Jak psát dějiny lingvistiky

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

How to write the history of linguistics

The structured movement of meanings is a basic dimension of the history of linguistics. The perspective of personalities, schools and national traditions is more or less a kind of materialization in this context. This way of understanding historiography enables us to explicate overall directions of linguistics – the relationships of main- and side-streams of development, regressions, and periods of emancipation and interdisciplination. It enables us to identify not only cul-de-sac development, but also misunderstood and forgotten lines of development that would only appear to be promising in the future.

Key words: history of linguistics, parameters for the evaluation of development, regional history of linguistics, world history of linguistics
Klíčová slova: dějiny lingvistiky, parametry hodnocení vývoje, dějiny regionální lingvistiky, dějiny světové lingvistiky

Lingvistikou v našich souvislostech budu rozumět vědecké zkoumání řečové činnosti a jejích předpokladů, zejména v té podobě, kdy je tato činnost a její předpoklady nejen bezprostředním, ale zároveň i cílovým předmětem zkoumání.

Na otázku obsaženou v názvu tohoto textu by se mohlo v současnosti odpovědět jednoduše: jakkoli. Tato možnost pramení ze skutečnosti, že také metody obecné historiografie se ve srovnání s klasickým přístupem, spočívajícím v přísně stanoveném souboru pramenů i způsobů práce s nimi, výrazně proměnily. Mohlo by to tedy platit i pro pojetí dějin jazykovědy. Lze proto analogicky soudit, že charakter pramenů mohou mít dnes nejen odborné a vědecké publikace, recenze, zprávy o publikacích, popř. korespondence badatelů, ale i v různé míře autentická orální historie lingvistiky, psychologizující anamnézy škol a směrů, jejich nejrůznější reklamní a marketingové sebeprezentace atd.

Je třeba mít ovšem na paměti, že z tradičního hlediska zcela primárním zdrojem informací lingvistického historiografa je pouze vlastní vědecká produkce, tj. práce mající charakter explanace procesů řečové činnosti a jejích předpokladů. Všechno ostatní již jsou sekundární, historizující a interpretující zdroje. Musíme ovšem vzít zároveň na vědomí, že i ony primární lingvistické prameny často obsahují historizující postoje, které jsou součástí definice konceptů, popř. dokonce nahrazují tato vymezení a definice.

Základním problémem je však skutečnost, že pramenným východiskem z hlediska šířky jakkoli pojaté lingvistické historie (dějiny světové, evropské nebo národní [191]lingvistiky) není nikdy plný úhrn všech odborných a vědeckých publikací, ale vždy jen výběr, jehož vágním kritériem je přístupnost, úspěch, založení školy, ohlas, citační indexy, ne vždy exaktně postižené „vlivologické“ souvislosti apod. Již tento selektivní postoj představuje interpretaci: stačí porovnat dějiny světové lingvistiky napsané v kontextu různých národních jazykověd. Např. kritérium dostupnosti, ohlasu a založení školy by mohlo ještě v roce 1957 vyloučit nebo „zpetitovat“ např. Hjelmsleva či Wittgensteina, neboť jejich ohlas v lingvistických prostředích (což jsou národní jazykovědné školy a tradice, metodologicky, ideologicky nebo jinak limitovaná vědecká společenství apod.) – alespoň nepochybně v našem domácím prostředí – byl v té době značně omezený.

V předcházejícím odstavci použité slovní spojení lingvistické prostředí připomíná další problém: charakter primárních pramenů mají mít pouze odborné a vědecké publikace vzniklé v kontextu institucionalizovaných lingvistických pracovišť, nebo veškerá vědní produkce týkající se řečové činnosti a jejích předpokladů? Je to tedy problém hranic institucionální lingvistiky (bádání na institucionalizovaných lingvistických pracovištích, jejichž statutárním úkolem je produkce odborných a vědeckých prací určitého vědního oboru, mnohdy i v předem dané metodologické podobě) související s problémem interdisciplinarity, dnes pochopitelně velmi aktuální a závažný, neboť míra „cizího, nejazykovědného“ ovlivnění dnešní jazykovědy je více než značná. Ilustrativně řečeno – patří do dějin lingvistiky vlastní vývoj Wittgensteinův, vývoj sémiotického myšlení moderní formální logiky, jestliže víme, že tento vývoj byl jednak v jistém smyslu s vývojem v lingvistice paralelní, jednak stavěl institucionální lingvistiku před jisté „inspirativní úkoly“, které ona prostřednictvím svého instrumentaria i řešila?

