod., tedy v zabránění tomu, aby byly jako nové prezentovány „objevy“ staré už několik set let.[53] Naopak Law(ová) se domnívá, že dějiny lingvistiky nemohou dnešnímu lingvistovi přinést žádný přímý užitek, neboť je jen málo pravděpodobné, že by zde hledal inspiraci pro řešení problematiky, kterou se zabývá.[54] Jejich užitečnost vidí v kultivování obecné schopnosti uvědomit si obvykle neuvědomované předpoklady a předsudky, s nimiž přistupujeme ke světu, podívat se na něj z jiné, třeba zcela vzdálené perspektivy a pochopit současný stav poznání jako jedno ze stadií, jimiž dějiny procházejí, nikoli jako jejich cíl a vyvrcholení.

Všechny zde zmíněné názory mají své opodstatnění a naprosto není nutné si mezi nimi vybírat jen jeden. Naopak ukazují všeobecnou důležitost zkoumání dějin věd, lingvistiku nevyjímaje. Za nebezpečné bych v tomto ohledu považovala jediné – [204]přílišné zacílení pouze na lingvistickou čtenářskou obec. Mohlo by totiž vést jak k příliš úzkému pojetí disciplíny (včetně interpretačních selhání), tak ke zbytečné ztrátě značné části potenciálního publika, a tím i dosahu a prestiže.

 

4. Kdo?

Z výše nastíněných úvah (zejména o potřebnosti kontextového přístupu a mezinárodního srovnání) vyplývají požadavky kladené na historiografa (historiografku) starších období lingvistiky:[55] měl(a) by být alespoň v hrubých rysech obeznámen(a) nejen se všemi relevantními historickými odvětvími (kromě intelektuálních dějin i s kulturní, politickou, sociální, ekonomickou, … historií), ale i s dějinami jednotlivých jazyků a jejich vzájemných vztahů. Zároveň by měl(a) mít alespoň částečné lingvistické vzdělání, aby dokázal(a) interpretovat lingvistické teorie minulosti.[56] V závislosti na tom, kterým obdobím či problémem se konkrétně zabývá, by se měl(a) dokázat podle potřeby zorientovat i v dalších oborech, jako je filozofie, antropologie, sociologie, literatura, sémiotika, teologie, logika, psychologie, pedagogika, právo, dějiny umění apod.,[57] příp. spolupracovat s odborníky z těchto oblastí. A konečně (zní to banálně, ale není to samozřejmé), měl(a) by být natolik jazykově vybaven(a), aby mohl(a) číst primární texty zvoleného období (zdaleka ne u všech totiž existují novodobé překlady do světových jazyků) i sekundární literaturu.[58]

 

5. Co?

Vzhledem k tomu, že v češtině zoufale chybějí všechny typy textů pojednávajících o starších dějinách lingvistiky (učebnice, standardní příručky, monografie, studie, překlady pramenů, čítanky, …), je před badateli v tomto oboru mnoho práce.

Domnívám se, že v tuto chvíli nemá smysl pokoušet se o vytvoření původní české standardní souhrnné příručky o dějinách lingvistiky, a to z několika důvodů:

[205]a) V současnosti je obvyklé, že takovéto příručky zpracovává mezinárodní tým složený z předních světových specialistů na jednotlivá období a oblasti;[59] u nás by vytvoření takového týmu bylo z pochopitelných důvodů těžko představitelné (zejména pro starší období a neevropské lingvistické tradice).

b) Zásadní recentní příručky tohoto typu jsou většinou v ČR dostupné, přinejmenším v Národní knihovně,[60] a je pravděpodobné, že si je postupně budou pořizovat alespoň knihovny filozofických fakult.

c) Jsou k dispozici jak příručky psané anglicky, tak i německy či francouzsky, každý zájemce (i student) by tedy měl být schopen najít takovou, která je mu jazykově přístupná.

Na druhou stranu se domnívám, že je více než nutné mít k dispozici nejméně jednu stručnou učebnici, která by studenty, badatele z jiných oborů a další zájemce uváděla do problematiky a přinášela jim základní informaci nejen o dějinách lingvistiky jako takových, ale i o metodologii jejich zkoumání, základní literatuře, mezinárodních organizacích, časopisech atd. Je třeba zvážit, zda by bylo výhodnější pokusit se o napsání původní příručky,[61] nebo zda by nebylo lepší vybrat některou z již existujících a pořídit její překlad.[62] Současná situace je však zcela neudržitelná už proto, že nabízí jako jediný česky psaný zdroj poučení práce Jiřího Černého.[63] Ty, ač byly v době svého vzniku[64] u nás velice objevné a záslužné, dnes už bohužel neodpovídají ani nejelementárnějším požadavkům, a to jak po stránce obsahové,[65] tak z hlediska vymezení předmětu, celkové koncepce, vymezení historiografických kategorií, [206]interpretace jednotlivých fenoménů atd.[66] Nemohou navíc sloužit ani jako uvedení do dalšího studia, protože až na drobné výjimky neuvádějí současnou literaturu k předmětu, dostupné prameny nebo jejich edice, základní oborové časopisy, vědecké společnosti atd. Podobně problematická jsou bohužel i hesla týkající se osobností 9.–19. století ve slovníkové publikaci Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky (Černý-Holeš, 2008), jejichž autorem je Jiří Černý (což je pro toto období většina).[67]

Situace je o něco málo lepší pouze v oblasti zkoumání dějin české lingvistiky, i když ani zde není ideální. Je velmi potěšující a neobyčejně přínosné, že před nedlouhou dobou vyšly kolektivní Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky (Pleskalová et al., 2007). Jak však už sám název napovídá, jedná se o příručku, která do žánru „dějiny lingvistiky“ zapadá jen částečně: jednak si bere za úkol pouze zachycení dějin zkoumání českého jazyka (bez hlubšího zohlednění dobového evropského kontextu), a to ještě jen zkoumání prováděného v českých zemích (tj. nezahrnuje v zásadě ani širší evropské souvislosti vývoje bohemistiky, ani práce zahraničních bohemistů),[68] a jednak je členěna podle současné představy o obsahu a rozsahu jednotlivých bohemistických disciplín (z toho pak vyplývá nejen ahistorická představa, že se autor traktátu Orthographia bohemica věnoval oboru zvanému fonetika,[69] ale také fakt, že zajímá-li se čtenář např. o názory na jazyk v 17. století, musí prolistovat celou knihu a vyhledat si v jednotlivých kapitolách příslušné pasáže). Navíc se dílo pokouší o úplnost ve smyslu zaznamenání všech jen trochu významných pracovníků a děl, což v konfrontaci s omezeným rozsahem textu nut[207]ně vede k rezignaci na obsáhlejší interpretační pasáže, a kniha se tak stává spíše jakousi komentovanou bibliografiií.[70]

Je proto otázka, zda by nebylo vhodné, zejména dokud nebudou k dispozici dějiny české lingvistiky jako celku, vydávat i stručné přehledové příručky o dílčích tématech (např. dějiny gramatografie) jako úvodní orientační pomůcku pro studenty nižších stupňů studia a další zájemce.[71]

Ještě více než zpracování dějin lingvistiky však u nás chybějí edice a překlady pramenů (velmi potřebné zejména vzhledem k současné úrovni znalosti latiny a řečtiny). U naprosté většiny starších jazykověreflexivních textů je čtenář odkázán buď na anglická, německá či francouzská vydání, která jsou však u nás prakticky nedostupná, nebo na nečetné staré edice či internetové zdroje. Vydávání komentované edice faksimilií typu výše zmíněné Grammatica speculativa u nás zřejmě z finančních důvodů nepřichází v úvahu; naštěstí jej dnes mohou částečně suplovat různé internetové portály.[72] Vzhledem k tomu, že vydání alespoň nejdůležitějších pramenných textů bude záležitost časově i finančně velmi nákladná, bylo by myslím vhodné uvažovat o nějakém typu antologie,[73] neboť bez studia primárních textů, alespoň v úryvcích, nemá smysl se dějinami lingvistiky zabývat. Zároveň je třeba se zasazovat o systematické doplňování českých knihovních sbírek jak o edice a překlady pramenů, tak o monografie a soubory studií věnované specifickým tématům – obojí je u nás zatím téměř zcela nedostupné.[74]

 

LITERATURA

AARSLEFF, H. (1982): From Locke to Saussure. Essays on the Study of Language and Intellectual History. London: Athlone.

АМИРОВА, Т. А. - ОЛЬХОВИКОВ, Б. А. - РОЖДЕСТВЕНСКИЙ, Ю. В. (2007): История языкознания. 4-e издание. Москва: Издательский центр „Академия“.

ARENS, H. (1987): Gedanken zur Historiographie der Linguistik. In: P. Schmitter (1987a), s. 3–19.

AUROUX, S. (1987): Histoire des sciences et entropie des systemes scientifiques. Les horizons de retrospection. In: P. Schmitter (1987a), s. 20–42.

AUROUX, S. (ed.) (1989–2000): Histoire des idées linguistiques. 3 sv. Liège: P. Mardaga.

AUROUX, S. (1989): Introduction. In: S. Auroux (1989–2000), s. 13–37.

[208]AUROUX, S., et al. (eds.) (2000–2006): History of the Language Sciences: An International Handbook on the Evolution of the Study of Language from the Beginnings to the Present = Geschichte der Sprachwissenschaften: Ein internationales Handbuch zur Entwicklung der Sprachforschung von den Anfängen bis zur Gegenwart = Histoire des sciences du langage: Manuel international sur l’évolution de l’étude du langage des origines à nos jours. 3 sv. (Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft; Bd. 18). Berlin – New York: Walter de Gruyter.

BREKLE, H. E. (1987): Was heißt und zu welchem Ende studiert man Sprachwissenschaftsgeschichte? In: P. Schmitter (1987a), s. 43–62.

BRUSH, S. G. (2007): Suggestions for the Study of Science. In: K. Gavroglu – J. Renn (2007), s. 13–26.

BURKE, P. (2004): Languages and Communities in Early Modern Europe. Cambridge: Cambridge University Press.

COSERIU, E. (1970, 1972): Die Geschichte der Sprachphilosphie von der Antike bis zur Gegenwart I, II. Tübingen: Gunter Narr Verlag. (Nové vyd. pod názvem Geschichte der Sprachphilosophie von den Anfängen bis Rousseau. Tübingen et al.: Francke, 2003.)

COSERIU, E. – MEISTERFELD, R. (2003): Geschichte der romanischen Sprachwissenschaft 1. Tübingen: Gunter Narr Verlag.

CRAM, D. (2007): Shelf Life and Time Horizons in the Historiography of Linguistics. Historiographia Linguistica, xxxiv, s. 189–212.

ČERNÝ, J. (1996): Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia.