Dosavadní práce o historii jazykovědy jsou dějinami osobností, škol a takto prezentovaného vývoje koncepcí a metod. Mají zpravidla a především funkci vysokoškolsky didaktickou. Jistě není třeba toto v dobrém slova smyslu tradiční pojetí lingvistické historiografie odmítat. Přesto se pokusím zformulovat představu poněkud odlišnou od této tradice.

Vyjděme z teze, že historie jakéhokoli vědního oboru by měla být strukturovaným popisem způsobů myšlení o daném předmětu zkoumání. Tedy popisem pohybu významů v dané oblasti. Proto primárně netvoří historii lingvistiky personální portréty králů a knížat lingvistiky, lingvistických „stran“ a společenství, ba ani popisy případných lingvistických bitev, ale popisy pohybu významů v jejich stýkání a potýkání.

Každá změna myšlení o řeči a jejích předpokladech není jen jiným způsobem výkladu „téhož trvale identického objektu“, ale změnou nazírání tohoto objektu, tedy novou formulací předmětu. Historizující popis pohybu myšlení o řeči a jejích předpokladech nesmí sugerovat, že konstantním předmětem každého jazykovědného bádání je obraz jazyka, jeho vzniku a vývoje, který vytvořila některá, např. historicko-srovnávací metoda, a pouze se mění (často v příkrém rozporu s tímto obrazem) způsoby a metody jeho popisu a modelování.

[192]Proto objekt jazykovědného zkoumání musí být „ontologicky“ zafixován neutrálně (řeč, řečová činnost, řečové chování, … a její předpoklady) tak, aby na pozadí této fixace bylo možné v souladu s proměnami lingvistického myšlení sledovat vývoj a proměny gnozeologického „uchopení“ v dialektické jednotě s odpovídajícími představami ontologickými. Co je předmětem jazykovědy, se tedy mění spolu s proměnami metod a postupů.

Historie lingvistiky by měla být vystavěna na soustavném sledování pohybu myšlení v několika vzájemně strukturovaných parametrech:

– samotný „počet“ a charakter předmětů popisu a modelace – předmětem modelování je a) řečová činnost a její předpoklady, b) pouze řečová činnost, c) pouze její předpoklady;

– variace vztahu předpokladů řečové činnosti a procesuální strukturace lidské mysli, tedy řešení otázky a sporu o to, zda řeč je jen pouhé zvnějšnění mysli, nebo zda jde o více méně relativně nezávislé struktury;

– vznik, rozvoj a vývoj řečové činnosti a jejích předpokladů – princip zjevenosti, vrozenosti, interaktivní princip učení apod.;

– parametr prezentovaný termíny vědní obor, vědní disciplína, subdisciplína, …;

– vztahy mezi metodou a disciplínou – metodologický program zpravidla do historie „nastupuje“ jako zcela nový, zcela univerzální pohled na řeč, který by měl nahradit závazně všechny pohledy dosavadní, ale po čase tento program zakládá specifickou (sub)disciplínu; takto vstoupila do historie fonologie, algebraická lingvistika, psycholingvistika, sociolingvistika apod.;

– vývoj a proměny lingvistického racionalismu ve vztahu k lingvistice interpretativně-spekulativní – tato opozice se projevuje nějakým způsobem ve všech fázích vývoje jazykovědy;

– vývoj „elementového“, „atomárního“ a relačního myšlení (srov. např. Kořenský, J.: Člověk – řeč – poznání. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004);

– vývoj pojmů explicitnost, formálnost, formalizovanost, …

Vzájemně strukturovaný pohyb významů v prostoru výše uvedených parametrů je základním rozměrem historie lingvistiky. Pohled ze zorného úhlu osobností, škol, národních tradic, časových zřetelů je vzhledem k uvedené soustavě parametrů spíše rámcem a jakousi materializací. Takto pojatou lingvistickou historiografií je možno dobře postihnout celková směřování jazykovědy, proporce hlavních i vedlejších linií jejího vývoje, regresy, období její emancipace i období „rozplývání se“ lingvistiky v interdisciplinárním prostoru. Lze tak identifikovat nejen „slepé uličky“ jejího vývoje, ale i nepochopená a zapomenutá směřování, která byla nebo teprve budou objevena jako nadějné perspektivy.

Katedra bohemistiky FF UP
Křížkovského 10, 771 80 Olomouc
korensky@ujc.cas.cz

Naše řeč, volume 93 (2010), issue 4-5, pp. 190-192

Previous Jiří Černý: Jak se mi psaly a jak (možná) psát dějiny lingvistiky

Next Alena A. Fidlerová: Jak, proč a co psát o dějinách (české) lingvistiky