ČERNÝ, J. (2005): Malé dějiny lingvistiky. Praha: Portál.

ČERNÝ, J. – HOLEŠ, J. (2008). Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. Praha: Libri.

DASCAL, M., et al. (1992): Preface. In: M. Dascal et al. (eds.), Sprachphilosophie: Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung = Philosophy of Language: An International Handbook of Contemporary Research = La philosophie du language: Manuel international des recherches contemporaines, sv. 1 (Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft; Bd. 7). Berlin – New York: Walter de Gruyter, s. XIII–XIX.

ECO, U. (2001): Hledání dokonalého jazyka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

ELFFERS, E. (1998): Linguistics and Psychology: How Should we Reconstruct their Relationship? A Reply to Dutz and Law. In: P. Schmitter – M. van der Wal (1998), s. 87–106, 127–131.

FORNARA, S. (2005): Breve storia della grammatica italiana. Roma: Carocci editore.

GARDT, A. (1999): Geschichte der Sprachwissenschaft in Deutschland. Berlin – New York: Walter de Gruyter.

GAVROGLU, K. – RENN, J. (eds.) (2007): Positioning the History of Science. Springer: Dordrecht.

HARRIS, R. – TAYLOR, T. J. (1997): Landmarks in Linguistic Thought 1. The Western Tradition from Socrates to Saussure. London: Routledge.

HASSLER, G. – NEIS, C. – VELDRE, G. (1998): Metakategorien, historische Positivität und ein Nachdenken über Sprache. Plädoyer für eine nichttriviale Metahistoriographie. In: P. Schmitter – M. van der Wal (1998), s. 61–68.

HÜLLEN, W. (ed.) (1990a): Understanding the Historiography of Linguistics. Problems and Projects. Münster: Nodus Publikationen.

HÜLLEN, W. (1990b): Bacon on Language – We on Bacon. In: W. Hüllen (1990a), s. 87–98.

[209]KOERNER, E. F. K. (1987a): Das Problem der Metasprache in der Sprachwissenschaftsgeschichtsschreibung. In: P. Schmitter (1987a), s. 63–80.

KOERNER, E. F. K. (1987b): On the Problem of „Influence“ in Linguistic Historiography. In: H. Aarsleff et al. (eds.), Papers in the History of Linguistics. Proceedings of ICHoLS IV. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins Publishing, s. 13–28.

KOERNER, E. F. K. (1994): Historiography of Linguistics. In: R. E. Asher et al., The Encyclopedia of Language and Linguistics, sv. 3. Oxford et al.: Pergamon Press, s. 1570–1578.

KOERNER, E. F. K. (1995a): Historiography of Linguistics. In: E. F. K. Koerner – R. E. Asher (1995), s. 7–16.

KOERNER, E. F. K. (1995b): „Metalanguage“ in Linguistic Historiography. In: E. F. K. Koerner, Professing Linguistic Historiography. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, s. 27–46.

KOERNER, E. F. K. (1999): Introduction. On the Uses of the History of Linguistics. In: E. F. K. Koerner, Linguistic Historiography. Projects and Prospects. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, s. 1–20.

KOERNER, E. F. K. (2006): The development of linguistic historiography – history, methodology, and present state. In: S. Auroux et al. (2000–2006), s. 2802–2820.

KOERNER, E. F. K. – ASHER, R. E. (1995): Concise history of language sciences: from the Sumerians to the cognitivists. Kidlington: Pergamon.

KOMENSKÝ, J. A. (1966): De rerum humanarum emendatione consultatio catholica. Praha: Academia.

KOMENSKÝ, J. A. (1992): Obecná porada o nápravě věcí lidských. 3 sv. Praha: Svoboda.

KOUPIL, O. (2007): Grammatykáři: gramatografická a kulturní reflexe češtiny 1533–1672. Praha: Karolinum.

LAW, V. (1990a): The History of Morphology: Expression of a Change in Consciousness. In: W. Hüllen (1990a), s. 61–74.

LAW, V. (1990b): Language and its Students: the History of Linguistics. In: N. E. Collinge (ed.), An Encyclopedia of Language. London – New York: Routledge, s. 784–842.

LAW, V. (1998): In Defence of Contextualism. In: P. Schmitter – M. van der Wal (1998), s. 119–125.

LAW, V. (2003): The History of Linguistics in Europe from Plato to 1600. Cambridge et al.: Cambridge University Press.

LEPSCHY, G. (ed.) (1994–1998): History of Linguistics. 4 sv. London: Longman.

LEWIS, R. (2007): Language, Mind and Nature: Artificial Languages in England from Bacon to Locke. Cambridge et al.: Cambridge University Press.

NATE, R. (1993): Paradigmen und die Geschichtsschreibung der Linguistik. Zu Problemen der historiographischen Kategorienbildung. Beiträge zur Geschichte der Sprachwissenschaft, 3, s. 1–23.

PLESKALOVÁ, J., et al. (eds.) (2007): Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia.

ROBINS, R. H. (1967): A short history of linguistics. London: Longman (4. vyd. 1997).

ROBINS, R. H. (1976): Some Continuities and Discontinuities in the History of Linguistics. In: H. Parret (ed.), History of Linguistic Thought and Contemporary Linguistics. Berlin – New York: Walter de Gruyter, s. 13–31.

[210]ROBINS, R. H. (1990): Constraints and Intentions in the Organization of the History of Linguistics. In: W. Hüllen (1990a), s. 11–19.

SCHLIEBEN-LANGE, B. (1989): Überlegungen zur Sprachwissenschaftsgeschichtsschreibung. In: B. Schlieben-Lange et al. (eds.), Europäische Sprachwissenschaft um 1800. Band 1. Methodologische und historiographische Beiträge zum Umkreis der „idéologie“. Münster: Nodus Publikationen, s. 11–23.

SCHMITTER, P. (ed.) (1987a): Geschichte der Sprachtheorie 1. Zur Theorie und Methode der Geschichtsschreibung der Linguistik. Tübingen: Gunter Narr Verlag.

SCHMITTER, P. (1987b): Fortschritt. Zu einer umstrittenen Interpretationskategorie in der Geschichtsschreibung der Linguistik und der Semiotik. In: P. Schmitter (1987a), s. 93–124.

SCHMITTER, P. (1990): Historiographie und Metahistoriographie. In: W. Hüllen (1990a), s. 35–48.

SCHMITTER, P. (ed.) (1996–2007): Sprachtheorien der Neuzeit I–III/2. Tübingen: Gunter Narr Verlag.

SCHMITTER, P. (2003): Historiographie und Narration. Metahistoriographische Aspekte der Wissenschaftsgeschichtsschreibung der Linguistik. Seoul – Tübingen: Sowadalmedia, Gunter Narr Verlag.

SCHMITTER, P. – VAN DER WAL, M. (eds.) (1998): Metahistoriography. Theoretical and methodological aspects of the historiography of linguistics. Münster: Nodus Publikationen.

SLUITER, I. (1998): Metatexts and the Principle of Charity. In: P. Schmitter – M. van der Wal (1998), s. 11–27.

STAMMERJOHANN, H., et al. (eds.) (1996): Lexicon grammaticorum. Who’s who in the history of world linguistics. Tübingen: Niemeyer. (2., rozšířené vyd. pod názvem Lexicon grammaticorum. A bio-bibliographical companion to the history of linguistics ve 2 sv. 2009.)

SWIGGERS, P. (1990): Reflections on (Models for) Linguistic Historiography. In: W. Hüllen (1990a), s. 21–34.

SWIGGERS, P. – DESMET, P. – JOOKEN, L. (1998): Metahistoriography Meets (Linguistic) Historiography. In: P. Schmitter – M. van der Wal (1998), s. 29–59.

ŠPELDA, D. (2009). Proměny historiografie vědy. Praha: Filosofia.

TRABANT, J. (2006): Europäisches Sprachdenken. Von Platon bis Wittgenstein. München: Verlag C. H. Beck.

VERSTEEGH, K. (2006): The study of non-Western linguistic traditions. In: S. Auroux et al. (2000–2006), s. 2791–2802.


[1] Takto široké vymezení předmětu lingvistické historiografie je v současnosti běžné, srov. např. Arens (1987, s. 4–5), Auroux (1987, s. 20), Brekle (1987, s. 43–45).

[2] Srov. např. názvy publikací uvedených níže v seznamu literatury, názvy oborových časopisů, konferencí apod.

[3] Srov. Auroux (1989, s. 14), který jeho obecné použití odmítá, neboť jej považuje za německý neologismus z roku 1777, označující specifický typ vědění a vědecké praxe vzešlý z podmínek 19. století, tedy pomíjivý, vázaný pouze na svou dobu.

[4] Srov. např. Koerner (2006, s. 2803) nebo Aarsleff (1982, s. 4).

[5] Např. Versteegh (2006, s. 2792) se domnívá, že jeho užití vhodně ukazuje na zásadní sourodost všech tradic specializovaného zkoumání jazyka danou jejich společným předmětem a že „[r]estricting this label to one particular program and assigning all other programs to the status of ‚grammar‘ or ‚philology‘, might suggest that one views all preceding scholarship as antiquated and irrelevant“. Obecně takové zacházení s dějinami různých typů zkoumání implikuje univerzalistické či esencialistické pojetí vědy (věda jako univerzální projev lidského rozumu, který lze identifikovat ve všech kulturách a historických epochách), jež je však přísně metodologicky vzato anachronismem (viz Špelda, 2009, např. s. 82, 149–151, 104–106).

[6] Ač považuji tyto výrazy v zásadě za vhodnější, budu v tomto článku používat termín lingvistika, a to ze zcela pragmatických důvodů: jednak pro jednotnost s dalšími texty v tomto čísle a jednak pro jeho krátkost a snadnost jeho použití (lze od něj utvořit adjektivum).

[7] Srov. např. Koerner (1995a) nebo Swiggers-Desmet-Jooken (1998, s. 30–34). Schmitter (1987b, s. 94–96) rozlišuje v rámci historiografie lingvistiky v širším smyslu kronikářství (pouhá rekonstrukce teorií a událostí a jejich uspořádání v chronologickém pořadí) a historiografii v užším smyslu (hledající kauzální souvislosti, pokoušející se o rekonstrukci a objasnění vývoje).

[8] Autorem tohoto termínu je dle svých slov Peter Schmitter (srov. 1987b, s. 94, nebo 1990, s. 38). Srov. dále např. Koerner (2006, s. 2805 a 2814), Schmitter (2003) nebo Schmitter – van der Wal(ová) (1998), tj. sborník příspěvků z konference věnované v roce 1996 speciálně metahistoriografickým otázkám.

[9] Srov. Auroux (2000, s. XXVI) nebo Dascal et al. (1992, s. XIII–XIV).

[10] Srov. např. Nate (1993).

[11] Srov. např. Arens (1987, s. 3–4), Hüllen (1990b), Koerner (1987a) nebo Koerner (1995b).

[12] Srov. např. Arens (1987, s. 9–10), Swiggers (1990, s. 26), Koerner (1987b i jinde).

[13] Srov. např. Robins (1976).

[14] K tomu srov. Schmitter (1987b) a v novějším přepracování Schmitter (2003, s. 121–132).

[15] Srov. např. Auroux (1989, s. 16), Swiggers-Desmet-Jooken (1998, s. 36–38), Gardt (1999, s. 1–4) ad.

[16] Tato časová hranice je sice často přijímána, je ale i dosti problematická, a to jednak pro svou neurčitost (po dlouhou dobu koexistovaly různé přístupy k jazyku – srov. Auroux, 2000, s. XXVII–XXVIII, který upozorňuje na obvyklou koexistenci mainstreamu a spodních proudů v bádání) a jednak proto, že se patrně s postupující dobou bude neustále posouvat, příp. může být různá pro zástupce různých dnešních lingvistických směrů.

[17] Srov. např. Černý (1996, s. 40).

[18] Stručné shrnutí dějin oboru viz např. Koerner (2006). O rychlém nárůstu zájmu vědců o tuto oblast zkoumání, který Auroux (1987, s. 35–37) dává do souvislosti s rychlým rozvojem lingvistiky samotné a jejím štěpením do jednotlivých subdisciplín, svědčí i růst počtu prací uváděných v Bibliographie linguistique: zatímco z roku 1954 je to 24 prací, z roku 1977 je uváděno už 127 prací a z roku 1997 dokonce 905 prací (viz Schmitter, 2003, s. 15–16).

[19] V přibližně stejné době získává svou dnešní podobu i historiografie vědy (podrobně o vývoji její metodologie viz Špelda, 2009; vzhledem k tomu, že historiografie vědy řeší v mnohém podobné metodologické problémy jako historiografie lingvistiky, budu na tuto práci i nadále alespoň v nejdůležitějších případech odkazovat).

[20] Omezený rozsah příspěvku bohužel nedovoluje zařadit do tohoto přehledu data konání jednotlivých konferencí, vydání důležitých individuálních či kolektivních monografií, referenčních příruček apod.

[21] Stuttgart, Bad Cannstatt: Frommann-Holzboog (dosud 20 svazků); od r. 1977 pak tamtéž vychází série Grammatica Speculativa, zahrnující především kritické edice (dosud 7 svazků).

[22] Amsterdam Studies in the Theory and History of Linguistic Science, Series III, vydává John Benjamins Publishing Company, Amsterdam, Philadelphia, pod vedením E. F. K. Koernera (dosud vyšlo 114 titulů).

[23] Dalšími významnými oborovými časopisy jsou Histoire Epistémologie Langage (od roku 1979), Beiträge zur Geschichte der Sprachwissenschaft (od roku 1991), Bulletin of the Henry Sweet Society (od roku 1984; od roku 2009 pod názvem Language and History) a Boletín de la Sociedad Española de Historiografía Lingüística (od roku 1997).

[24] < http://www.shesl.org >; dalšími významnými organizacemi jsou The Henry Sweet Society for the History of Linguistic Ideas (zal. 1984; < http://www.henrysweet.org/ >), Associação nacional de pósgraduação de pesquisa em leteras e lingüística (ANPOLL, zal. 1984; < http://www.anpoll.org.br/site/ >), North American Association for the History of the Language Sciences (NAAHoLS, zal. 1987; < http://linguistlist.org/~naahols/index.html >), Studienkreis „Geschichte der Sprachwissenschaft“ (SGdS, zal. 1989; < http://elverdissen.dyndns.org/~nodus/sgds.htm >), Società di Filosofia del Linguaggio (SFL, zal. 1994; < http://scienzecognitive.unime.it/filling/ >) a Sociedad Española de Historiografía Lingüística (SEHL, zal. 1995; < http://www.sehl.es/ >).

[25] Zařazení tohoto posledního bodu je samozřejmě do určité míry arbitrární, nicméně dobře ilustruje význam, jaký má pro každý obor jeho vtělení do univerzitního kurikula a vytvoření odpovídajících struktur.

[26] Srov. např. Arens (1987, s. 15–16), Law(ová) (1990b, s. 785) nebo obsahy časopisů Historiographia linguistica nebo Beiträge zur Geschichte der Sprachwissenschaft či tituly vydávané v rámci SiHoLS. Mezinárodní povahu lingvistiky jakožto vědeckého zkoumání zdůrazňují i Амирова-Ольховиков-Рождественский (2007, s. 8).

[27] Tato debata zahrnuje jak jednotlivé studie, tak samostatné knižní publikace či specializované konference. Z novějších srov. např. Hüllen (1990a), Schmitter – van der Wal(ová) (1998), Schmitter (1987a; 2003), Koerner (2006) a literaturu tam uvedenou. Shrnutí obdobné debaty probíhající v historiografii vědy obsahuje zmiňovaná práce Špeldova (2009).

[28] Srov. např. Law(ová) (1990b, s. 785–786), Koerner (1999, s. 8–16), příp. Koerner (2006, s. 2811–2814) nebo Auroux (1989, s. 13) a literaturu tam uvedenou.

[29] „[W]hile Whig history construes past ideas and actions in terms of what has given rise to the present, non-Whig history reconstructs past ideas and actions in terms of their own ‘futurologies’“ (Cram, 2007, s. 202–203). Tento typ nahlížení na historii je tedy podle téhož autora „a large and sustained translation error“. Podle Špeldy (2009) je odmítání whigismu (o něm podrobně na s. 97–100) základem oborové identity dnešní profesionální historiografie vědy (2009, s. 134).

[30] Takovéto pojetí zastává např. Arens (1987, s. 6). Obdobné metodologické přístupy rozlišuje Špelda (2009, např. s. 91–96) i pro historiografii vědy; nazývá je anachronní a diachronní neboli kontextuální (o něm podrobně tamtéž, s. 138–183).

[31] Law(ová) (2003, s. 4–5) přirovnává tento přístup k přístupu antropologa při práci z cizími kulturami a dále (s. 6) se vyslovuje pro interpretaci vedenou principem vstřícnosti („principle of charity“), tj. takovou, která vychází z předpokladu, že každý text ve své době dával v maximu svých složek dobrý smysl a úkolem historika lingvistiky je tento smysl objevit i pro své současníky. (K principu vstřícnosti v lingvistické historiografii srov. dále Sluiter/ová/, 1998, a Elfflers/ová/, 1998, s. 99.)

[32] K tomu srov. Brekle (1987, s. 54), Koerner (1987a, s. 75–76.) Striktní dodržování tzv. principu dostupnosti („accessibility principle“), tj. užívání jen pojmů a kategorií, které byly dostupné dané historické osobnosti, je většinou považováno za přehnané (srov. Špelda, 2009, s. 131–134).

[33] Výslovně se k němu hlásí např. Arens (1987, s. 6, 8), Koerner (1987a, s. 63–64, 75), Lepschy (1994, s. vii, xi) nebo Auroux (2000, s. XXV).

[34] Srov. např. přístup Andrease Gardta (1999), který, ač svůj předmět zkoumání nazývá Geschichte der Sprachwissenschaft, vymezuje jej velmi široce jako „Geschichte der theoretischen und anwendungsorientierten Beschäftigung mit Sprache in Deutschland, d.h. die Geschichte der Auseinandersetzung mit sprachphilosophischen und allgemein sprachtheoretischen, sprachstrukturellen (grammatischen, lexikalischen etc.), sprachsoziologischen, -politischen, -ästhetischen und -pädagogischen Erscheinungen und Fragen“ (s. 1). Jako badatele s podobným přístupem Gardt jmenuje Wernera Hüllena, Konrada Koernera, Brigitte Schlieben-Lange(ovou), R. H. Robinse, Petera Schmittera a Herberta E. Brekleho (s. 8); bylo by možno samozřejmě doplnit další jména, např. Hans Aarsleff nebo Vivien Law(ová).

[35] Např. Brekle (1987, s. 45–47), Амирова-Ольховиков-Рождественский (2007, s. 10) či Elfflers(ová) – srov. její polemiku s Law(ovou) o silných a slabých stránkách kontextualismu (Elfflers/ová/, 1998, s. 92–95, 129–130; Law/ová/, 1998). Špelda (2009) rozlišuje obdobně v historiografii vědy internalistický a externalistický přístup, dělící čára mezi nimi však není zcela shodná s pojetím historiografie lingvistiky: internalistický přístup v historiografii vědy totiž často bere v úvahu i dobový intelektuální, především teologický a filozofický kontext (viz s. 187–190); za externalistický přístup pak bývá označován takový, který počítá navíc s kontextem obecně kulturním a sociálním (podrobnou charakteristiku viz na s. 185–287). Podle Špeldy (tamtéž, s. 190) jsou však v historiografii vědy od počátku 90. let 20. století spory o internalismus a externalismus považovány za překonané a zohledňování kontextu je chápáno jako samozřejmost.

[36] K tomu srov. např. Lewisův názor: „The theological background is, in fact, central to any understanding of the importance seventeenth-century Baconians attached to the role of language within natural philosophy“ (Lewis, 2007, s. 18). Nutnost kontextuálního přístupu bývá vyvozována i z intertextové povahy historických jazykověreflexivních textů (Hüllen, 1990b, s. 87).

[37] I když ne všichni autoři si pod tímto rozdělením představují úplně totéž, srov. např. Brekle (1987, s. 46–47), Schmitter (1987b, s. 97), Schlieben-Lange(ová) (1989, s. 13–14), Sluiter(ová) (1998, s. 24–25), Gardt (1999, s. 8), Schmitter (2003).

[38] Srov. Swiggers (1990, s. 21–22), který pro ně navrhuje alternativní názvy dějiny filozofie jazyka a dějiny gramatické teorie.

[39] Např. Sluiter(ová) (1998, s. 25) je přesvědčena, že externí přístup má předcházet internímu, tj. není si jistá, zda interní přístup má právo na samostatnou existenci.

[40] Srov. Brekle (1987, s. 55).

[41] Gardt (1999, s. 8). Podobně podle Schlieben-Lange(ové) (1989, s. 11–12) mají řadu společných problémů s dějinami mentalit, jazyků a literatur; podle Law(ové) (1990a, s. 69–71) mohou dokonce přinést dějinám mentalit a historické antropologii zásadní nové poznatky, navíc dobře podložené písemnými prameny, neboť podvědomé změny v přístupu k jazyku jsou podle jejího názoru pro změnu mentality signifikantní a zároveň společné všem členům dané společnosti.

[42] Law(ová) (2003, s. 2). Důvod, proč historikové lingvistiky nebývají členy pracovišť zabývajících se dějinami idejí, vidí pouze v současném zaměření většiny těchto pracovišť na dějiny politiky, filozofie, přírodních věd nebo medicíny. Lingvistiku a její dějiny kvůli rozdílnému předmětu zkoumání striktně odděluje i Auroux (1987, s. 21, 47).

[43] I pro Arense (1987, s. 4, 8), ač chápe lingvistiku jako nedílnou součást dobových kulturních a duchovních trendů, zůstávají dějiny lingvistiky pomocnou lingvistickou disciplínou.

[44] V tuto chvíli ponecháváme stranou odpovědi motivované názory na účel lingvistické historiografie, bude o nich pojednáno níže.

[45] Viz Koerner (2006, s. 2806 a 2808), kde však vychází z prací publikovaných převážně v 60.–80. letech 20. století. Zdaleka ne všichni dnešní historikové vědy s ním však toto optimistické stanovisko sdílejí: i historiografie vědy totiž v posledních dvou desetiletích prochází podle některých obdobím metodologického hledání. Srov. např. Gavroglu-Renn (2007, s. 1), kteří dějiny vědy nazývají „a fragmented field that continues to be dominated by idiosyncratic expertise and still lacks a methodical canon“. Haßler(ová), Neis(ová) a Veldre(ová) (1998, s. 62) navíc upozorňují, že historiografie lingvistiky dosud nedokáže metodologicky ani jinak dostatečně komunikovat s historiografiemi jiných vědeckých oborů, a tedy nedokáže k našemu poznání vývoje a teorie vědy ani dostatečně přispívat.

[46] Srov. Swiggers-Desmet-Jooken (1998, s. 34–35). V tom se nijak neodlišuje od historiografie vědy, o níž Špelda (2009, s. 161) píše, že „není jenom tematicky interdisciplinární, ale také metodologicky interdisciplinární“.

[47] Musí to být navíc opravdu ovlivňování vzájemné, které si je vědomo shod i dílčích rozdílů, nikoli jednostranná závislost (takto to vidí – z perspektivy historika vědy – např. i Brush, 2007, s. 16).

[48] Aarsleff (1982, s. 31). Srov. též: „Intellectual history is lame without the study of language“ (tamtéž, s. 3). Pravdivost tohoto náhledu potvrzuje i zvýšený zájem některých historiků o tuto problematiku, jehož dokladem může být např. kniha Petera Burka Languages and Communities in Early Modern Europe (2004).

[49] Velmi zdařilým příkladem takovéhoto psaní o dějinách myšlení o jazyce je např. Lewis (2007).

[50] Nejznámější a nejzřetelnější ilustrací takového chápání světa je Komenského De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (Komenský, 1966, český překlad Komenský, 1992).

[51] O možném pojetí dějin vědy jako historické epistemologie referuje i Špelda (2009, s. 176–177).

[52] Navíc dějiny lingvistiky jakožto dějiny pojetí jazyka (který byl od nepaměti považován za rys odlišující člověka od zvířat) podle něj znamenají zároveň dějiny pohledů na člověka jako takového: „Wer sich mit der Sprache befaßt, befaßt sich mit sich selbst, das heißt, der Mensch mit dem Menschen […]“ (Arens, 1987, s. 3–4, 6).

[53] Podobně Koerner (1999, s. 6–8) přisuzuje dějinám lingvistiky v tomto ohledu velkou důležitost (mj. obrazně říká, že znalost vývoje vědecké disciplíny a původu jednotlivých technik odlišuje vědce od pouhého laboranta). Robins považuje studium postupného vývoje představ o jazyce jakožto cvičení v lingvistické metodologii a teorii za důležitou součást vzdělání studentů lingvistiky (1990, s. 11, 15).

[54] Law(ová) (2003, s. 7–8) v této souvislosti zdůrazňuje potřebu zabývat se i takovými minulými pojetími, která nemají v současnosti pokračovatele.

[55] Srov. např. Law(ová) (2003, s. 2–3), Koerner (1994, s. 1571), Koerner (1995a, s. 8) nebo Koerner (2006, s. 2805–2807).

[56] Důraz na lingvistické vzdělání historiografů a historiografek lingvistiky se liší v závislosti na tom, zda daný autor považuje historiografii lingvistiky spíše za lingvistickou, nebo historickou disciplínu. Koerner (1994, s. 1571) však výslovně varuje před tím, aby se těmto zkoumáním „amatérsky“ věnovali profesionální lingvisté bez jakéhokoli historického školení („As a matter of fact, until the early 1990s the history of linguistics has suffered considerably from amateur work performed by distinguished students of language who turned their interest to this particular aspect of the discipline.“).

[57] Srov. Koerner (1995a, s. 8), Swiggers-Desmet-Jooken (1998, s. 41–42). Na zdánlivou nesplnitelnost takovýchto požadavků vhodně reaguje Elfflers(ová) (1998) diskusí o tom, že to, co historiograf(ka) lingvistiky potřebuje, nejsou nějaké všezahrnující encyklopedické znalosti, ale schopnost co nejracionálněji rozvíjet své nutně omezené znalosti, tj. vytipovat v každém konkrétním případě pravděpodobné interdisciplinární vazby a podle nich zvolit vhodnou výzkumnou strategii.

[58] Law(ová) (2003, s. 3) v této souvislosti jmenuje jako základ pět „konferenčních jazyků“, tj. angličtinu, francouzštinu, němčinu, španělštinu a italštinu.

[59] Srov. např. Auroux et al. (2000–2006), Auroux (1989–2000), Lepschy (1994–1998), Schmitter (1996–2007).

[60] Bohužel většinou v příručce Studovny vědeckých pracovníků, což zbytečně zhoršuje jejich dostupnost pro studenty a další zájemce.

[61] Už jen vzhledem k současnému rozsahu sekundární literatury je to úkol téměř nad síly jednotlivce (srov. Law/ová/, 2003, s. xv).

[62] Uvažovat by se dalo např. o těchto příručkách: Koerner-Asher (1995), Robins (1997) nebo, pro starší období, Law(ová) (2003) či Trabant (2006).

[63] Míněny jsou jak jeho Dějiny lingvistiky, vydané vcelku roku 1996, tak jejich stručnější verze z roku 2005, neboť v tomto druhém případě nejde o koncepčně nové zpracování, zásadně metodologicky a obsahově aktualizované, ale spíše jen o úpravu, především zkrácení, příp. doplnění původního textu (vynechán byl mj. metodologický úvod).

[64] Základ jejich textu byl publikován v letech 1975–1989 ve formě skript (viz Černý, 1996, s. 13).

[65] Např. pro starší období autor i v nejnovějším zpracování z roku 2003 vychází téměř výhradně ze sekundární literatury (v seznamu literatury nenajdeme z primárních pramenů do poloviny 19. století nic víc než po jedné práci od Platona, Aristotela, Hegela a Huma) a přitom odkazuje jen na jediné novější souhrnné zpracování dějin lingvistiky (Auroux et al., 2000–2006; s určitými výhradami je snad možné sem zařadit ještě práci Robinsovu /zde 1967, nejnověji 1997/ a Coseriovu /1970, 1972, uváděno s nepřesným názvem; nejnověji 2003/) a jednu bio-bibliografickou příručku (Stammerjohann et al., 1996, nejnověji 2009) a nejmenuje žádné monografie či studie věnované jednotlivým problémům (s výjimkou popularizující práce Ecovy /citován – nepřesně – italský originál; česky 2001/).

[66] Autor nijak nereflektuje své metody a východiska a omezuje se v zásadě pouze na dějiny lingvistiky jakožto vědeckého oboru a jeho předchůdců (srov. Černý, 1996, s. 40; pro starší i novější období navíc rozlišuje lingvistické teorie na „vědecké“ a „nevědecké“, tamtéž, s. 86), přičemž ale neodkazuje na žádné novější práce zabývající se teoreticky dějinami vědy. Do své práce navíc v úvodních kapitolách zařazuje témata, která se dějin lingvistiky týkají jen vzdáleně (vznik a vývoj písma, původ a vývoj člověka apod.), a pojednává o nich výhradně podle současného (v době vzniku textu) stavu znalostí (tj. podvědomě vede čtenáře k názoru, že jakékoli starší odchylné teorie jsou „špatné“, „nevědecké“).

[67] Autor vychází primárně (a často výhradně) z nespecializované sekundární literatury, především z Ottova slovníku naučného (a to i tehdy, když o dotyčné osobnosti existuje monografie, např. u F. M. Klácela); přítomnost četných chyb či nepřesností ukazuje, že s primárními prameny nepracoval (jinak by si např. musel všimnout, že Optátův Isagogicon není jen návod k výuce čtení, ale přetiskuje celou první část Náměšťské mluvnice, nemohl by tvrdit, že Komenského Panglottia vyšla česky r. 1966 apod.). Autorovo stručné shrnutí dějin české lingvistiky obsažené v této publikaci (s. 22–28) pak vůbec nereflektuje výzkumy poslední doby a v mnoha ohledech je značně zkreslující (např. o lingvistické tvorbě 2. poloviny 17. a většiny 18. století tvrdí, že „stojí v tomto období za zmínku především obrany českého jazyka“, a jiné práce nejmenuje, o J. Gebauerovi pojednává v kapitole Národní obrození a formování vědecké slavistiky apod.).

[68] Příručky věnující se zkoumání jen jednoho jazyka nebo několika jazyků příbuzných nejsou v Evropě ničím neobvyklým, bývají však obvykle koncipovány podle stejných principů jako obecné dějiny lingvistiky – srov. např. Gardt (1999) nebo Coseriu-Meisterfeld (2003).

[69] Toto přenášení názvů oborů do popisu dob, kdy neexistovaly, řadí Špelda mezi anachronismy (2009, s. 107).

[70] Je asi příznačné, že Kapitoly neobsahují kapitolu o dějinách lingvistické historiografie.

[71] Mám na mysli stručné studijní příručky typu italské edice Le bussole (k našemu tématu tam např. Fornara, 2005).

[72] Např. Vědecká knihovna v Olomouci postupně zpřístupňuje v rámci svého katalogu digitalizované texty barokních gramatik češtiny.

[73] Např. na způsob Harris-Talbot (1997).

[74] Příspěvek vznikl v rámci projektu „Problémy porozumění jazyku a světu – různé jazykové konceptualizace světa“ v rámci výzkumného záměru „Jazyk jako lidská činnost, její produkt a faktor“ (MSM-00216208125).

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
alena.fidlerova@ff.cuni.cz

Naše řeč, ročník 93 (2010), číslo 4-5, s. 193-210

Předchozí Jan Kořenský: Jak psát dějiny lingvistiky

Následující Marek Nagy: O potřebě lingvistické (meta)historiografie